České úlohy šachové/Nástin theorie úloh šachových

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Nástin theorie úloh šachových
Autor: Josef Pospíšil
Zdroj: České úlohy šachové.
Vydáno: Praha, 1887
Licence: PD old 70
Index stran
Pospíšil, Josef - České úlohy šachové.pdf

Hra v šachy obsahuje téměř nevyčerpatelné množství obdivu hodných kombinací, jež jako kouzlem poutají k sobě nezasvěcence, kteří, vstupují teprvé do velkého kruhu ctitelů krásné této hry, tím více pak znalce, kteří nalézají zde stálý zdroj ušlechtilé zábavy.

Z takových kombinací tu jednoduchých, prostých, jinde opět velice skrytých skládá se celá partie šachová. Kombinace ty jsou i podkladem úloh šachových. Určitá postavení šachových kamenů z partie, kde možny byly některé zvláště pěkné obraty, stala se záhy obecným majetkem všech šachistů; jsouce pak rozšiřována dále, budila zcela přirozeně snahu utrořiti neodvisle od partie jiné posice s překvapujícími obraty, které luštiteli teprvé bylo nalézti. Zde shledáváme první počátek úloh šachových.

Na počátku vyvíjela se tvorba problemů šachových stejným směrem s partií, teprve později nastal zde směr zcela jiný, samostatný.

Účel, za kterým vždy béře se praktická hra, jest výhra jedné strany. Kombinace jsou tu ovšem podkladem hry, ale nejsou cílem jejím, nýbrž pouze prostředkem k dosažení vítězství.

Problémy vyvinuvší se z hry praktické, podávaly zprvu obraty, které přicházejí v partii, a měly též v tomto ohledu více ráz didaktický, podporujíce theoretické studium partie. Na takovéto cestě byly ovšem po několik století pouze popelkou hry šachové a veškeré účastenství soustřeďovalo se v praktické hře jako v přátelském zápasu dvou stran.

Myšlénky, jež praktická hra mohlo úloze za látku poskytnouti, byly přece jen příliš jednotvárny, příliš omezeny; seznáno, že vyhledávati a probírati zajímavé kombinace z nevyčerpatelné studnice šachové jest samo v sobě nemenším požitkem a zábavou nežli skutečný zápas v partii. Problemu nastala tu nová doba úplné přeměny celé jeho dosavadní povahy, rychlého vývoje a velkolepého rozšíření.

Úlohy nepřivádějí nyní kombinace proto, by prospěly hráči praktickému; jediným účelem jejich jest, aby ukázaly zajímavou kombinaci v krásné formě. Pravé zrnko pěkné myšlénky bývalo ve starších úlohách uloženo do celé řady všedních, k vlastní myšlénce nenáležejících tahů, znešvařeno často rozličnými pravému šachu cizími podmínkami; myšlénka podávána v posicích, jež úzkostlivě zachovávaly svou souvislosť s partií; vším tím zakrýván a tlačen do pozadí vlastní obrat — myšlénka problemu. Na místě toho nastoupil v nové době požadavek nejkratšího dvou- až pětitahového vedení matu v určité posici, kde poměr hmotných sil v partii tak důležitý jest okolností velice lhostejnou. V této formě moderní úloha předvádí nám veškery jemné obraty šachové. Však kombinace praktické hry podány jsou zde jaksi idealisované, jsouť netoliko podkladem nýbrž i jediným účelem úlohy; proto přirozenou jest snaha, podati je prosté všech k věci nepatřících, rušivých dojmů, slovem podati je zušlechtěné v krásné formě.

Výtvory, jež svůj ráz praktický podržely, jež předvádějí ohraty pro theorii hry důležité bez ohledu na zušlechtěnou formu, odděleny jsou co studie od pravých problemů, a celým svým obsahem i povahou náležejí do theorie hry praktické.

Ač tímto spůsobem problem zcela nezávislým se stal na hře praktické, zůstává ovšem vždy pravým výtvorem šachovým; avšak idealisováním kombinací, obsah úloh tvořících, přistupuje tu ještě jiná stránka ze které nutno naň hleděti — stával se dílem uměleckým.

Zušlechtění problemu vztahuje se k veškerým jeho vlastnostem šachovým. Pojem krásna jeví se u každého díla uměleckého, nechť jest to již obraz nebo skladba hudební, nebo výtvor písemnictví, dle zvláštní povahy každého umění zvlášť různě uspůsoben. V každém z těchto uměleckých oborů vládnou určité esthetieké zákony, mnoholetou prací a zkušeností znenáhla se vyvinuvší.

Podobně jest i u problemu. Hlubším vniknutím v tajnosti hry a dlouholetou produkcí genialních mistrů ustáleny znenáhla určité zákony zvláštní šachové esthetiky, jež ukazují, kterým směrem bráti se jest zmíněnému ušlechťování kombinací. Tímto spůsobem dospěla tvorbu úloh k netušené dříve výši a dokonalosti, takže vším právem povznešeno ku pyšnému pojmu umění problemového.

Nechceme výtvory jeho porovnávati s jinými díly uměleckými, neboť nezapomínáme že předmětem jeho vzdy zůstává toliko hra, která nemá skutečných základů v přírodě a neposkytuje také bezprostředně zvláštních užitků lidstvu; však o tom, pokud oprávněn jest onen název ve směrech jiných, může souditi jen znalec, a tu rozhodujícím jest úsudek světa šachového, který pojem onen již pevně ustálil.

Rozvádějíc předmět svůj nesmí theorie problemová opomenouti ještě jiné stránky, jež vysvítá z názvu úloha, záhada, problem, tedy něco neznámého, co luštitel teprvé nalézti má.

Kombinace v úloze obsažené jsou skryty; pravou jejich hodnotu sezná luštitel pouze tenkrát, když sám je objeví z dané látky — když sám úlohu rozluští. Zřejmo, že i v tomto ohledu přináležeti budou problemu jisté vlastnosti, jež nutno objasniti. Zvláštní povaha úlohy podmíněna jest třemi zcela různými směry. Problem jest výtvorem šachovým, dílem uměleckým, jest ve vlastním slovo smyslu úlohou, neboli záhadou.

Dle těchto tří hlavních směrů rozdělíme také látku, jež objasňuje theorie úloh šachových.

Úloha, jakožto výtvor šachový.

A. Obsah úlohy.

Obsahem úlohy jsou kombinace; jichžto skrývá hra šachová stále v hlubinách svých nevyčerpatelné množství. Kombinace jest myšlénkou a ideou úlohy, jest vůdcem i cílem skladateli, když utváří dle stávajících zákonů uměleckých ideu svou v problem. Obratův šachovýoh jest nezměrné množství a vystupují v podobách tak různých, že jest nemožno popsati je blíže několika slovy. Myšlénka úlohy jeví se luštiteli hned v jediném překvapujícím tahu, nebo v krásných matových sítích, jindy opět v zajímavé vícetahové kombinaci, obyčejně však ve vnitřní ladné souvislosti jednotlivýoh tahů a konečného výsledku.

Soustavný, úplně správný rozvrh a rozbor všeobecných ideí není možným; vysvítá to z povahy věci samé. Leč přece můžeme poukázati aspoň na některé základní, častěji so vyskytující motivy, které v rozličných spůsobech tvoří buď úplnou myšlénku, neb aspoň v rozvoji jejím se objevují, je-li myšlénka ta složitější.

Jednoduchým motivem, velmi často se vyskytujícím, jest odlákání některé figury, která měla pro obranu důležité místo a umožnila teprve tahem svým pokračování k cíli vedoucí. Tento jednoduchý motiv připouští, největší rozmanitost a takořka u většiny úloh jest více méně důležitou částí myšlénky. Opakem jest přilákání, přivedení figury některé na pole v jakémkoliv ohledu důležité.

Často provádí se v úloze uprázdnění některého pole, pro útok aneb i obranu důležitého. Tu táhne figura z pole svého jinam k tomu konci, aby na její původní místo mohla postaviti se v některém z příštích tahů figura jiná. Opakem toho jest zastavení pole, při čemž figura zaujme některé místo za tím účelem, aby zabránila jiné přístup na pole příslušné. Jesti to motiv také velmi často užívaný, jmenovitě když tvoříme konečnou síť matovou a zastavujeme některá pole pro obranu důležitá.

Jiný jednoduchý motiv zove se ražení dráhy. Při tom odstraníme figuru, která stála jiné v cestě, takze může, nerušena více v pochodě svém, dostati se na určené místo. I zde vyskytuje se zase opačný způsob zamezení působnosti některé figury. Idea úlohy založena jest také v ukázce zvláštního rázu působnosti nějaké figury nebo v harmonickém spolupůsobení více figur v určitých posicích a vrcholí často v různých obětech figur, které jsou buď prostředkem k přivodění myšlenky, někdy však i podstatnou její součástí.

To jsou asi nejdůležitější základní jednoduché motivy, které vystupují ovšem v přerozmanité podobě a různém spojení. Idea úlohy zřídka vtělena bývá v jediný takový obrat, častěji jeví se nám jakožto harmonický celek různých motivů, z kterých nejvýznačnějši tvoří pointu úlohy.

B. Hlavní hra a varianty.

Idea úlohy uskutečňuje se postupem jednotlivých tahů strany útočné, vítězící a strany se bránící; dle ustáleného zvyku užívá se ku provedení kombinace k vítězství vedoucí vždy figur bílých.

Vlastní myšlénka, jež autoru byla podnětem ku práci, vychází na jevo na jisté určité tahy strany obranné — černé. Ona tvoří nejdůležitější čásť obsahu úlohy, jest, hlavní její hrou. Ale strana černá mívá zpravidla ještě větší nebo menší výběr jiných tahů obranných. které mají zase za následek jiná opět pokračování útočná. Útoky ty jest ovšem vykonati všecky pro stranu bílou nejdéle v témže počtu tahů na kterém problem jest zbudován.

Takovým spůsobem vznikají varianty, jež, mohou ovšem rozvětvovati obsah úlohy v kterémkoli tahu.

Rozmnožení obsahu variantami jest v úloze stránkou velice důležitou. Ono zušlechťování, které z kombinací tvoří teprve úlohu šachovou, vztahuje se i k nim: autor pak má obyčejně v moci své, aby vytvořil varianty, které druží se cenou svou k původní hlavni myšlénce.

Toť zvláštním půvabem úlohy, spojeno-li v ní variantami více zajímavých myšlének, ze kterých nejkrásnější jest pak hlavní hrou — hlavní variantou úlohy. Často jest cena více variant téměř stejnou; tu vrcholí vlastní myšlénka v ladném spojení různých pěkných kombinací v jediný celek.

Varianty všední, co do myšlénky bezcenné, které téměř v každé úloze jsou částí obsahu, nepřispívají sice ku zvětšení esthetické ceny úlohy, ale jsou důležity pro zvětšení obtížnosti luštění. Naproti tomu nebudeme pokládati za dokonalé úlohy, kde vedle jediné pěkné hry vyskytuje se celá spousta estheticky bezcenných variant: mimovolně vtírá se tu porovnání perle uprostřed smetí.

C. Původnosť.

Požadavek původnosti, u veškerých výtvorů uměleckých tak důležitý, nesmí býti podceňován ani u problemů. Myšlenka vskutku původní, nová, dodává úloze nevšední ceny a omlouvá často i případné nedostatky konstrukce, a to tím více, uvážíme-li jak nesnadno a zřídka objevuje se pravá originalnosť.

V čase nynějším, kdy bylo provedeno úlohami na tisíce různých kombinací šachových jest hledati původnosť již nejen v základních jednoduchých obratech, jejichžto počet jest přece jenom omezený, nýbrž i v různém a stále dokonalejším provádění jejich. Na místo vlastní původnosti nastupuje spíše individuelní rázovitosť ve zpracování. V tomto směru jsou šachové kombinace v pravém slova smyslu nevyčerpatelny.

Původní tvorba má neméně široké pole v oněch úlohách, jejichž vlastní myšlénka vrcholí ve spojení několika zajímavých kombinací v jeden celek. Zde možnou jest ta největší rozmanitosť a svěží novota myšlének; dojista záleží nemenší původnosť v ladném spojení několika cenných variant, než v mnohých úlohách, kde původní myšlénka tak řečená, zkoumáme-li ji blíže, jeví se obratem méně často zpracovaným, poněvadž nesnadno neb nemožno jest zpracovati jej dle uznaných uměleckých zákonů, ba kde původnosť vězí spíše vůbec ve špatné formě, v úplném zanedbání některých zákonů uměleckých.

Nesnadno jest podati v jediné variantě něco skutečně nového. Proto bude těžiště problemové činnosti v budoucnosti dojista zakládati se více ve spojování pěkných variant v jeden celek. Jest to hlavně zásluhou českých problemistů, že skladba úloh v tomto směru stále nabývá více půdy ve světě šachovém.

Všude sice uznávána jest zásada, že pěkné varianty zvyšují cenu úlohy, avšak pravý význam její není ještě správně pochopen. Spíše podceňuje se značně mnohá úloha, která má několik stejně asi cenných variant, z toho důvodu, že nemá hlavní hry — že má pouze varianty. — Nesnadným jest skladateli pžadavek původnosti, ale každý může a má varovati se všednosti, vězící jak v otřepaných obratech, tak i v bezmyšlénkovém lepení variant a dodati plodům svým jakési svěží rázovitosti, záležející v subjektivním pojmutí myšlénky, v novém originelním zpracování vyhovujícím veškerým uměleckým zákonům.

D. Správnosť.

Z pojmu věci samé jest patrno, že bez této vlastnosti nemožno ani úlohu si mysliti. Nesprávnosť může vystupovati zde v různých směrech, buď jakožto nesprávnosť obsahu nebo postavení. Obsah jest nesprávným tenkráte, možno-li luštění autorem zamýšlené obejíti, nahraditi ještě jiným. Řešení autorem obmýšlené musí býti tedy jedinou cestou, kterou lze dosíci žádaného výsledku v udaném počtu tahů. Nebude tedy správnou úloha, obsahuje-li ještě jiné luštění v uvedeném nebo menším počtu tahů s ohledem na všechny možné obrany.

Ve správné úloze jest tedy jediný úvodní tah, k cíli vedoucí. Možno-li nalézti více takových tahů, má úloha úplné vedlejší luštění a není tedy správnou.

Obejití zamýšleného obsahu může nastati také teprvé průběhem dalšího řešení u druhého nebo třetího tahu, jest to vedlejší luštění částečné, partielní. Toto ničí ovšem úlohu, objeví-li se ve hře hlavní nebo ve variantě důležité, podstatně k myšlénce náležející. Ono vůbec snižuje hodnotu úlohy vyskytuje-li se ve variantách jež esthetický obsah úlohy doplňují a rozmnožují. Každá téměř úloha obsahuje však mimo varianty idealisované také varianty estheticky bezcenné. Vedlejší luštění částečná, která v takovýchto odvětvích se vyskytují, — zoveme zde výhradně dualy. Nemají ovšem pražádného vlivu na hodnotu úlohy. Nelze zničiti dualem krásu, které vůbec v takové variantě není.

Úlohy složitější, hlouběji založené, nemožno ani sestaviti bez takovýchto bezvýznamných dualů. Odstraniti je buď jest nemožno nebo mělo by za následek z pravidla snížení esthetické ceny úlohy v jiných směrech. Strana obranná může téměř vždy užiti některých tahů špatných, kterými buď umožní zároveň rozličné cesty útočné nebo docela přivodí výsledek ve kratším počtu tahů. Zamezovati straně obranné takové slabé tahy bylo by bezúčelno i nemožno. Tyto bezvýznamné dualy musí obsahovati také úlohy, ve kterých vyskytuje se více hrozeb; tak jmenovitě u složitějších úloh čtyřtahových, kde je často ani není možno zameziti.

Naproti tomu nemožno pokládati za dokonalé úlohy, v nichžto vedle vlastního obsahu nevynikající ceny umělecké jest veliké množství variant různými spůsoby luštitelných. V takových případech dualy cenu úlohy snižují.

Podobný vliv na hodnotu úlohy jako částečná vedlejší luštění má tak řečený double coup, který povstane, možno-li zamýšlený tah matový nahraditi jiným. Vyskytuje-li se u matů pěkných, čistých, podstatně k myšlénce náležejících, ničí neb aspoň více méně snižuje hodnotu úlohy; jest bezvýznamný u matů estheticky bezcenných, třeba tyto byly ve hlavní hře nebo v důležitých variantech.

Přemístění jednotlivých tahů, které nastati může někdy zvláště v jednodušších úlohách, pokládati jest co do vlivu na správnosť na roveň s vedlejším luštěním resp. dualy.

Úloha zůstává vždy v jakési spojitosti se hrou praktickou; jeť zidealisovaným zakončením partie. Proto oprávněn jest i požadavek správnosti postavy. Postavení úlohy budiž takové, aby bylo možno odvoditi je beze všech zvláštních výminek z původního postavení kamenů na základě platných pravidel hry. Ovšem není nutno při důkazu správnosti posice sestrojiti takovou smyšlenou partii. Zde dokazuje se spíše jen nesprávnonsť postavení pomocí jistých známek. Nesprávné, poněvadž nemožné bylo by na př. postavení černých pěšců f7, g7, h7, h5. Často dokázati lze z postavení pěšců, kolik nepřátelských kamenů nejméně bylo již vzato; je-li jich v určité posici více než činí zbytek, jest ovšem postavení nemožným. Nemožno-li dokázati podobnými spůsoby nesprávnosť postavení, nutno pokládati úlohu co do posice za správnou. Dosti často může vyskytnouti se postava asi následující: Bílý Sc5 Pb2, d2. Zde dovedeme vysvětliti postavení střelce z původního místa na c1 jen tenkráte, připustíme-li, že povstal z pěšce na poslední čáře se proměnivšího. Postavení to nazývá se relativně nemožným. Úlohy takové nelze pokládati za úplně nesprávné; leč nikdy nemohou obstáti v turnajích před přísnějším posudkem.

Úloha, jakožto dílo umělecké.

A. Čistota matu.

Požadavek tento tvoří přední pravidlo specielní šachové esthetiky. Mat jest čistým, je-li kryto v matové síti každé pole pouze jedinou figurou strany vítězné nebo pouze zastaveno figurou strany protivné. Ku př.: Bílý Kc7, Sf7, Jf3. Černý Kd5, Je4, Pc5. Mat tento jest čistý, poněvadž v matové síti pole e6, d5, c4 kryta jsou toliko střelcem a žádnou jinou figurou, pole d4, e5 pouze jezdcem, pole c6, d6 jen králem, pole c5, e4 pouze figurami černými zastavena jsou, nejsouce mimo to kryta ještě figurou bílou. Avšak mat v postavení Bílý Kc3, De7, Vf5 Černý Kd5, Sc4, Pc6 není čistý, poněvadž pole e5, c5 kryta jsou zároveň věží i dámou, pole c4 jest nyní zastaveno černým střelcem i kryto bílým králem.

abcdefgh
8
Chessboard480.svg
c7 bílý král
f7 bílý střelec
c5 černý pěšec
d5 černý král
e4 černý jezdec
f3 bílý jezdec
8
77
66
55
44
33
22
11
abcdefgh

Příklad čistého matu.[red 1]

abcdefgh
8
Chessboard480.svg
e7 bílý dáma
c6 černý pěšec
d5 černý král
f5 bílý věž
c4 černý střelec
c3 bílý král
8
77
66
55
44
33
22
11
abcdefgh

Nečistý mat.[red 1]

Zákon čistoty matové nevyžaduje snad, aby veškery maty byly čisty; ale čím více čistých matů úloha obsahuje, tím větší bude esthetická cena její. Nutnou však podmínkou jest, aby aspoň jeden mat ve hře hlavní byl čistý. Varianty, nevynikají-li zvláštním nějakým obratem průběhem řešení, pokládáno hlavně jen tehdy za cenné, vedou-li k čisté matové síti.

Pointa mnohých myšlének problemových vrcholí často ve spojování více takovýchto ladných čistých matových sítí.

abcdefgh
8
Chessboard480.svg
d6 černý pěšec
e6 černý střelec
d5 černý král
f5 bílý věž
f4 šipka nahoru
c3 bílý král
f3 bílé kolečko
g2 bílý střelec
8
77
66
55
44
33
22
11
abcdefgh

Dvojitý mat vzniklý odtažením figury.[red 1]

Nastati mohou také případy, že mat v podstatě není čistým, avšak že přece za čistý pokládán býti může. Zejména platí to o matu dvojitém, povstalém odtažením figury. Na př.

Bílý Kc3, Vf3, Sg2 1. Vf5 mat.
Černý Kd5, Se6, Pd6

V matu tom kryto jest dvojnásobně pole d5. Matům takovým přiložiti lze úplně platnosť matu čistého, tak že často zákon čistoty matové vztahuje se pouze na 8 okolních polí krále černého obklopujících.

abcdefgh
8
Chessboard480.svg
d7 bílý král
d5 černý král
e5 černý pěšec
e4 černý věž
b3 bílý jezdec
e3 bílý jezdec
g2 bílý střelec
8
77
66
55
44
33
22
11
abcdefgh

Vázání figury[red 1]

Podobný případ nastává u tak řečeneho vázání figur, které jest nutným, má-li býti přiveden mat v následujícím postavení:

Bílý Kd7, Sg2, Jb3, e3
Černý Kd5, Ve4, Pe5.

Toto postavení matové není sice čisto na poli e4, avšak nutnosť vazby působí zde dojmem oslabujícím, tak že v mnohých případech lze takový mat na roveň matu čistému postaviti.

Ve mnohých úlohách, kde vynikající pointa úlohy záleží v průběhu řešení a vlastní mat tvoří spíše nutné obvyklé zakončení kombinace, lze omluviti mnohdy i úplný nedostatek čistoty matové; leč nemožno jest pokládati úlohy podobné za dokonalé. Proto objevuje se často nové zpracování starší, upotřebené již myšlénky dle všech zákonů uměleckých.

Požadavek čistoty matové není pravidlem povstalým snad libovůlí jednotlivců nýbrž výsledkem snahy zušlechtiti kombinaci i v posledním tahu matovém. Zidealisování ono jest zde založeno na nejjemnějším využitkování posice i daných sil, na odvržení všeho zbytečného, pouze na nutné vzájemné souhře sil útočných i obranných.

B. Úměrnost.

Zušlechtění kombinace vystupuje dále jakožto požadavek úspory sil. Důvod jest asi týž jako u předešlého. Zákon tento jeví se ve mnohých směrech u tvorby úloh. Požadavkem nejdůležitějším jest, aby v matovém postavení hlavní hry působily zároveň veškery bílé figury, které ještě na šachovnici jsou; případný jejich přebytek jest ovšem dříve obětovati. Zákon tento netýká se figur černých, rovněž ne bílých pěšců a krále.

Nelze ovšem žádati, aby hospodaření silami bylo provedeno u všech matových postav úlohy, avšak požadavkem absolutním jest, aby aslpoň jeden mat hlavní hry, ve kterém vrcholí idea, byl ekonomický. Předností úlohy jest ovšem, jeví-li se hospodárnosť i ve variantech ostatních. Při úlohách, kde podstatou myšlénky jest vlastně spojení ladných variant, jest ovšem ekonomie matu předním znakem každé cenné varianty.

Ale zákon úměrnosti vyžaduje také dále, aby figury útočné relativně co nejlépe byly využitkovány. Poměrná síla figur má se tedy jeviti i při krytí polí matové sítě; figura mocnější má zde také dle možnosti i více působiti. Opomenutí toho musí býti vždy dobře vyznačeno celou ideou úlohy, nemá-li působiti rušivě.

V pojmu krásy matu vyvinula se vůbec hospodárnosť do nejvyšší míry. Zbytečný bílý pěšec, postavený do matové sítě, působí již rušivě na vytříbený krasocit znalce; rovněž několik bílých figur uvnitř sítě umístěných, třeba jinak ku krytí nutných, nepřispívá k zevnější kráse matu.

I v průběhu rešení jest dbáti úměrnosti; figury mají býti harmonicky nejen využitkovány u konečného výsledku, nýbrž mají spolupůsobiti v celém obsahu, který matu předchází. Čím méně jest figura využitkována v konečném postavení, tím důležitější úkol přidělen jí budiž v tazích předcházejících.

Dosti rušivě působí, jestliže figura mocná v celém průběhu řešení činně nevystoupí, jestli jí přidělen neustále jen úkol trpný — krytí. Vůbec musí býti zachovám mezi činným vystoupením figur a trpným spolupůsobením jejich vždy jakási rovnováha. Figura, která v jedné variantě nepatrný jen úkol prováděla, budiž využitkována tím více ve variantě jiné.

Další zásadou ekonomie jest, aby malými prostředky mnoho bylo vykonáno. Velikou předností úlohy jest, když bohatý, pěkný obsah proveden byl prostředky nepatrnými; užije-li autor prostředků rozsáhlých, velikého množství figur, lze také od výsledku mnoho žádati. Tím přísněji posuzujemo úlohu, jejíž obsah není v žádném poměru s prostředky, kterých bylo k sestrojení úlohy užito.

Zřejmo jest, že úspora sil nevztahuje se pouze k figurám bílým, ale v některé příčině i k figurám strany obranné.

Požadavkem absolutním jest, aby každá figura kterékoli strany dostatečně v úloze byla odůvodněna. Vlastní poměr hmotných sil strany útočné a obranné jest v úloze věcí vedlejší. Nejde tu již o to, zda některá a která strana zvítězí, nýbrž o vítězství v určitém počtu tahů. Těžiště záleží v nejkratším čase, který vede k vítězství, jinak třeba nepochybnému. Z věci samé jde, že i k obraně proti vítězství takto znesnadněnému, jest třeba prostředků poměrně menších. Zbytečnou byla by snaha, vyrovnati poměr sil v úloze a pokládati snad za velikou přednosť převahu sil obranných nad útočnými. Pouze do jisté míry lze uznati, že působí někdy rušivě úplný nedostatek sil obranných neposkytuje-li náhrady zvláštní pointa úlohy.

Odstraniti takovýto veliký nepoměr sil tím, že bychom přidali černou figuru úplně zbytečnou, dlužno zcela zavrhovati; jediné lze tu dopustiti jakéhosi vyrovnání sil v tom případě, když místo figury slabší, jinak nutné, na př. pěšce, užijeme figury silnější.

C. Postava.

Zušlechtění počátečního postavení a odtud vychodící pravidla zakládají se na několika různých stránkách, z nichž možno o počáteční posici uvažovati. Jsou to asi: dojem esthetický, souvislosť s domnělým průběhem předcházející partie, a souvislosť s průběhem následujícím — luštěním.

Důležitosť postavy, která tvoří jaksi rozhraní mezi domnělou partií předcházející a následujícím luštěním, jest samozřejmá. Postavení jest zevnější formou myšlénky v úloze skryté. Názor její jest prvým dojmem, který úlohou vznikne v posuzovateli — luštiteli; on působí mocně na celé další posuzování úlohy, vzbudiv náladu buď příznivou nebo již zpředu předpojatou.

Vše to jest důvodem požadavku, by posice činila zevně dojem estheticky ladný. Postavení jest zevně krásným, není-li šachovnice vůbec přeplněna velikým počtem figur, nevyskytuje-li se v žádném místě nahromadění mnoha figur. Spíše jest figury rovnoměrně rozložiti, aby byly v působnosti své co možno volny, jak k útoku tak i k obraně. Neladno je současné postavení více figur na braní, ať bílých ať černých. Rovněž nepěkno pěšce příliš ku předu posunouti; zvláště pěšců bílých na sedmé řadě dlužno se co možná vystříhati. Ke kráse nepřispívají také dvojpěšci, tím méně pak trojpěšci nebo dva nepřátelští pěšci na vzájem chod svůj zarážející.

Postava musí býti dále snadně a pravděpodobně z partie odvoditelna; nevyskytujtež se tu známky, které třeba by nestačily dokázat nemožnost postavení, přece již pouhým objevením se takové pochybnosti činí posici pravděnepodobnu. Týká se to zejména pravdě nepodobného postavení pěšců, obrácení a smíchání hlavních táborů figur při větším množství jejich. Naproti tomu při menším počtu figur jest téměř lhostejno, zda hlavní stanovisko bílých figur jest v prvních čtyř řadách a černých v hořejších řadách.

Důležito jest i postavení králů, které raději umístíme ve vlastním táboře. Nenazveme jistě krásnou postavu ve které černý král obklíčen jest pouze figurami útočnými, vzdálen jsa od figur černých; také král bílý nemá býti zastaven uprostřed figur černých.

Požadavek pravděpodobnosti posice nebudiž ovšem veden do krajnosti. Nepředpokládáme tu ani dobré otevření ani výbornou hru v domnělé partii. Z toho vycházely by asi posice, které byly by úplně pravděpodobny, ale z pravidla zevně nehezky.

Postavení musí býti také krásným vzhledem k následujícímu luštění. Trest požadavku tohoto lze vysloviti tak, že postavení má poskytovati, pokud možno, málo známek, které by mohly přivoditi příliš snadné uhodnutí celého luštění. Figury mají tedy co možná volně státi, aby byl největší výběr různých útoků i obran. Bílé nebuďtež stavěny daleko od vlastního bojiště, na místech, kde patrně jsou bezúčelny a odkud bylo by je co nejdříve lépe umístiti. Vadno jest postavení, kde sítě matové již předem z větší části připraveny jsou. Tak zvláště prozrazují konečné bojiště černé figury, zastavují-li nápadně již z předu větší čásť matové sítě. Také bílí pěšci velmi často místo konečné akce prozradí. Velký počet jejich vůbec nikdy nepřispívá ke kráse postavení, již z toho ohledu také, že vymykají se ze přísných požadavků ekonomie.

D. Umělecké zákony vlastní stavbu úlohy podmiňující.

1. Hrozba — tempo.

Základem stavby celé úlohy jest spůsob, kterým kombinace, myšlénku úlohy tvořící, v umělecky uzavřený celek spojeny, v problem utvářeny jsou. Ryze šachový ráz, kterým kombinace vítězství přivádějící umožněny jsou, má obdobu svou i v partii. Zde dosáhne se vítězství hlavně spůsobem dvojím. Buď strana jedna tahem útočným — rozdílné ovšem síly — zahrozí protivníku spůsobem jakýmkoli a z nutných obran vyplynou jiná útočná pokračování k vítězství vedoucí; strana obranná, kryjíc tu hrozbu jednu, tahem svým umožní vítezný útok na jiném místě. Takto z pravidla rozhodne se partie ve střední své hře. V konečných hrách však naproti tomu zhusta rozhoduje pouhá povinnosť tahu. Často má tu strana obranná výběr tahů vesměs slabých, tahů, které postavení vlastní buď znenáhlu súžují neb i rázem rozhodnutí přivodí.

I v úloze uskutečňuje se vítězství buď hrozbou nebo povinností tah učiniti — tempem. V případě prvém jest úvodním tahem luštění zahájen útok na postavení černých figur; odpoví-li strana obranná tahem, který hrozící pokračování útočné nepřekazí, vznikne varianta rešení, jež ukazuje nám zahájený útok; zoveme ji hrozbou. Strana černá může ovšem obyčejně užiti různých tahů obranných, kterými hrozbu prvním tahem zahájenou překazí, ale každým z těchto tahů, jimiž kryje se proti hrozícímu útoku, oslabí posici svou opět na jiném místě, umožňujíc tím jiné pokračování, přivodí buď ideovou kombinaci nebo vůbec některou z variant obsah úlohy tvořících. Stavba takovýchto úloh založena jest tedy na hrozbě.

Prvním tahem rešení však nemusí býti zahájen přímý útok. Straně obranné netřeba se brániti proti hrozbě, poněvadž žádné nestává; řešení neprovedlo by se tu v určeném počtu tahů, kdyby nenastala straně obranné povinnost učiniti tah. Leč každým možným tahem oslabí se na místě některém a umožní některé pokračování vedoucí k vítězství. Stavba takovýchto úloh založena jest na získání času na tempu.

Konstrukce úlohy, založena jsouc buď na hrozbě nebo na tempu, jest patrně důležitým měřítkem pro posudek hodnoty úlohy; jest kostrou, na které celá stavba úlohy spočívá. Při hrozbě jest jakýsi nátlak přímý, více méně silnější. Při tempu mizí tento nátlak a na jeho místo nastupuje jakési úplné, jemné ovládání veškerých sil. Zušlechťování kombinací, jež ovšem i zde vliv svůj ukazuje, velí dávati přednosť hrozbám slabším a tempu, a vystříhati se dle možnosti hrozeb silných.

Hrozby jednotahové, kde bílý po úvodním tahu hrozí okamžitým matem, nemůžeme jmenovitě doporoučeti, ale nebylo by správno, úplně je zavrhovati. Jsou idey a zvláště různá spojení myšlének, které zpracovati lze pouze, užijeme-li hrozby jednotahové. Tato jest potom ovšem jakousi vadou úlohy, avšak rozhodně jest oprávněnou a odůvodněnou, pokud se nedokáže, že myšlénku onu lze zpracovati ve stejné jinak ceně konstrukcí dokonalejší. Kdykoli však užijeme v úloze hrozby jednotahové, dlužno, by tato hodnotou, zvláštní povahou obsahu odůvodněna byla, aby síla její zakryta byla možností většího počtu obran, aby tah, kterým zahájena jest, co do zevnějšího účinku zušlechtěn byl a hrozba vůbec příliš zřejmou nebyla.

Hrozba má býti pokud možno rozšířena na onen počet tahů, na němž úloha jest založena, tedy v úloze třítahové hrozba dvoutahová, v úloze čtyřtahové hrozba třítahová, ač ovšem v této vždy i hrozbu dvoutahovou lze připustiti.

Hrozba má býti také co možno nejslabší: přednosť sluší tedy dáti vždy hrozbě tiché před hrozbou sestávající z tahů šachových.

Nastati může také případ, že tahem prvním zahájí se několik útoků rozdílných zároveň; úloha taková obsahuje potom více hrozeb. Případ ten nenazveme sice chybou konstrukce, leč u problemů jednodušších, zvláště trojtahových, přece lépe jest vystříhati se toho, kde možno. Ale úlohy vícetahové, stylu složitějšího, lze zpracovati velmi často pouze užitím několika hrozeb; zde jest to případem velmi obyčejným. Hodnotu stavby posuzujeme tu dle hrozby nejsilnější; hrozby ostatní stávají se z pravidla variantami obsahu. Řídčeji hrozba zároveň tvoří hlavní hru; v úloze, kde jest více variant cenou téměř sobě rovných, jest případ podobný úplně lhostejným; ale jinak sluší spíše dáti přednosť přivodění hlavní hry obranou proti hrozbě. I v dalším průběhu luštění provádí se pokračování variant, na různé tahy vycházejících, buď konstrukcí hrozbovou nebo tempovou.

Celkový úsudek náš zní v ten smysl, že voliti jest raději hrozby vícetahové, tiché, slabé nežli hrozby kratší, šachové a silnější. Konstrukce tempová, nepřipouštějíc vůbec žádného přímého útoku, patrně jest dokonalejší veškerých konstrukcí s hrozbou, ovšem kdy již z postavení na prvý pohled se řešiteli nutnosť tempa nejeví.

Stavba úlohy jest po jistý stupeň měrou techniky problemistovy, ovšem pouze po onen stupeň, pokud autor sám důležitosť konstrukci přikládá. Úloha, ve které výtečná konstrukce sil útočných pojí se ladně s duchaplným užitím sil obranných, má vždy ráz díla mistrovského. Takovéto hluboké založení úlohy skytá do jisté míry náhradu za nevynikající cenu obsahu, spojeno jsouc však s obsahem krásným a rozsáhlým, tvoří skutečné dílo mistrovské; těch ovšem v takovéto spůsobě literatura šachová vykazuje nemnoho. Však stejnou chybou, jako by bylo podceňovati konstrukci, jest i přeceňovati ji. Někdy skladatelé zapomínají na důležitosť vlastního obsahu a veškeru pozornosť věnují pouze formě. Podobně jako nelíbí se nám krásný obsah znešvařený chatrnou stavbou, zavrhujeme také výstřednosť směru opačného. Také jest zavrhnouti snahu, zlepšiti konstrukci vlastní na úkor jiných zákonů uměleckých. Jmenovitě stavba tempová bývá často příčinou různých poklesků proti jiným požadavkům. K provedení tempovému vůbec většina myšlének není schopna, zvláště úloha stylu složitějšího; kde konstrukce tempová neprozrazuje se již různými, oku znalce patrnými známkami, jest vždy dílem řídkým, prací mistrovské techniky.

Lepší však harmonický celek veškerých různých požadavků, nežli dokonalosť ve směru jednom, všednosť a porušování esthetických zákonů ve směru druhém.

2. Karakteristika tahů.

Zevní povaha tahů řešení jakožto nositelů myšlénky souvisí velmi úzce jak s obsahem tak i s formou obsahu. Stálá zásada ušlechťování velí tu užiti tahů i zevně krásných, jakož i harmonického postupu síly jejich.

Tah úvodní obzvláště jest zde důležit. Jeť z velké části nosičem obtížnosti luštění; má tudíž býti pokud možno nejen prvním tahem luštění, ale i podstatnou součástí vlastní idey.

Tah úvodní budiž, pokud jen lze, zdánlivě nejslabším, zevně co nejméně útočným; spíše ať překvapuje zdánlivou bezúčelností. Nenazveme krásným úvodní tah, kterým postavení krále černého súžujeme, obranných tahů figurám černým ubíráme neb na ně útočíme, důležitou útočnou figuru rozhodujícímu místu přibližujeme. Krásný úvodní tah vyžaduje opak všeho toho. Zvláště zavrhujeme ovšem tah šachový, přímo na krále útočící, nebo braní černé figury prvním tahem. Úlohy podobné, byť i někdy obsahovaly ideu, které neupřeme uznání, vymykají se přece z obyčejného rámce ustálené šachové esthetiky.

Bráti úvodním tahem pěšce černého, připustiti lze toliko v nutných případech; stává se to zvláště v úlohách složitějších, kde by jiným spůsobem nebylo možno zameziti luštění vedlejší.

Nevytvoříme ovšem v každé úloze krásný první tah, ale jest autorovi průběhem vlastní práce pomýšleti aspoň na možnosť takového úvodu, který by esthetickou cenu úlohy nezlehčoval.

Ani povaha dalších tahů hry ideové není lhostejna. Tahům tichým vždy dáme přednosť před tahy šachovými; braní nebo výměna figur upomíná příliš na partii, a ani zde nelíbi se nám, není-li ovšem vlastním motivem úlohy chytati některou figuru. Vůbec budiž konáno ušlechtění středních tahů luštění asi ve stejném směru jako u tahu prvního; ovšem nelze zde tak přísných požadavků činiti jako u onoho.

Použijeme-li tahů šachových, umírňujeme s oblibou sílu jejich, nabízejíce zároveň oběť figury, která svou celou povahou dobře se hodí k ušlechtění celého obsahu úlohy a často tvoří důležitou část myšlénky. Oběť figury tím více zvýšuje cenu tichého tahu. Úkolem tahů šachových hlavně jest utvořiti síť matovou neb vůbec zatlačiti krále na místo rozhodné.

Užití tahů šachových uprostřed luštění připouští z pravidla větší volnosť obranných sil, tedy i větší ladnosť posice. Z toho vysvitá úplně jejich oprávněnosť; ve středu luštění jest voliti tahy tiché rozhodně tenkráte, nemá-li to v zápět jiných vad ve stavbě.

Povaha tahů ve variantách bezcenných nemá ovšem vlivu na cenu úlohy.

Ráz opačný tahu úvodnímu má míti tah poslední, matový. Povaha jeho byla vysvětlena již v části jednající o čistotě a ekonomii matové. Ráz jeho lze naznačiti jednoduše tím spůsobem, že jeviti má nejlepší využitkování sil útočných.

3. Počet tahů.

Moderní úloha budována jest výhradně na krátkém, 2—5 tahovém vedení matu. Úlohy vícetahové, dříve tak oblíbené, úplně jsou vyloučeny z moderního umění problemového. Z malého tohoto počtu tahů vyplývá jakési zhustění celého obsahu které vylučuje veškeru zbytečnou rozvláčnosť a z pravidla z předu již označuje autoru, kolikatahovou formu pro myšlénku svou zvoliti má. Za hlavní zásadu sluší zde vytknouti, že při stejně cenném obsahu zasluhuje vždy kratší provedení myšlénky přednosť. Zásadu tuto jest autoru vždy míti na mysli, chce-li se uvarovati rozvláčnosti. Kondensované i lepší zpracování myšlénky často lze provésti různým útvarem původní ideje, která byla k práci podnětem.

Také tahy obranné strany černých musí sloužiti ku provedení myšlénky: zastávají čásť úvodu a uspořují čásť tahů strany útočné. Technika mistra zakládá se obyčejně na tom, že řádně užívá těchto dvou zásad, které jsou snad nejobtížnější částí techniky úlohové. Jest to jedna z hlavních známek, kde liší se práce mistra od práce začátečníka. Nejmenší počet tahů, v němž ideu nějakou lze provésti, jest patrně o tah delší, než činí šachové vedení matu. Mnoho jest ovšem případů, kde dovoleno, ba nutno jest užiti většího počtu tahů. Autorovi jest nejprve v soulad uvésti toto kondensování myšlénky s pravidlem, by užil, pokud lze, v luštění tahů tichých. Tichý úvod budiž ale vždy ve vnitřní souvislosti s vlastní myšlénkou, a ne zbytečným rozvedením do šířky. Úlohu nechť oživuje vždy harmonická souvislosť veškerých tahů. Zakrytí snadné a příliš zřejmé ideje, jest často důvodem pro zvětšení počtu tahů. Přírůstek cenných variant anebo zlepšení konstrukce opravňuje rovněž k takovému rozšíření.

K provedení šachových kombinací nejvhodnější jest forma úloh 3 a 4tahových. Úlohy 2tahové z pravidla mohou míti příliš málo hloubky a obtížnosti, úlohy pětitahové dle moderních zásad provedené, pak příliš obtíží spůsobují, když je dokonale zpracujeme. Samozřejmo jest, že pro veškery druhy úloh platí tytéž zákony umělecké, čehož bývá zvláště zapomínáno při úlohách 2tahových.

Úloha jako záhada.

Obtížnosť řešení.

Z názvu úloha, problem vysvítá, že neposlední vlastností tohoto výtvoru šachového jest obtížnosť odkrytí kombinace, v určité posici utajené. Skutečně také pravý úsudek o ceně některé úlohy lze učiniti si toliko po předchozím samostatném řešení. Úloha jest tedy v tomto směru jakousi záhadou, a čím obtížnější jest odkrytí této záhady, čím skrytější jsou kombinace obsah úlohy tvořící, tím dokonalejší patrně bude úloha po stránce této. Obtížnosť řešení jest obecně uznávána za důležitou vlastnosť při posuzování ceny úlohy. Ale velmi často se jí přikládá význam až příliš rozsáhlý: u mnohých skladatelů stává se požadavkem takořka nejdůležitějším a jediným, k vůli němuž veškery ostatní zákony umělecké tvorby úlohové podceňují ano zcela zanedbávají.

Nemožno jest souhlasiti s takovýmto názorem výstředním; snížujeť povahu úlohy, která v první řadě jest uměleckým dílem z půdy šachové vyrostlým a jejíž záhadová stránka vyplývá teprve z celé její povahy. Leč hádankou jakousi v pravém slova smyslu úloha nikdy není. V souhlasu s takovýmto pojmem o pravé povaze šachové úlohy nelze obtížnosť řešení prohlásiti za vlastnosť, která vždy a ve všech případech cenu úlohy daleko by zvyšovala, spíše mnohdy naopak. Nutno jest postaviti se v této věci do jisté míry na hledisko luštitele, který v tomto ohledu do jista povolaným jest posuzovatelem. Tu jest na snadě otázka, jakým požitkem jest pro něho luštiti úlohu, jejíž kombinace jsou velice skryty sice, ale jinak nezajímavy, bezcenny.

Úloha taková luštitele neuspokojí, spíše vzbudí politování nad ztrátou času na řešení vynaloženého. Jest i v takovýchto případech obtížnosť vlastností dobrou?

Pokládáme proto obtížnosť řešení jen tenkráte za vynikající vlastnosť úlohy, když provázena jest obsahem jí důstojným. Úlohy, kde nedbáno jest zásady této, mohou snad býti dosti těžkou hádankou šachovou, nejsou však pravým výtvorem umění problemového. Z týchž důvodů zavržitelna jest snaha dodati zúmyslně problému většího stupně skrytosti nu úkor jiných zákonů uměleckých. Stane se často, že tvoří se úmyslně a zbytečně postavy složité, kde množství materialu ovšem stěžuje jasný přehled, kde třeba jest jistého času, nežli luštitel vpraví se do posice. Jindy opět znetvoří se úloha přidáním figury útočné v řešení úplně zbytečné, které má pouze k planým útočným tahům sváděti.

Úlohy dvoutahove jmenovitě svádějí i problemisty zásad přísných k takovému znešvaření umělecké povahy úlohy. Zvětšovati takto uměle a nepřirozeně obtíže, jest ovšem zcela zavržitelno. Pravá těžkosť úlohy vznikne sama sebou jemným krásným provedením, přísným zachováním veškerých uměleckých zákonů; jeť přirozeným výsledkem pravé umělecké práce.

Některé stránky konstrukce úloh jmenovitě jsou zřídlem pravé těžkosti, která dle toho vystupuje v různých podobách. Již původní postavení úlohy má důležitý vliv v této příčině. Autoru jest se snažiti, by do posice vložil co nejméně známek, které by mohly býti vodítky ku prozrazení obsahu. Jsou to zejména polohotové sítě, označené zvláště buď černými figurami neb bílými pešci, nepřirozeně nebo nevýhodně umístěné figury. Důležitý vliv má i novosť kombinace, snáze nalezne luštitel známé všední obraty nežli myšlenky originelní neb rázovité; zvláště otřepané oběti figur často uvedou na stopu luštění, byť i tvořily varianty jen podřízené.

Bílé figury vhodně umístěné, připouštějící velké množství různých útoků, přispívají značnou měrou k ukrytí myšlénky; zvlaště zavádí tu řešitele, když některý z útoků těch esthetickou cenou svou zdá se nasvědčovati, že skutečně náleží zamyšlenému řešení. Toto zdánlivé pokračování zove se svůdností. Jmenovitě při úlohách 2- až 3tahových pomáhají autoru zvětšovati obtížnost.

Varovati se jest autoru dále, by nevkládal do úlohy silné možné protiútoky; vyžadujíť obyčejně snadno viditelných pokračování, která uvedou na stopu celého luštění.

Varianty a vůbec veškeré rozvětvení obsahu přispívají ku zvětšení obtížnosti. Luštitel potřebuje více casu, chce-li je dokonale probrati. Často ovšem některá méně skrytá varianta, je-li jich v úloze více cenných, uvede na stopu celého obsahu. Velice důležitou jest i povaha jednotlivých tahů řešení. Mnohem snáze nalezne luštitel šachové tahy řešení nežli tahy tiché, překvapující. Povaha tahu úvodního, jakožto klíče k celému obsahu, obzvláště jest důležita.

Hluboké založení úlohy, jemné hrozby, skryté obrany zabraňují luštiteli, i když odkryl vlastní myšlenku, proniknouti rychle celou konstrukcí a přispívají tak mocně k ukrytí celého obsahu.

Obtížnosť luštění jest ovšem do jisté míry pojmem subjektivním i závislým na různých vnějších vlivech. Podávati zvláštní nějaký návod k luštění bylo by celkem zbytečno. Luštiteli hledati jest vodítka ve všech tech stránkách, jimiž zveličuje se obtížnosť řešení.

Závěrečné úvahy.

Česká škola úlohová.

Zásady stavby problému, o kterých jsme pojednali a které jsou v podstatě své všeobecně uznávány, nevznikly snad jako libovolné dílo jednotlivců; spíše jsou přirozeným výsledkem mnohaleté produkce praktické. Úloha dokonalá vyhovovati bude všem těmto vysloveným zásadám. Nesnadno ovšem jest dosíci dokonalosti úplné, která by v žádném směru nevzbuzovala přání po zlepšení. Práce takové jsou vždy plodem přirozeného jakéhosi nadání, mistrovské techniky, šťastné nálady a obyčejně i nezměrné, nikým netušené píle.

Autor, který pracuje v duchu těchto zákonů uměleckých, dovede dojista veškerá díla vytvořiti tak, aby vyhovovala zásadám těmto. Dovede sledovati ve všech směrech cestu, která byla vzory dobrými ražena, byť i cesta ta byla někdy velice obtížna. Hrubých poklesků proti jednotlivým zde vysloveným zákonům nelze nikdy omluviti. Poklesky ty sníží vždy velice hodnotu úlohy; někdy ji zcela zničí. Úloha jest vždy v pravé své podstatě dílem uměleckým. Hrubé porušení některého zákona esthetického poškozuje nutně harmonický dojem, který v nás působí každá práce v pravdě umělecká. Častější ovšem jsou případy, kde obtížno nebo snad nemožno bylo vyhověti dokonale některému uznanému zákonu uměleckému, a úloha pak vykazuje po stránce dotýčné jisté slabosti. Není to ovšem nikdy předností její, leč menší podobné vady lze omluviti, má-li úloha větší přednosti v jiném směru.

Tak omluvíme u problému některé menší vady konstruktivní i esthetické, vyniká-li původní neb rázovitou myšlénkou. Obrat známý nabude vždy práva existence, je-li zpracován konstruktivně dokonale neb s rozmnožením obsahu; u problému bohatého cennými variantami omluvíme případné vady konstrukce. Než pravou dokonalosť hledati jest vždy v harmonickém souladu veškerých zákonů uměleckých se skutečně cenným obsahem, a nikoli ve výstředním provádění jedné zásady proti ostatním.

Zásady zde uvedené jsou v podstatě své uznávány po veškerém světě šachovém, však v jednotlivostech objevují se přece značné rozdíly, zakládající se hlavně v různém náhledu o důležitosti jednotlivých vlastností úlohy.

Pochopitelno jest, že skladatelé úloh snaží se práce své co nejdokonaleji vytvořiti v tom směru, který pokládají za přednější dle individuality své nebo spíše dle názoru „školy problémové“, jíž rázem prací svých náležejí.

Takovýchto různých směrů v produkci úlohové jest několik. Převládajícím rysem v úlohách anglických i amerických jest obyčejně dosti značná obtížnosť řešení, často i snaha po originelnosti. Přední mistři němečtí vynikají dokonalou konstrukcí a hlubokým založením problemu.

Zásady shora vytčené tlumočí v jednotlivostech svých náhledy „české školy úlohové“. Kdybychom měli vyznačiti zvláštní ráz produkce směru tohoto, nechybíme, vytkneme li za nejdůležitější a přední zákon její snahu, vytvořiti problem co dílo umělecké, co dílo estheticky krásné. Dosažení krásna v užším slova smyslu jest tedy přední zásadou české školy úlohové.

Snaha tato ovšem jeví se v několika různých směrech. Předpokládá krásu obsahu vlastního, vytčeného nejen jedinou hlavní hrou, ale spíše spojením několika cenných myšlenek v souhrn pěkných variant. V zákonech specielní šachové esthetiky, čistoty matu, ekonomie, ladnosti posice, vyžaduje česká škola úlohová nejpřísnější zachovávání veškerých pravidel. V průběhu řešení vidí krásu ve svěží, přirozené, volné eleganci konstrukce, prosté veškerého nádechu stísněnosti. Česká škola úlohová nepodceňuje ani důležitosť hlubokého, dokonalého založení problému ni skrytosti luštění, však kde nutno, podřídí tyto požadavky přednější zásadě krásy.

Díla dokonalá ovšem spojují krásu šachovou i uměleckou s dokonalou formou a skrytostí luštění.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. a b c d Diagramy se v předloze nenachází, byly vytvořeny podle pozic popsaných v textu.