Anebo/Anebo

Anebo Viktor Dyk
Pozdrav na jiný břeh	Anebo	Odpověď neznámému

Údaje o textu
Titulek:	Anebo
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Anebo a jiné básně. 1. vydání. Československý spisovatel, Praha 1980, str. 188-192
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Hosana

I
Anebo všeho zapomenu.
Den chlácholí a konejší.
Neslyšet kvilu ani stenu
a všechno nějak klidnější.

Myšlenek nerušeni rojem
my procházíme tichý les.
Reprodukujme starý dojem:
jsme narozeni právě dnes.

Kraj, kterým kráčím, je-li známý?
Přede mnou mha a za mnou mha.
Nač zabývat se vidinami?
Žijeme. Věc to příjemná.

A klidně složím svoje ruce.
Nic nedráždí, nic neláká.
Nebije srdce moje prudce
a vrána teskně nekráká.

Lze na drn klidně složit hlavu.
Na nebi bílí beránci.
Zní uspávávě rytmus splavu.
A říká cos jak romanci

o rytíři, jenž zabil draka
a dobyl svojí princezny.
– – Ne, vrána nikde nezakráká,
klid nesmírný je, bezmezný.

Vzpomínka bledne. Němě bledne,
jak hvězdy k ránu poblednou.
Jak noci sen, na který ve dne
zapomeneme pojednou.

A den – což není? Ne dost dojmů?
Dost hluku ne? Dost otřesů?
Dost nových snů? Dost nových pojmů?
A nový svět čas od času?

Je advent. Čekej; co lze robit?
Noc; září světla Betlému.
Je nutno vždycky přizpůsobit
svět starý světu novému.

Přítomnost! Hleďme pouze na ni!
Veletok roste z praménku.
Nač sníti touhu rodných strání,
když mají jinou myšlenku?

Nač zadumán být a nač upat?
Nač reflexy ty jalové?
Je možno za hvězdami cupat.
Dar nesou už tři králové.

Kadidlo nesou. Uhni! Vari!
Je chvíle dávno čekaná.
Zapomeň na vše pro dne dary.
A Mesiáši hosana!

II
Anebo na vše vzpomenu si.
Na palouk jakýs zelený.
Na kejhající na něm husy,
na potoky a prameny.

Na šelest lesa, vůni trávy,
na vlnící se obilí.
Na louce pasoucí se krávy
jakoby tiše zdravily:

Přijď, brachu, blíže. Jsi tu doma.
Pojď, čeká teplé náručí.
Horkýma domov líbá rtoma.
– A krávy vlídně zabučí.

Lákavě voní do tmy jetel.
A smysly tvé noc opojí.
V chalupách ještě něco světel.
Jsi doma. Domov vyhojí.

A trochu naivní erotiky
se v mladistvé sny přimísí.
Je slyšet zvuky harmoniky.
A v touze stesk je jakýsi.

A kolem mrtvých kráčíš kradí.
Stkví jména jich se pod kříži.
Zapomenutí kamarádi
– a každý v tvář ti pohlíží.

„Bloudil jsi dlouho po všem míru
a my jsme dlouho čekali.
Přicházíš kouřit dýmku míru,
statečné Oko pardálí?

Bloudil jsi zemi po neznámé.
A my jsme dlouho čekali.
Či tomahavk snad vykopáme,
statečné Oko pardálí?

Zda za vší tiskařskou tou černí
měl stejnou myšlenku jsi, cíl?
Ležíme. Zůstali jsme věrni.
Zůstal jsi věrný, jenž jsi žil?

Bývalo nebe rozzářené
a touha létla do šíra.
Je možno, že se zapomene,
je možno, že se zapírá?

Bývalo nebe rozzářené
a touha spěla do výší.
Je možno, že se zapomene,
je možno, že se neslyší?

Bývala láska v přešlou dobu
a víra k všemu hotová.
Je možno, že by mluvčí hrobů
stál náhle něm a bez slova?“

Anebo na vše vzpomenu si,
když z mráčků měsíc vyplove.
Z kroniky mrtvých slyším kusy.
Můj domove, můj domove!

Noc vážná táhne po rovině,
noc bolestí a osudů.
Dluhuji tolik domovině.
Ať dlužníkem už nebudu.

Neslyšně, volně teče Labe.
A mluví mladé srdce mé.
Potěšit smutné, vzpřímit slabé.
A promluviti za němé.

Zachytit neřečená slova,
dát výraz němým tradicím,
dát mluvit mrtvým ze hřbitova,
dát mluvit mrtvým žijícím.

A vyloviti z řeky hlubin
po přešlém stopy takové:
cos jako perlu, cos jak rubín.
Můj domove, můj domove!

Tak slavně všechno dýchá vůkol.
Mohla bys lháti, zášklebo,
veliké touhy, velký úkol?
Mohla bys lháti?
– Anebo – – ?