Život a dílo skladatele Foltýna/Jan Trojan - Instrumentace Judity

Život a dílo skladatele Foltýna Karel Čapek
Dvě poznámky	Jan Trojan - Instrumentace Judity

Údaje o textu
Titulek:	Život a dílo skladatele Foltýna
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Poslední, nedokončený román Karla Čapka, vydaný až po jeho smrti v roce 1939.
Zdroj:	www.mlp.cz
Vydáno:	ČAPEK, Karel. První parta, Život a dílo skladatele Foltýna. 10. vyd. První party, 14. vyd. Života a díla skladatele Foltýna. Praha : Československý spisovatel, 1989. 228 s. Spisy, sv. 11.
Licence:	PD old 70

Můj styk se zesnulým panem Foltenem byl nedlouhý a vlastně jenom odborný. Přišel kdysi za mnou do divadla, kde jsem byl tehdy operním korepetitorem, se zvláštní žádostí: abych mu pomohl s instrumentací a rozepsáním partitury k jeho opeře Judita, kterou prý má hotovou. Řekl mi, že je v hudbě vlastně neškoleným samoukem; že od dětství hraje a vášnivě miluje hudbu, ale že okolnosti mu nedovolily studovat na konzervatoři. “Snad,” řekl mi, “jsem spíš básník; upoutala mě látka Judity a chtěl jsem o ní napsat jenom drama. Nemohu za to, ale při každé scéně, kterou jsem psal, při každém dialogu, který jsem hnětl, se mi sám od sebe, neodbytně a vítězně protlačoval do vědomí hudební výraz. Zpívalo mi to samo, kde to mělo jen mluvit.” Pokrčil bezradně rameny. “Musel jsem to napsat jako hudební dílo. Krok za krokem mi to rostlo samo, text i hudba. Nyní jsem se svým dílem zhruba hotov, ale nevím, co s tím dál. Přece jenom mi chybí jisté technické, řekl bych řemeslné znalosti, například v orchestraci –”

“Promiňte, pane,” řekl jsem mu, “v umění není nic řemeslného. Celé umění musí být dokonalým řemeslem; a celé musí být uměním. Takhle se nesmí mluvit, pane,” řekl jsem mu. “Orchestrace není žádné řemeslo. Podívejte se na Berlioze, pane. Nebo si přečtěte partituru Dona Giovanniho, jaké to je řemeslo. To nejde, prosím; takhle bychom spolu nemohli vůbec mluvit.”

Omlouval se, že to tak nemyslel, že si jen uvědomuje, jak palčivě mu chybí jisté technické zkušenosti a znalost hudebních zákonů; že by nepotřeboval než vodítka nebo rady, podle kterých by pracoval dál, a proto se obrací na mne, abych mu pomohl; a nato mi nabídl honorář, který mě překvapil svou velkodušností.

“To nejde, pane Foltene,” řekl jsem mu. “To já nemohu přijmout. Já vám mohu dávat jenom hodiny, pokud si nenajdete někoho lepšího; já bych vám spíš radil toho a toho,” a jmenoval jsem mu několik dobrých hudebníků. “Já jsem spíš na vokální skladby,” řekl jsem mu, “ale dávám taky hodiny. Tolik a tolik za hodinu. Ale já vám radím někoho jiného, jde-li vám o instrumentaci. Na instrumenty já nejsem, pane Foltene. Mně stačí lidský hlas. To by nešlo.”

“Jenže mně záleží právě na vaší pomoci,” řekl. “O vás se tvrdí, že jste nejpřísnější a nejasketičtější hudebník. Mně chybí zrovna ta veliká kázeň,” řekl. “Mám strach, aby můj hudební projev nebyl příliš anarchický. Přiznám se vám, že jsem tak trochu barbar. Vím,” řekl, “že mám až nadbytek tvořivé síly a fantazie; ale nejsem si jist, je-li v mém díle ten pravý a čistý řád.”

“To nejde, pane Foltene,” řekl jsem mu. “Ten musíte mít v sobě. Víte co, já se na vaši operu podívám; ale nemohu vás naučit něčemu, co ve vás není. Lituju, prosím, ale to naprosto nemohu. Taková biblická látka jako Judita,” řekl jsem, “to je hrozně vážná věc, pane Foltene. I když je to apokryf. Já jsem se pokoušel o žalmy, pane, a vím, co to je. Těžké. Ukrutně těžké.”

Smluvili jsme si, že k němu zajdu a že mi přehraje hlavní pasáže ze své Judity; a pak že se domluvíme. Přišel jsem ve smluvenou dobu; pan Folten mě srdečně uvítal a začal hovořit o celkové koncepci své Judity. “To ne, prosím,” řekl jsem mu, “nejdřív děj, a pak to hned račte přehrát. Kousek za kouskem, pane Foltene. Řádek za řádkem. Co není v řádkách, není v koncepci.”

“Jak chcete,” řekl. “Tedy nejdřív je předehra před branami Bethulie. Představte si pastýřskou krajinu se šalmajovým motivem lásky. Je ráno, a dívka Judita jde se džbánem pro vodu.”

“Před brány?” řekl jsem. “Tak to je chyba. V opevněných městech musely být studny uvnitř hradeb, pane. To nejde.”

“Na tom snad nezáleží,” bránil se pan Folten. “Tady jde o hudbu, a ne o dějepis!” Zdálo se, že je rozmrzen. “Nu, a potom přijde hlasatel Holofernův s trubači a vyzývá město Bethulii, aby se vzdalo. Město odmítá. Potom se tam troubí na poplach a sbor žen běduje nad nastávající vojnou. To je předehra.”

“Račte mi ji přehrát,” řekl jsem. “Na hudbu je toho ažaž.”

Hrál na klavíru, ne sice čistě, ale dost zručně. Po té pasáži dívky u studny se zarazil. “Tady mi chybí přechod k trubačům a hlasateli,” omlouval se. “Já nevím, jak se od toho pastorále dostat k fanfárám.”

“To musíte vidět sám, pane Foltene,” řekl jsem. “Musíte vědět, co se tam děje. Tak hrejte dál!”

Hrál dál a sám předzpěvoval árii hlasatele. Potom se znovu zarazil. “Teď město odmítá vzdát se Holofernovi. To ještě nemám. Teď přijde ten poplach,” řekl a udeřil do kláves. “A nářek žen.”

To celé trvalo osmnáct minut.

“Tak tohle by nešlo, pane Foltene,” řekl jsem. “Takhle by to naprosto nešlo. Můžete to zahodit a začít znovu.”

Byl úplně zdrcen a namáhavě polykal. “Vy myslíte, že je to tak špatné?”

“Docela špatné,” řekl jsem. “Prosím, je mi líto, ale já vám to musím říci. Většinou tam máte dobré věci, ale dohromady je to špatné. To pastorále, to je Debussy; ale ten pastýř se šalmají, to nejde, pane Foltene. To je rokokový pastýř. Nemůžete tam mít rokokového pastýře. Biblický pastýř byl nomád, pane, nomád s kopím. Hudebník musí myslet. Ta dívka se džbánem je dobrá, skoro klasická. Čistá práce, pane; ale ta šalmaj k ní nejde. Má něco faunského. To tam nepatří, pane, nezní to dost vážně a čistě. Prosím, to je naprosto vyloučeno. Ty fanfáry, to je Verdi, to je Aida. Šikovná věc, pane, lesklá, dramatická, parádní, ale já bych to tam nedal; tam by mělo být něco přísnějšího. Ten poplach ve městě je špatný. To je verismus, račte dovolit, to je naturalismus, to není žádná hudba. Pak tam máte ten sbor žen na slova Ký žal. Moc dobrý, pane Foltene. Výtečný. Je ho jen škoda do opery. To by měla být vokální skladbička pro sebe. Já bych na vašem místě nechal opery, pane Foltene. Opera není čisté umění. Je to divadlo a všechno dohromady. Není to čistá hudba. Vy byste mohl dělat čistou muziku, pane, jako je ta dívka u studny nebo ten ženský sbor. Já nevím, co bych vám řekl dál.”

Poslouchal a tichounce sahal do kláves. “Snad máte pravdu,” řekl s námahou. “Ve mně je toho tolik… Snad to neumím dost ovládnout a uhladit…” Najednou vstal a šel k oknu. Na zádech mu bylo vidět, že pláče.

“Koukejte, pane Foltene,” řekl jsem, “to by nešlo. Plakat se nesmí. Umění není hračka, aby se pro ni plakalo. Člověk nesmí myslet na sebe. Nezáleží na tom, co je ve vás, ale co z toho uděláte. Když chcete dělat operu, tak dělejte operu; ale plakat – to bych tu, prosím, nemohl být. Žádné takové city, pane Foltene. Umění je práce. Tvoření je jen a jen práce. Tadyhle si sedněte ke klavíru a hrejte variace na motiv toho svého pastorále. Zkuste to jako largo a v dur.”

Vysmrkal se jako dítě po pláči, sedl poslušně ke klavíru a hmátl naslepo do kláves. “Prosím vás,” řekl, “dnes nemohu. Ukažte mi sám, jak to myslíte.”

Nerad improvizuju, ale přehrál jsem heroickou variaci na jeho motiv. Skoro zazářil štěstím. “To není špatné,” vyhrkl. “Myslíte, že by takhle ta předehra šla?”

“Zkuste to teď sám,” řekl jsem mu.

Sedl si ke klavíru a zahrál do poslední noty přesně mou variaci v dur; musel mít neobyčejnou hudební paměť.

“Tak to by nešlo, pane Foltene,” řekl jsem. “Tohle byla má variace. Musíte zkusit něco vlastního.”

Zkusil to se svraštěným čelem, ale byla to zase táž variace, jenomže do ní znova vpletl ten protivný šalmajový motiv. Vrtěl jsem hlavou. Přestal hrát a řekl: “Odpusťte, já dnes nemám tu pravou inspiraci.”

“Vy nesmíte mít žádnou inspiraci,” řekl jsem. “Hudba, pane, musí být tak přesná jako vědění. Vy musíte vědět, co tam má být. Přemýšlet, rozumíte? Žádná inspirace. Jen práce.”

Našpulil rty jako rozmrzené dítě. “To já neumím. Já neumím tvořit suchou cestou.”

“To je škoda,” řekl jsem. “Pak vás nemohu ničemu naučit, pane Foltene. Je mi líto, ale pak tu nemám co pohledávat.”

Oči se mu znovu zalily slzami. “Co tedy mám dělat?” šeptal zdrceně. “Já přece musím svou Juditu dokončit!”

Byl tak dětsky nešťasten, že mi ho bylo líto. “Podívejte se, pane Foltene,” řekl jsem, “uděláme to tedy tak: já budu s vámi probírat vaši operu notu za notou a řeknu vám, co kde je špatně nebo jak by to asi napsal školeny skladatel. A vy si z toho sám odvodíte, jak to máte dělat, že?”

Byl s tím srozuměn, a tak se začaly mé hodiny u pana Foltena.

Líčím tak obšírně svou první rozmluvu s panem Foltenem, protože z ní je, myslím, vidět několik věcí. Předně, že opravdu miloval hudbu osudově a že byl posedlý touhou napsat operu; snad by byl skočil z okna, kdyby mu to někdo bral. Za druhé, že byl skutečně jenom samouk a diletant, který stál bezradně nad úkoly, které musí mít v malíčku každý průměrný žák konzervatoře. Za třetí, že podle některých ukázek, které mi přehrál, měl pozoruhodné a krásné nadání; tím více mě mátlo a popuzovalo, že vedle dvou kupodivu čistých skladbiček, jako byla ta dívka u studny a ženský sbor, se spokojoval s pasážemi víceméně banálními nebo převzatými z druhé ruky, a že si ani neuvědomoval, jaký je mezi nimi rozdíl.

Také jsem si z té první hodiny odnesl bohužel dojem, že si s panem Foltenem nebudu nikdy dobře rozumět. Patřil zřejmě k těm umělcům, kteří považují umění za jakési sebevyjádření a sebeuplatnění, za prostředek, kterým neomezeně projevují své vlastní já. Nikdy jsem se nemohl smířit s tímto pojetím; nemohu se tajit, že všechno osobní mi připadá spíš jako znečištění uměleckého projevu. To, co je v tobě, tvé lidství, tvá osobitost, ty sám jsi jenom látka, a nikoliv tvar; jsi-li umělec, nejsi tu proto, abys rozmnožoval látku, nýbrž abys jí dával tvar a řád. Vždy se mi tají dech, čtu-li v Písmu: “Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a Duch boží vznášel se nad vodami.” Vznášel se v zoufalství, neboť byla tu jen látka bez tvaru, látka nesličná a pustá. “I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo.” Tomu jest rozumět jako prvnímu sebepoznání: látka si uvědomuje sebe samu a dívá se s úžasem na sebe v prvním úsvitu; toto pak je začátek všeho formování. “A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy.” Řečeno jest: oddělil. To znamená rozčlenil, omezil a očistil. “A oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. I nazval Bůh oblohu nebem. Řekl také Bůh: Shromažďte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché. A stalo se tak. I nazval Bůh místo suché zemí. A viděl Bůh, že to bylo dobré.” Jelikož pak řečeno bylo, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, je tím i vysloveno, že nikoliv samo vznikání, nýbrž teprve toto oddělování a pořádání je tím pravým počátkem a tvůrčím dílem božím. Nejsem písmák, nýbrž jenom muzikant, i rozumím tomu takto: Na počátku jsi ty sám, látka nesličná a pustá; ty sám, tvé já, tvůj život, tvé nadání, to vše je jenom látka: nikoliv tvoření, nýbrž pouhá stvořenost. A kdybys jakkoliv rozepnul své já a naplnil svůj život, nejsi nic než látka pustá a chaotická, nad níž se Duch boží vznáší v zoufalství, nemaje nač se snést. Musíš oddělit světlo od tmy, aby se látka stala tvarem; musíš oddělovat a omezovat, aby vznikly jasné obrysy a věci stály před tebou v plném světle, sličné jako v den svého stvoření. Tvoříš jen potud, pokud dáváš látce tvar; tvořit je rozčleňovat a pořád, pořád vytvářet konečné a pevné meze v látce, jež je nekonečná a pustá. Odděluj, odděluj! Jinak se tvůj svět rozvalí v beztvarou látku, na níž ještě nespočinula milost boží. Vždyť už dívaje se nebo nastavuje své ucho, vnímaje a poznávaje, odděluješ věci nebo zvuky od sebe; jak teprve čistě a zřetelně, jak přísně a slavně je musíš ohraničit, jsi-li umělcem, který se pokouší kráčet ve stopách božích! Odděluj, odděluj! I když tvé dílo je z tebe, musí se začínat i končit samo v sobě; jeho tvar musí být tak dokonale uzavřen, že už v něm není místa pro nic jiného, ani pro tebe ne; ani pro tvou osobitost, ani pro tvou ctižádost, pro nic z toho, v čem sebe samo nalézá a v čem si libuje tvoje já. Ne v tobě, ale samo v sobě musí mít stvořené dílo svou osu. Všechno špatné a nečisté umění pochází z toho, že v něm zůstalo něco osobního, co se nestalo tvarem a věcí oddělenou; není to ani místo suché, jež Bůh nazval zemí, ani shromáždění vod, jež nazval mořem, nýbrž bláto, látka nerozdělená a pustá. Většina umělců, stejně jako většina lidí, jenom donekonečna rozmnožují látku, místo aby jí dávali tvar; jedni ji chrlí jako pekelnou lávu a jiní ji naplavují jako slizké bahno na břehu vod; stále nově kypí a vrší se země nesličná a nevykoupená, čekající na strašnou, slavnou kázeň tvoření. Odděluj, odděluj! nikdy nepřestane platit a děsit tento přísný zákon, zákon dne prvního.

Neboť i ďábel se míchá a fušuje do umění; můžete ho dobře poznat podle toho, že je od přírody ctižádostivý a ješitný. Honosí se látkou, originalitou nebo siláctvím; každá přemíra, každé bujení je rozkvašeno jeho zkaženým dechem; všechno velikášství a veškerá okázalost se nadýmá jeho nečistou a křečovitou pýchou; všechno, co v umění je laciné, lesklé a líbivé, jsou nakradené cetky jeho opičí chlubivosti; všechno, co je nehotové a nedotvořené, jsou chvatné stopy jeho horečné netrpělivosti a věčného lajdáctví; veškerá falešná a honosná forma je vypůjčená maska, jíž marně zakrývá svou zoufalou pustotu. Všude, kde pracuje umělec, jako všude, kde jde o lidské vynikání, obchází duch zlý, hledaje svou příležitost, aby se projevil, aby tě pokoušel nebo posedl. Protože sám nemůže tvořit, hledí se zmocnit tebe. Aby zkazil tvé dílo, kazí tebe a vyžírá tvé nitro samochválou a samolibostí. Aby tě oklamal, abys ho nepoznal v jeho pravé a beztvaré podobě, vydává se za tebe sama a bere na sebe tvé zájmy. “To jsem já,” šeptá ti, “já, tvé daimonion; já jsem tvé geniální a ctižádostivé já. Pokud máš mne, jsi veliký a svrchovaný; budeš činit, co se tobě líbí; nebudeš sloužit nežli sám sobě.” Neboť ďábel nikdy nežádá, aby se sloužilo jemu, nýbrž sobě samotnému; on dobře ví, proč to dělá a čím si může osedlat lidské duše a činy. Jeho věčná bída, ale také jeho síla je v tom, že mu nic nepatří; svět je boží, a nečistý duch v něm nemá svého domu. Může jen porušovat, co není jeho; nikdy nevíš, neplete-li se ti do tvého díla; jen jedno nedovede: dělat práci čistou a dokonalou.

Díky bohu, konečně mohu mluvit jenom o umění; ale musel jsem mluvit o Bohu i ďáblu, neboť nevěř nikdo, že umění je mimo dobro a zlo. Naopak, v umění je místo pro vznešenější ctnost i pro ohavnější nízkost a neřest než nevím v kterém povolání lidském. Je čisté umění, které se pokouší o práci čistou a dokonalou; jest umění, ve kterém tvar věcí je oddělen a vykoupen, ba, řekl bych, zbožněn; neboť na věcech může ležet něco jako zřetelná svatost nebo nejasná kletba. Záleží jen na tobě; čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, aby ses jím projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama; netvoříš ze sebe, ale nad sebe; hrozně a trpělivě se domáháš lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání, než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba.

A naproti tomu je umění nečisté a zlořečené…

Zde končí text Karla Čapka

Svědectví autorovy ženy

Ještě několik svědků mělo doplnit podrobnosti a přispět svými výpověďmi k vysvětlení konce skladatele Foltýna. Autor je, bohužel, už nemohl vyslechnout ani požádat o materiál. Zůstalo tu jen pár opuštěných poznámek na kousku papíru, tichých a němých jako smrt. Pár řádek napsaných nejbližším písmem, které je víc než tvář a víc než hlas ztraceného člověka. Těžko by dopověděly příběh nezasvěcenému, kdyby nebylo tragického štěstí nedávných večerů, kdy si ještě dva lidé pod jednou střechou povídali o své práci.

Karlu Čapkovi byl ten, o němž psal, vždycky víc než živý člověk; on, málomluvný, dovedl o něm vykládat celé hodiny s planoucíma očima, s takovým jiným výrazem, kterým zkrásněl jeho obličej, kdykoli mluvil o umění. Proto toho tolik vím o skladateli Foltýnovi, ale odvažuji se doplnit předešlá svědectví bez jakýchkoli podrobností, neboť myslím, že za pomlčkami, které udělala smrt, nemá následovat mnoho cizích slov.

Vím, že ho chtěl autor nechat slepit konečně dohromady operu Juditu. Z plagiátů, podvrhů a uměleckých krádeží, ubohou nepodařenou muzikální zrůdu, která byla léta jeho mánií. Sám jí nedal nic než svou chorobnou ctižádost být umělcem, člověk tak neschopný projevu už ve škole, v lásce, ve všem.

“Možná že v něm někdy něco bylo, co ho tak posedlo,” povídal mi jednou Karel Čapek v šeru, kdy už jsme si neviděli do očí, “ale zabila ho prolhanost, chudáka, vlezl do světa životní lži a nikdy se už odtud nedostal ven. Byl samá vylhaná fantazie a žádná pravdivá skutečnost, přerušil s ní svou mravní souvislost, víš – a jak a z čeho chtěl potom, ten nešťastný hlupák, tvořit?” –

Ovšem že mu tu operu nikdo nepřijal, i když se kdysi jako bohatý člověk snažil odstranit překážky a křivdy penězi, ale jednou, když byl už hodně sešlý a ubohý, našel si “své lidi”, kteří pomohli Juditě na světlo boží.

To bylo tak: Beda Folten, tou dobou už zchátralý a vyhublý, chodil po hospodách a vyhledával nové i staré přátele. Plakal, vypínal se, žvanil a pil a každému vykládal o své opeře. Pak táhl domů bez klobouku, pohazuje nádherně svou uměleckou hřívou, a tu a tam udivil pozdního chodce svou hlasitou samomluvou. Často se opřel o studenou zeď domu a přitiskl si afektovaně ruku na srdce; uličníci a hlupáci, jdoucí náhodou kolem, se mu trochu smáli, protože nikdo nevěděl, jak ho opravdu škrtí a bolí.

A pak se taková veselá banda navedla na Foltýna a na Juditu. Co s ním, s bláznem, sehrají mu báječnou komedii, a sami budou mít legraci. “Ta křivda se musí napravit, Foltýne!” “My vám pomůžeme do světa, Mistře!”

Běhal jako šílený a zval kdekoho ze svého starého světa, hlavně ty, kteří kdysi Juditě nevěřili.

Jeden z dobrých přátel obstaral místnost k poťouchlé produkci, jakýsi ateliér, kde se předváděly zájemcům filmy; bylo tam za plátnem malé jeviště, sotva pár čtverečních metrů plochy, ale stejně nebylo mnoho peněz k zaplacení většího počtu sboristů. Foltýn sám sehnal orchestr a zpěváky z řad vyřazených umělců a začátečníků, běhal na zkoušky, chytal se za srdce a hořel. Přišel na svůj večer ve vypůjčeném fraku a pohodil několikrát vděčně hřívou k prvním lavicím, kde seděli přátelé, kteří mu pomohli k této události. Nevěděl ovšem, že už ho dávno nikdo nepokládá za normálního člověka, že nalítl strašlivé hře, že čas z něho udělal blázna, tajtrlíka a komickou figuru, žvanila, lháře, podvodníka a ubožáka, neboť tvář každého, byť se sebedéle skrývala za fráze a duchovní ličidla, –je koneckonců vždycky odhalena.

Ovšemže měla opera bouřlivý úspěch u sezvaného obecenstva, potlesk a křik donutil rudého a blaženého Bedu Foltena před oponu, kde se děkoval, pohazuje hřívou s předstíráním nervového vyčerpání, kterého si vyžádalo tvůrčí napětí. Zadíval se s velkomyslnou vděčností do řad těch, kteří mu pomohli k tomuto triumfu, a dále do řad povykujícího obecenstva – a ruměnec slávy a úspěchu přešel na zpoceném obličeji ve smrtelnou bledost.

Beda Folten viděl totiž najednou svůj svět poprvé a jasně bez lži a sebeklamu, tak, jak vskutku vypadal odtud z divadelní rampy, sta známých tváří, které znal ze svých čajů a hudebních večírků, sta lidí, které zasvěcoval do své předstírané a nečisté práce, tváře kritiky, kterou se marně snažil podplatit předstíranou uměleckou pokorou i nadutostí.

Čelist bez brady mu začala podivně povolovat, neměl sil udržet ústa zavřená, jak se sluší a patří na slavnostní okamžik, neboť viděl jasně a zřetelně, že se mu celý tento tleskající dav vysmívá. Páni z hospody, kteří si pořídili trochu dražší legraci, bývalí přátelé, kteří přijali pozvání, aby se mohli dosyta zasmát bláznu. Jeho diváci s ním sehráli stejnou komedii jako on s nimi, odtud to nyní vidí, tento zdrcený, prozrazený lhář a ubožák, vidí, jak jeden navádí druhého k silnějšímu povyku a nadšení, vidí lokty, které do sebe šťouchají, řady tváří, zkřivených výsměchem, přeplouvat sem a tam, jako by nevelké jeviště bylo lodní palubou v bouři.

Vymotal se do kulis, slabý hrůzou, hanbou a zoufalstvím, srdce se mu z toho svíjí jako pošlapaný pes a těžce, přetěžce se mu dýchá. Výsměšný potlesk v sále mohutní, několik nohou dokonce neslušně dupe a jeho jméno znovu ječí podlé a ironické hlasy.

Beda Folten se stydí omdlít a nemá sil utéci, ostatně není kam, malé zákulisí je nacpáno těly účinkujících, která ho zadržují jako měkká a neprostupná zeď.

“Volají vás, pane skladateli!”

“Jděte se přece poděkovat, Mistře!”

“Ukažte se jim, Bedo Foltene!”

“Ukažte se jim, Bedo Foltene,” vřískají podvyživené hlasy ubohých muzikantů, kteří se za pár stovek propůjčili k téhle veselé komedii, – ukažte se jim, vyzývají jejich vysměvavé oči, – ukažte se té řvoucí smečce v lavicích, která vám přišla udělat úspěch, neboť, vy ubožáku, jste přece nestál celý život o nic jiného! Ukažte se jim, vždyť vás konečně vidí tak, jak vypadáte, ať toho tedy užijí jako my tady, kterým jste stejně k smíchu!

Ještě několikrát byl vystrčen před oponu a ještě několikrát se vrátil k výsměšným tvářím účinkujících. Nic už z něho nezbylo, ze starého Bedy Foltena, celé držení těla a hlavy je totam, vlasy padají přes bílou tvář jinak, než když ovládal svůj dlouhý krk, pot se nehezky řine po klopě ubohého fraku a nohy podklesávají komicky v kolenou. Je to veliká, veliká zábava pro tleskající dav, a nejvíc se rozchechtají, když se chytí oběma rukama za srdce, neboť dodnes tento panák všechno jen předstíral a tohle je jistě jen komické pokračování ve vyčerpanosti génia, přemoženého slávou.

Jak je to možné, myslí si Foltýn, jehož škrtí srdce i límec, a podlaha jeviště mu utíká zrádně a uličnicky pod nohama. Co se to stalo s jeho i jejich očima, že se najednou vidí tak, jak jsou. Jaký zlý, surový a nepřátelský dav je obecenstvo, jehož křik a potlesk mu přitahuje na srdci a na krku šroub. Je mu do pláče jako malému dítěti, opírá se o rameno fagotisty a druhou rukou utírá pot špinavým kapesníkem a přemýšlí, koho poprosí o milost, aby se konečně mohl přestat chodit ukazovat té podlé a zlomyslné bandě v hledišti.

Fagotista trpělivě drží zpocené a povolené tělo a Beda Folten má pár vteřin čas na pánaboha. – Celý život jsem se rval a trápil, sežíral a platil, abych se dočkal tohoto dne! Celý život jsem sloužil něčemu, co jsem pokládal za své poslání! – Myslí si, že smrká, a zatím hlasitě pláče, pošlapaný pes, srdce se choulí strašnou bolestí. –Jak je to možné, vždyť mě to stálo celý život, Pane, celý ten všivý a zbytečný čas, který jsi mi vyměřil!

Toho večera se Judita nedohrála, protože se Beda Folten zbláznil, což si jistě nepřáli v hledišti ti, kteří ho už dávno pokládali za šílence. Odvezli ho do Bohnic, ubožáka, tak jak byl, v tom vypůjčeném fraku, a ředitel ústavu, který byl autorem označen na poznámkovém listě jako předposlední svědek, měl vydat konečné svědectví. Já mohu říci jen, co vím od autora a z výpovědi paní Foltýnové: že tam za dva dny umřel.

“Bude mít krásný pohřeb,” povídal mi Čapkův hlas v onom posledním šeru našeho společného života. “Mnohý ze známých ho nakonec přijde pochovat s jakýmsi laskavým dojetím. Víš, život musí mít konec konců i své nešťastné blázny a smrt je už pomalu poslední boží zařízení, před kterým mají lidé ještě trochu úcty. Paní Foltýnová byla přece dobrák a vystrojila mu hezký pohřeb, jak se sluší a patří na dobré jméno její rodiny. A při kremaci mu nakonec zahrál jeden slavný profesor konzervatoře na varhany Händelovo Largo a ku konci Beethovena – naše nejlepší smyčcové kvarteto. To se každému nestává, viď!

To víš, že se jich zeptám, jak to a proč – a už předem vím, co mi asi povědí: On sice nebyl umělec, ale nakonec na to shořel. Tak si přece leckdo z nás namlouvá úkoly, které pro něho nejsou, a z toho je pak vždycky tragédie. A pak – řekne určitě jeden z nich – víte, s tím Foltýnem je to podivné. Takový plagiát, ubohost a šmíra, ale přece jen v něm bylo několik krůpějí. Pravda, je toho málo na celý život, žalostně málo, pane, ale předposledním soudem se nesmí ztratit ani zrnko zlata. A Foltýn nám tu nechal dvě, víte, v té své sešmodrchané a ubohé Juditě. Je tam jedno místo, s moc komickým textem Ký žal, ký žal, a pak ten motiv Panny,– tam je muzika čirá a čistá jako boží voda. Moc jsme už o tom uvažovali, pane, ví bůh, kde to vzal!”

“To tenkrát složil pro něho ten Fatty, viď, kterého jsi nechal umřít na parkinsonismus?!”

“Ano, ten. Vidíš, tomu chlapci kdysi nikdo nechtěl uznat, že má talent, ale zůstalo to tu a to je to hlavní. I když za to měl blázen Foltýn pohřeb jako umělec.”