Školák Kája Mařík/Díl I./IV. Kájovy další vánoční příhody. Jeho pohádka o „vembloudech“

Školák Kája Mařík Felix Háj
III. Příhoda s rozinkami a Štědrý den	IV. Kájovy další vánoční příhody. Jeho pohádka o „vembloudech“	V. Prvně na ledě

Údaje o textu
Titulek:	IV. Kájovy další vánoční příhody. Jeho pohádka o „vembloudech“
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Tři dni nebyly ani tři dešťovky, ani tři užovky, ani tři stromy, ale právě jen tři dni. A když maminka konečně dala Kájovi panáka i harmoniku, řekl s radostným povzdechem: „Však už se mi po tom stýskalo, až bych byl plakal.“

Přibyla k tomu ještě jedna hračka: Slon, kterého dostal o Božím Hodě ve škole od slečny. Jak mu smáčkl hruď, zabručel.

Když tam přišel, hned ve dveřích se poklonil a chtěl říci, co mu maminka nařídila. Ale protože z kuchyně byly otevřeny dveře do pokoje, v němž stála vysoká jedle, ověšená přerozmanitými věcmi třpytnými i vábnými, zajíkl se a vyhrkl tak, jak byl zvyklý doma, když někdo přišel:

„Pěkně vítám!“

A oči maje obrácené na vánoční stromek, pokračoval: „Tatínek s maminkou pozdravujou a posílají trochu lesního medu, a teta, smím se jít podívat na tu krásu?“ obrátil se k paní řídící.

Ta už se upřímně smála, protože věděla z fary o rozinkách i o té tetě; a řekla: „Jen jdi, Kájo, Milka tam pro tebe něco má.“

Kája postavil nádobku s medem na stůl a poskočil k pokoji: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus! Teta, to je krása!“

Slečna řídících přitiskla jeho hlavičku k sobě a on se usmál:

„Teta, nebo, já jsem zapomněl, slečno, vy voníte jako anděl.“

A ona odpověděla: „Ty také voníš, Kájo, lesem a zdravím. Mám tu něco pro tebe. Podívej se!“ Dala mu toho slona, smáčkla a on jako by vykřikl.

Kája s očima rozzářenýma se díval: „A cože to je?“

„Slon, Kájo!“

„Tady u nás neběhá, že ne? Tatínek takové zvíře ještě nikdy domů nepřinesl.“

„Tady nežije, Kájo. To je zvíře, žijící v cizích krajinách. Ve skutečnosti je vyšší než vaše hájovna.“

„To ne, slečno,“ zavrtěl hlavou. „To by o tom tatínek něco věděl, a nic ještě neříkal!“

„Už ano,“ řekla slečna.

„A kouše?“

„Kdybys mu dal něco dobrého, skouše to. Ale musil bys dáti pozor, aby tě nenabral na kly.“

„Na kly? Co to je, slečno?“

„Tyhle zuby, vidíš? Těmi by nabral tebe i mne, i maminku, i tatínka, a hodil by jedním po druhém jako hračkou!“

„Náš tatínek by se nedal. Ten má flintu. Maminku by možná nabral, protože ta se flinty bojí, a tatínek ji dává vysoko nad dveře a říká: ‚Jakživ to, Kájo, do ruky neber!‘ – A já, já bych utek’.“

„Podívej se, Kájo, tohle, co ti dávám, je věrná podoba obrovského zvířete. Tisíce takových by se daly zhotovit z jeho skutečné velikosti. A teď si prohlédni stromek!“

Srdíčka, kolečka, kominíčkové, mikuláši, čerti, taštičky, veverky, zajíci, jeleni, žáby, kvočna s kuřaty, a kdož ví, co všecko ještě z „čikulády“ na stromku viselo. Hřiby, muchomůrky, prasátka, hadi, a slečna celý veliký sáček naplnila těmi krásnými věcmi a se slonem mu dala.

Přešťastný Kája točil se mezi dveřmi, ukláněl se na všecky strany, ale zase si to rozloučení popletl a jen opakoval, co doma slyšel, když někdo odcházel: „Tak opatruj vás Pán Bůh a zas brzo přijďte!“

Když doma vyložil všecky ty roztodivné věci a smáčkl slonovi hruď, který zabručel, i maminka se trochu lekla a řekla: „To jsou vymoženosti na tom světě! A ty, Kájo, jestli nebudeš hodný, všecko ti to schovám.“

O těchto vánocích nebylo hodnějšího dítěte nad Káju. Ani jednou nezaběhl k městečku na klouzačku, ani jednou neusnul při modlitbě.

Jen s Péťou, honícím psem, měl nedorozumění. Ukázal mu slona, Péťa zdvihl čumec a podíval se na Káju, jako by chtěl říci: „To nic není.“ Když slona smáčkl, jak se ozval, Péťa ani nemrkl. Ale když mu ukázal Kája čokoládového jelena, než se nadál, udělal Péťa – „chlamst“, dvakrát polkl slinu a bylo po jelenu.

Péťa zavrtěl ještě ocasem, olízl se zširoka, jako by chtěl říci, že to bylo tuze dobré, a v psím svém mozečku nemohl pochopit, že Kája zvedl ruku a uhodil ho po zadečku. Nebolelo ho to ani dost málo. To spíš Kája, jak pleskl, strčil ruku do kapsičky, jak pálila. Péťa se však přece jen urazil. Stáhl ocas mezi nohy a s hlasitým zívnutím šel si lehnout pod pícku.

Mžikal a mrkal tam odtud na Káju, který hlasitě huboval:

„Takový krásný jelínek čikuládový a hloupý Péťa ho spolkne!“ A honem uklízel svůj krám do krabice, kterou mu maminka přinesla od pana Štulce.

Byla to ale krabice! Víko měla pomalované uvnitř i zevně, a Kája, když si od maminky dal vysvětlit, jak se jmenují ta hrbatá zvířata a všecko ostatní, povídal o tom večer pohádku: „Tak byli jednou dva vembloudi.“

„Velbloudi se říká, Kájo,“ opravovala ho maminka.

„Mně se ale lepší říká vembloudi, a nepleťte mne, maminko!“

Maminka seděla u kamen a zašívala Kájovy punčochy. Protože poznala, že Kája je dnes velice přístupný, podotkla: „Prosím tě, Kájo, kde ty punčochy tak trháš? To je hrůza! Budu musit poprosit strýčka kováře, aby ti na kolínka přibil plech.“

Kája pustil z hlavy „vembloudy“ a ptal se: „Bolelo by to, maminko? Když ne, že bych si tam sám došel. Až bych klekl v kostele, to by to vždycky cvaklo jako podkovky.“ Ale hned už byl zase u pohádky: „A ti vembloudi měli zlého tatínka a machocu.“ (Kája často přehodil slova. Chtěl říci „macechu“.) „Mami, mají vembloudi tatínka a maminku?“ zeptal se pro jistotu.

„Asi mají, když říkáš, že byli na ně zlí.“

„Tak oni šli do světa a přišli až k panu Štulcovi. Poklonili se a řekli: ,Pěkně vítám, pane Štulc. My jsme doma moc biti, tak jsme k vám přišli, abyste si nás tu nechal.‘

Tak pan Štulc řekl: ‚Prosím, rádo se stalo.‘ Vzal hůlčičku a začaroval, vembloudi se zmenšili a přilípli se na víčko téhle krabičky a je jim tady moc dobře. Pořád se dívají na ty čikuládové hvězdičky a kominíčky, kolečka, hříbečky a všechny ty věci, a říkají si v noci, když všichni spíme: ‚V hajnovně u Maříků je to lepší než bylo doma.‘ No, když měli machocu, ani se nedivím, že se jim tam nelíbilo. Vy, mami, neumřete nikdá, viďte? Ani tatínek! Já bych také potom umřel.

To už by nebylo na světě nic. Péťa by také umřel.“

„O zvířeti se, Kájo, neříká, že umře. To zcepení.“

„Zcepení? – Ba ne, maminko, to nevím, co je, ale umřít, to je, že už pořád leží a nikdá už nemůže jíst rozpíčky. Kdy je zas budete dělat?“ obrátil myšlenky na věci světské.

Maminka poznala, že Kája má svou dobrou hodinu, ve které bylo by vhodno vyrukovat s napomenutím. Proto odložila práci a pověděla: „Říkal jsi, Kájo, že neumřeme, tatínek ani já. Ale to všecko je v rukou Božích. Tatínek je pořád v nebezpečenství v lese v noci i ve dne. A já – kdybys zlobil, špatně se učil, neposlouchal, utrápila bych se nad tebou a umřela bych jistě brzo…“

Ve světnici zapraskala smolná louč. Kája položil hlavu do maminčina klína a sliboval: „Budu poslouchat, maminko, jen abyste neumřela, ale víte, ono to někdy nejde. Já bych moc rád hned přiběhl, když někdy voláte, ale když mám někdy moc starostí a práce v lese…“