Achilles a Thetis

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Achilles a Thetis
Autor: Adam Asnyk
Zdroj: ASNYK, Adam. Poesie (nová řada). Praha: J. Otto, 1892. s. 15–20.
Licence: PD old 70
Překlad: František Kvapil
Licence překlad: PD old 70

S jitřní hvězdou, jež k nebi zlaté červánky vodí,
Thetis bledá a smutná lastur perlových v lodi
z hlubin vyplula moře. Před ní blankytné vlny
již se rozstouply tiše, a sled zlata, hvězd plný
cestu značí, kde její loď se kouzelná nese.
Nereidě již každá vlna kloní se v plese,
líbá stopy jí bílé, čistší nad pěnu moře,
když ji zrumění zlehka první paprslek zoře.
Zvuky lahodné kol jak amfionské hlas lyry
jsou jí na cestě družkou přes lem safírů šírý,
v škebli, s úsměvem na rtu, syn pak Eolův spěchem
duje do sněžné plachty, vonným řídě ji dechem.
Vůkol delfínů rej vzduch lačně dýchá a v houšti
vodotrysků nit zlatou nad vln zrcadlo pouští.

Zlatovlasých dcer moře, zpěvných Nereid řady
na hřbet delfínů sedly, s vlnou hrají si všady,
zlatem růžově kvetou v dešti paprsků plachém,
jenž jich průsvitná těla barví rozkoše nachem.
Plují s Thetidou dívky, hbitá šplounají vesla,
jedna kormidlo řídí, druhá kotvu zas nesla,
ta, hle, ňadrem svým sněžným vlnu chytit chce v běhu,
jiná korále žhoucí z moře vynáší k břehu,
u té zvučící koncha na rtech hlaholí písní,
tam ta schýlena, mořských květů halí se třísní,
jiná delfíny dráždí, jiná stříbrnou sítí
loví křídlaté rybky... Thetis v žalu jen zříti,
neví, co se kol děje, družek nedbá všech kolem
plna myšlének trpkých, hořkým schvácena bolem,
a jen o synu myslí, nad nímž jako sup lačný
výrok osudu krouží neúprosný a mračný.
K němu modravou plání, k němu chvátá a spěchá —
snad se výstrahou matky lós ten odvrátit nechá!
A tak blankytem pluje mlčky, k předu jen touží,
a příď perlové lodi bystře do vln se hrouží...

 * * * 

K loži Achilla Thetis v hoři sedla a snila,
jeho objavši hrdlo ve svá ramena bílá.
S pýchou matky, leč spolu v srdci kryjíc žal mnohý
synku diví se, krásou který stejný je s bohy,
zrak svůj postavou sytí jeho rekovnou, milou,
jíž nic rovno zde není cenou, statností, silou.
V jasné, čisté to čelo tiskne polibek žhavý,
hrdá, bojácná spolu, štěstím, mukou se tráví.

„Synu, Achille!“ volá, „věštbou nezhrdej bohů,
jestli prosbou já matka málo u tebe zmohu —
uslyš výstrahu nebes, v rodné navrať se nivy,
kde tvůj otec tě čeká, stařec ubohý, sivý.
Však již dosti máš slávy, na vždy stačí tvé pýše
můžeš zavěsit na štít meč svůj doma již tiše,
rodné olivy v stínu štěstí požívat dary
a rod Pelidů zmnožit. Má snad otec tvůj starý
sám a bez vnuků jíti z žití osamotněle,
nedav synu ni s bohem, péče nepoznav vřelé,
bez her rytířských, jimiž bývá mrtvola ctěna,
prost jsa dědice svého jmění, vlády a jména?
A tvá matka tak záhy, v samém mladosti květu
má tě spatřit, jak ve stín temných odcházíš světů,
ztratit poklad svůj drahý, který sotva že chvíli
v celém uzřela lesku, plný krásy a síly?
Ach, ty nevíš, jak hrozná trýzeň matku vždy drtí
nesmrtelnou, mít syna, jenž je kořistí smrti,
jaká muka, zřít nutnost neúprosnou tu v žití,
kteréž odvrátit nelze, a tak na věky zbýti!“

„Matko!“ Achilies pravil — „což nám pomůže cele
nám, jimž souzena smrt, když lósy bádáme ztmělé?
Dřív neb později v propast nutno sřítit se v znoji —
chvilku odvrátit možno, leč zda za odklad stojí,
aby člověk zbyl bojů, kořist obětí ztratil,
spadna s života stromu jak list ve prach se vrátil?
Nesmrtelnost bez boje v úděl bohům jen kyne!
Ti jen vládnou tu sami nad bytostí, jež mine,
ti jen beze změn, prosti bolu, stesku, běd hloží,
proudem lijí v svět šírý žití jako dar boží.
Nesmrtelnost jest bohům vrozena — v lós náš chudý
jde, když člověk ji získá znojem krvavým, trudy,
žitím, vrženým v misku váhy osudů světa,
bojem, rekovnou smrtí na skráň hrdiny slétá!
Nám jest bez bázně vstoupit v stín, kde Ereb se šklebí,
a jak vítěz jít z něho, by se urvala nebi —
a když takou je nutnost — k čemu hoře a steny,
k čemu všecky ty rady, které nemají ceny,
neb nic nemohou změnit? Darmo tedy v mé hrudi
ten tvůj nářek, tvé stesky trpkou myšlénku budí,
tu, jež bolestně hlodá často duše mé v klínu,
že jsem smrtelník pouze a že předčasně zhynu!“

„Zhynout předčasně? K čemu?“ Smutně Thetis dí znova —
„vždyť ti nejdelší život bohů slibují slova,
jen když odstoupíš, pokud čas a sudička čeká
a svůj nehledáš triumf v smrti Hektora reka.
Dokud nepadne Hektor, dny tvé v bezpečí kvetou:
tak zní odvěčná věštba, nic ji nezmění kletou,
ale miska táž, která tebe vítězstvím blaží,
čas nám věčného spolu rozloučení též váží.
Zadrž tedy, můj synu! rozmach vítězný meče,
čím ti Hektorův pád a hanba v hlaholu seče?
Jaký z toho zisk, reků žití mrhaje v pýše
že teď novou zas oběť Persefony šleš v říše?
Že ji rodině urveš, moci, slávě a blahu,
tolik štěstí v ráz niče? Když svých lósů tím váhu
v Hades chýlíš, v žal matce, v středu skvělé té dráhy
na svou přivolav hlavu smrt tak časně, tak záhy?“

„Matko moje, ó Thetis!“ děl k ní Achilles zase,
„naše lósy i činy v každém určuje čase
vyšší právo: kdo v sobě vlastní sílu svou cítí
i svou velikost, koho mlékem pojí a sytí
nesmrtelných prs bohů, ten zpět nesmí pln strázně
s cesty, na niž se vydal; bez lítosti a bázně
musí stále v před, nesa meč svůj krvavý, dravý,
otrok vlastních jsa činů, vlastní velkosti, slávy.
Musí zdeptat, co slabší, jíti přes těla reků
s klidem, s pohrdou v duši jak moc ničící věku,
s každou slávou se měře, která v závist jej chvátí,
rovným polobůh, člověk žádný nesmí se zdáti,
pokud nestane sám jak světa vládce a vůdce,
jako pomník dob příštích — neb sám nepadne v půtce.
V tom pak spočívá vlastně naše velikost, sláva,
vše když splníme, všecko, co nám vykonat dává
vnitřní moc, a co bude, když se neptáme zhola,
srdce, osud nechť lidský marně o lítosť volá.
Proud nás mocnější nutí přes to, steskem co slove,
spěti dále a dále pro kořisti vždy nové —
skrze triumf i pád, skrz plemen bojovné spory,
skrze tlupy těl padlých, jichž tu zlomeny vzdory,
skrze nářky žen, starců, žaroviště i trosky.
Tak jen spějeme k cíli. Každý mní, že dar božský,
nesmrtelnost tak získá, dál se nestará zpilý,
co dí osudu výrok a kam skrytě snad cílí.
Jaký konečný cíl jest? Nikdo odpověď nedí
nám zde smrtelným — sotva sami bozi jej zvědí!“