Abeceda zdraví a nemoci/Abeceda nemoci/III. Vyhledávej pravé pomoci

Abeceda zdraví a nemoci - Abeceda nemoci Milan Jovanović-Batut
II. Ošetřování nemocného	III. Vyhledávej pravé pomoci	IV. Pomoz sám sobě

Údaje o textu
Titulek:	Vyhledávej pravé pomoci
Autor:	Milan Jovanović-Batut
Zdroj:	JOVANOVIĆ-BATUT, M. Abeceda zdraví a nemoci. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 79-88.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Bulíř

»Cti lékaře!«

Písmo

»Kdo nekrmí kočku, krmí myši.«

Srbské přísloví

75. Zachvátí-li nás nevolnost a nemoc, vyhledáváme pomoci.

76. Vedle ošetřování a péče pomáhají nemocnému také léky.

77. Léky jmenujeme látky, kterými dovedeme chorobu vyléčiti, anebo projevy jednotlivých nemocí mírniti.

78. Kdo chce trefiti do cíle, musí, nežli vystřelí, dobře mířiti. Kdo chce léčiti, musí napřed s nemocí se obeznámiti, a pak teprve po léku se ohlížeti.

79. Nemocí známe mnoho druhů. Jestiť naše tělo složeno z velikého počtu různě spojených a vzájemně na se působících cílů a článků, z nichž se každý může tím neb oním způsobem pokaziti — více nebo méně tak, že úkolu vyměřenému dostáti nemůže. Tam, kde úkonnost a pořádek z dráhy věčnými zákony vymezené jest vyšinut, počíná choroba.

80. I léků známe hojnost. Kolik jich nám poskytuje dobrotivá příroda z lůna svého ve způsobě léčebných vod a bylin, kolik jich zhotovuje věda a zkušenost! Napočetli bychom jich na tisíce!

81. Každá nemoc má svou zvláštní povahu, své význačné známky a zvláštní svůj průběh. Kdo se v těchto věcech nevyzná, nemůže léčiti, a léčí-li, nemá úspěchu.

82. A není to snadné v tom všem se vyznati. Potřebí velkého učení i zkušenosti.

83. To je zcela přirozeno; nemocí je mnoho a léků ještě více. Všichni lidé nejsou stejní; každý člověk má téměř jinou povahu (náturu). Dle povahy mění se i nemoc, a dle jejího průběhu upravujeme lék. Také jednotlivé známky nemoci nejsou vždy jasné a patrné, ale často skryté a utajené tak, že nezkušený se v nich nevyzná a jimi říditi se nemůže.

84. Každý zajisté tedy přizná, že v té spletité práci nalezne pravého vodítka toliko vzdělaný a zkušený lékař. Jedině on rozpozná nemoc a může tudíž určiti také vhodný lék.

85. Lékař strávil všechen svůj věk v tom, aby seznal a prozkoumal tělo i povahu lidskou a vše to, co je kolem něho. Učil a cvičil se mnoho let, aby poznal i nejjemnější odchylky v nemocech a lécích; obeznámil se s tím vším, co mnoho a mnoho lidí zkušených a učených dávno před ním zkoumalo a za prospěšné uznalo. Viděl, a každý den vidí řadu různých nemocí a tím také své vědomosti rozšiřuje.

86. Nejspolehlivěji tedy nemocný učiní, poradí-li se s dobrým, zkušeným lékařem. Jen od něho může očekávati pravé pomoci.

87. Čím více šetříš, tím stává se nemoc dražší. »Nemocný málo sice jí, ale mnoho spotřebuje«, a to tím více, čím déle stůně. Nechce-li míti v nemoci velké výlohy, zaplatí trojnásobně ztrátou času, trýzní, bolestmi a možná, že bude platiti ještě dráže: zdravím nebo životem svým.

88. Proto je velmi nerozumno, šetřiti a škrtiti v těchto věcech. Němci a židé jsou sice šetrní, ale na lékaře nešetří. Poznali, že malý často účet zaplatí se na druhé straně velmi draze.

89. Lékaře povoláme hned při každé vážnější nemoci. Čím dříve je po ruce, tím méně bude vydání a nepříjemností, tím více naděje na pomoc i uzdravení.

90. Kdo otálí a odkládá s návštěvou lékařskou, málokdy získá. Neníť lékař Bohem; nemůžeme na něm žádati, aby umírající křísil a jiné divy činil.

91. Také to jest mylný náhled, že postačí jediná návštěva lékařova. Nemoc často se mění, má různý vrtkavý průběh, a to vše nutno bedlivě sledovati.

92. Lékař nemůže správně léčiti, nevidí-li na vlastní oči nemocného, ale hádá-li jen dle vypravování poslova nebo příbuzných na způsob a druh nemoci. To jest obyčejně práce zbytečná a marná; výsledek také dle toho nemůže býti stkvělý.

93. Nejlepší a nejzkušenější lékař nepomůže vhodně, nepřizná-li se nemocný upřímně a ve vší důvěře. Přelhávati a klamati lékaře, značí, zaváděti ho na nepravou falešnou cestu, což může býti velmi nebezpečno. Kdo tak činí, škodí sám sobě.

94. Nemocný musí na všechny otázky lékařovy odpověděti čirou pravdu. Nechť promyslí a uváží vše, co mýá říct, aby bylo stručné, ale srozumitelné a jasné.

95. Nemůže-li nebo neví-li nemocný, jak zodpověděti otázky lékařovy, učiní to za něho jeden rozumný člen z okolí jeho. Mluví-li a vykládá-li jeden přes druhého, vzniká zbytečný povyk, vřava a zmatenost.

96. Chce-li lékař něco prohlédnouti neb důkladněji vyšetřiti, nesmíme se vymlouvati nebo zdráhati, byť i nám nebylo milo. Před lékařem není na místě stud; také bolest všelikou nutno statečně, bez bázně přetrpěti.

97. Lékaři postačí, vyptal-li se na vše a řádně nemocného prozkoumal i vyšetřil. Nepotřebuje rad a návrhů různých »mudrců« ze sousedstva. Někdy musí důrazně opřít se nemocnému i příbuzným jeho, kteří přečasto domnívají se, že svými »zkušenostmi« vynikají nad lékaře.

98. Lékařská nařízení má si každý dobře zapamatovati, zvláště pokud se léků týče. Pokud lékař mluví, dávej pozor bedlivý na každé slovo a na každý pokyn jeho.

99. Nařízení ta mají býti svata; ni o vlas nesmíme se od nich uchýliti. Kdo nechce poslouchati, ať raději lékaře ani nevolá.

100. Někdo poslušen jest jen zpola. Nevidí-li hned po prvních dávkách značnější obrat k lepšímu, ztrácí důvěru a obrací se hned o pomoc jinam. Zapomíná, že »dub jednou ranou nepadá.«

101. Jiný jest opět netrpěliv a přehání. Nepomůže-li hned prvá neb druhá lžíce léku (neb prvé prášky, lékařem předepsané), požije dvojnásobného i trojnásobného množství léku; patrno, že to nemůže býti ku prospěchu, ale naopak škodlivo.

102. Velmi se mýlí, kdo myslí, že »ta trocha prášku«, »těch několik kapek« nemůže pomoci, ale že nutno u větší dávce je vzíti. Právě ty léky, jež se podávají v malých, na pohled nepatrných dávkách, bývají nejprudší jedy.

103. Lékařské předpisy a nařízení nutno přesně vykonávati, i když se nám nezamlouvají. Rozumný člověk nedá se svésti ani vlastními pochybami, ani mudrováním a přemlouváním klepavých bab, ani panujícím zvykem neb obyčejem, ale drží se přesně toho, co lékař nařídil.

104. Kde není tomu tak, kde pláč a nářek nemocného, slabost matčina, nerozumné, mastičkářské rady, ničím neodůvodněné zvyky mžikem pokazí to, co lékař nařídil, tam je vše namáhání, práce i vydání marno a zbytečno.

105. Jsou nemocní, kteří ku př. v postě nevzali by léku nebo potravy, lékařem předepsané, toliko z té příčiny, aby půst nerušili. I to jest nesprávné, často zhoubné pro život nemocného, a lékař nemůže ručiti za výsledek.

106. Mimo jiné předpisy nařídí lékař, aby opatrovník bedlivě pozoroval a si zapamatoval různé odchylky a jednotlivé fase v nemoci, dle nichž on (ošetřující lékař) další své léčení zavádí. Tu musí opatrovník býti bedliv často každé maličkosti.

107. Stane-li se průběhem nemoci něco neobyčejného, neočekávaného, nutno si to dobře zapamatovati a lékaři při jeho návštěvě věrně vylíčiti. Každá, na pohled nejnepatrnější změna ve stavu nemocného slouží lékaři za vodítko, jímž se dále řídí.

108. Blíží-li se v nemoci nebezpečný obrat, katastrofa, lékař to obyčejně napřed ohlásí. Avšak, ani tehdy nesmíme malomocně ruce ve klín složiti a nemocného jeho osudu ponechati; stále musíme míti na zřeteli pilné plnění všech rozkazů lékařových.

109. Pro všechny případy v rodině nejlepší jest míti svého domácího lékaře a jej věrně se držeti. Neradno jest měniti lékaře bez důležité příčiny. »O té duši veta, která po lékařích létá.«

110. Domácí lékař není jen lékařem, ale domácím přítelem, a přirozeně jest také obětavější, ochotnější. Přichází do rodiny a poradí, i když není nemocného, a to často platí více nežli nějaký lék. Pozná povahu svých svěřenců, jejich zvyky a slabosti; všichni domácí také s ním se lépe obeznámí a k němu přilnou tak, že může snáze nemoc posouditi, lék patřičný ustanoviti a často zabrániti nebezpečí, které jeho svěřencům hrozí v době, kdy jiný lékař, poměrů neznalý, tak by učiniti nemohl.

111. Bez vody těžko se hasí. Bez zkušeného lékaře zkusíme v nemoci mnoho muk a starostí. Přihodí se leccos, často — řekne se — ani za řeč to nestojí, a předce zdraví i život jest ohrožen, ač-li nevyžádáme si rady a pomoci lékařovy. »Dobrý lékař má orlí oči, ženské ruce a lví srdce.«

112. Proto jest prospěšno, má-li každé místo, kde toho poměry majetkové dovolují, svého lékaře. Jsou-li v obci voleni a placeni lidé, kteří se starají a pracují k dobru občanů, proč by měl tam scházeti a proč by neměl dobře, ano výborně placen býti ten, kdo stará se a život svůj často nasazuje za největší statky bližního — život a zdraví?

113. Jedná-li se při tom často o pouhé cifry a váhavost ze šetrnosti, tu lékař zajisté jest úspora sama. Zeptejte se jen bohatce, kolik vydá v nemoci bez lékaře, a co mu to vše prospělo; a chuďas opět: kolik ztratil na své síle a výdělku, když, upadna do nemoci, marně se ohlížel po léku a pomoci?

114. Ve mnohých zanedbanějších krajinách lékař, jako člověk učený a vzdělaný, stojí občanům ku pomoci i v jiných sporných věcech a otázkách svou radou i příkladem. A to také má velkou cenu.

115. Mluvíme-li o lékaři, tu tane nám zajisté na mysli také lékárna, t. j. místo, kde připravují a vydávají léky.

116. Na menších místech nejsou zvláštní, veřejné, zákonem povolené lékárny, ale lékař sám má obyčejně svou domácí lékárnu s nejnutnějšími léky.

117. Ve větších městech nezanáší se lékař přípravou léků; napíše toliko »recept«, a dle toho zhotoví lékárník lék. Na receptu jest napsáno: mnoho-li čeho má se vzíti, jak se to má připraviti, jak rozděliti a jak užívati.

118. Lékařský předpis jest napsán tak, že mu obyčejně rozumí jen lékárník (v jazyku latinském).

119. Lékárník jest také člověk vzdělaný. Zná všechny léky i moc a sílu a účinky jejich; nezná však povahu lidskou a průběh nemocí. Nemůže tedy a nesmí léčiti.

120. Lékárník není kupcem neb obchodníkem. Zákon mu nařizuje, jak má léky prodávati. Nesmí dáti ani více ani méně, nežli jest na receptu napsáno, a nesmí také více, než podle zákona, za lék počítati. V lékárně se tedy nesmlouvá ani o ceně, ani o míře a váze.

121. Větší města a obce mají také své zvláštní nemocnice.

122. Nemocnice jsou proto zařízeny, aby se v nich nemocní léčili a ošetřovali.

123. V nemocnici jest ustanoven jeden nebo více vzdělaných lékařů, jejichž povinností jest, nemocné bedlivě pozorovati a správně léčiti.

124. Ošetřování a obsluha nemocných jest v rukou zkušených a obratných opatrovníků neb opatrovnic. Jsou zavázáni bedlivě zachovávati a plniti předpisy a nařízení lékařská.

125. Také obsluha jest pod dozorem lékařským. Jídla i nápoje musí býti dobré a čisté, a každý nemocný dostane jen to a tolik, kolik mu lékař dle průběhu nemoci určil.

126. Podobně se to má i s ostatním. V nemocnici přísně se hledí k čistotě a pořádku, a vše jest zařízeno tak, aby se nemocný cítil volným a spokojeným.

127. Proto jest s podivením, že mnohý chuďas s hrůzou pomýšlí na nemocnici a že se jí často i v největší nouzi vyhýbá. Panovaly sice před lety v mnoha nemocnicích bídné poměry, ale dnes jsou nemocnice pravým dobrodiním širých krajů, a téměř všecdhny větší okresy mají pro své příslušníky nemocnice, jež poskytují trpícím útulek v pravdě vzorný.

128. Nemocnice není však jen pro chuďasa a sirotu bez přístřeší, ale i pro ty nemocné, které nemožno doma léčiti. A takových nemocných jest všude dosti; tací naleznou nejlepší a nejvhodnější ošetření v nemocnici.

129. V každé nemocnici ustanovena jest denně určitá doba, kdy vrchní lékař neb jeho zástupce prohlédne každého, kdo přijde na poradu, aniž by ostal v nemocničním ošetřování. I to jest veliké dobrodiní, zvláště pro chudinu.

130. Každá větší obec — nebo více menších obcí dohromady — má míti svoji zkoušenou a obratnou bábu porodní.

131. Báby porodní učí se ve zvláštních kursech nejpotřebnějším základům porodnictví. Mají přísně zákonem nařízeno, ku kterým výkonům jsou oprávněny.

132. Zkušená bába porodní jest povinna pomoci ochotně, svědomitě a kdykoliv každé rodičce. Může blahodárně v širších vrstvách národa působiti tím, že pracuje k vymýtění různých zlozvyků a pověr v těhotenství i při porodu. Naučí prostší ženy, jak se má dítě koupati, zavíjeti, kojiti, krmiti, nositi. To vše jest velmi důležité.

133. Po čas porodu nesmí se bába porodní od rodičky vzdáliti. Ona zná více a jest zkušenější, než nejzkušenější babka ve vsi; má býti klidná, rozvážná, trpělivá. Bábě porodní jest přísně nařízeno bez odkladu zavolati lékaře, hrozí-li nebezpečí, aneb nalezne-li nějakou nepravidelnost.

134. I prvé dny po porodu má býti šestinedělka pod dozorem zkušené báby porodní. Kde tak se neděje, hyne mnoho rozenců, zmírá mnoho matek, a ostanou nebozí sirotkové. Jindy zničí rodička svoje zdraví na celý život.

135. Báby porodní neučí se ve svých kursech chorobám ženským a dětským; nerozumí jim tudíž, a zákon také přísně zakazuje, aby porodní bába léčila choroby ty, jakož i prováděla různé výkony, jež přesahují její vzdělání.

136. Mladá, zdravá, mravně zachovalá žena, jež se vyučila řádně babictví, jest velmi důležitým článkem v řetězu zdravotnických opatření. Náklad, spojený s vydržováním zkoušené báby porodní nebývá tak značný; spokojíť se obyčejně s platem menším, který neobnáší často ani polovinu toho, co marnivé matky z pouhé ješitnosti a obvyklosti vyházejí za různé pentličky, mašličky, povijany a pod. zbytečnosti pro své novorozeně.

»Vše, co člověk má, dá za svůj život.« (Sv. Písmo.)