Žalmy Davidovy/Žalm 39

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Žalm 39
Autor: neznámý
Zdroj: ŠEBESTA, František. Žalmy Davidovy. Hustopeče, 1912.
Soubor:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu
Licence: PD anon 70
Překlad: František Šebesta
Licence překlad: PD old 70
Index stran
ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu


\paper {paper-width = 16\cm}
\header {tagline = ##f}
\score {
\new Score \with {\remove "Bar_number_engraver"} <<
 \new Voice = "discant" \relative e' {
  \clef "treble"
  \key a \minor
  \time 4/4
  e2 e4 f g2 a g4 c c b c2^\fermata r
  c c4 c b2 a g2. fis4 g2^\fermata r
  g a4 a b2 g c4 b a a g2^\fermata r
  e g4 a c2 b a2. gis4 a2^\fermata r
  e f4 f e2 d g!4 g a2 b c^\fermata
  c b4 a d2 c b4 b a2^\fermata
  \bar "|."
  }
  \new Lyrics \lyricsto "discant" {
Jáť pra -- vil jsem, své zna -- je křeh -- ko -- sti:
Cest svých chci še -- třit s_pil -- no -- stí,
Bych ja -- zy -- kem svým ví -- ce ne -- hře -- šil,
Se ne -- pra -- vo -- stí ne -- tě -- šil;
A do -- kudž bu -- de hříš -- ník vlád -- nou -- ti.
Chci ú -- sta v_uz -- du po -- jmou -- ti.
  }
>>
}
\layout {indent = 0}

Jáť pravil jsem, své znaje křehkosti:
Cest svých chci šetřit s pilností,
Bych jazykem svým více nehřešil,
Se nepravostí netěšil;

A dokudž bude hříšník vládnouti.
Chci ústa v uzdu pojmouti.

2. Tak k odporu též mlče pravému,
Byl jsem v tom roven němému;
Však mlčení mne tím víc bolelo,
I srdce ve mně hořelo;
A nemoha se ohně zbaviti,
Jal jazyk můj se mluviti.

3. Dej znát mi, Pane, konec mých všech cest,
A počet dnů mých jaký jest;
Ať krátkost žití svého prohlédnu.
Aj, na dlaň odměřils mi dnů;
A věk můj, byť let čítal sebe víc,
Jest před tebou jen jako nic.

4. Ach, nejpevněji člověk stojící,
Jest marnost rychle míjíci;
Tak pomíjí vždy člověk jako stín,
Jest marný každý jeho čin;
Ač schraňuje, se s bídou hašteře,
Však neví, kdo to pobeře.

5. Nač bych v svém, Pane, čekal doufání?
Na tebe jest mé čekání;
Ty vysvoboď mne z přestoupení mých,
A všeliký můj odpusť hřích;
O nevydej mne bláznům za posměch,
Neb v tebe doufám v bídách všech.

6. Jáť oněměl jsem pro mnohý svůj hřích,
A neotevřel jsem úst svých;
Neb tvoji skutkové mi zřejmí jsou.
Ach odejmi již metlu svou;
Sic jakžby mne tvá ruka sevřela,
Tvým trestem zhynu docela.

7. Ty člověka-li tresceš žehráním,
A jeho hřích svým šviháním;
Tu přivodíš jak mol hned k zetlení

k zetlení Vše jeho zdárné vzezření;
Neb zajisté jen marnost všeliký
Jest člověk malý, veliký.

8. O vyslyšiž mé, Pane, volání,
A nemlč k mému vzdychání;
Jsemť podruh zde, jak moji otcové,
A prach jsou moji údové;
Nech mne, ať mocí tvou se posílím,
Prv než se v prach svůj uchýlím.