Články z Národních novin/Čeští deputovaní na sněmu říšském a jejich nynější postavení k ministerstvu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Články z Národních novin
Podtitulek: Čeští deputovaní na sněmu říšském a jejich nynější postavení k ministerstvu
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: Národní nowiny 1848-1850
Licence: PD old 70

(N. N. dne 10. září 1848.)

Český národ po strastech červnových, které jako bouře naší vlastí zatřásly, volil sobě zástupce na řísšký sněm do Vídně. Jestli vždy jindy povinnosti a odpovědnost deputovaného veliké a důležité jsou, musíme říci, že povinnosti a odpovědnost nynějších deputovaných českých ve Vídni nesmírně větší jsou než kdykoli jindy. Naše vlast stojí na břehu propasti: jedná se o bytí neb zahynutí českého národa; veliké a zuřivé rozdvojení nastalo mezi oběma národnostmi v Čechách; německá strana usiluje patrně o zrušení samostatnosti naší země, o podmanění Čechů do služebnosti německé, aneb i kdyby se to nepodařilo, aspoň o utržení německých krajů od našeho království. Naše snažení musí být patrně naproti tomu, a sněm vídeňský jest bojiště, na kterém se záležitost tato rozhodne, a výsledek ukáže, zaslouží-li si čeští deputovaní po skončeném boji slávu nebo hanu.

Nemohouce již napřed o tomto výsledku s jistotou mluviti, můžeme aspoň nyní poněkud z toho, co se stalo, souditi o tom, co se stane.

Sněm říšský nynější, jenž konstituci celého Rakouska vypracovati má, jest dle úsudku všech zkušených politiků neschopný, a nemůže se nikterak po boku stavěti sněmům v jiných konstitučních zemích. Jaký jest to sněm, který na 370 údů asi 100 má takových, kteří jdouce ráno do sezení, nikdy nevědí, jak budou hlasovati! Jaký jest to sněm, jehožto 40 údů čísti a psáti neumí, a ani slovo nerozumí v té řeči, ve které se jedná? Jaký jest to sněm, němžto sedí asi 30 údů takových, kteří zřejmě usilují o zkázu toho státu, jejž opravovati mají?

Když čeští deputovaní do Vídně přišli, našli sněm zcela beze vší formy, nevědelo se, kdo s kým drží, kdo je v opposici, kdo je s ministerstvem. Ministerstvo samo vystupovalo zřejmě, neboť nevědělo posud, jak smýšlí většina sněmu, a známo jest, že se v konstituční zemi neudrží ministerstvo, nemá-li většinu sněmu pro sebe. Od té doby, co čeští deputovaní do sněmu přišli, bylo hned viděti aspoň dvě strany zřejmě a nepřátelsky proti sobě stojící, o kterých jisto jest. že jedna s druhou nikdy se nespojí. Byla to strana frankfurtská a protifrankfurtská, a obě v nejurčitějším spůsobu z českých deputovaných sestavené, totiž Čechoněmci, nejurčitější Frankfurtisté, Čechové, nejurčitější protifrankfurtisté. Ostatní údové sněmu se buď k jedné, neb druhé z těchto stran více méně klonili. Čeští deputovaní utvořili hned mezí sebou privátní spolek, pevnou politickou stranu, která se každodenně scházela a mezi sebou radila o tom, jak se na sněmě chovati, a můžeme směle říci, že v celém sněmu jen Čechové pevnou, úzce dohromady spojenou a dle stejného plánu pokračující stranu tvoří, což všeobecně uznáno jest, a můžeme dodati bez marné chlouby, že tato strana posud na rozhodnutí sněmu vekkého vlivu měla, a bohdá ještě míti bude.

Ministerstvo nynější jest sestaveno z dvou zcela roz ličných živlů: ministr zahran. záležitostí Wessenberg, financí Kraus, vojny Latour, náležejí dle smýšlení svého spíše ke starší škole a jsou také pozůstatky minulých časů, ostatní ministři: Daoblhof, Bach, Hornbostel, (Schwarzer brzy vystoupne), jsou mužové smýšlení nového, demokratického. Patrně vidíme, že vídeňská revoluce a Sicherheitsausschuss, jenžto se chlubí, že ustanovil toto ministerstvo, přece nejdůležitější tři místa zanechali v rukou staršího systému. Nemohli si jinak pomoci, ačkoliv se již tehdá jmenovali „suvrén!“

Z počátku toto ministerstvo, nebo vlastně tato mladá polovice ministerstva, mluvilo jen o Německu, poznenáhla ale, vidouc převahu ve sněmu, zmiňovalo se již více o Rakousku vedle Německa, čím dále, tím více chladlo ke Frankfurtu, a konečně nevšímajíc si Frankfurtu, mluví o velkém, mohutném, samostatném Rakousku, a odloživši německý trikolor, káže rovnoprávnost a jednotu všech rakouských národů. Cím více se osazovala pravice,5 čím více tato pravice působila na ostatní sněm, čím více se roztahovala zuřivost frankfurtské strany proti všem ostatním ve sněmu, tím více pokračovalo ministerstvo v tužení svých foederalistických zásad. To se jevilo v interpelacích a při všech jiných příležitostech. Patrno jest, že Čechové, vidouce ministerstvo takto jednati, neměli příčinu ani chuť protiviti se tomu, nýbrž naopak šetřili ministerstvo ve všem, kde pozorovali, že snadné cesty jsou. Tak se vyvinulo poznenáhla přátelství mezi českými deputovanými a ministerstvem. Za to ale Frankfurtisté, pozorujíce slabost svou ve sněmu, pozorujíce, kterak se ministerstvo od nich odvracuje, počali nemilosrdně na ministry dorážeti a všemožně hleděli ministerstvu překážky do cesty házeti, což mělo nevyhnutelný následek ten, že čeští deputovaní pevně se na stranu ministrů přirazili, a utvořivše s ostatními silnou majoritu (většinu), nyní ministeriální stranu tvoří, kdežto Frankfurtisté v opposici se nalezají. Doufáme pevně, ba přesvědčeni jsme, že tato opposice věčně opposicí zůstane, a že se jí nikdy nepoštěstí majoritou se státi a nás do opposice vehnati6.

Od té doby, co ministerstvo určitěji od Frankfurtu se odvrátilo, zlehčuje ho strana ultraněmecká nejhanebnejším spůsobem, upírajíc mu všeliké dobré vlastnosti, nazývajíc jej reakcionářským, protilidským, aristokratickým ministerstvem, ačkoliv se vždy (kromě Frankfurtu) tak chová, jako se z počátku chovalo, kdežto jej ještě ti sami nynejší nepřátelé jeho na rukou nosili a nejdemokratičnějším, radikálním nazývali.

Znamenité jest to, že se v tomto ohledu Frankfurtisté srovnávají s aristokratickou stranou (kamarilou), která též nynější ministerstvo nenávidí, a potupně se usmívá, vidouc, že nejradikálnější strana ke stejnému cíli kráčí. Obě tyto strany, ultraněmecká a aristokratická, přejí si pád nynějšího ministerstva; pak ale se přízeň jejich rozchází, jedni chtějí Frankfurtistské, republikánské, druzí aristokratické ministerstvo; jedni Löhnera, druzí Stadiona!

Čeští deputovaní ale tak dlouho budou toto ministerstvo podporovati, pokud svým zásadám nynejším věrno zůstane, přesvědčeni jsouce, že pro nás Čechy není možné lepší ministerstvo ovšem ale - horší.

Dodatek. Když tedy čísti budete, že ministerstvo tratí populárnost, a jiné podobné řeči, víte, jak si to vyložiti; kdyby ale něco podobého stálo v českých časopisech, pomyslete si: Inu! lidé píší mnoho, čemu sami nerozumí!