Ženy a milenky slovanských básníků/Princezna Repninova

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Princezna Repninova
Autor: František Kvapil
Zdroj: KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 119–134.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Taras Ševčenko
Související na Wikidatech: [[d:Q134958|Taras Hryhorovyč Ševčenko]]

Tvrdý byl život Ševčenkův a smutné jsou osudy jeho lásky.

Narodil se synem nevolníka a zažil veškerou bídu i všecko ponížení, s tím spojené. Nebylo mu však přispořeno jiných ještě strastí. Když mu bylo devět let, ztratil matku. Otec jeho Řehoř se oženil znova a macecha měla již své vlastní děti. Jak v takovém případě z pravidla bývá, došlo mezi dětmi k různým neshodám. V těchto sporech byl vždy vinen malý Taras, jinak už to ani býti nemohlo. Tehdy zvláště jedna událost hluboce se vryla do duše Ševčenkovy. Byl u nich na bytě voják, jemuž ztratily se z vaku tři ruble. Macecha, jež Tarasa nenáviděla, označila tohoto jako zloděje. Chlapec byl bit, tak dlouho byl bit, až řekl, že peníze ukradl. Měl pak ukázati místo, kde je schoval. Nemohl ovšem, a byl bit znova, až zůstal ležeti polomrtvý. Skutečný pachatel objeven teprve po čase — byl to jeden z nevlastních jeho bratří.

Takové bylo Ševčenkovo dětství. Když mu bylo jedenáct let, zemřel mu otec. Bylo to r. 1825. Neodkázal Tarasovi ničeho, ale umíraje přec na něho si vzpomněl. Řekl, že mu není z hospodářství ničeho potřebí: buď že z něho bude něco velmi velikého nebo veliké nic. Osiřev takto úplně dán byl Taras na cvičenou k ďáčkovi Buhorskému, který byl opilec a povahou nelítostný ukrutník. Nejsa s to déle snášeti jeho týrání, Taras — když mučitel jeho nalézal se ve stavu úplné opilosti — spráskal jej vlastním jeho karabáčem a utekl. Šel pak do učení k ďáčkovi malíři, a když uměl tolik, co tento, k jinému. Avšak nový učitel seznav, že chlapec má skutečné vlohy a že by mu v něm mohl vzniknouti nebezpečný soupeř, prohlásil, že jest bez talentu, a poslal jej domů.

V rodné vsi Ševčenkové, Kerelovce, nastaly však zatím jiné poměry. R. 1829 zemřel dosavadní vlastník velkostatku a dědic, mladý jeho syn, zatoužil míti kolem sebe skvělý dvůr po způsobu šlechtickém. Byl to Němec a slul Engelhardt. Vrátiv se z Moskvy na Kerelovku nařídil správci Dmitrenkovi, aby mu vybral z nevolnictva úhlednější mladíky, kteří by se hodili za lokaje. Mezi těmito byl i Taras. Zpočátku byl přidělen kuchaři, později však dali mu trylichovou kazajku a široké šaravary — stal se dvorským kozáčkem.

S velitelem svým byl Ševčenko nejednou v Kyjevě, ve Vilně a v Petrohradě. Tehdy také, čítaje osmnáct let věku, prvně se zamiloval. Předmět jeho lásky byla ve Vilně sličná švadlena, rodem Polka. Bližší okolnosti, kdy a jak se s ní Taras seznámil, nejsou povědomy. Ví se jenom tolik, že často se s ní vídal, a poněvadž jinak nechtěla mluviti než polsky, naučil se tomuto jazyku. Láska ta měla na něj nemalý vliv, a zvlášť hluboce cítil při tom jařmo svého nevolnictví. „Zamyslil jsem se tehdy,“ píše o tom později příteli svému Sošenkovi, „proč my, nevolníci, nejsme jako jiné volné klasy.“ Ale musil odjeti — a tím skončila se tato první jeho láska.

Druhou byla Němkyně. Stalo se tak již po jeho vykoupení z nevolnictví. Ševčenko ani jako dvorský kozáček neustal zabývati se horlivě kreslením a malováním. Již při útěku od Buhorského ukradl tomuto jakousi knížku s „kunštiky“, t. j. s rytinami. Průběhem času stalo se mu kreslení potřebou, ano skutečnou vášní. Ve Vilně kdysi, maje čekati na svého pána, až se vrátí z večerní zábavy, tak se zabral do kreslení dle nějaké rytiny v jednom z postranních pokojů, že ani nezpozoroval Engelhardtova příchodu. Tento, rozvzteklen, že nebylo uposlechnuto jeho rozkazu, vrhl se na Tarasa a zbil jej nemilosrdně. Ještě i druhý den dal jej za to spráskati knutou. Avšak z případu toho také poznal, že Ševčenko nevalně se hodí k lokajské službě. Proto pohnut stálými prosbami jeho a také očividným talentem, vzal jej s sebou r. 1832 do Petrohradu a dal jej na čtyři léta do učení k cechovnímu malíři Širajevu. Taras maloval pak nejednou milenky svého pána, začež dostávalo se mu zvláštní odměny, mnohdy až i ruble.

V Petrohradě spřátelil se Ševčenko s malířem Sošenkou, který jej r. 1837 představil tajemníku akademie krásných umění V. J. Gregorovičovi s prosbou, aby byl vykoupen z nevolnictví. Gregorovič sdělil věc tu básníku V. A. Žukovskému, který, smluviv s pánem Ševčenkovým kupní cenu, požádal slavného K. P. Brjulova. aby na ten účel věnoval k vylosování v soukromé loterii některý svůj obraz. Brjulov vymaloval podobiznu Žukovského a za 2500 rublů v loterii za ni stržených, 22. dubna r. 1838. Ševčenko vykoupen. Ale za prokázanou službu nevalně se odměnil příteli Sošenkovi. Bydlili společně u vdovy Němkyně, která měla sličnou schovanku Marii Jakubovnu, jež byla sirotkem. Sošenko zamiloval se do dívky náruživě a chtěl se s ní oženiti. Ševčenko, který k Sošenkovi přišel v šatech rozedraných, bez čepice a bosý, po svém vykoupení z nevolnictví šatil se po švihácku. navštěvoval prostřednictvím Brjulova přední rodiny a vedl vůbec veselý a okázalý život, více se líbil Marii Jakubovně. A protože dívka byla hezká a příjemná, neváhal ji Ševčenko příteli odlouditi. Sošenko dlouho mlčel, doufaje, že soka z přízně dívčiny vypudí; ale pak došlo k hádkám a sporům. Konečně vyhnal Tarasa ze svého bytu. Ševčenko však nepřestal se i potom s Němkyní stýkati. A snad měl rovněž v úmyslu se oženiti, neboť po roztržce se Sošenkou přestěhovav se k Brjulovu horlivě dal se do práce, tak že r. 1844 dosáhl hodnosti akademika a mohl svobodně provozovati své umění. Hůře vedlo se Sošenkovi. Před tím nejednou vytýkal Tarasovi lenost, když spatřil, že na místě malování obrazů píše verše, jež pokládal za bezcenný brak. Sám pracoval stále a vytrvale, avšak nepřálo mu štěstí, upadl do bídy a musil Petrohrad opustit. V den odjezdu navštívil jej Ševčenko a bývalí sokové podali si opět přátelsky ruku. Smírem tímto uzavřena jest kapitola o poměru Tarasově k hezké Němkyni. Nikdy již později nečiní se o něm zmínka.

* * *

Tato perioda byla pro duševní rozvoj Ševčenkův nejdůležitější. V ní Ševčenko se přesvědčil, že nenarodil se k tomu, aby se stal velikým malířem, ale prvním básníkem a těšitelem svého národa. Co se zdálo býti Sošenkovi daremným ubíjením času, bylo maloruskému lidu zářící hvězdou, která ze tmy duchovní poroby uvésti jej měla ku vědomí vlastní své národní samobytnosti. Tehdy povstaly Ševčenkovy nejkrásnější výtvory básnické: „Kateryna“, „Najmyčka“, „Hajdamaki“, „Topol“ i „Perebenda“. Celá Ukrajina duševně okřála při těchto prostých, ale vroucím citem prodchnutých zpěvech v pravdě národního poety. Sny a tužby lidu maloruského. ale především jeho utrpení a těžké jařmo vyzpíval Ševčenko tóny tak tklivými a dojímavými, že, kdo jim naslouchal, nemohl se ubrániti hlubokému dojmu. Není zde na místě rozebírati jeden po druhém z podivuhodných těch výtvorů; učinili to u nás jiní už při jiných příležitostech. Ševčenko sám v náčrtku své autobiografie praví o svém básnickém poslání následovně: „Přísná Músa ukrajinská dlouho stranila se hrudi, znevážené ve škole, v předpokoji, v zájezdných hospodách a v městských bytech; leč, když zavanutí svobody vrátilo pocitům čistotu dávných let dětských pod chudou otcovskou střechou, ona, upřímná, objala a přitulila mne v dalekých stranách.“

Ale již také při samém zenithu činnosti Ševčenkovy začal na kmeni jeho slávy hlodati červ, který stal se osudným pro všechen další jeho život. Byla to náklonnost k hýření, zvláště k veselým pitkám, při níž účastníci zhusta zpili se do nepříčetnosti, „do němoty“, jak to jen dovede ruský mužík. Kolik skvělých a velkých talentů stalo se obětí této hnusné vášně, v níž člověk klesá pod zvíře! Kolik nadějí už jí pochováno, kolik zničeno rodin! Ševčenko, nabyv svobody, chtěl užívati, chtěl na dno vyprázdniti číš všelikých požitků a rozkoší, jako by si chtěl nahradit, co mu bylo odpíráno před tím, když ještě byl nevolníkem. Ale co se zdálo být neřestí chvilkovou, znenáhla stalo se zhoubným návykem a rovněž znenáhla, ale jistě — vedle jiných osudných okolností — podlomilo jeho talent.

V toto období morálního a vůbec duševního jeho přelomu připadá cesta Ševčenkova na Ukrajinu a též — jediná jeho pravá láska.

Ševčenko odebral se z Petrohradu na Ukrajinu r. 1844, krátce po tom, kdy nabyl hodnosti akademika. Jak se zdá, učinil to jednak z té příčiny, aby po dlouholetém oddálení spatřil opět svůj rodný kraj, svou sestru a bratry, jednak aby si zjednal prospěšné známosti a zabezpečil sobě existenci. Ucházel se totiž o místo professora kreslení na universitě v Kyjevě a mimo to chtěl vydávati „Ukrajinu v obrazích“, k čemuž ovšem bylo nutno zhotoviti potřebné náčrtky na místě. O tom, jak v lepší společnosti na Ukrajině bude přijat, nebylo žádných pochybností. Již r. 1840 vydal „Kobzara“, v němž mimo jiné byla uveřejněna „Kateryna“, „Perebenda“, „Topol“, „Ivan Podkova“ a „Óda na Osnovjaněnka“, po té jiné ještě přední své výtvory, i není tedy divu, že jej tam předcházela pověst velkého básníka. Stejnou měrou činily jej zajímavým osobní jeho příhody. Bohužel společnost, od níž se nadál vlídného přijetí, z velké svojí části nebyla s to, aby mu poskytla jakékoli morální opory, a přijímajíc jej ve svůj střed jako módní právě znamenitost dne, vítala v něm pouze společníka svého rozmařilého a nevázaného života. Ševčenko zdržoval se hlavně v Kyjevě a vůbec v Ukrajině zadněprovské. Tamní tak zvaná intelligence postrádala všelikých ideálnějších snah, a veškeré tužby své obracela výhradně k požitkům nejhrubšího zrna. Neoživovala jí žádná čistší a šlechetnější idea, život její byl jedinou stále se opětující saturnalií, kde zábava střídala zábavu, pitka pitku. Na Ševčenku, o jehož politování hodné náchylnosti k výstřednostem tohoto druhu jsme se již zmínili, musila společnost ta působiti co nejzhoubněji.

Ševčenko vskutku hned po svém příjezdu dostal se do spolku tak zvaných „močimordů“, jehož členy byli prý lidé „rozumní, spravedliví, humánních zásad a všeobecné vážnosti požívající“, ale při tom všem holdovali po celý život nezřízeně heslu „in vino veritas“. Jediným cílem spolku bylo se opíjeti, což zváno ne zrovna ušlechtile „smáčením mordy“,[1] a ti, kdož nepili lihovin, byli nazýváni „suchomordy“. Předsedou spolku, jenž měl titul „velkého magistra“, byl jakýsi V. Zakrevskij, bohatý statkář a bývalý husarský důstojník, jejž pro zhýralý život propustili z vojska. Spolek měl zvláštní svátky na počest Bakcha, jež slavil okázalým způsobem, a Zakrevskij předsedal libacím. Z pitek spolkem pořádaných vyloučena byla však obyčejná kořalka. Jen v případech výminečných se připouštěla též — ale s podmínkou, že dřív do láhve musil býti hozen grivenník, stříbrný peníz, platící 10 kopejek, čímž se stala „ušlechtilou“. Takto „zušlechtěná“ kořalka slula pak „grivenníkovkou“.

Ku karakteristice spolku „močimordů“ stačí, připomeneme-li hrdinský čin, jejž provedl o jistém výročním trhu čili kontraktech v Kyjevě člen jeho jménem Svěčka. Šlechetnou horlivostí nadchnut, skoupil tento pan Svěčka, aby profanum vulgus do Kyjeva na trh přišedší nemohl se opíjeti šampaňským, vůbec všechno víno, jež v městských vinárnách a obchodech toho druhu bylo lze dostati. Čin ten dlouho byl slaven jako nápad neobyčejného důvtipu a příklad uznání hodné obětivosti.

Morální bahno, do něhož členové spolku „močimordů“ zabředli a nad nímž právem mohlo planouti dantejské „lasciate ogni speranza“, bylo by nepochybně pohltilo i celou mravní sílu Ševčenkovu, ubíjejíc v něm všecky vážnější a lepší instinkty, nadšení i chuť ku práci, kdyby v kritické této chvíli nebyl poznal ženu neobyčejně vzácné povahy a v pravdě ideálního vzletu, která lahodným a povzbuzujícím svým vlivem dovedla — alespoň vždy na čas — vrátiti básníka „Kateryny“ k cílům a snahám ušlechtilejším.

Byla to princezna Barbora Nikolajevna Repninova, dcera knížete Mikuláše Repnina, majitele vsi a statku Jagotyna.

Ševčenko neseznámil se s ní pouhou náhodou. Jeho „Kobzar“ pronikl již v té době netoliko do prostých a ubohých chýší ukrajinských, kde šediví starci, dávajíce si předčítati od svých dětí dumu o nešťastné Kateřině, prolévali nad jejím osudem hořké slzy, ale i do šlechtických dvorců a zámků. Jenom sláva jeho jako básníka otevřela mu dvéře u domu pyšného ruského velmože, který, aby věc nezdála se býti nápadnou, požádal Ševčenku, by mu vyhotovil kopii jeho podobizny. Taras pozvání do Jagotyna přijal a záhy veselou a roztomilou svojí letorou dovedl si získati přízeň celé rodiny. Proto vyzval jej kníže Repnin, aby zůstal v Jagotyně tak dlouho, jak mu bude libo, i strávil tam celou zimu r. 1844—45. Není žádné pochyby o tom, že to vše bylo dílem princezny Barbory, která si přála Ševčenku poznati. Princezna nebyla již tehdy v prvním rozkvětu mládí, avšak byla neobyčejně půvabná a v obcování milá, honosíc se při tom ještě pečlivým vzděláním a zvláštní dobrosrdečností, která jí získávala u každého rázem sympatie. K Ševčenkovi, jehož význam i cenu jasně uměla chápati, přilnula hned při prvním setkání jako sestra. Ale s pravým bystrozrakem ženy seznala též brzy všecky jeho vady a slabosti. Netajila si jich, nezakrývala, viděla zřetelně všecky jejich důsledky, ale neodchýlila od něho ruky pomocné, věděla, že jí má potřebí.

Listy Ševčenkovy k princezně Barboře téměř všechny se ztratily. Avšak i ze zachovaných skrovných jejich zbytků zřejmé vysvítá, že čistá a šlechetná její bytost učinila na vnímavou mysl básníkovu hluboký dojem „Ty,“ psal k ní kdysi, „utvrdila jsi ve mně víru v přítomnost světla na zemi.“ Lišila se též Barbora Repninova od povrchního, jen za požitky a radovánkami dne honícího se okolí svého takou měrou, jako by ani do něho nenáležela a z něho byla nevyrostla. Blahodárný vliv její na Ševčenku záhy se začal jeviti. Znova začal pracovat, psal a maloval a hleděl četbou dobrých knih doplniti své dosti mezerovité vzdělání. Tehdy též vykreslil pro ni svoji vlastní podobiznu a náčrtek chýše, v níž se narodil. Princezna zamilovala si jeho drsnou, divokou, ale v jádru poctivou a vznešených citů schopnou duši, nevědouc ani sama jak, a s plnou důvěrou odhalovala před ním též svoje vlastní myšlénky, city a tužby. A tak, nežli kdo mohl tušiti, poměr ryze sesterský, jaký zavládl mezi nimi na počátku, nabýval větší vřelosti, až konečně nebylo pochyby, že se změnil v lásku, tím hlubší a vroucnější, čím méně směli se oba k tomu přiznati.

Nikdy nebylo lásky divnější. Zde — dáma z nejpřednější ruské aristokracie, s nejpečlivějším vychováním, v každém hnutí a v každé myšlénce plná ušlechtilé noblessy, dcera jednoho z nejbohatších ruských velmožů, a tam — člověk sice geniální, ale vzdělání nedostatečného, nedávno ještě nevolník, bývalý dvorský kozáček a lokaj… Kdysi při živé zábavě v saloně knížete Repnina nastala pojednou, jak někdy bývá, pomlčka — vše utichlo. „Anděl letěl kolem!“ prohodila princezna Barbora. Zábava rozproudila se dále, ale Ševčenko se zadumal a chopiv tužku, vrhl na papír tyto verše:

„Tvůj dobrý anděl zaclonil mě
nesmrtelnými perutěmi
a tichou řečí ve mně vzbudil
sny o ráji zde na té zemi…“

Sloku tu umístil později v čelo básně „Tryzna“, kterou napsal v Jagotyně jazykem velkoruským, výlučně pro princeznu Barboru, neboť tato malorusky dobře neuměla. Byly to v skutku pouhé „sny o ráji“, neboť brzy přihlásil se démon, který mu do ráje toho zamezil na vždy vstup, dříve ještě, nežli tam kdy vkročila jeho noha.

Ševčenko ani v Jagotyně nebyl s to, aby odolal instinktům, které jej ničily a snižovaly pod důstojnost člověka. Zmizel mnohdy náhle z knížecího paláce a zapadl do vesnické krčmy, kde hledal radosti a útěchy na dně sklenky, ve společnosti všelikých pobudů. „Zahulal si“, po dávnu, ohlušil v sobě, co v něm bylo krásného, velkého, nesmrtelného, klesl zase do starého bahna. A teprve když se takto vybouřil, vysílen, duševně skleslý vracel se ke skutečnosti, k přátelům, ke dřívější práci. Někteří ze životopisců Ševčenkových hledí tuto nešťastnou jeho náruživost omluviti, uvádějíce, že příčinou toho byla právě beznadějnost jeho lásky. K čemu však zakrývati pravdu? Zdaliž nepil již před tím v Petrohradě a ještě větší měrou jako člen — ačkoli z posledních — spolku „močimordů“, tedy dříve, nežli vůbec princeznu Barboru v žití spatřil? Jiní zase tvrdí, že zoufal nad svým krutým osudem. Ale zdaž, vykoupen byv velkomyslností Brjulova z nevolnictví, nestál právě na pokraji krásné a nadějné budoucnosti, uznáván jsa již tenkrát za největšího básníka svého národa? Opět jiní připomínají, že sestra a bratří jeho byli tehdy ještě nevolníky a že tato bolestná a ponižující myšlénka nutila jej k tomu, aby hledal zapomenutí. Zdali však tím způsobem byl s to jim pomoci, nebo spíše horlivou a vytrvalou prací? Také prý to bylo „zoufalství, osláblost mohutného ducha, toužícího, aby hruď sobě otevřel, a byť rukou vlastní“ — nevěříme těm krásným slovům! Nebylo to nic jiného nežli osudný ten neduh všech alkoholistů, moderní hašiš, kterým denně otravují se tisíce a tisíce nešťastníků. Jak rozrušivě zhoubný návyk ten působil na Ševčenku, zřejmo z toho, že od svého odjezdu z Petrohradu nenapsal nic, co by bylo mohlo rozmnožiti jeho slávu, ani jednu báseň, která by se stavěla po bok „Kateryně“. Nevyjímáme z toho ani „Sen“, ani „Kavkaz“, a ty ještě dlužno připsati spíše blahodějnému, idealisujícímu působení princezny Barbory.

Výstřednosti Ševčenkovy nezůstaly v paláci knížete Repnina bez povšimnutí, ačkoli nešťastný básník nikdy v podobném stavu neodvážil se přijíti mu na blízko. Snadně lze si představiti, jak tím princezna Barbora trpěla. Říkávala mu: „Nehasiž světla v sobě!“ Avšak musila se přesvědčiti opět a opět, že přes všecky učiněné sliby upadal zase v dřívější chybu. Nicméně, když Taras přicházel zpět, zuře sám proti sobě, sám sebou opovrhuje, těšila ho, posilňovala, nabádala k nové práci. Také mu pomáhala, jak jen mohla. Sta a sta exemplářů „Kobzara“, „Ukrajiny v obrazích“ a „Tryzny“ dala rozprodati svými vlastními jednateli v Kyjevě, v Oděse a v Charkově, jednak aby povzbudila jej k další činnosti, jednak aby mu takto zjednala větší neodvislost a tím oživila též jeho důvěru v sebe. Ale přes to byla již mezi nimi propast — a ta propast vždy ještě se šířila.

Plně toho si vědom a rovněž své povinnosti, opustil Ševčenko Jagotyn. Musilo k tomu dojíti. Láska jejich neměla budoucnosti. Byla to smutná láska, v níž nedošlo ani jednou k mohutnému vzplanutí velké vášně, vše odpouštějící a celou bylosť člověka strhující v šílený pocit štěstí. V lásce té hořel toliko tichý plamen stálého odříkání — jinak býti nemohlo.

Zhýralí členové spolku „močimordů“ uvítali Tarasa s jásotem ve svůj střed. Básník náš zdržoval se po odjezdu z Jagotyna hlavně v Kyjevě, nezřídka však i na statcích svých přátel. Nastaly opět časté pitky, a co v Jagotyně bývalo výjimkou, stávalo se zase pravidlem. Do Jagotyna přicházely o Ševčenkovi zprávy čím dál žalostnější. Princezna Barbora, neztrácejíc ho s očí ani ze srdce, psala mu tehdy: „Tvým neštěstím jest, že jsi se sdružil s tak prostopášnými lidmi… Což nelze pořekadlu: víno rozveseluje srdce — rozuměti též ve významu mravním? Oh ano, slabost povahy, toť veliké neštěstí, dobré však již to, že znáš alespoň sám sebe. Dlužno tudíž tu vadu ne v sobě dále pěstovat, ale proti ní se ozbrojit. Víra, užitečná práce a styk pouze s tím, co jest čisté, svaté a krásné — to tvoje zbraň.“ Jindy zase mu píše: „Těšila jsem se tvému letu, a ty znova sklonil jsi křídla a padl k zemi celou tíží slabosti povahy! Zanech již zlých, hloupých a podlých v pokoji!“ Při vzpomínce na doby prožité kdys před tím v jeho společnosti u jisté zpřízněné rodiny omlouvá v jiném opět listě trpká slova pravdy, jež nejednou k němu pronášela: „Kolikrát ta pravda vytryskla z duše mojí na rty, s tužbou, a mnohdy i s nadějí, že přijmeš ji jako nejlepší důkaz mé sesterské péče nad tebou, že ty s modlitbou v srdci a vůlí silnou přikročíš ku svému přetvoření, že zušlechtíš s pomocí boží všecko svaté, krásné a vznešené ve svojí duši — jež bylo ti dáno tak štědrou rukou — že zbavíš se vady, která tě ponižuje. Neříkej, že tě pomlouvají zlí lidé. Neobviňují tě lidé závistiví a podlí, ale já, já — sestra tvoje, tvůj nejupřímnější přítel, já tebe obviňuji.“ A s jakým jásotem vítala zprávy, že opět dal se do práce, čehož důkazem byly pro ni zaslané jí od Tarasa kresby. „Buď zdráv, dobrý poeto!“ píše mu: „neodhazuj péra ani štětce — jdi čistou a svatou cestou a nechť tě osvítí milost boží!“ — Jen velká, ryzí, čistá láska mohla stvořiti tyto krásné, neobyčejnou vroucností prodchnuté listy.

Ale Ševčenko, jak se zdá, sám již tomu nevěřil, že by se mohl státi jiným a hodným této velké lásky. V básni „Sestře“, která jest jaksi odpovědí na upřímné domluvy princezny Barbory, vyznává melancholicky:

„Nelze mně tu v páru jíti
s tebou, sestro milá…
Jasně tvoje slunce svítí,
mé — již mračna skryla.“

Nicméně přec ještě jednou se vzchopil. Stýkal se tehdy zhusta s Kostomarovem, Kulišem, Hulakem-Artemovským, Lizohubem, Bělozerským a Čužbinským a příklad těchto maloruských vlastenců nezůstal u něho bez účinku. Vznikla v něm myšlénka založiti spolek, ovšem tajný, jenž by měl za účel působiti na vzdělávání maloruského lidu, domáhati se zrušení nevolnictví a šířiti slovanskou vzájemnost. Spolek ten, zvaný „bratrstvem sv. Cyrila a Methoděje“, uvedl i v život a po celá dvě léta horlivě se staral o jeho rozkvět. Na neštěstí byla tato tajná instituce vyzrazena policii jistým kyjevským studentem. Ševčenko byl zatčen na cestě z Moskvy do Kyjeva, r. 1847 vřaděn do vojska a poslán jako prostý voják do Orenburga na Uralu.

V této krušné životní zkoušce ujala se princezna Barbora s nevšední energií svého přítele. Jsouc spřízněna s ministrem Uvarovem a s náčelníkem policie hrabětem Alexejem Orlovem, obrátila se přímo k nim. Avšak Uvarov jí vůbec neodpověděl a s podpisem hraběte Orlova byl jí doručen officiální příkaz, v němž co nejpřísněji se jí zakazovalo míchati se do věcí, jež se jí netýkaly. Ale Barbora Repninova nenáležela mezi bázlivé. Přes výstrahu jí dodanou osobně zakročila u hraběte Orlova, a tu dostalo se jí překvapující odpovědi: hrabě Orlov prohlásil, že list, který byl jí zaslán, podepsal bezpochyby — nečta ho. Nicméně dlouho zůstávaly všecky její snahy v tom směru bez výsledku.

Ševčenko ve svém vyhnanství přečasto na princeznu Barboru vzpomínal. V listě k příteli Lizohubovi r. 1848, žádaje ho, aby vyprosil si od ní pro něj třeba jedinou jen řádku, píše: „Její krásná a dobrá duše navštěvuje mne často v otroctví.“ A dodává ještě ku konci: „Pro milost boží, napiš mi něco o Barboře!“ V únoru r. 1849 pak píše témuž příteli: „Jakmile budeš psáti princezně Barboře, vyřiď jí poklonu od mne; rozkaž, aby alespoň jedno slovíčko ke mně napsala.“ A když ho vytoužený lístek od ní došel, je všechen šťasten, a jen toho se obává, aby jej nezavlekli někam daleko do kirgizských stepí, kde by nemohl již od nikoho listů dostávat. Ještě r. 1854 psal Lizohubovi: „Děkuji ti za zmínku o Barboře — jestliže se čeho o ní dovíš a sdělíš mi to, nebudu ti pouze děkovat, ale budu tě zbožňovat!“

Při nastoupení na trůn císaře Alexandra II. byl Ševčenko vypuštěn ze seznamu těch, kterým dostalo se tehda amnestie. Byl tím všecek zdrcen, ale vykoupení jeho bylo bližší, nežli sám tušil. Starala se o něho princezna Repninova — a k její přímluvě hraběnka A. J. Tolstá, dvorní dáma carevny Marie Nikolajevny, vyprosila mu u cara milost.

Ševčenko vrátil se r. 1857 do Petrohradu a první jeho návštěva platila princezně Barboře. Měli si mnoho, mnoho co říci — ale tolik seznali zas oba při této návštěvě nade vši pochybnost — spolu jíti životem nemohli.

* * *

Ještě jednou zatoužil Ševčenko po blahu, jaké poskytuje láska a rodinný život. Seznámil se v Petrohradě s novelistkou Markem Vovčokem a s J. S. Turgéněvem a chodíval s nimi na večerní dýchánky k jisté paní Kar…ské. Při té příležitosti spatřil mladé děvče, Malorusku jménem Lycerja, jež u paní Kar…ské sloužila, a zcela vážně chtěl se ucházeti o její ruku. Blouznil o tom, že si zbuduje vlastní chatrč kdesi na březích Dněpru, a že tam, v rodné svojí Ukrajině, nalezne náhrady za vše, co posud odepřel mu život. Činil také k tomu všecky přípravy. Z jara r. 1859 navštívil Kyjev i Kerelovku, a dočkal se i toho, že jeho rodině byla udělena svoboda. Ale nedočkal se vlastního štěstí. Děvče, opravdu hezké a dosti vzdělané, odmítlo jej — nemělo smyslu pro čest, býti ženou největšího maloruského básníka.

Ševčenko, vrátiv se z Ukrajiny do Petrohradu, scházel a očividně chřadl. Zemřel 20. února r. 1861. Odpočívá na Smolenském hřbitově, nikoli uprostřed šíré stepi, jak sobě vždy přál — i tato jeho tužba zůstala nesplněna.


  1. morda = huba.