Školák Kája Mařík/III. Příhoda s rozinkami a Štědrý den

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: III. Příhoda s rozinkami a Štědrý den
Autor: Felix Háj
Zdroj: skolakkajamarik.cz
Vydáno: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence: PD old 70

Kája už pochopil, že škola není les. Co ho ve škole zachytlo, bylo náboženství. Pan farář vykládal jim o ráji, o Bohu, o stvoření světa, a Kájovy oči nespustily se jeho rtů. Už mnoho z toho doma slyšel, ale takhle pěkně nikdo to povědět neuměl jako pan farář.

O andělu strážném slyšel, jak Bůh každému člověku jednoho posílá, aby ho chránil zlého, a ten anděl že se usmívá, když jsme hodní, a pláče, když jsme zlí. A tu se hlásil a řekl panu faráři:

„Prosím, teta pekařovic říká, já že mám dva anděle strážné, jinak že už dávno bych si byl někde zlámal vaz.“

Pan farář se jen maličko usmál a odpověděl: „To ty asi moc zlobíš!“ Měl rád Káju, protože překvapoval jasným úsudkem.

Když jednou pan farář byl ze školy narychlo odvolán k nemocnému, byla místo něho tu hodinu od pana řídícího poslána jeho dcera, loni z ústavu vyšlá a dosud bez místa. Ta se Kájovi nic nelíbila. Ohrnul rtíky a řekl si v duchu: „Kdepak holka, to nic není! Vlasy má ustřižené jako kluk, sukně má. Ta nám toho asi moc nepoví!“ Zlobil se, že musil pan farář přerušit zajímavý výklad, ale čekala ho veliká radost.

Pan farář se vrátil. Nesl do školy i velikou brašnu a dokončil hodinu v klerice. Tenkrát se zdálo Kájovi, že pan farář je tím nejvznešenějším a nejkrásnějším člověkem na světě.

Byl „s Pánem Bohem!“ Kája ví, co to je.

Jednou maminka zle stonala. Také u nich byl pan farář a šel tak, jak by svatý s oltáře sestoupil. Doma měli vydrhnutou podlahu a tatínek přinesl z lesa zakrslé, ale pěkně zelené smrčky, postavil je do koutů světnice, stůl přikryl bílým ubrusem, nad kropenku dal svazek žitných klasů, zapálil na chodbě „františka“ a řekl Kájovi: „Pan farář přijde s Pánem Bohem.“

Tenkrát také měl tuhle brašnu, a dnes visela na hřebíku u dveří. Když je pan farář po hodině ze školy vedl, zavěsil si ji na ruku. Kája se k němu přiblížil a zašeptal: „Prosím, já bych tu brašnu nesl, ju?“

Pan farář mu ji svěřil a Kája se nadnášel, pár kroků před ním šel a u kostela se zastavil. Pokřižoval se, jak maminka ho učila: „Když jdeš kolem kostela, smekni, pokřižuj se a pomysli si: Jdu kolem domu Božího, ve svatostánku přebývá Kristus a žehná těm, kteří jdou kolem kostela.“ Pokřižoval se, smekl čepici a dvěma kroky byl u dveří chrámových. Zaklepal ohnutým ukazováčkem, a pan farář se zeptal: „Proč klepáš, Kájo?“

„Myslím si,“ odpověděl Kája, „že tady zvostáváte.“

„Tady ne, hochu, jdi ještě chodníčkem tam k těm vratům!“ Na faře dostal Kája od matky pana faráře jablíčka a buchtu, a od pana faráře obrázek anděla strážce. Ten den už odpoledne ve škole nebyl. Uháněl domů a cestou tisíc myšlenek hlavičkou se mu honilo.

„Pan farář nezůstává v kostele. Pan farář má maminku jako já! Mám obrázek a jablíčka, a buchtu.“ A tohle všecko vykřikoval už za plotem jejich dvorku. A tenkrát nikdo nehuboval, že na odpolední školu zapomněl, protože všichni chápali, že pro Kájovo srdíčko bylo to mnoho radostí, kterých se dnes dočkal.

Kája přišel po čase domů velmi zamyšlen: „Co říkáte, mami, nadělí Ježíšek, nebo nenadělí? Já bych rád u jesliček našel foukací harmoniku a tahacího panáka; jak se potáhne za špagátek, on roztáhne ruce i nohy.“

„To bys, hochu zlatý, musil moc poslouchat,“ mínila matka.

A Kája poslouchal. Tatínek se šel ptát do školy. Samou chválu slyšel. O různém nevinném čtveráctví Kájově se pan řídící ani nezmínil. Pan farář řekl přímo: „Dobře ho vychováváte, k Bohu vedete; nezarmoutí vás.“

Tatínek přišel domů, usmíval se promrzlými vousy a snášel s půdy jesličky. Ještě pár figurek vyřezal a přidal, a teď se už Kája večer modlil u jesliček. Když se domodlil, ještě přidával dva Otčenášky. Jeden na to, aby dostal foukací harmoniku, druhý, aby Ježíšek přidal tahacího panáka. Ve škole, v kostele, doma, všude bylo znát, že je před vánočními svátky. Pan řídící s nimi zpíval koledu:

„S jedné strany chvojka,
s druhé borověnka,
pásli ovce pastuškové,
jedli kaši z hrnka.“

Kája se hlásil: „Prosím, já také umím koledu.“

„Zazpívej tedy!“ řekl pan řídící.

A Kája čistým, jasným hláskem zpíval:

„Vzhůru, bratři, vstávejte
a svá stáda shánějte!“

Zpíval dál a všichni tiše poslouchali. Starý pan řídící ve vzpomínkách viděl se v kostelíku rodného městečka, když byl takovým hošíkem jako Kája. Tenkrát také zpíval s ostatními tuhle koledu.

Kája po první spustil druhou a třetí, a za dveřmi už stál pan farář, který šel učit náboženství, a také poslouchal, a také vzpomínal, protože to, co Kája zpíval, byly prastaré koledy z Kutnohorska, jeho rodného kraje, a tady je zpívat nikde neslyšel. Když Kája začal ještě „Radostnou novinu“, už pan farář neodolal, potichu otevřel, aniž ho kdo zpozoroval, a pan řídící právě začal druhý hlas a pan farář třetí. Kája v tom nadšení ani si toho nevšiml. Až když skončil a kolem se rozhlédl, uviděl pana faráře a honem řekl: „A jéje, důstojný pán už je tady. Pochválen Pán Ježíš Kristus! To to uteklo s tím zpíváním.“

Když přišel Kája domů, řekl: „Maminko, dnes to bylo ve škole jako v kostele. Zpíval pan farář a pan řídící…“

„To věřím,“ vpadla mu do řeči matka, „to jsou zpěváci!“

„– a já, maminko,“ dodal Kája.

„Ty? No, pěkně začínáš lhát! S tebou by zpíval pan farář a pan řídící, to zrovna!“

„No, už je to tak, maminko, a mám hrozný hlad!“

Ale i maminka se dověděla, že skutečně Kája zpíval, a řekla mu: „Povídala Cilka Novejch, žes opravdu zpíval. Vidíš, křivdila jsem ti.“

„To je tak, mami, když se nevěří vlastním, ale cizím.“

V kostele stály jesle – učiněný zázrak. Hvězda nad nimi se třpytila.

„Ta, panečku,“ tvrdil Kája, „je opravdovsky zlatá. Vždyť se svítí jako zlatá miska, když ji pan farář na oltáři v rukou překládá. A pastýřů a zvířátek…“ a Kája nestačil doma povídat.

Už i doma bylo cítit, že se blíží velký svátek. Maminka vydrhla obě světnice, tatínek donesl chvoje, všelijaké kornoutky teta pekařovic přinesla, jen před Kájou se nic nedělalo.

Maminka zapomněla na pár rozinek do vánočky. Pověřila touto důležitou posílkou Káju. Zavázala mu do cípku kapesníčku korunu a poručila: „Koupíš u Štulce za korunu rozinky, ale ne abys je ujídal po cestě! To víš, že bych to poznala!“

Kája šel do školy jako král do boje, který si umínil, že vyhraje. Ani se na rozinky nepodívá! Ani kornoutku neotevře! Dá si jej v krámku převázat. Rozinky! Už se ani dobře nepamatuje, jak chutnají! Bodejť, už ví! Tenkrát na faře dostal buchtu s rozinkami – maminka to řekla – ale, panečku, ty sládly! Jako když do medu kousne. Každá byla jako malinká třešinka. Kája spolkl sliny. Však se ani nepodívá.

Po vyučování rovnou namířil k Štulcovi, dobrému známému tatínka: „Tak pochválen buď Pán Ježíš Kristus, pane Štulc, že tatínek s maminkou pozdravujou, abyste poslal za korunu rozinky.“

Štulc se usmíval. Měl Káju velmi rád: „Ty už sám nakupuješ? Podívejme se!“ A vážil rozinky.

Kája se pozorně díval: „Jsou nějak scvrklé, pane Štulc!“

„Ty nabydou v těstě, Kájo, ale ne abys je po cestě snědl!“ Dal mu kornoutek a sáhl rukou do zásuvky: „Tu máš na cestu, rozinek jsem ti přidal,“ v Kájově čepici zabělelo se burskými oříšky.

„Tak zaplať Pán Bůh a s Pánem Bohem!“ Oříšky dal do kapsy, kornout držel v ruce. „To je toho málo za korunu, a to ještě pan Štulc přidal.“ Vstrčil kornoutek do kapsy a vzal si oříšek.

„Vida, je tu jedna rozinka, tu si sním.“ Překousl ji ve zdravých zoubkách a nechal ji chvíli ležet na jazyku.

„Panečku, to je dobrota! Ten pan Štulc má časy! Může jíst celý den rozinky. I v pátek!“

Byl už u lesa. „Jen jestli se v kapse nerozmačkají! Musím se podívat!“ Kornoutek byl pomačkaný! Srovnal jej a zvolnil krok. Jednu by si snad mohl vzít a sníst. Kolikpak asi pan Štulc přidal? Snad pět! To jistě. Vezme si dvě. Jak to řekl? „Přidal jsem ti.“ Ne mamince, jemu přidal. To si smí vzít. Rozbalil kornoutek a vzal si dvě rozinky. Inu, bude se učit panem Štulcem a bude jíst celý den rozinky. Je jich do vánoček škoda. Rozběhnou se tam jako nic. Ještě by si mohl vzít tři.

A než přešel lesem, scvrkl se kornoutek žalostně na polovinu. Lekl se. Už je zle! Už to maminka pozná! Co teď? Rozběhl se zpátky a rovnou k Štulcům, slzy v očích.

„Pane Štulc,…“ ale ten tu nebyl, a příručí ho odbyl, ač se chtěl kajícně vyznat.

Vyběhl z krámu. Kdo by mu dal pár rozinek, aby byl zas kornoutek plný? Tenkrát měl tu buchtu z fary. Dlouho se nerozmýšlel. S pláčem vběhl po schodech k farské kuchyni. Pozdravit zapomněl, zaslzené oči otočil po matce pana faráře. Zapomněl, jak ji má pojmenovat, a vzlykavě prosil: „Teta, prosím vás, dejte mi pár rozinek. Já jich nesl domů za korunu a trochu jsem jich snědl. Moc bych doma dostal. Já vám to oplatím, až budu mít.“

Vlídná stařenka se usmívala, pohladila Káju po kučeravých vlasech a řekla: „Dám ti, hochu, ale nikdy už nebuď tak mlsný!“

„Ba ne, teta,“ řekl ještě Kája v pláči.

Stará paní vzala heboučký, bílý sáček, naplnila jej rozinkami, pomačkaný, zpola vyprázdněný kornoutek mu vrátila. „Ty si dojez, a tohle dej mamince a přiznej se!“

„Tak Pán Bůh naděl stokrát víc!“ A jen se mu hlavička mezi dveřmi zatřásla. Běžel k domovu a v rukou tiskl bílý sáček.

Maminka už čekala a metla ležela vyzývavě na stole: „Kde máš rozinky?“

„Tady, maminko,“ a položil na stůl sáček.

Matka se spokojeně usmála: „Ten ti dobře navážil.“

Kája se měl přiznat, ale metla ještě ležela na stole a maminka měla tolik práce. Nechá to až po svátcích.

Ráno o Štědrém dnu nalila maminka jen tak dva hlty kávy do hrnečku a řekla: „Dnes se musíš postit, abys viděl večer zlaté prasátko!“

A Kája se opravdu postil a pozoroval tatínka, jak z kůry cosi vykrajuje, přiřezává, kolem otvory jak hrášky dělá. „Vida, má to podobu prasátka, ale zlaté to není,“ pomyslil si.

Maminka prala houby, vařila krupky, chystala „kubu“. U jesliček bylo celý den světélko. S večerem, když už Kájovi kručelo v útrobách, otec rozsvítil, nad lampou podržel to z tmavé kůry vyřezané prasátko, a na stropě skutečně se ukázalo zlaté.

„To proto vidíš,“ podotkl otec, „že jsi se postil. A teď povečeříme, a potom se smíš podívat vedle do jizby k jesličkám.“

Pomodlili se, a Kája pořád viděl zlaté prasátko, jak se míhalo na stropě.

Nejdřív jedli „kubu“, potom přinesla maminka vdolky a na talíři „muziku“: uvařené sušené švestky, hrušky, čtvrtky jablek i pár třešní. I pár jablíček a ořechů přidala, ale Kája už jen se díval po druhých dveřích. Konečně směl vejít. Oči mu svítily. Ano, u jesliček ležela foukací harmonika a tahací panák. Hned klekl a modlil se, a potom teprve zkoušel harmoniku.

„Panečku, ta byla ještě lepší než rozinky!“ A panák, jak se za motouzek zatáhlo, roztahoval ruce i nohy a dokonce i hlavu točil…

Než byl čas jít na půlnoční, nedal obojí z ruky. Když nenatahoval panáka, zkoušel harmoniku. Ale když řekl tatínek: „Je čas vyjíti,“ vklouzl do kabátku a srdíčko mu zabuchalo: Co chtěl, oč prosil, dostal. A přece byl darebný! Rozinky napolo snědl, slíbil se přiznat, ještě tak neučinil, ale hned po svátcích všechno mamince poví.

Jak otevřeli dveře, když chtěli jít na půlnoční, celá závěj sněhu se proti nim zdvihla a až do síňky zalehla.

„Nic platno,“ řekl hajný. „Kája musí na záda, zapadl by.“

V Kájovi srdíčko poskočilo radostí: „To budu dělat pána!“

A jak už byl na tatínkových zádech, pomyslil si, že nikdo na světě nemá tak hodného tatínka jako on. Jiný by řekl: „Zůstaneš doma!“ Ale jeho tatínek ho nese.

Zatoužil nahlas: „Tatínku, to by bylo hezké, kdybyste mne nosil každý den do školy!“

„Ani bych o to nestál,“ řekl otec. „Už vážíš pěkných pár kilo“.

V kostele bylo tak krásně, že zatahal Kája maminku za sukni a řekl: „Moc hezky mi bylo, když mne tatínek nesl, ale tohle je ještě lepší.“

Co tam bylo světel a lidí! A jak na kruchtě zpívali a hráli! Po kněžských hodinkách tu starodávnou spustili „Co to znamená“, ale jen zpěváci na kruchtě. Kájova ústka se otvírala zároveň se zpěváky, ale maminka mu řekla: „Ne abys zpíval! Zpívají jen velcí!“

Kája se vrtěl v lavici a vydržel poslouchati tiše jen k tomu andělskému sólu: „Sem, sem, sem, pastýři, sem do Betléma brzy“. Začal zároveň se sólistkami, a jeho jasný, čistý hlásek rozběhl se kostelem jako sluneční paprsek. Marně ho maminka napomínala, aby mlčel, marně mu rukou pusu zakrýt chtěla. Ze zadních lavic nad svíčky a sloupky nahýbají se lidé, pátrajíce po nepoznaném zpěváku. Usmívali se na něj kolemsedící a zašeptali: „To ten hajnejch, Kája, krásně to umí!“

A hajné řekla paní kupcová, co vedle ní seděla: „Jen ho nechte, ten zpěvu nekazí!“

Tak Kája zpíval až do konce koledy.

Jak by pan řídící nepoznal hlásek svého nejlepšího zpěváčka! „Ten už nepovolí,“ řekl si v duchu. „Jen aby při druhém pastýřském sólu nezačal dřív. Jsou tam dva takty mezihry.“

Ale Kája dával pozor a vpadl dobře. Připadalo mu, že nikde jinde nemůže být krásněji jako tady.

Jezulátko v jesličkách takové růžové se zlatým obroučkem kolem hlavy jak by se usmívalo. Kája dobře viděl; vždyť seděl v první lavici. A když začali zpěváci „Kyrie“, sepjal ručky, hlavičkou kýval a po Kyrie zatáhl maminku za rukáv: „Maminko, takhle asi zpívají andělé v nebi.“

Ale maminka řekla přísně: „Mlč a modli se!“

Rád by byl poslechl, ale jak se jen mohl modlit, když na kruchtě zpívali čím dál tím krásněji! Rozuměl každému slovu a říkal si v duchu:

„Zpěv je také jako modlení. Ježíšku, odpusť mi to, ale já mám dnes takovou velikou radost, že bych ani jeden Otčenášek nevyříkal. Musím poslouchat.“

Nejvíc mu bylo divné, že to sólo po pozdvihování zpívala slečna řídících. Poznal hned její hlas, a jak přezpívala, odprosil ji v duchu: „Když nás někdy učíte, nic vás nemám rád, protože to tak neumíte jako pan řídící, ale zpívat umíte. Za to vás mám rád a už víckrát nebudu zlobit, až zas někdy přijdete zastávat svého tatínka.“

Slavná půlnoční byla skončena. Maminka mu pohrozila: „Počkej, tatínek ti dá, že jsi se pletl do toho zpěvu!“

Ale vtom už se hrnuli zpěváci s kůru a pan řídící volal: „Kájo, Kájo!“

V Kájovi hrklo. Teď to dostane! Tatínek s maminkou ho postrčili před sebou, a už u nich stál pan řídící; usmíval se, pohladil ho a řekl: „Mám radost, Kájo, a mrzí mne, že jsem tě nevzal na kruchtu. Dá-li Pán Bůh, napřesrok už nějaké sólo odzpíváš.“ Potřásl rukou rodičů, slečna řídících se sklonila ke Kájovi, pohladila ho něžně po tvářičkách a řekla: „Až půjdeš zítra z kostela, zastav se ve škole!“

Kája už byl zas na tatíčkových zádech. Svět se mu zdál rájem. Všichni byli na něj tak hodní!

„Tatínku,“ řekl po chvíli, když už za město zašli, „slečna voněla, no, jako anděl.“

Zkrátka, Kájovi dnes všecko bylo andělské a nebeské. A tatínek pověděl:

„Raduješ se, já vím. Radujeme se dnes všichni. Ale pamatuj si: Kdybys měl dušičku obtíženou nějakou vinou, nemohla by tvoje radost být tak velká. Jen lidé čistého srdce mohou se dnes radovat. My se také radujeme. Víš, že před týdnem byli jsme s maminkou u správy Boží, a ty nikdy nezapomeň, až budeš větší, před příchodem Spasitelovým zbavit se hříchů!“

Jedno za druhým pohasínalo světlo v rozjásané dušičce Kájově. Nerozuměl sice dost dobře tomu, co tatínek povídal, ale přece si pamatoval: „obtížený vinou“. Zmlkl. Před očima netyčily se mu vysoké černé stromy, ale z malých rozinek rostly velké, už byly jako pecny chleba; už byly jako kola u vozu, sjížděly se k němu se všech stran.

„Tatínku, co to je – obtížený vinou?“

„No, kdybys lhal, něco zapřel, zlobil, neposlouchal, to všecko je vina, hřích.“

Rozinky vyrostlé ve vozová kola hrozily dotknout se už prokřehlých ruček Kájových.

„Tatínku, prosím vás, nezlobte se! Já jsem ty rozinky napolo vyjedl a teta z fary mi dala jiné, ale řekla, abych se přiznal, a já jsem to neudělal. Tatínku, prosím vás, odpusťte mi, já to už víckrát neudělám!“

A hojné slzy Kájovy padaly za tatínkův límec.

„Děkuj Bohu, Kájo, že tě do toho sněhu nemohu položit. Potrestán být musíš! Mamince to bylo hned divné, že je těch rozinek moc, a ono tedy takhle? Bít tě nebudu v takových svatých dnech, ale pro výstrahu hned teď uklidím harmoniku a panáka a dostaneš to až za tři dny.“

„A maminko, tatínku, už se nezlobíte?“

Maminka odpověděla: „Už ne, ale víckrát nic nezapři! Když se přiznáš, máš polovinu viny odpuštěno.“

Kája ztichl. Po hodné chvíli úporného přemýšlení vyhrkl: „Tak harmoniku by mi mohl tatínek nechat a jen panáka na tři dny zavřít, když jsem se přiznal, a maminka řekla, že je to na polovic.“

Tatínek se ozval: „To by ses, brachu, musil hned přiznat.“

Kája jen vzdychl. Ale světýlka v duši se mu zase už rozsvěcovala. Přiznal se, je mu odpuštěno.

Radostně zavýskl. Copak tři dni. To je jako nic! Ale protože pořád byl na štíru s časovými rozměry, zeptal se pro jistotu: „Tatínku, tři dni, to je jako nic, viďte?…“

„To je třikrát čtyřiadvacet hodin,“ řekl otec krátce.

Z toho si Kája teprve nic nevybral, jen to slovo „hodina“. Ale každá je jinak dlouhá. To ví ze školy. Když mají psaní, tak je ta hodina jako den. Když mají náboženství nebo čtení, to je jako nic. Pokusil se o dorozumění zřetelnější.

„Tatínku, to je asi jako rok?“

„A jak myslíš, že je dlouhý rok?“

„No, než budou zrát maliny!“

„Rok je tři sta šedesát pět dní,“ zněla odpověď.

Kája už ani nedutl. Jen si myslil: Ti velcí lidé nic neumějí říci pořádně. Kdyby řekl tatínek: Tři dni, ty jsou tak dlouhé jak tři dešťovky, už by věděl, že je to jako nic. Kdyby řekl: jako tři užovky, to už by byly dlouhé. A kdyby řekl: jako tři stromy, to už by věděl, že to bude moc dlouho trvat, než harmoniku a panáka dostane.

Ale tatínek řekne zrovna tak, jako by mu poručil: „Doběhni mi pro tabák“ – „tři dni“ to je jako třikrát – už ani neví, kolik těch hodin. Hodina! Co je to hodina? Nekřičí to, nezpívá to, neleze to; vidět to není, sáhnout na to nemůže. Ono to asi bude tak, že velcí, když se chtějí malých zbavit, počítají na hodiny.

Jako mu řekla jednou milostpaní „pánová“: „Kájo, doběhni mi pro koření do města! Do jedenácti tu můžeš být zpátky.“

On to vzal „trapem“, a byl tu za chvíli. Milostpaní pánová se podívala někam po zdi, spráskla ruce a řekla: „To ani není možné, abys už tu byl! Vždyť je teprve čtvrt na jedenáct! To já ti musím dát od cesty.“

Sáhla do kapsy, tam to zazvonilo drobnými, ale on si vzpomněl, co mu nařizovala maminka:

„Ne, abys něco vzal od cesty! Tobě záleží na pár krocích! Pěkně řekni: Rádo se stalo, a běž!“ Učinil tak a cestou domů si myslil: „Co bych s penězi dělal? Tatínek říká: ,Jíst, zaplať Pán Bůh, máme co. A pít? Ó jé! v naší studánce je vody, že ji do smrti nevypijem. A peníze? Kdo jich má moc, darmo má strach, aby ho někdo neokradl‘.“

Je to pravda. Kdyby byl vzal od cesty, mohl ho někdo přepadnout, ale on neměl nic. A kdyby na něj vyrazil loupežník, on by řekl: „Pěkně vítám, pane loupežník, ale já nic nemám.“

V těchto myšlenkách donesl tatínek Káju domů. Už se mu oči zavíraly, a sotva ulehl, usnul.