„Prav pravdu!…“

Údaje o textu
Titulek:	„Prav pravdu!…“
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	Národní politika, 17. dubna 1938 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	17. 04. 1938
Licence:	PD old 70

Zažili jsme v minulých týdnech chvíle vzrušeného mezinárodního i vnitřního napětí. Ale národ ve svém celku stál tu opět tvrdý, nebojácný a rozhodný, jako před dvaceti lety. Nebyly to vesnice a venkovská města, kdo se otřásala tichými a dušenými pocity zbabělé úzkosti, anebo bezhlavě a tupě dopřávala sluchu kdejakému poplašnému žvastu. Byla to, bohužel, část obyvatelstva našeho velkoměsta.

Posuzujeme-li dnešní symptomy národní vůle a energie, vidíme, že v lecčems připomínají ustrašenou nestatečnost malé části generace roku 1918, v němž hrála také svou, nikoli na štěstí osudnou, roli nedůvěra některých velmi bohatých i některých velmi chudých ve vítězství národního zápasu za svobodu. Vlastní národ — a to především široký jeho demokratický střed — přál si svobody, jako si dnes přeje uhájit ji stůj co stůj. To je pro nás nesmírné poučení politické i psychologické.

A zastavujeme-li se právě o velikém dnu velikonočním u tohoto poučení, nad jiné významného, činíme tak proto, že doba nad všechna slavnostní slova velikonoční potřebuje jasnost naší mysli a úsudku, neboť jen z ni se může zrodit čin.

Pozorujeme, kdož máme oči k vidění, už delší dobu, že v určitých kruzích od let se zahnízdil přímo zákeřný návyk: profesonálni matení pojmů! Tak na příklad se slovem a pojmem demokracie provozují u nás někteří „duchové“ nepěknou hru. V době, kdy znovu hlásáme heslo o pravdě, jež vítězí, dovolujeme klidně, aby chodilo mezi námi čím dále, tím více učených i prostých lhářů. Učení lháři jsou ovšem nebezpečnější, protože obmyslnost jejich výkladů nadělá právě nejvíce škod mezi lidem sice důvěřivým, ale zcela nevinným. Přijdou-li potom některé těžší chvíle v národním osudu, jak se lze konec konců divit, že právě tito svedení podléhají úzkosti, poplašenosti, panice? Ne jich je nutno se bát a vyvarovat, poněvadž ti se vždy ještě vzpamatují, ale jejich svůdců.

Říká se právnicky o některých zločinech, že mají své „intelektuální původce“. Málokdy takové označení mělo krutější platnost než v poválečných a porevolučních dobách. A protože žijeme skutečně stále ještě ve „světové revoluci“, začaté v červenci 1914 Německem, rozvinuté v březnu a v říjnu 1917 v Rusku, a opět na ruby obrácené v Itálii a v Německu po válce, musíme míti mezi těmito dvěma žernovy, pokoušejícími se drolit Evropu, naprosté a úplné jasno o smyslu svého národního a státního poslání.

Nuže, vyznáváme-li demokracii, o níž věříme, že je v důsledku vývoje našeho národa za posledních dvou století nám nejbližší formou, upravující a řídící osudy našeho lidového státu, vděčícího za svou existenci nejvýš obětavému úsilí svých lidových vrstev — pak nesmíme bezpodmínečně šilhat ani na pravo, ani na levo, a cokoli si nalhávat třeba o bolševismu nebo o fašismu. Snad tím, že bolševismus je spojen s osudem ruského národa, nalháváme si o něm mnohem více, zůstávajíce pouhopouhými starými rusofily. Také tuto pravdu musíme si říkati v těchto dobách co nejupřímněji, nemá-li vítěziti lež.

Nechci se dotýkati přirozeně naši branné smlouvy s armádou. Ale musel bych přestat se cítit legionářem, kdybych zapomněl na bezpříkladnou zuřivost Trockého rozkazů o zničení naší legionář. armády na Volze a v Sibiři v květnu 1918, a na to, že tyto krvavé boje nám daly poznati všechnu nesmyslnost bolševického běsnění. Nebýti jeho a jeho zásahu do evropských věcí, nebyl by vznikl ani fašismus, ani nacismus. Diktatura zplodila diktaturu — je to dvojí tvář stejné mince.

A tu ti, kteří vyznávají demokracii „v duchu a v pravdě“ a nikoliv jen jako dočasně dobrý prostředek agitační, musí postavit naprosto přesné a tvrdé hráze mezi světlem diktatur a demokracií. Nejsme-li právě intelektualistickými ctiteli fráze o tom, že „každý má svou pravdu“, jak k nám byla zavlečena po válce snobskými relativisty a různými ctiteli „problematiky“, véříme-li naopak, že pravda vítězí tenkrát, je-li výronem odvěčného lidského snažení po poznáni Boha, Věčnosti a touhy po spravedlnosti, pak musíme zůstati vždy věrni těm silám, z nichž naše lidová duše dovedla obroditi národ, aby pro něj vybojovala posléze stát. A to nebyla nikdy záliba v tyranii a v násilí.