Čtvero lidských věků podle řeckého bájesloví

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Čtvero lidských věků podle řeckého bájesloví
Autor: František Patočka
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 1–3.
Licence: PD old 70

První lidé majíce ducha původu božského, byli pokolením věku zlatého. Věk ten trval potud, pokud vládl světem Kronos. Za něho žili lidé bez péče a práce jako bohové sami. Země rýčem ani pluhem rýpána nejsouc, skýtala jim sama všeho hojně, a lidé velikých potřeb neznalí, jsouce vším spokojeni, sbírali třešně, jahody a jiné ovoce, a tím se živili. Věčné lahodilo jim jaro; neustále pohrávaly si něžné vánky s květinami, jež vyrůstaly bez semene, beze všeho ošetřování. Tehdy tekly potoky mlékem, a žlutavý med kapal se stromův. Čeho kdo potřebu měl anebo žádosť, ve přírodě hojně to nacházel.

O zákonech a soudcích ve věku zlatém nikdo nevěděl; obou nebylo tehdy třeba; každý sám práva a poctivosti šetřil, a tak nikomu hrozby ani tresty za přečiny klidu nočního nekalily. Sosny nekácely se po horách, aby v koráby jsouce sbity, v daleké bouřným mořem pouštěly se kraje. Mimo rodnou svou vísku nikdo cizích dědin neznal a nepřál si jich poznati, a bez krutého vojska žili lidé ve svatém pokoji.

Nebylo nemocí, ani jiných svízelů; vypršela-li komu doba života od bohů napřed určená, za lehkého spánku od nich se světa býval povolán.

Když Zeus, svrhnuv otce svého Krona s trůnu, sám se jal panovati, nastal věk stříbrný. Věčné jaro hned se skrátilo; místo něho střídalo se čtvero ročních počasí, mezi nimiž jaro bývá nejkratší. Tu ponejprv slunce osení pražiti počalo, a v zimě visela se stromův jinovatka a se střech ropouchy ledové. Lidé musili ponejprv zrna obilná v zemi klásti, a ponejprv před radlici zapraženi jsouce, vzdychali býkové.

Pokolení to ani tělem, ani duchem lidem věku zlatého rovnati se nemohlo. Člověk rodil se nemluvnětem, i bylo třeba dlouhé doby a nemalé péče rodičův, nežli vzrostl v jinocha; a jedva že poznával svět a lidi, již uváděly mu šediny na mysl hrob. I náruživosti ducha lidského rozechvívati počínaly, a lidé, uzdu jim pouštějíce, mnohých strastí druh druhem zakoušívali. Zvláště pokolení toto bohy v malé mělo poctivosti, jejich oltářů málo dbalo a povinných obětí si nehledělo.

I shladil Zeus pokolení to z okršku zemského; ale poněvadž nebylo ještě úplně bezbožno, vykázal mu místo jako smrtelným démonům na světě.

Potom následovalo třetí pokolení lidské, pokolení věku měděného. Bylo mnohem horší, nežli pokolení věku stříbrného: kruté, křivd a válek milovné. Znechutila se jim potrava z plodin, jež vydávala země, a jen po mase plála jejich mysl. Jejich tělo vzrůstalo v obrovskou výš a sílu, ale srdce jim tvrdé bylo jako skála. Nikdo k nim bez pohromy přiblížiti se nemohl; neboť mědí se bránili, mědí na sebe útokem hnávali, mědí také svá pole vzdělávali: železa totiž tehdy ještě nebylo. Konečně pokolení to dalo se v boj vražedný druh se druhem; a jakkoli bylo silné a vzdorné, přece k rozkazu Diovu sřítilo se ve věčnou noc Hadu čili podsvětí.

Čtvrtý věk a poslední byl železný. „Kéž,“ vzdychá řecký básník Hesiod, líče věk tento, „ve věku železném jsem se nenarodil! Kéž jsem raději dříve umřel anebo později na svět přišel!“

Pokolení to zkažené tělem i duchem ani oddechu nemá z péčí a trampot; druh druhu břemenem, obtíží a závadou. Zmizely se světa pravda, právo a poctivosť, zmizely láska a věrnosť; místo těchto ctností černým mrakem rozprostřelo se hanebné sobectvo, závisť, úklady, násilí a vražda. Půdu jako vzduch nebeský a světlo denní dříve všem společnou úzkostlivě opatrný měřič každému na píď odměřoval. — Co skýtala země, na tom pokolení to nepřestávalo, alebrž odvažovalo se do skrýší a nejtmavějších slují podzemních, aby vyneslo na bílý den zlato — příčinu to veškerých nepravostí. Pro zlato zahučela trouba válečná; pro zlato druh druhem není jist; lásku bratrskou již najdeš zřídka kde.

I jesti toto pokolení bídno a ve svých nepravostech nešťastno. Aby se doplnila míra svízelův lidských, vyřítila se z netušených končin hejna nemocí dotud neznámých, a smrť jindy zdlouhavá urychlila kroky své. Pacholátko zdravé dnes a veselé zítra na marách spatříš. Záhubnými mory celé dědiny a veliká města hynou.

Žel budiž toho, že pokolení věku železného ani při těchto trestech božích se nelepší, že též nyní jako dříve je bezbožno! Bohyně studu a spravedlnosti, které se ukazovaly ze všech bohů mezi lidmi nejdéle, zastřely prý se smutně závojem, aby nepravostí lidských neviděly, a opustily prý na vždy lidi, zůstavivše je jejich nepravostem a jejich bídě.

Líčení věku zlatého podobá se velice blaženému lidskému živobytí v ráji, jak nám je líčí Mojžíš. Oboje podání také v tom se shoduje, že lidé na počátku svého stvoření byli tělem a duchem dokonalí a blažení, a že se objevily nedostatky a trampoty nynějšího života teprve později. Ale proč se to stalo, v tom oboje podání od sebe se rozcházejí. Velmi něžně udává podání Mojžíšovo příčinou pádu lidského pokolení hřích prvních lidí samých, takže veškeré svízely lidstva a konečný jejich následek — smrť, trestem za hřích spáchaný býti se jeví, ježto bájesloví řecké o příčinách úpadku lidského dílem mlčí, dílem je bohům za vinu klade. Bohové totiž, jak řecké bájesloví učilo, vedle svých svrchovaných dokonalostí nebyli prosti rozličných lidských vášní a pokleskův. Obzvláště jimi vládla závisť, kterážto neřesť nezřídka je sváděla ke skutkům nešlechetným. A tak prý bohové vidouce ve věku zlatém lidstvo v úplném a nezkaleném blahu, záviděli mu toho, a bojíce se, aby nezhrdlo, uvalovali na ně čas od času víc a více běd a trampot, aby lidé věčně v nedostatečnosti své svou na bozích závislost na paměti majíce, bohům povinnou úctu vzdávati vždy nuceni byli.