České ballady a romance a jiné básně/Ballada velkonoční

České ballady a romance a jiné básně Antonín Klášterský
Český Honza	Ballada velkonoční	Ballada svatodušní

Údaje o textu
Titulek:	Ballada velkonoční
Autor:	Antonín Klášterský
Zdroj:	KLÁŠTERSKÝ, Antonín. České ballady a romance a jiné básně. Praha: Vilém Doubrava, 1912. 66 s. S. 43–46. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Se všech širých končin světa
létly k Římu zase zvony,
nad zeměmi táhlo vzduchem
cos jak větrů svist a stony.

Z kathedrál a věží, vížek,
ze zvonic i kaplí v lese
jak když hejno zpěvných ptáků
se všech stran se k jihu nese.

U svatého Petra v Římě
jako otec ve kruh dětský
největší teď zvon se ozval:
„Jste tu všecky? Jste tu všecky?“

„Jsme tu všecky — zvon děl jiný —
přes bouř, větry, sníh a děště
jako loni a jak vždycky,
zvony z Čech jen chybí ještě!“

„Zvony z Čech?“ zvon jeden ptal se.
„Dálná pout“ — zvon na to druhý —
„zpozdily se asi, cestou
s živly boj snad měly tuhý.“

„S živly boj?!“ se kdosi zasmál,
vmísily se jiné hlasy:
„Rcete spíš, že v město věčné
nechce se jim na sněm asi!“

„Přelity kdys byly arci,
husitské však byly prve,
sázím se, že dosud dosti
kacířské v nich bouří krve!“

V tom však větru vír, a blankyt
jak když stopí mraky stmělé:
zvony z Čech tu, mraky zvonů,
velký Zikmund v jejich čele.

„Vítejte z Čech dálných, bratří —
největší zvon vlídně vece —
ale svého opozdění
povězte nám důvod přece!“

„Campanone, bratří milí —
uchopil se Zikmund slova —
poslušny své staré sudby
v čas jsme vzlétly od domova.

Ale jak tak vzduchem táhnem,
jak nám mraky bijí v čelo,
pole zříme, na němž tolik
českých srdcí krvácelo.

Stanuly jsme jenom chvíli,
zachvěly se v tichém vzduchu,
z domova vždyť hlahol zvonů
sladký je i mrtvých sluchu.

A zas táhnem dále, dále,
ale záhy, bratří milí,
nejbližším jsme nad bojištěm
zase mžik se zastavily.

Na okamžik malý pouze
zalkaly jsme ve své výši,
vždyť hlas zvonů z rodné strany
mrtvý v hloub i do snů slyší.

A těch bojišť tolik bylo,
z Čech kde krve tolik teklo,
že by se jí uhasiti
planoucí i mohlo peklo.

A my všude zaplakaly
chvíli jen, co nejtišeji,
vždyť i kosti hlasem zvonů
z domova se pozachvějí!“

Zmlkl Zikmund. Mlčí zvony.
„Nuže počnem!“ — vůdce kývá,
a již nad vším městem věčným
zvonů všech hřmí bouře divá.

Lká to, hřímá, duní, zpívá,
jeden tón se v druhý stáčí,
leč ty zvony z české země
jak když nejvíc ze všech pláčí…