Řeč při slavnosti padesátileté památky nalezení rukopisu Kralodvorského ve Dvoře Králové dne 28. září 1867

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Řeč při slavnosti padesátileté památky nalezení rukopisu Kralodvorského ve Dvoře Králové dne 28. září 1867[1]
Autor: Karel Sladkovský
Zdroj: HAVLÍČEK, Karel; SLADKOVSKÝ, Karel. O Mistru Janu Husovi. Praha : Český národní spolek „SLADKOVSKÝ“, 1889. s. 21–32. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Hus

„Muži bratrských srdcí i jiskrených zrakův! vám pěju nejníží zdola píseň. Jde z srdce mého, z srdce nejnížeji pohrúženého v hori.“

Tak před padesáti lety z temna věži této starošedé mohutná píseň pěvce dávnověkého zavzněla národu českoslovanskému, a „z srdce nejnížeji pohrúženého v hori“ hlásal pěvec:

„I přišel cizí úsilně v dědinu, i cizími slovy zapovídal, i jak se dělo v cizej vlasti od jitra po večer, tak bylo dělati dítkám i ženám!“

Tu však:

„Dva syny, jejichže hlasy přecházely v mužska, vycházívali v les; tam mečem i mlatem i oštěpem učili paže... I když dorostli, byly paže i jejich umy proti vrahům, i dorostali druzí bratříci: ajta všickni vyrazili na vrahy, že byla krutost jich bouříci nebe, i v dědiny vrátila se byvší blahost.“

Tak pojednou mocný hlas tajuplné minulosti z věže této ozýval se synům dědičného rodu vlasti české, i bylať ovšem jen malá řada oněch, kteří tenkráte hlasu tomu naslouchali, a naslouchajíce také porozuměli. Ti však, kdož v oné době již v hlasu tom poznali hlas dávných otců svých, s nadšenou myslí uchopili se daného jim pokynutí a věrně řídili se dle něho po celý život svůj.

Jako v dávném věku „dva syny vycházívali v les“, aby „tam mečem i mlatem i oštěpem učili paže,“ tak nepatrný hlouček oněch bratří našich, kteří hned s počátku srozuměli hlasu, ozývajícímu se z věže kralodvorské, nepozorováni scházeli se v úkrytu skromných příbytků svých a jazykem od otců zděděným, slavnými dějinami vlasti a nadějným vědomím příslušnosti své k četnému a mohutnému rodu slovanskému tužili mysl svou, aby mečem jazyka svého otcovského bránili se proti nájezdům nepřátelským, i ubránili se věčného utonutí v moři živle cizojazyčného, aby neodolatelným dokladem, tisíciletých dějin jako pádným mlatem odrazili cizí útok na právo vlastnické k dědičné vlasti naší, i aby všecky kmeny slovanské v bratrský uvedli jeden kruh, jejž jako kruh čnících kolem smrtonosných oštěpů vrahové marně pokoušeli by se proraziti.

Tak vespolek po mnohá léta cvičili a tužili se starší naši bratři v lásce a v nezvratné věrnosti k národu svému i k vlasti své. Po celou onu dobu však také rok od roku vždy u větším počtu „dorůstali druzí bratříci“, a hle, sotva že padesátý minul rok, co z věži této poprvé zavzněla píseň „z srdce nejníže pohrúžena v hoři,“ a již stojí nás zde, nikoli v úkrytu kdesi, ale s odhodlanou tváří veřejně před celým světem, nejen několik osamotnělců, celé řady milionové; již stojíme zde všickni co jeden muž a hřímajícím hlasem milionů „co bouřící nebe“ jednomyslně voláme:

Země tato je dědičnou vlastí naší, je dědičnou vlastí národa českého! Jazyk otců našich, jazyk český musí ve vlasti naší první zaujímat místo! My synové slavného národa českého jsme zároveň synové velkého a mocného národa slovanského, jehož budoucnost a moc jest také budoucností a mocí naší!

V takové míře tedy během půl století změnily se poměry naše, změnily se poměry národa českoslovanského. Jako němé zdi starobylé této věže nebyly si vědomy kouzelné moci pěvčí, jež po dlouhé věky netušena v nich dřímala, tak národ náš před padesáti lety nebyl si ještě vědom dřímající v sobě mravní síly a moci, nebyl si vědom práva svého k vlasti od otců zděděné. Jakož kdy sotva kdo povšímnul si starobylé věže této, tak před padesáti lety ještě sotva kdo ve vlastní otčině povšíml si národa českého, i sotva kdo znal jej za hranicemi vlasti české.

Jen půl století minulo, co šťastnou rukou zvěčnělého bratra našeho Váceslava Hanky ze staletého prachu uvnitř této věže objevil se drahocenný poklad rukopisu kralodvorského, objevila se v dávném věku již slynoucí mohútnost a líbeznost zpěvu českoslovanského, a hle! neznámá dříve věž kralodvorská slavnou stala se ve veškerém světě, nevšímaný dříve národ českoslovanský ale, kouzlem zpěvu praotců svých probuzen z děsných mrákot, mocným hlasem hájí sobě dědictví po otcích svých a již opět poznali jej národové sousední, již opět poznali jej ostatní bratrští národové slovanští, již znají jej všickni národové evropští, i uemohou dále bytosti jeho popírati, kdož podloudně v dědictví jeho chtěli by se vetříti.

Slavíce tedy dnešního dne padesátiletou památku nalezení rukopisu kralodvorského, slavíme padesátiletou památku oné doby, v kteréž národ náš po dlouhých mdlobách smrtelných počínal opět nabývati vědomí sebe sama i moci jazyka svého, v kteréž počal opět rozpomínati se práv k vlasti otců sobě příslušících, v kteréž počínal rozpomínati se bratrského svazku, jenž jej spojuje se vším rodem slovanským, a trojím tímto směrem také starověké písně rukopisu kralodvorského jevily a podnes jeví mocný svůj vliv na povzbuzení a na rozvoj života našeho národního.

S nadšením může a musí pohlížeti každý z nás na skvělé obrazy něžné i chrabré mysli otců našich, jevící se ve vznešeném zpěvu rukopisu kralodvorského, a vynikající v něm vrozená lahodnost i mohútnost jazyka otců našich neodolatelným pobádá nás kouzlem, abychom celým srdcem k němu přilnuli, abychom nikdy a nikým nedali si jej vyrvati, a v přední řadě jen prostředkem jeho tříbili mysl svou a šlechtili srdce své. Zpěv rukopisu králodvorského věčným je nám zdrojem vroucí lásky k otcům našim i zděděnému od nich jazyku.

S hrdostí také nazýváme se syny otců těch, jichž hrdinnost opěvují básně kralodvorské, a kteří nepřipustili, aby „cizími slovy zapovídal“ cizí ve vlasti jejich. Jsouce syny těchže otců, jimž oni vlast tuto odkázali, cítíme zajisté všichni svatou povinnost, abychom i my tak statečně jako otcové naši neodvislost a samostatnost svou národní hájili proti všelikému neoprávněnému vlivu cizímu. Zpěv rukopisu kralodvorského vznešeným je nám vzorem nejobětovnější lásky k vlasti, k svobodě a samostatnosti národní.

Avšak nejen nám, všem bratrským kmenům slovanským rukopis kralodvorský jest stejně drahým, stejně váženým pokladem. Jsou to ovšem zvuky české, jež ozývají se v zpěvích kralodvorských, však jsou to zároveň zvuky praslovanské, jež stejnou mocí jako k srdci našemu mluví také podnes ještě k srdci všech bratří slovanských. Jsouť to zvuky, v nichž tak jako my také všichni ostatní Slované poznávají a ctí hlas dávných praotců svých, v nichž všickni poznáváme se co jedněch otců synové, co jednoho rodu bratři.

Zpěv rukopisu kralodvorského jest zpěvem všeslovanským, jest pevnou páskou národní jednoty slovanské.

Tenť trojí onen velevážný směr, jakýž národnímu našemu životu vykazuje rukopis kralodvorský, i můžeme dnes, padesáte let po jeho zjevení se nám, s uspokojením pohlednouti zpět, neb v každém z vytknutých tří směrů národ náš v oné době zajisté veleutěšený učinil pokrok.

Však dědičné právo národa českého k vlasti této ještě není uznáno, ještě jazyk otců našich nezaujímá ono místo, jež ve vlasti naší jemu přísluší; ještě národní jednota slovanská neobjevila se v živé moci své. Pročež nezvratnou vůlí, synové národa českoslovanského, všichni do jednoho vytrvejtež, aby již již dokonalo se, co v prvním padesátiletí objeveného nám rukopisu králodvorského dokonáno ještě není.

Neustupně vytrvejmež v posvátném boji, jejž jako praotcové naši vésti musíme i my za právo k dědičné vlasti své i za právo jazyka svého otcovského ve vlasti této; a v boji tom vždy osvěžující posilou budiž nám vědomí, že právo naše, byťsi sebe urputněji popíráno bylo od četných nepřátel našich, nebude zneuznáno a opuštěno od četnějších ještě bratří našich slovanských.

V pevné této důvěře nechť nikdo z nás z boje neustupuje, nechť nikdo z nás v boji neochabuje. Přijde den, kdy z hloubi této věže, z níž posud ještě jakoby zněla Záboje píseň „z srdce nejnížeji pohrúžena v hori,“ radostná po vší vlasti české rozléhati se bude zvěst: „I v dědiny vrátila se byvší blahost!“ Pak splněna bude věst rukopisu kralodvorského, i zahřmí od Šumavy ke Kavkazu, i od moře Bílého k moři Černému, zahřmí po vší vlasti slovanské: Sláva národu českoslovanskému, sláva pravěkým jeho pěvcům!

Přípitek při slavnostní hostině:

Dlouhá byla doba, kdy jsme o slovanských bratřích svých neměli pravého ponětí, kdy myšlénka sourodnosti, společného původu velké rodiny slovanské patřičně ujmouti se nemohla. Nalezením rukopisu kralodvorského stala se v tomto vzhledě nadějná změna k lepšímu. Rukopis kralodvorský měl vzápětí pilné vědecké bádání v slovanském jazykozpytu a slovanských starožitnostech, a následek toho byl, že se kmenové slovanští vzájemně poznali, že ujala se v národu českém myšlenka národní jednoty všech Slovanů. Rukopis kralodvorský byl tedy první páskou, jež mocným kouzlem sobě přiblížila všecky syny matky Slávy. Vědomí všeslovanské jednoty nabylo nového významu a nové moci nedávnou schůzí na svaté Rusi. Bylo však mnoho lidí, kteří chtěli pouť Slovanů do Ruska vyčerpati a vykořistit k naší škodě. Ano není tomu dávno, co jistý vůbec známý, při veslu vlády stojící muž veřejně pronesl lživá slova, že prý král náš nemůže vejíti ku korunovaci do hlavního města Prahy, dokud tam zaznívá národní hymna, svědčící jinému panovníkovi. - Základ, v němž nespravedlivá výčitka tato původ svůj má, je samá lež. (Výborně! Hlasy: Samá lež!) Muž, jenž svrchu uvedená slova pronesl, měl se dříve přesvědčiti a poučiti, proč v Praze ruská hymna se zpívá a jaký význam se jí tam přikládá. Tak jako na svaté Rusi ruská hymna je výrazem politické jednoty národa ruského, tak spatřujeme v ní my výraz a posilu národní, duševní jednoty všech kmenů slovanských. (Výborně! Urá!) - A v tomto smyslu, navzdor tomu, že výčitka svrchu dotčená proti nám byla pronešena, provolávám: Slávu ruské hymně! (Sláva! Bouřlivé Urá!)

Králohradecký krajský pan Smolarz: Až dosud pohybovala se debata v mezích zákona. Od té doby však, co provolává se zde Sláva ruské hymně, nabývá shromáždění povahy protizákonní a já prosím, aby se zde více o ruské hymně nemluvilo. Já znám v Rakousku jen jednu hymnu a to je hymna rakouská. (Nesmírný hluk. Vše vstává a tlačí se k místu, kde sedí řečníci. Hromové Urá! otřásá sálem.)

Dr. Karel Sladkovský: Konstatuji, že jsem kladl důraz na to, že ruská hymna má pro nás význam duševní a nikoliv politické jednoty a v tom nevidím nic protizákonného. Je-li v Rakousku dovolena píseň „Wo ist des Deutschen Vaterland“, nemůže, myslím, nikdo brániti, abychom v duchu národní jednoty slovanské zpívali hymnu ruskou. (Sláva Sladkovskému! Výborně! - Krajský pan Smolarz si sedá.)

  1. Viz: Slavnostní řeči Dra Karla Sladkovského. V Praze 1878.