Ač mrtev, žije!

Údaje o textu
Titulek:	Ač mrtev, žije!
Autor:	Josef Penížek
Zdroj:	Národní knihovna České republiky
Vydáno:	18. 02. 1925
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Alois Rašín
Související na Wikidatech: [[d:Q164908|Alois Rašín]]

Vzácný zjev a velmiřídký úkaz v dějinách a v životě národa našeho. Velikost Dr. Aloise Rašína nejenom že ani o jediný odstín nevybledla za dvě léta, jež minula od jeho předčasné a tragické smrti. Dosáhl naopak, čeho marně se domáhali často jiní: popularity. Jeho jméno má neseslabený dobrý zvuk nejen všude, kde mluví se a smýšlí československy, také však všude za hranicemi, kde mají smysl pro jeho veliké dílo valutové, a také nejen mezi těmi, kdož pracovali s ním, nýbrž též u lidí, kteří přišli a přicházejí po něm.

Mnoho zajisté přispěl k oblibě, k uznání a ke slávě nebožtíka jeho skon. Všude ctí vzdělaní národové muže, který padl pro svoji věc, pro svoje přesvědčení, zastávané a sledované srdnatě, neohroženě a důsledně. Ale bez odporu hlavní příčina úcty a piety všech stran a celého národa jest v jeho práci, vykonané v krátké době a mající jeden jen účel a cíl: hospodářský pořádek jako základ politického pořádku, politické síly a mohutnosti jak doma, ta na venek.

Politický portrét Dr. Rašína je ve všech rysech ustálen, vyhrocen a nesporně uznán. Jsou čelní vůdcové, politikové a ministři, kteří doznávají za živa všeobecného souhlasu, buďsi že druzí se jich bojí, buďsi že jim lichotí, po smrti jich rozcházejí se však úsudky o podstatě s individualitě zvěčnělých velikánů. U Dra Rašína je tomu jinak. Opačně. Dokud dlel a působil mezi námi, týčil se proti němu leckde odpor a krajní odboj. O mrtvém Rašínovi není neshod nižádných. Bývalí jeho protivníci, hlavně v táboře socialistickém, dospěli k poznání, dosahu a hodnoty jeho positivní, neúmorné, tvůrčí práce. O její ceně a důležitosti pro počátek našeho státu a pro další jeho vývoj je dnes hlas toliko jeden. Také po této stránce jest odchylka od normálnosti.

Sémě, jím rozhozené, vzešlo do utěšených klasů. Česká valuta byla jím fundována tak spolehlivě, že odolala všemu vlnobití vůkol, všem otřesům ve státech sousedních. Byl přesvědčen a hlásal, že nejlepší oporou měny je hospodářská potence, je stabilisace a konsolidace ve všech oborech v rozpočtech i v účtech závěrečných, a k těmto metám nesly se jeho tužby, jeho sny, jeho úsilí, jeho celé myšlení a dychtění. Nelpěl na okamžiku přítomném. Jeho duševní zor sahal k metám vzdálenějším, měřil cestu a přetřásal prostředky k nim. Byl prozíravý, byl finanční Prometheus náš.

Osvobození našeho národa nebylo mu počátkem nedělnosti, pohodlí, spoléhání na cizí pomoc. Naopak. Jemu bylo podnětem a pobídkou ke stupňování, k napínání vlastní činnosti. Postihl, že, čeho jsme nebyli a dobyli, co máme, co zoveme svým, musíme zachovávat, zabezpečovat a zajišťovat zvýšenou výkonností, zmnohonásobenou pilností, nejbdělejší opatrností, nejpronikavější obezřelosti a svrchovanou spořivostí. Vyrábět, tvořit, ale nerozhazovat, nýbrž ovoce námah a sklizně uchraňovat, — takové bylo jeho evangelium. Spásu národa neviděl v plané holedbavosti, v lehkomyslném furiantství, které přelívá se, žel, u nás někdy a někde z generace do generace, anebo v požitkářství, jež nedívá se na zadní stránky a zadní kola, nýbrž ve střídmosti a mírnosti, jimiž ekonomicky rozděluje se míra darů, jež uštědřena jest jednotlivcům stejně jako národním celkům. Nezapomínal, opakoval veřejně, že ctnosti takové musí zdomácněti zejména ve státě novém a mladém, kolkol ohroženém, a v národě nepočetném; jenž u každého příslušníka musí reflektovati na podíl poměrně větší, nežli se děje ve světových říších.

Křivdilo se jeho povaze, myslilo-li se a tvrdilo-li se, že je neústupně tvrdá, nepovolně drsná, umíněně nepoddajná. Pravda, měl vytčeny hlavní zásady svého postupu, ale kdo jej znal, dosvědčí, že rozuměl politice v ten rozum, že dlužno počítati se skutečností a se ji přizpůsobovat, že měl smysl a porozumění pro potřeby přítomnosti, že nezapíral sobě ani jiným, kterak poměry, časy, potřeby, příkazy a podmínky se mění, kterak každá situace diktuje svoje neodbytné zákony, a že politik a státník je pouze ten, kdo neutkvěl na thesi, vyrobené ve vlastní retortě, nýbrž kdo má zrak i sluch otevřeny pro proudy a směry dané chvíle.

Rozpoznání hraběte Julia Andrassyho st., že lidstvo novověké zapomíná v dobrém i zlém smyslu, nedotýká se památky dra Aloise Rašina. Na něj se nezapomíná. Na něj se vzpomíná vřele, vděčně, a na něj vzpomíná se také teskně. Multis ille flebilis occidit. Mnoho, velmi mnoho je těch, jež dnes pojímá trudný žal nad odchodem jeho. Žal nezkonejšitelný, neumenšitelný žádnou prázdnou útěchou, že nikdo není nenahraditelný. Lidé svérázní, jedinci, mají právě hodnotu neocenitelnou a nedosažitelnou svým zcela výjimečným postavením, svými mimořádnými talenty a výsledky. Unis, sed leo. Jeden, ale lev. Král zvířat nechodí ve stádech. Imponuje nikoli souhrnem sil zástupu, nýbrž silami svými. Co Dr. Rašín byl, byl sám sebou, svým srdcem a svojí hlavou, svým citem a svým důmyslem. V paměti národa jest epitaf jeho. A hřejivý jest účinek fakta, potěšlivé je v ponurých chvílích a ve smutku nad zločinem, kterým byl nám urván na vrchole své činnosti, před nímž byla cesta ještě dlouhá k nové působnosti, vědomí, že písmo tohoto nadpisu je tak silné, tak hluboké, tak trvalé, že věk a doba jej nesmyjí, nesetrou a nevyhladí.

Vzácný zjev a řídký úkaz v dějinách a v životě národa českého: Dr. Alois Rašín v jeho paměti nezemřel a nezemře.