Žižkův dub

Údaje o textu
Titulek:	Žižkův dub
Autor:	Ladislav Quis
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník třetí. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1884. s. 111–113. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Sedl sobě černý pták
pod haluzemi dubu,
zakrákal píseň zlověstnou,
zaskuhral zprávu bolestnou:
„Vaše já modly srubu.“

Není to pták leč jezovit,
žoldáci za ním stojí.
Kolkolem němí poddaní
hledí, zda cizák pohaní
památku, Žižko, tvoji.

„Doctila’s, luzo, již ten strom,
ďábel kde sám se zrodil,
třísky již mít z něj nemáte,
sílit své tělo proklaté,
Žižka dost živ jsa škodil.“

Sekery vznesli, ťali v kmen,
temně to zadunělo.
Železo sjelo bez stopy,
pojala hrůza pochopy,
bázní se lidstvo chvělo.

Nadarmo páter dělá kříž,
nadarmo dráby nutí,
zběsilé rány padají —
mužům div dech se netají —
dub stojí bez pohnutí.

Ohavu tedy oheň strav!
Snešeno vše, co hoří.
Hranici mnich sám podpálil,
dýmu se oblak vyvalil,
v plamenném strom již moři.

Náhle však plamen lačný kles,
jako byl dříve vzplanul.
Netknut stál dub tu nezmorný,
zeleným listem švitorný
větérek tiše vanul.

„Ocel ni oheň nezmoh’ dub.
Motyku v půdu vrejte.
K úlevě zemi mořené
vyvrácen budiž z kořene,
chutě se v dílo dejte.“

Žoldáci rejou hloub a hloub,
marná však jejich zvůle.
Kořenům síly přibývá,
čím dále zem se rozrývá,
až posléz trčí v žule.

Nezvracen stojí statný strom.
S hanbou se vzdálil škůdce.
Důvěrněj’ lid však ku dílu
z dubu si béře posilu
slepého svého vůdce.