Šárka (Fibich)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Šárka
Podtitulek: Zpěvohra o třech jednáních s hudbou Zdeňka Fibicha
Autor: Anežka Schulzová
Zdroj: Anežka Schulzová: Šárka. Národní hudební nakladatelství Orbis. Praha, 1950
Vydáno: [1897]
Licence: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Šárka (Fibich)


Obsah[editovat]

Za podklad libreta „Šárky“ užilo se známé pověsti o dívčím boji v Čechách, zvláště nejvýznačnější episody z něho, příběhu o Šárce a Ctiradovi. Poněvadž není přesných historických dokladů, jež by vrhaly pravé světlo na jádro této pověsti a na určité okolnosti jejího vzniku, poněvadž jest tu pouze mlhovitá, nedoložená pověst, již toliko libovolně obohacovaly a okrašlovaly výmysly různých podání starších i novějších, zajisté jest dovoleno zpracovateli, jenž se ujme této látky, aby ji upravil podle vlastního svého pojetí. To na omluvu některých odchylek od běžné tradice.

Jednání první: Obětní háj blíže Vyšehradu.

Po smrti kněžny Libuše kníže Přemysl s muži sám ujal se vlády v zemi a vyloučil z Vyšehradu radu děv Libušiných, jež za života kněžnina těšily se vynikajícímu místu u stolce vladařského, byly rádkyněmi kněžny, účastnily se sněmů, střežily desky práva, meč křivdy kárající, i svatocudnou vodu a oheň pravdozvěstný. Vlasta, vůdkyně děv, pod tíhou tohoto ponížení a pokoření utekla se do hlubin svatého háje, a ostatní děvy spěly za ní, aby vyprosily si ochranu bohů. Však hrdá a vášnivá Šárka povzbudí je smělým slovem, aby neklesaly, ale vzchopily se a vlastní silou dobyly si odňatých práv. — Kníže Přemysl přichází do háje s muži vznítit slavnou žertvu bohům, aby naklonili se vládě mužů. Šárka rozmetá žertvu. Za skutek svůj má zemříti. Však Vlasta přednese knížeti vroucí prosby děv, aby jim vrátil práva jejich. Přemysl pohnut slovy Vlastinými slibuje, že vždy bude ochráncem děv, na znamení smíru odpouští Šárce, však prohlašuje pevně, že jen muži v zemi povládnou. Šárka nepřijímá odpuštění, žádá za jinou milost. Chce jíti v zápas s jedním z mužů, aby bozi sami rozsoudili, na čí straně jest právo. K zápasu tomu vyzývá Ctirada, poněvadž v oku jeho plane nejmocnější zášť proti děvám. Ctirad posměšně urazí Šárku, ona vrhne se na něho s tasenou zbraní, však Vlasta ji zadrží slovy, že bojem přímým spěti chtějí k právu. Vím otevřena perspektiva k boji mezi děvami a muži. —

Jednání druhé jest v lese blíže Děvína.

Boj již krutě zuří, děvy přepadají dědiny, pálí, ničí, vraždí, muži marně se snaží, aby je přemohli. Na jedné své výpravě přepadly dvorec, kde přítel Ctiradův slavil svatbu, uloupily nevěstu a odvlékly ji. Ctirad s lidem dal se za nimi. Šárka, v níž dávno zakořeněná zášť k Ctiradovi stále roste, umíní si, že užije té náhody k záhubě Ctiradově, Dá přivázati se k dubu, jemuž na blízku Ctirad byl viděn, a káže družině děv, aby se skryly v lese. Ctirad přijde, nic netuše. Najde Šárku, odváže ji, chce ji zachrániti před domnělou zkázou. A tu oba teprv poznají, co pokládali za zášť, že byla jen vášnivá, horoucí láska, jež v hrdých srdcích jejich nedovedla najíti si cestu, jak by se projevila, a vřela tam a bouřila. — Šárka vyzná se Ctiradovi ze své lsti a prosí ho, aby se spasil útěkem. Však bohatýr Ctirad nechce prchat před děvami. Sám zvukem rohu je přivolá. Divá tlupa se přižene, Ctirad směle postaví se jim vstříc, však jedna z děv úskočně ze zadu ho bodne do ramene, že meč mu vypadne. Děvy ho spoutají, však Šárka, jež chce ho zachrániti, prohlásí velitelsky, že jen ona má právo nad jeho životem.

Jednání třetí přivádí nás do skalnatého údolí na levém břehu Vltavy (do nynější divoké Šárky).

Děvy nechtějí Ctirada usmrtiti na Děvíně, obávají se útoku mužů, vědouce, že Přemysl bude chtít zachránit svého nejdražšího přítele. Proto vydají se s ním tajně do skalnatého údolí, kde chtějí vplésti ho v kolo. Však Šárka kvapila k Přemyslovi, sdělila mu vše a tajně přivedla ho s jeho vojem do údolí, kdež všichni se ukryjí ve skalách, aby na znamení Šárčino přepadli děvy a osvobodili Ctirada. Děvy přivedou Ctirada. Šárka nejprve se snaží obměkčiti je prosbami; když její slova jsou marna, údery na svůj štít přivolá muže. Rozzuří se zápas; muži zatlačí děvy do průsmyku, kde je všechny povraždí. Ctirad jest osvobozen a chce odvésti Šárku do svého domova. Však v Šárce, jež zdrcena jest tím, že zradou její padly všechny děvy, procitnou mučivé výčity svědomí. Objevují se před ní bledé, zkrvácené zjevy zabitých děv; ona slyší jejich hrozby a výčitky, až hrůzou a zoufalstvím štvána se vrhne se skály.

V tomto zpracování tradicionelní zášť Ctirada a Šárky pojata jako neuvědomělá, tajená a nevyslovená láska dvou hrdých, vášnivých a silných bytostí v přírodě vyrostlých a přírodě blízkých. Šárka tento neuvědomělý a domněle neopětovaný cit pokládá za zášť; chce Ctiradovu smrt, však jen poněvadž ho miluje. Podobně jako Heine — ovšem svým sarkastickým způsobem — praví o Herodiadě, jež dala stíti Jana Křtitele:

„Jinak nelze vysvětliti
divnou choutku oné dámy. —
Žádala by žena hlavu
muže, jehož nemiluje?“

Tím, že Šárka Ctirada skutečně miluje, byl možný pak tragický konflikt mezi Šárkou ženou a Šárkou bojovnicí; konflikt, v němž Šárka žena vítězí svou láskou. — Zjevení pobitých děv jsou ovšem jen personifikací Šárčiny viny a výčitek jejího svědomí; tím též vysvětleno, proč zjevení tato jsou neviditelna Ctiradovi; podobně jako duch Bangua jest viditelný jen Mackbethovi a nikomu z jeho hostí. Že Ctirad zůstává na živě, jest odchylka nutně plynoucí z našeho zpracování pověsti, dle něhož Ctirad zůstává prost jakékoliv viny tragické a aby dobrovolně podlehl ranou, zasahnuvši ho ztrátou Šárky, nebylo by zajisté v souhlase s drsným karakterem doby pohanské.

A. S.

ŠÁRKA[editovat]

Zpěvohra o třech jednáních

s hudbou

ZDEŇKA FIBICHA

OSOBY[editovat]

Kníže Přemysl
Ctirad, vladyka
Vitorasz, žrec
Vlasta
Šárka
Libyna
Svatava
Mlada
Radka
Hosta
Častava — děvy rady Libušiny[red 1]
Kmeti, leši, vladykové, žreci, děvy, zajaté ženy, zjevy pobitých děv.

Místo děje: 1. jednání v obětním háji blíže Vyšehradu. — II. jednání v lese blíže Děvína. — III. jednání v skalnatém údolí na levém břehu Vhavy.

Doba: Po smrti kněžny Libuše.

JEDNÁNÍ PRVNÍ[editovat]

Háj obětní blíže Vyšehradu. Nalevo povýšený stolec kamenný. V pozadí viděti hradby Vyšehradu. Hájem dlouží se poslední lehké stíny šera, však nad vrcholky lesa již počíná rdíti se východ. Na dolejších stupních stolce sedí Vlasta s hlavou skloněnou do dlaní. Po chvili povstane a rozhlíží se hájem.

VLASTA

Stínové vy duší zemřelých, již
lehkým křídlem v háji svatém stromů
témě obletujete, proč v dáli
oku mizíte? …Zda zlaté šípy
slunce plaší vás? …Oh, postůjte v svém
plachém těkání!… Hle, žhavá touha
pudí mě, bych v sborech vašich kmitných[red 2]
našla tu, jež odešla, by bolest
družkou nám jen zůstavila v odvet!…

Paprsky sluneční vždy více prozařují háj.

Marně volám!… Mizí ve výšinách! — —
K větvicím již vracejí se ptáci,
strach jež před dušemi zapudil a
jarým pěním zdraví odchod stínů! — —

Unešena nádherným obrazem vycházejícího slunce.

Nad lesem, hle, z pevné brány nebes
slunce vystupuje jako skvělý
rek, jenž v mocné dlani štítem zlatým
vládne! — —

Náhle se zachvěje a zahalí si tvář řízou.

Skryj se, hlavo porobená,
svatý lesk by jeho na tě nepad’! — —

Klesne opět na stupně stolce. Náhle v pozadí háje ozve se šustot. Nad koruny stromů vyletí ostříž, za ním vzduchem kmitne se šíp a zasáhne ho. Pták chvíli trhaně se zmítá, pak klesne na zemi. Jakmile dopadl, z houštiny vyběhne Šárka s lukem v ruce, spěchá k ptáku, pozvedne ho a prohlíží.

ŠÁRKA

Mrtev! — — Bystře šíp můj přímo k prsoum
letěl! — — Teplou krev již lačná země
pije! — — Vám za oběť ruka má ho
sklála, bozi věční!

Položí ptáka do pozadí, kde místo pro žertvu.

Statnost svou a
sílu k nohám vašim zbožně kladu;
žár ten mladistvý, jenž v nitru plane,
za žertvu vám dávám!

Tu spatří Vlastu, jež posud v zadumání sedí na stupních stolce.

Viz, zde děva
sama v zadumání! Postoupí blíže.
Aj, toť Vlasta! — —

VLASTA vytrhne se ze zamyšlení a vzchopí se:

Šárko! — Ty! — Ach, také bloudíš zvěř jak
vyplašená? — —

ŠÁRKA s trpkou výčitkou:

Vlasto, proč se straníš
Vyšehradu síní? S tebou bychom
nebyly tak klesly!

VLASTA s hrdou vážností se vzpřímí:

Robou být jsem
měla? — Pohrdání, posměch zříti
kolem sebe? — —

Upřeně pohlédne na Šárku.

Mluv však; temných zvěstí
mrak já vidím na tvém čele.

ŠÁRKA prudce

V svaté
háje houštiny zda hanba naše
nedolétla? — — Po pomlčce; temně.
Zaduněly rány
pádné v štít a rohů hlahol volal
k radě první, Libuše co v smrti
stín nám klesla. — — S družkami jsem spěla
k Vyšehradu. — Ale výsměch jen a
zloba záští vítaly nás v očích
mužů. Hradbou pevnou před kamennou
síní stáli, s úšklebkem nás slali
ke krbu a ku vřetenu. — Dosti
prý té ženské vlády, muž zas bude
pánem ženy! — — Na vždy od zlatého
stolce stupňů vyštvali nás! Vše to
hlavně dílem Ctiradovým, jehož
pýchu práva naše urážela! —

VLASTA

Běda! Poroba jen údělem jest
naším!

ŠÁRKA

Pryč, vy malomocné stesky!
Nyní doba k činům! — Jitra toho
Přemysl a muži slavnou žertvu
vznítí zde, by bohy naklonili
vládě svojí. — Vyčkáme zde a svá
práva třeba mocí žádat budem. —
Viz, tam družky naše již se blíží! — —

Hájem po různu scházejí se dívky.

DĚVY

S teskným srdcem v koby svatého my
háje vstupujeme, neboť věční
odvrátili od nás přízeň svoji!

SVATAVA

Naše oběť nemila jich zraku!

RADKA

Slova chvály odmítají němě!

MLADA

Kněžno Libuše, ty v krajích věčných,
slyš, jak osiřely tvoje druže!

LIBYNA

Zlatým štítem ochrany nám byla’s,
poroby šíp vnik’ teď v prsa naše!

ČASTAVA:

Pohasla již světla očí tvojich,
z nichž k nám linula se přízeň věčných!

DĚVY

Běda! Běda! Běda!

ŠÁRKA

Hoj, vy děvy malé mysli! Lépe
zdá se, já že chápu záměr bohů!
Mlčení zda jejich nedí zřejmě,
samy bychom rázně k dílu spěly?
Nemilují věční slabost, bázeň,
v srdci smělém jen si oltář staví!

VLASTA nadšeně Šárku obejme:

Svatá věštba mluví ústy tvými,
Libuše nám tebou pokyn dává!

DĚVY

Jasný již nám smysl slova tvého!
Vlastní silou pouta setřást máme!

VLASTA nadšeně:

Slyšte, věční, prosby hlas a právo
svaté vraťte nám! Ať vzejde nám jak
slunce jas již volnost opět zářná!

DĚVY

Z poroby teď prachu povznesme své
témě! Nezdeptá nás drsná ruka
mužů! Přísaháme svatě, že i
životem svá práva hájit budem!
Směle vítězstvím již spějme k cíli!

PŘICHÁZEJÍCÍ MUŽOVÉ z dáli:

Vítejte nám svatoháje stíny,
kam nás vede zbožných citů plání!

VLASTA trpce:

Nuže, ustupme již stranou, trpkým
údělem jak porobených bývá!

Dívky postoupí napravo do háje.

ŠÁRKA patří do lesa, náhle prudce se zachvěje a těžce vydere se jí z ňader výkřik.

Ctirad!… Opět vidím hanbu naši,
ponížení!… Vášnivě:
V hanbě k zemi sklonit
hrdé čelo to, by v pokoření
cítil moc a vládu ženy!… Kde jen
kouzla najít, která by ho spjala?…

Z levé strany vyjde dvanáct kmetů bíle oděných, s lipovými věnci na hlavách a s varyty v rukou; v jejich čele kráčí Vitoraz a nese smolnici, jíž má zanítiti se žertva. Za nimi přicházejí jinoši nesoucí k žertvě bohaté dary kvitím a ratolestmi ověnčené. Pak ve skupinách přicházejí kmeti, leši a vladykové. V jejich středu kníže Přemysl, jemu nejblíže Ctirad. Přemysl vystoupí na stolec, muži seskupí se kolem něho. Děvy trvají v pozadí, jedině Vlasta za následující řeči Přemyslovy vždy blíže postupuje a s napjatosti a s výrazem naděje naslouchá jeho slovům.

MUŽI

Zdráv buď statný Přemysl, náš kníže!

PŘEMYSL

Přízeň bohů všem! — Mně pozdravení
buďte všichni vy, kdož páskou svatou
se srdcem mým spjati jste, tož žalem
nezměrným a mocným, stíny své jenž
v duši rozsypal! — Již odpusťte mi,
bozi věkožizní, s nitrem teskným
k oběti že vaší přistupuji;
radostno a milo však, co v dobách
blahých bylo, trudem teď se stalo. — —
Dvakrát bolestné ty upomínky
štěstí! — —

Zadumá se.

Větve dvě, hle, úzce spolu
vyrůstaly na pni svorné lásky.
Haluze se jejich proplétaly,
lístky s něhou k sobě chýlily se! — —
Jeden úsměv slunce obě blažil,
kropila je rosy jedné vláha.
Sněžná zimy příze, svěží jara
květy v úzké objetí je obě
spjaly. — V stínu jejich pláčci tichý
útulek svůj měli, ochraně jich
svěřujíce hnízda. Slunná záře
štěstí kolem šířila se, zdar a
požehnání na všem vykvétaly! — —
Náhle ničící dlaň Morany kol
spěla, krutě podlomila jednu
z družných větvic! — S listím svadlým k zemi
schýlila se! — — Libuše má, zářný
sne ty mého žití, z něhož bědný
procitl jsem s nitrem bolem zdraným! — —
Ach! Kde jsi? — Kam zmizel zjev tvůj jasný?
Kde tě hledat má mé zoufalství, má
láska, moje touhy? — — Žel, o žel mi,
žes mě opustila! — — Však již skryj se,
zrakům cizím ráno otevřená!
Nemužno jest v žalu klesat. — —

K lidu.

Nuže,
přistupme již k žertvě slavné, slova
chvály vzdejme bohům spásám, by nám
útěchu a přízeň mocnou slali! — —

Přemysl sestoupí k žertvě, již Vitoraz připravuje s jinochy. Tento pak podá knížeti smolnici, jíž žertvu zanití.

VITORAZ A ŽRECI stojí v polokruhu před žertvou:

Bože věčný, vládce světla, tmy a
plamenných též šípů z toulce mračen!
Svarohu, ty v sídle věkovitém,
jemuž koří všech se bohů sbory,
tající se v řekách, hájích, skalách,
před nímž uklání se slunce zlaté,
po tvrdé jež hradbě nebes kráčí,
měříc kroky svými život lidský!
Přijmi oběť, již ti zanítila
srdce naše, koříce se tobě!

MUŽI ubírají se kolem žertvy, klaní se a bijí se v čelo:

Slova chvály nechť zní bohům spásám!
Silu vítězící muži kladou
v paže, moudrost, v duši chrabrou, aby
zemi spravoval a vedl k slávě!

ŠÁRKA

Hoj, vy muži, zmije chlubné, k výši
věčných chcete vrhat pych svůj! Nikdy
bozi nežehnají křivdě! Vaše
oběť ohavna jich jasné líci
a buď rozmetána!

Vrhne se k žertvě, vytrhne jednomu muži meč a rozmetá žertvu. Muži, překvapení neočekávaným útokem, pozdě se snaží tomu zabrániti. Ostatní děvy mimo Vlasty spějí Šárce na pomoc a zápasí s muži.

DĚVY

Vzhůru! Křivdu
mstěte!

MUŽI:

Hrůza! Knížete i bohů
pohana to smělá!

DĚVY

Pomsta svatá
veď nás!

MUŽI:

Zběsilé vy, zpátky, zpátky!

PŘEMYSL

Slyšte všichni jménem Libuše můj
hlas a chraňte již před zlobou vášně
svatý země mír!

Dívky a muži ustávají v půtce a ustupují, jen Šárka stane nejblíž před stolcem v hrdém vzdoru.

CTIRAD

Můj kníže, viz, zda
pravdou slova má, že bejlí ženské
vlády příliš směle kolem stolce
vzrostlo? — K Šárce: Krásná jest! — Však líce její
šalbou jen! — Toť skvělý květ, jenž plný
otravy! Ty dlaně bílé zášti
nástrojem! Ta ústa růžová jen
pomstou dýchají a pýchu zná jen
srdce ledové. —

MUŽI

Ó prones soud svůj!
Krev my žádáme za vinu její!

VLASTA předstoupí před stolec:

Svatým jménem tím, jež sám jsi vzýval,
volám k tobě kníže! Dříve slyš, než
soudit budeš! Žádám právo jen!

PŘEMYSL

svatost práva vždycky chránit budu,
s pohledem na Šárku
ale plenit bejlí bezpráví! Nuž
mluv, — kdo po právu zde voláš!

VLASTA v stále rostoucím zanícení:

Jako
blahý ohlas doby zašlé v duši
zvučí slova dojemná! — Ta slova
žalně lkala nad zlomenou snětí,
z družného jež svazku vyrvána, již
nikdy nemůž chránit stolec zlatý. —
Ale větev štíhlá, hrdá, květy
bílé v rozpuk vypěstila, jež jí
částí těla byly. A když padla
podlomena ranou smrti, květy
bílé, setřeseny, skanuly jak
slzy ke zlatého stolce stupním. —
O rci, kníže, proč ty květy větve
drahé šlapat chceš teď ve porobu,
proč je zdeptat v pokoření? — Slyš mě!
Z hloubi bolu svého k tobě úpím!
Vrať nám práva svatá! — Dej ať Šárka
v sněmech slavných věhlasný meč třímá,
Vlastě svěř zas desky svaté a nechť
děvy střeží oheň pravdozvěstný,
jehož plamen spravedlivé chrání!
Svatá láska k právům těm nás pojí,
srdce z ňader s nimi bys nám vyrval!

Poklekne v nejvyšším zanícení.

DĚVY

Vyslyš! Vyslyš prosby naše vroucí!

PŘEMYSL

Povstaň, Vlasto! Ne tam místo ženy!
Úcta, láska právem buď jí svatým,
ale muž jen v zemi naší vládni! — —
Ve znamení smíru, Šárko, slyš, já
život tobě dávám!

ŠÁRKA prudce:

Co můj život!
Jinou milost kníže přej! — Ty ženou
zhrdáš, nuže sílu její změř! — Mně
dovol v zápas jíti s tím, jejž muži
zvolí! Bozi sami suďte, na čí
straně právo! Komu nejmocnější
plamen zášti v oku hárá, ten ať
jest můj sok! — Ta slova vyzývají
tebe, Ctirade!

CTIRAD

Mně v posměch tvoje
slova! — Šelmu dravou pusť a Ctirad
pouhou rukou rvát se bude s drápem
ostrým, tura zkrotí tvrdou pěstí,
ale nikdy neskloní se, aby
sílu měřil v směšné půtce s ženou!

ŠÁRKA se zbraní tasenou vrhne se proti němu:

Urážku tu životem mi splatíš!

VLASTA ji zadrží:

Nikdy vraždou! Bojem přímým spějme
k právu!

DĚVY

Vzhůru k boji!

MUŽI

Nuže v zápas!

Opona spadne.

JEDNÁNÍ DRUHÉ[editovat]

Hustý, divoký les. V pozadí obzor uzavřen chlumy, mezi nimiž volným svahem vine se úžlabina. Nalevo se stráně padá pramen. Kupředu les rozstupuje se v nevelkou mýtinu, na níž nalevo rozkládá se mohutný dub, jehož silné kořeny místy prorývají se půdou. Jas sluneční tlumeně prodírá se korunami stromů a vrhá zlatozelenavý svit na mýtinu. Zde onde roztroušeny jsou kameny a pařezy porostlé mechem; v pozadí na úpatí kopců lesnatých leží několik vyvrácených kmenů, opředených lesním rostlinstvem. — V pozadí v úžlabině objeví se Vlasta. Na pleci houpá se jí toulec s šípy a luk, na hlavě má přilbici, v ruce oštěp a štít. Stane a volá zpět do lesa:

Hejá! Hejá!

Z dáli odpovídají hlasy děv.

DĚVY

Hejá! Hejá!

A zároveň počnou v úžlabině objevovati se děvy, podobně ozbrojené jako Vlasta.

VLASTA sejde na mýtinu, — děvy sestupují za ní, jiné ozývají se ještě z lesa a vycházejí:

Stavte krok! Jsme u cíle! Zde svatý
dub, kde družky vyčkáme.

Stane pod dubem.

Vše ticho
posud kolem, ani Šárka zde. Přec
mrakem temným letí vždy!

Oštěp zarazí do země, štít o něj opře.

Již těžká
krví naše zbraň! Dnes krutý byl to
boj!

Usedne; děvy sestoupily též na mýtinu.

Byl Zbislav chrabrý rek a mrtev
leží již. Jest ubit jeho rod i
čeleď veškerá a statná těla
jich jsou šelmám potravou!

Pohlédne kolem na děvy a líc jeji se zasmuší.

Však žel, že
naše krev též tekla za oběť!

Povstane.

Vy
děvy bojovné, jež život daly
jste za naši svatou věc, vám věčná
budiž čest!

DĚVY

Vám slavná paměť buď!

Uhodí zbraněmi o štíty.

Však
pomsta krvavá bud smírem vám!

Děvy také odkládají zbraně, zavěšují je na stromy a zarážejí do země. Pak rozloží se kolem Vlasty, jež usedla pod dub. Z pravé strany vystoupí Radka, Mlada a šest děv, všechny jsou rovněž ve zbroji.

DĚVY RADČINY

Hoj!
Zdrávy buďte sestry!

DĚVY VLASTINY

Budiž zdar! Vám
zdar!

VLASTA

Zda šťastná byla vaše zbraň?

RADKA předstoupí před Vlastu, za ni postaví se dvě děvy nesouce štít šatem zakrytý:

Dnes
bozi s námi byli v díle. — V spící
dědinu my vtrhly bouří divou. —
V mžiku zrudlo všechno plameny a
krví! — Hoj! Tu bledý Třas vše muže
jal, že v útěk dali se! My všechny
pobily je jako psy, že živí
zůstali jen dravci hladoví, již
vzduchem kroužili!

Strhne šat se štítu.

Zde nová zdoba
na Děvína hradby!

Pozvedne za vlasy zkrvácenou hlavu muže.

DĚVY s radostným obdivem:

Pelej lech!

RADKA

Byl
krutým nepřítelem děv!

DĚVY s divokým posměchem:

Nuž, s námi
reku! Na Děvín!

Děvy položí zas hlavu na štít a odnesou.

VLASTA

To statný čin byl,
Radko! — Dobrý byl dnes boj! Vám dík
bozi věční! Slunce vítězství nám
vstává z mraků krvavých a slavně
kyne čas, kdy hrdý Vyšehrad již
před námi se skloní!

Z dáli ozve se zatroubení na roh.

MLADA

Libyna to
s druží!

Mlada vezme roh a odpoví. Děvy s Radkou přišlé také odkládají zbraň a usedají. Radka a Mlada nejblíže Vlastě. Z lesa ozve se dusot koní a hlasy.

LIBYNA v lese:

S běsy v závod leťte!

SVATAVA A DRUŽINA v lese:

Hajo!
Jsme ti v stopě!

Mezi pokřik děv mísí se žalostné prosby zajatých žen.

ZAJATÉ v lese:

Běda! Slitování!

DĚVY dříve přišlé:

Plesný klus to! Vítězně se blíží!

Z lesa s pravé strany vystoupí Libyna a Svatava ve zbroji a každá drží koně na uzdě. Volají zpět.

LIBYNA, SVATAVA

Zajaté sem! Koně přivažte!

Děvy přivléknou několik žen spoutaných, mezi nimi dívka ve světlém rouchu svatebním. Jiné děvy odvádějí koně.

LIBYNA kynouc k spoutaným:

Zde
naše kořisť!

ŽENY lomí rukama, některé poklekají, nevěsta klesá k zemi jako ve mdlobách:

Soucit mějte! Zpět nás
pusťte k milým našim v chaty!

VLASTA tázavě:

Ženy
jaté?

LIBYNA ukáže na omdlelou dívku:

Nevěsta to Sobka, druha
Ctiradova. Medovinou vše když
spito bylo, z prostřed svatebního
veselí my uloupily ji i
její družky.

Při prvních slovech Libyny vystoupí z lesa Šárka v temném zadumání; vyslechne vše.

SVATAVA

Za námi však muži
v sled se dali.

LIBYNA

Pomstou nejprudší se
Ctirad s lidem hnal, leč v houšti lesní
stopu ztratili.

ŠÁRKA dychtivě:

Co díš? Že Ctirad
za vámi se dal? — Pak přijde sem! — —

ČASTAVA

v lese zřela jej, on houštinou se
plížil, jak by hledal zvěř!

HOSTA

A sám byl,
čeleď asi jinam slal.

ŠÁRKA pro sebe:

To chvíle
pomsty! — Rychle vzhůru! — Vlasto, slyš, to
dílo přenech mně! — Jen malou druž mi
ku pomoci dej. Chci mnou by klesl!
Smrt však malá msta, on musí v hanbě
zhynout.

VLASTA

Jak si žádáš, staň se, pomni
však, že čestno, aby bojem padl
bohatýr, ne lstí!

ŠÁRKA prudce:

On padne! — Na tom
dosti. —

VLASTA

Na kůň zajaté a vzhůru
na Děvín!

ZAJATÉ

Oh! Běda! Slitování!

DĚVY odvléknou je:

Marné lkání. Na Děvín již vzhůru!

Děvy odejdou s Vlastou. Zbude Šárka, Libyna, Svatava, Mlada, Radka, Hosta, Častava a osm děv.

ŠÁRKA pro sebe, jakoby nahlas pokračovala ve svých myšlenkách:

Jako temný stín ta zášť se plíží
žitím mým! — — Já noci probděla pro
hled ten pohrdavý, jenž mě v duši
pálí! — — Prudce. Jeden musí ustoupit! — — To
čár snad jest, však smrt jej jistě zlomí. — —

Obrátí se k děvám, jež v pozadí očekávají jejích rozkazů.

Blíže sem! — Vy říkáte, že krásná
jsem? — —

Děvy se přiblíží a patří na ni s úžasem, jako by nerozuměly její otázce.

Nu, zdali krásná jsem se táži
vás? Zda krásná tak, by vnada moje
spíjela jak vůně květů čárných,
v noci měsíčné, jež víly sobě
v kadeř pletou? — —

LIBYNA

Sličná jsi jak jabloň
kvetoucí!

SVATAVA

Jak studánka, v níž svěží
les se zhlíží.

MLADA

Jako jitra úsměv
růžový!

OSTATNÍ DĚVY

Jsi krásná jako letní
noc, jíž hvězdná zdoba v kštici temné
plane!

ŠÁRKA chladně, však s uspokojením:

Nuže, dosti slov! Čas pílí!

Pro sebe; s divokou rozkoší.

Jako had se k němu vplížit chci a
jako had svou oběť zardousit — v své
náruči — svým dechem palčivým! — —

Kvapně vystoupí k dubu, strhne šat s hrdla a s ramen, při čemž temné kadeře rozproudí se jí po šíji; vášnivě:

Oh,
Ctirade, tys zhrdal bojem přímým!
Nuže viz, teď nemám jiné zbraně
nežli mladost svou a krásu, ale
těmi tebe v zápas smrtelný já
vyzývám! — Sem Radko! strhne si pás
Ruku přivaž!
Svatavo, tvůj pás! — Zde pevně k dubu
připoutejte mě!

DĚVY couvají:

Co žádáš, hrozno
jest!

ŠÁRKA velitelsky:

Já poroučím!

DĚVY bojácně:

Nuž staň se vůle
tvá!

Děvy učiní, jak Šárka kázala.

ŠÁRKA ukáže rukou, jež jest volna, podle sebe na zemi:

Sem, Mlado, polož roh! A slyšte:
v lesa houšť se skryjte, až vás hlahol
rohu zavolá!

DĚVY

My opustit tě
máme Šárko?

ŠÁRKA

Neváhejte již, kdož vzbudit nechcete můj hněv!

DĚVY odcházejí:

Nuž, budiž
s tebou zdar!

Zůstane jen Šárka u dubu přivázaná. Zapadající slunce vysílá zlatorudou záři na mýtinu. Vše utichlo, jen les šumí; červánky vždy více blednou a již jen slabý odlesk vrhají na Šárku. Soumrak počíná rozkládati se lesem, až vše se ponoří v průzračnou temnotu letního večera.

ŠÁRKA pozvedne hlavu:

Vše ticho kolem. — — Les jen
šumí táhlou písní! — — Kolébavko
mého mládí, zpěve dumný korun
staletých, svým hlasem tklivým budíš
mrtvé sny, jež v duši leží jako
květy svadlé! — — Oh! Kde jste vy léta
dětství blahého, kdy znala jsem jen
hvozdy ztmělé, slunné lučiny a
strmých skalin hrdé vrcholky! — —

Položí hlavu na zad; s horoucím zanícením.

snila tehdy o velikém štěstí,
horoucím jak slunce polední, jež
ústa žhavá tiskne k zemi zkvetlé,
že mu v rozkoši pak květy dává
vše a vůně! — — Ale slunce mé leď
rudé jest a krev jen z něho kane. — —
Zoufale: Marně v hrůzách vraždění a bojů
zapomnění hledám klid! Mě bolem
divým mučí myšlenka, že žije
on! — — Buď zhyne, nebo ruka jeho
dá mi smrt, vše jedno, jen když zhasne
bouřný žár, jenž v nitru plá a hárá! — —

Plný měsíc vynoří se nad vrcholky stromů a stříbrným svitem oblévá les. Z dáli z lesa ozve se zpěv blížícího se Ctirada.

CTIRAD

Bílý měsíc v doubravinu
lesklým štítem mává,
reky budí z mohyl stínu,
druž jich k žití vstává.

ŠÁRKA

On! toť on!

CTIRAD blíže:

Na palouku v řadách stanou
jako na bojišti,
meče září, zraky planou,
oštěpy se tříští!

ŠÁRKA

Již blíží se! — Mě úzkost
jímá! — Proč mě vášeň ztrhla k zrady
činu?

Levou rukou, jež jest volna, prudce snaží se rozvázati pouto.

Pryč! — Chci přímo jít mu vstříc!

Ctirad objeví se v úžlabině, Šárka jej uzří.

Již
pozdě. — — Bozi sami rozsoudili! — —

CTIRAD stane:

Lada luzná s hvězdné výše
k nim se snáší letem,
věnčí skráň a plné číše
věčné slávy květem!

Sestupuje úžlabinou.

Tady spočinu, dál marně bych se
stopou bral, tam na vrcholu zrak mě
neklamal, to Vlasty divý voj již
letěl na Děvín a zajaté vlék
s sebou. — — Ó, jen lid svůj míti, od nějž
pomsty nedočkavost odtrhla mě,
a již krev by byla pych ten smyla!
Nutno nyní vyčkat rána a pak
muže ku útoku sebrat rázně.

Usedne na balvan na pravé straně a jme se odkládati zbraň.

CTIRAD

Lada luzná s hvězdné výše
k nim se snáší letem,
věnčí skráň — —

Uzří Šárku, jež jako ve mdlobě sklonila hlavu k ňadrům; vzchopí se.

Tam cos bělá se a svítí, jak by
květy bílé plály na kmeni… Snad
klamný zjev to víly, která muže
láká v zhoubnou náruč svou,

postoupí blíže

neb snad to
žena?

Pokročí ještě blíže, stane před Šárkou, na níž právě padne plný svit měsíce; pohlédne jí ve tvář, vykřikne:

Šárka! —

couvne v údivu.

Šárka trvá nepohnutě jako únavou a bolesti přemožena.

Ctirad opět se ji přiblíží.

Mrtva snad? — —

ŠÁRKA zasténá jako bolestí:

Ach!

CTIRAD

Žije! —
Ale trýzní zmámena. — Kéž včasná
ještě pomoc má!

Vytrhne lovecký nůž a přetne pouto vížící ruku pravou, jež bezvládně klesne podle těla. Pak klekne k Šárce a hotoví se přeřezati pouta kolem těla; jak se jí dotkne, Šárka, jako by nabývala vědomí, zaúpí:

ŠÁRKA

Oh! — Běda! — Pomoc! — —

CTIRAD

Šárko, slyš, jsi v rukou ochranných; však
mluv, co stalo se ti?

ŠÁRKA stále s hlavou skloněnou, nepohlédne na něho, jako by ho neznala:

Vlasty divý
voj tak ztýral mě a zvěři vydal
v pospas, že jsem chránit chtěla ženy
zajaté.

CTIRAD

Ty s ubohými soucit
mělas! Díky měj. — —

ŠÁRKA pozvedne hlavu, upře na Ctirada pohled, pak vztyčí proti němu obě ruce, jako by se chtěla bránit a vzkřikne:

O hrůza! — — Ty! Jsem
ztracená! — stranou: Jen sílu, sílu pomsto
krvavá!

CTIRAD povstane:

Již vzpamatuj se, Šárko,
přináším ti pomoc!

ŠÁRKA jako by nevěřila jeho slovům:

Výsměch ještě;
Ctirade! — — Jsem v moci tvé! — Já vím, mě
čeká smrt — — Vždyť nepřáteli jsme! — — Ty
nenávidíš mě. Já nemám právo
doufat v záchranu. — — Však za jedno jen
prosím; rychle skonči již můj život!
Slituj se, vždyť poslední to prosba!

Skloní opět hlavu, jako by odevzdána byla svému osudu očekávala smrtící ránu.

CTIRAD

Žádej spíše proti sobě abych
zbraň svou obrátil! — — Však dovol! Dovol,
abych ochrancem ti byl!

ŠÁRKA stranou:

Již zrady
jed mu otravuje krev! K Ctiradovi: Ty nechceš
moji smrt? — Ty odpouštíš? — Ne, ne, to
blahý klam! — Vždyť zhrdáš mnou a zášť jen
pro mne máš! — Ó, nech mě zemřít! — —

CTIRAD těžce, s namáhavě tajenou, propukávajicí vášní:

Ano,
nenáviděl jsem! — Já nenáviděl,
Šárko, krásu tvou. — Zda slyšíš? — Zášť jsem
měl ku vlnám kadeří, z nichž šíje
bělostná ti svítí jako květy
bílé z temných hlubin vod, a zášť jsem
měl k tvým retům růžovým i k zrakům
zářivým, jež řasou temnou planou
jako hvězdy lesní houštinou! To
stále bodalo a štvalo mě, bych
železnými svaly tebe stisk a
zdrtil, až bys k nohám mojim klesla
neživá! — — Nuž nazývej to záští,
ale nechtěj, abych bez ní žil! — —

ŠÁRKA vztyčí se s vítězným výkřikem:

Oh!
bohové! —

Pak s líčenou oddaností opět praví.

Jsem v moci tvé, chci být tě
poslušna; nuž pojď a rozvaž moje
pouta.

CTIRAD opět před ní poklekne a jme se rozvazovati pouta:

Ty se chvěješ, Šárko! — —

ŠÁRKA

Z lesa
vane chlad. — —

Vezme ruku jeho a přitáhne ji k pasu.

Zde ještě pouto tísní! — —

Skloní se k Ctiradovi.

Tiše! — Slyším srdce tvé, — — tak blízko
u mne bije! — — Ruka tvá se také
chvěje, — — snad, — snad — též to chlad? —

Pouto povolí, Šárka sklesne Ctiradovi na prsa, jako překonána únavou a slabostí.

Ach, odpusť! — —
Tak jsem znavena, — — tak slabá, — — ty tak
šlechetný, — — já nezasloužila si
tvojí dobroty. — —

Náhle prudce se mu vytrhne z náruče.

Stranou: Ó, bozi! — — Co se
děje se mnou? — Proč tak důvěřivý
jest, tak šlechetný? — Já urážky a
krutost čekala. —

CTIRAD kyne pod dub:

Sem usedni a
pohov údům znaveným.

ŠÁRKA stranou, jako by čemusi zoufale se bránila:

Ne, ne!… — — Já
nemohu! K Ctiradovi: Již nech mě odejíti!

CTIRAD skokem se u ní octne a uchvátí ji do náruče; s horoucí vášní:

Nikdy! — Moje jsi a nikdo mi tě
nevyrve! — Jsi má, má! — Spíše dravci
kořist vyrvat chtěj! — Já cítil sladký
dech tvůj na své tváři, v náruči jsem
tiskl teplé tělo tvé a vnadná
hlava tvá mi dlela na srdci, a
teď mi zmizet chceš? — — A myslíš, abych
dále žil s tím žárem v nitru svém, jenž
spálit hrozí celou bytost mou!

Trhaně, hlasem vášní dušeným, šeptá jí těsně u tváře:

miluji tě!… Má jsi!… Slyšíš, má!… Neb
usmrtím tě!

ŠÁRKA se zoufalým napjetím sil vyrve se mu z náruči, vytrhne ze šatu dýku a napřáhne ji proti Ctiradovi s výkřikem:

Nedotýkej se mě!

Ctirad stojí před ní nepohnutě, prsa nekryta před zbraní její a patří na ni okem vášně a lásky. Šárka zvolna spustí napřaženou ruku a odhodí zbraň.

ŠÁRKA zoufale:

Marně!… Nemohu!… Klesne Ctiradovi na prsa.
Horoucně: Nuž vezmi mě i
život můj:

Ústa jejich setkají se v dlouhém políbení.

CTIRAD

Již věčně má!

ŠÁRKA

Ó zmírám
blahem!

CTIRAD

Mně jsi život dala!

ŠÁRKA

Láska
život náš!

CTIRAD

Ó rci, že nesním pouze?

ŠÁRKA vroucně:

Miluji tě jako květ, jenž v stínu
lesa toužně snil a čekal, slunce
miluje! Ach, ty jsi slunce mé, já
hořím ve tvém objetí a život
vydechnout chci na tvých ústech!

CTIRAD

Blíž, jen
blíže na mé srdce! — Jak jsi krásná! —
Retem žíznivým já piju krásu
tvou a každým douškem roste ještě
touha palčivá! — Jen v jedno splynout! —
Věčně!… Nerozlučně! — S tebou v jedno!…

ŠÁRKA

Cítíš žár, jenž z ňader šlehá?

CTIRAD

V proudech
zlatých oblévá nás lásky blaho! — —

Klesne mu v nejvyšším opojení na prsa. Ctirad ji odvede v náruči pod dub a jemně přinutí ji, aby usedla; sám jí usedne k nohám.

Viz tu krásnou noc! Tak plná něhy
jest. — To naší lásky zvěst kol vane
přírodou! — —

ŠÁRKA

Ne, tisíc jisker hoří
ve výši!

CTIRAD

Já všechny vidím pláti
ve tvém oku!

ŠÁRKA

Vůni sladkou květy
dýchají!

CTIRAD

Však sladší ústa tvá!

ŠÁRKA

Toť
blahý sen!

CTIRAD

Ó, kouzlem spjalas mě!…

ŠÁRKA náhle prudce se mu vytrhne z objetí:

Ha!
Běda… Rychle pryč!… Již jdi!…

CTIRAD

Jen s tebou!

ŠÁRKA klesne před ním na kolena:

Zaklínám tě láskou svou i bolem
zoufalým! Svůj život zachraň! — Na roh
tento znamení a z lesa tlupa
litá děv by přikvačila. — Měj již
slitování s ženou bídnou! Odpusť,
odpusť, já tě zničit chtěla zradou!

CTIRAD pozvedne ji:

Zrada lásku tvou mi dala, proto
žehnám jí! — Však před ženami měl bych
ustoupiti zbaběle? — — Ty sketu
nemohla bys milovat!

Uchopí roh; Šárka snaží se, aby mu ho vyrvala, však marně. Ctirad zatroubí, pak vezme svůj meč.

Můj meči
vzhůru! Hotov k boji jsem a věnčit
bude láska zbraň mou vítězící!

Z dáli ozve se odpověď děv.

ŠÁRKA

Hrůza! Křídlem netopýřím zrada
již se blíží! Oko krví blýská,
z tlamy jed jí kane. — — Mě, mě zachvať,
příšero, já vzbudila tě, ale
jeho šetři! Miluji jej!

CTIRAD

Šárko,
důvěru měj v lásku mou a sílu!

Obejme Šárku jednou rukou, v druhé drží meč.

Děvy se zbraněmi tasenými a se smolnicemi přikvapí z různých stran s posměšným pokřikem:

Hajo! Šelma v léčku padla! Bijte!
Bijte!

CTIRAD

Ostrým zubem chce se šelma
bránit!

RADKA ze zadu vrazí mu oštěp do ramene, že mu meč vypadne z ruky:

Ostřejší však moje zbraň jest:

CTIRAD

Zmije lstivá!

ŠÁRKA stranou:

Běda! Jak jej spasit?

Děvy vrhnou se na něho a spoutají ho.

DĚVY

Hajo! Náš jest!

Šárka se vrhne mezi Ctirada a děvy a hrozivě před nim se vztyčí.

ŠÁRKA

Zpátky! — — Můj jest on! — Jen
já mám právo nad životem jeho! —

Opona spadne.

JEDNÁNÍ TŘETÍ[editovat]

Pusté kamenité údolí mezi skalami, v pozadí úžící se v průsmyk. Jednotlivé skály se zvedají v ostrých a příkrých obrysech a mezi útesy jejich prozírá jen úzký pruh obzoru. — Na povýšeném výstupku skalním stojí kníže Přemysl ve zbroji, kolem něho ozbrojení muži. Uprostřed mužů Šárka; jednu ruku má ukrytu v řasách pláště, do něhož jest zahalena, druhou rukou se opírá o štít.

PŘEMYSL

S vojem svým jsem tebou vést se dal až
v skalní tuto skrýš, ač tajemná mi
posud tvoje zvěst. — Ty, ženo zkázy,
vést chceš naši zbraň? Ty, která záští
krvelačnou živíš onu saň, jež
hubí dědiny a rolím spustlým
setbu mrtvol dává?

MUŽI hrozivě:

Vražednice
kletá! V zhoubu chce nás vlákat!

Šárka stojí nepohnutě a mlčky.

PŘEMYSL

Jak ti
věřit mám, že zdar mi přinášíš, když
zmar jen z tebe vlá a krví naší
dlaň tvá zbrocena?

MUŽI

Hoj! V kořist nám ji
vydej!

PŘEMYSL

Mluv, co tebe přivádí? — Snad
světlý zákmit lítosti pad’ v temné
nitro tvé a hledáš nyní smíru
očistu?

ŠÁRKA záporně kyne hlavou:

Já lítost necítím a
smíru nehledám! — — S vroucností: Však přece jasná
záře nitrem rozlila se, že vše
jiné v stíny zapadlo! A zář ta
svatá mojí očistou! — —

Podá Přemyslovi meč, jejž měla ukrytý v plášti.

Znáš tuto
zbraň?

PŘEMYSL

To meč jest Ctiradův!

MUŽI

Ha, slyšte!
Ctirad zabit jest!

PŘEMYSL

Pak třes se ty i
tvoje družky! — Srdce mého kus s ním
jste mi vyrvaly. Oh! Hrozně pomstěn
bude rek! Já z vašich těl mu vztýčím
mohylu, z níž žertvou bude stoupat
krve vaší dým! A ty, jež drze
honosíš se činem krvavým, ty
poselkyně hrozné Morany, již
první v temnou říš své paní spěj!

K mužům.

Jest
vaše!

Šárka zvedla zatím meč Ctiradův, jejž Přemysl spustil na skalisko; muži vrhnou se na ni.

MUŽI

Bídně v mukách zhyň!

ŠÁRKA vyrve se jim a vyběhne na vyvýšený výstupek:

Slyš, věčná
obloho, z níž střely smrtící se
ve vinníka prsa vrývají! I
ohni, slyš, jenž hady žhavé k trestu
vysíláš, i vodo dravá, slyš, jež
kořist svoji v chladné zkázy vrháš
hlubiny!

Bodne se mečem do obnaženého ramene.

Svou krví tvrdím hroznou
přísahu a bohů věčných sbor mi
svědky buď! — Svůj život chci vám dáti
v plen, však spaste Ctirada!

PŘEMYSL A MUŽI

To není
klamu hlas! Muži ucouvli. On žije!

ŠÁRKA sestoupí opět mezi muže:

Jako hejno
krkavců se žene dívčí voj a
oběť svoji vléknou za sebou. Sem
dorazí se sluncem poledním a
nežli západ rudý pohasne, má
Ctirad v mukách život dokonat.

PŘEMYSL A MUŽI

Již
vzhůru! Zbraně k dílu!

ŠÁRKA

Opatrnost
žádá dívek lest. Mě bdělým okem
učiňte a sami v hradby těchto
skal se tajně skryjte. — Úder na můj
štít buď poslem marných proseb mých a
k útoku vám znamením.

PŘEMYSL

Jak plazu
zlého muž se štítí lsti, leč nutnost
zrady zbraň nám vtiská do dlaně. Neb
krutá doba kruté činy žádá.

Muži a Přemysl odejdou mezi skály do pozadí a vpravo.

ŠÁRKA sama:

Kam. mě vedeš zrady příšero? — Proč
spáry svoje v srdce zatínáš? — A
přec tak musilo se stát! On musí
žít, byť všechno kleslo v zmar a zkázu!

Pomalu odejde mezi skály napravo.

S levé strany přijde spoutaný Ctirad v průvodu Radky, Svatavy, Libyny, Mlady, Hosty a Častavy; za nimi Vlasta. Pak ostatní děvy. Všechny jsou ozbrojeny; některé přinášejí kůl a kolo a různé nástroje k usmrcení Ctirada. Děvy a Ctirad stanou napravo.

VLASTA k Ctiradovi:

Spravedlivý soud tvé viny zvážil
tíž a trest ji vyměřil. — Ty, Ctirad
vladyka, jenž v nepřátelství krutém
proti nám jsi brojil, krví splatíš
krev, již prolila tvá dlaň! Dnes ještě
v kolo vpleten buď.

DĚVY

Tak staň se! Zemřeš
ještě dnes!

Děvy tiše odejdou do pozadí, kde dělají přípravy k usmrcení Ctirada. Vztyčí kůl, postaví kolo, rozdělají hranici. Vlasta prochází mezi nimi a prohlíží přípravy. Jen dvě děvy ozbrojené zůstanou jako stráž nablízku Ctirada.

CTIRAD usedne na skalisko:

Jen sporých chvílí zákmit
prchavý a hrozná ruka tvá, ó
Morano, již na vždy skvělý dar mi
vyrve života!

DĚVY

My smírnou oběť
dáme stínům padlých děv!

CTIRAD

Ach! Zemřít!
Zemřít! Když jsem počal žít! — Když štěstí
číše zlatozářná prvně k retům
práhnoucím se schýlila a oku
užaslému slunce lásky vzešlo
zářící! ——

DĚVY

Hoj! Na ohnivém koni
duše poletí!

CTIRAD

Já nelekám se,
smrti chladná, muk ni stínů tvých, však
žel mi jest, že láska moje se mnou
musí mřít! Chtěl vložit bych ji, slunce
věčné, v zlaté srdce tvé! A ukrýt
ji ve skalin mocných nerozborný
klín! Ji vdechnout toužím v sladkou vůni,
kterou chví se květ, i v zlaté vlny
klasů žírných, jimiž dme se lán! A
rozzvučet ji v tklivé dumě boru
koruny, i stříbrolesklých bystřin
šumných proudy zpěněné! — Pak láska
má by nenalezla v ňadrech zchladlých
hrob, však věčně by ve věčné kráse
plála, jásala!

Mezi skalisky objeví se Šárka, štít zavěsí na skálu, meč položí pod něj; patří na Ctirada, však on ji nepozoruje.

CTIRAD

O žehnána buď
lásko moje! Věčně žehnána!
za to, žes mi život dala, i že
dáváš smrt! — Chci obé vzíti z ruky
tvojí s blahou vděčnosti! — —

DĚVY

Již čas jest!

LIBYNA, SVATAVA, MLADA, RADKA, HOSTA A ČASTAVA vezmou varyta a pějí blížíce se k Ctiradovi. Ostatní děvy, ozbrojeny, ubírají se za nimi, Vlasta jim v čele.

DĚVY

Morano svatá!
Morano hrozná!
Opusť svou říši,
podzemní, temnou!
Lačným svým retem,
lačným svým spárem
pro oběť chvátej!
Morano svatá!
Morano hrozná!
Pro oběť chvátej!

VLASTA mečem svým se dotkne hlavy Ctiradovy:

Morano, svou oběť vezmi!

Děvy divoce odhazují meče, štíty, oštěpy, varyta, aby vrhly se na Ctirada:

Zmar! Zmar!
Krev tvou chceme!

ŠÁRKA vrhne se k Ctiradoví a pevně ho obejme; děvy v údivu ucouvnou:

Láska má ti štítem
bude!

CTIRAD

Šárko! — — Kterak zmírat mám, když
ty jsi u mně?… Obejme ji horoucně.
Jdi… Již jdi!… Ó jdi!…

ŠÁRKA

Jen
u tebe můj život i má smrt!

DĚVY

Toť
klam! — Zda Šárka to! — Ha, zrádkyně! — Hoj!
Zpátky, zběsilá, neb sdílej osud
jeho!

ŠÁRKA

Vlasto, ty mě slyš! Ty velká
bylas vždy a šlechetná!

VLASTA

Co říci
ještě chceš? Ty srdce své, v němž pomsta
svatá stolec vztýčila, jsi bídně
zneuctila klamem otravným, jenž
z ženy činí robu mužovu! Ty
zlomila jsi svaté přísahy a
zradila své družky i stín drahý
Libuše! Buď vyvržena z kruhu
našeho a věčně prokleta!

DĚVY

Buď
prokleta!

ŠÁRKA

Ach!

Zastře si tvář; když opět pozvedne hlavu, zazáří líce její nadšením.

Viz, tak slabá jsem, že
v prosbě ruce spínám před tebou a
přec tak silná, že se neděsím ni
kletby tvé!… To divná, velká moc, jež
spjala mě… Já marně proti ní se
bránila. Jak bouře jarní náhle
přilétla, jež stromy keře, květy
zachvátí ve víru závratném! Však
jedno věz, že ona jenom dává
blaženost a život! — Nechci moc ni
vládu bojovnou, vše vracím vám, jen
odejít nám přejte s láskou naší! —

Opět se přivine k Ctiradovi.

VLASTA

On jest souzen — a ty souzena jsi
s ním!

DĚVY

Jest souzen!

Vlasta kyne děvám, jež vrhnou se na Ctirada a Šárku; chtějí Šárku od něho odtrhnout a vléknou ho ke kolu.

CTIRAD

Šárko, zachraň se!

ŠÁRKA vyrve se děvám a běží ke skále, kde zavěsila štít:

Pak souzeny jste vy též! Uchopí meč a bije do štítu:
Hajo! Hajo!

Mezi skalami muži odpovídají a pak se zbraněmi tasenými vyřítí se ze skal; Přemysl jim v čele.

MUŽI

Bijte! Bijte! Neživte ni sestru
ani dceru!

PŘEMYSL

Bozi, zbraním našim
žehnejte!

DĚVY

Toť zrada! Běda! Zrada!

Zanechají Ctirada a v zděšení a ve zmatku chápou se svých zbraní, muži dorážejí na ně. Rozpoutá se krutý zápas, muži zatlačí konečně děvy do průsmyku mezi skály. Zůstane jen Ctirad a Šárka.

ŠÁRKA sejme mu pouta:

Živ a zachráněn!

Klesne mu na prsa.

CTIRAD

Tvou spasen láskou!

V dáli ozývá se třesk zbraní.

Slyšíš válečný ten hluk a třesk? Proč
rámě raněno a ku pomoci
nemůž spěti přátelům!

Obloha počíná se zachmuřovat a kalit. Vichr přihání temná těžká mračna. Bouře se blíží.

ŠÁRKA pro sebe; temně:

A mé to
dílo!

Ctirad vystoupí na skalisko, z něhož otvírá se rozhled směrem za bojujícími.

CTIRAD

Jako dubů les jsou mužů
řady, ale jako klasů zralých
žeň již děvy klesají.

ŠÁRKA pro sebe, s výrazem rostoucí hrůzy:

Tou rukou
vražděny!

Bouře se již rozpoutala, hrom duní a blesky kmitají se mraky.

CTIRAD

Jak štvaná zvěř již mužům
vítězícím v oběť padají.

Ctirad sestoupí se skaliska.

ŠÁRKA

hrůza jímá!

Pevně se přivine k Ctiradovi.

CTIRAD

V náruč mou se skryj a
opusťme ta místa záhuby a
smrti. Viz, i nebe již se dává
v hněvný boj.

Chce odvésti ji.

Bouře stále roste, setmělo se, jen žlutavý kmit blesků prorývá temné mraky.

ŠÁRKA pro sebe:

Ty duše mrtvých — — — kde as — —
těkají! — — vykřikne: Zda slyšíš? — — Šelest!
— — Pojď, již
pojď!

Pevně tiskne se k němu.

CTIRAD

Toť vichru peruti, ty šumět
budou dnes nám v lásky sen!

Chtějí odejíti mezi skály napravo. Tu jako by blesk náhle rozdělil clonu temných mraků a mezi nimi ve výší objeví se zsinalé, zkrvavělé zjevy pobitých děv. V popředí Vlasta, Libyna, Svatava, Radka, Mlada, Hosta, Častava a jiné zjevy ještě ztrácejí se dále v mračnech.

ŠÁRKA okem vytřeštěným na ně patří, pak hlasem hrůzou dušeným vydechne:

Viz! — — Tam! — —

CTIRAD

Ten
mrak?

ŠÁRKA vytrhne se mu a pokročí proti zjevením; hlasem temným, stísněným:

Co chcete ode mne, vy zjevy
bledé, krvavé? — Zoufale vykřikne. Ach! Nejsem,
nejsem vinna!

CTIRAD

Co tě děsí?

ŠÁRKA

Viz ty mrtvé
tam? — — Ty zbraně krvavé? — —

CTIRAD

Jen blesky
mrakem kmitají!

ZJEVENÍ DĚV

Již s námi pojď! Nás
čeká divý let! Však dříve hrůza
vyssaje ti krev!

ŠÁRKA vrhne se k Ctiradovi:

Mě chraň svou láskou!

CTIRAD

Vždyť jen láska naše s námi jest!

ZJEVENÍ DĚV

Kam
chceš se skrýti? Zrada tvá jak lačná
vlčice se plíží za tebou! — Již
chvátí tě! — Již srdce z ňader chce ti
rvát!

ŠÁRKA

Již blíží se! Již rukou smrti
po mně sahají!

Klesne Ctiradovi do náruče jako bez smyslů.

CTIRAD

Tím svatým žárem,
jímž mě k sobě spjalas, zaklínám tě
zapuď chmury děsivé a se mnou
pojď — Já v náruči, na vřelém srdci
svém tě ponesu přes kameny a
hloží v tichý dvorec svůj! — Tam lípy
mile v okna kývají a střásat
budou květy v blahé lásky sny. — —

Mezi řečí Ctiradovou svit blesků pohasne a zjevení děv ztrácí se v temnu. Líce Šárčina se jasní, zdá se, jako by prociťovala z děsného snu.

ŠÁRKA

A
věčným jarem pokvete nám život! — —

Ústa jejich k sobě se nachýli, v tom opět osvětlí se zjevení děv.

ZJEVENÍ DĚV

Krev máš na rtech! Naši krev!

ŠÁRKA zoufale se vytrhne z objetí Ctiradova:

Ach! Hrůza!
Zas těch očí mrtvých výčitka! — Jsou
zde, zas blíží se a mezi nás se
derou! — Nikde, nikde spása! Nikde
záchrana.

CTIRAD

Jest v lásce!

ZJEVENÍ DĚV

Kdo ty rány
prsoum dal? Kdo v ňadrech srdce proklál?
V říši temnou Morany nás slal?

ŠÁRKA

hrůza chvátí!

ZJEVENÍ DĚV

S námi pojď!

ŠÁRKA

Jen jedna
spása! Smrti, přijmi mě i moji
lásku!

Vyběhne na skálu a vrhne se dolů; zjevení zmizí, sluneční svit prozáří mraky.

CTIRAD

Šárko! — — Sám! — — A dál mám žíti — —

Opona padne.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. V originále uvedeno svorkou za jmény děv.
  2. Na tomto a dalších více než 90 místech jsou ve vydání v Orbisu (1950) péčí Zdeňka Culka poznámky zohledňující rozdíl mezi originálem libreta Anežky Schulzové a libretem, jak je použil Fibich v opeře. Zde zůstává jen autorskoprávně nechráněný text Schulzové.