»jv«

Údaje o textu
Titulek:	»jv«
Autor:	Karel Zdeněk Klíma (jako KAZETKA)
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 48, č. 188. s. 1–2
Vydáno:	14. duben 1940
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Jindřich Vodák

Se sepjatýma rukama – tak to stálo v jeho listě dvakrát a pokaždé to bylo podtrženo, – prosil Jindřich Vodák před půl třetím rokem, aby se v novinách nepsalo o něm o jeho sedmdesátce. Nebylo to ze stařecké koketnosti. Jenom skoro půl století stačilo opravdu k existenční ctižádosti, ta nenápadná šifra jv nebo dokonce ještě neosobnější rovnítko =. »Vy jenž mne ve své redakci znáte nejdále dozadu, víte dobře, že jsem svou osobnost vždycky od své kritické práce naprosto odděloval, ›le Moi est haïssable‹, své já nutno mít v nenávisti, bylo mou zásadou jako Flaubertovi a bylo by jejím křiklavým porušením, kdybyste mou osobu nějak vystrkovali na oči... Já Vám budu do smrti vděčen. Vykonali jiní žurnalisticky mnohem, mnohem víc než já a nedali se za to uctívat. Sepjatýma rukama prosím!« Nepochybně i teď, kdyby byl věděl, že tak náhle doreferuje, byl by napsal několik takových úpěnlivých dopisů. Nikdy mu nezáleželo na tom, jak o něm jiní soudí, jemu, který celý život soudil jiné. Neosobně a skoro bezejmenně. Byl by chtěl zůstat co možná skrytý a neznámý za svou kritickou šifrou. S pravidelností vyběhaného stroje donášela stará bělovlasá paní denně v poledne jeho rukopis do redakce ve čtvrtém poschodí. Nikdy nepoužila zdviže. Často se pak ještě zeptala telefonicky v redakci, zdali rukopis manželův přišel do správných rukou, ale nikdy se neptal pisatel sám. Jednou za rok přišel osobně, to když odjížděl v létě do Františkových Lázní (Franzensbad), aby – zbytečně, ale pro jistotu – připomněl, že i z dovolené bude psát ob den rekapitulaci uplynulé sezony pražských divadel. Jinak ho takřka nikdo v redakci celý rok nespatřil. Jen úzké proužky jeho natlačeného rukopisu se objevovaly denně s přesností hodinového stroje na redakčním stole. Tuto pravidelnost nevyrušilo z klidu a pořádku žádné sebevětší politické nebo jiné zemětřesení. Ať se cokoli dělo ve světě, ať se cokoli měnilo v novinách, Vodákův rukopis zůstával tím nedotčen. Divadlo bylo ze všeho nejdůležitější. Věčné divadlo, věčný rukopis referátu o něm. Je skoro nepředstavitelné, že přece nějaká porucha zkřížila nakonec ten věčný koloběh, že skoro po padesáti letech české divadlo poběží bez Jindřicha Vodáka.

Vynikající český dramatik napsal, že bez Jindřicha Vodáka nebylo divadlo plné a že dokud Vodák neusedl na své křeslo, nebylo dobře možno zvednout oponu. Vskutku se několikrát stalo, že se začátek premiéry zdržel, protože se divadelní referent Vodák náhodou opozdil. Patřil k divadelnímu inventáři jako osvětleni nebo nápověda. Herci vyhlíželi dírkou v oponě jeho příchod. Myslili na něho, když studovali a zkoušeli svou roli a nedalo jim to, když děkovali za potlesk obecenstva, nepodívat se tím směrem, kde seděl. Nikdy si žádný z nich nebyl jist jeho přízní. Dnes ho pochválil, zítra strhal. Měl-li u druhých kritiků i u obecenstva nesporný úspěch, Vodák na jeho výkonu hledal věci stinné. Dovedl napsat referát o představení Hamleta, aniž se zmínil o představiteli titulní role. Jindy popsal jen chochol, který měl herec na hlavě ve velké tragické roli a jinak o něm neztratil ani slovíčka. Divadelní a jiní spisovatelé nebyli na tom líp. Čím větší úspěch, čím slavnější autor, tím upjatější byl kritik Vodák, tím přísnější měl měřítko. Naopak podprůměrný autor mohl se leckdy vytasit s vysvědčením, že Vodák na něm našel něco chvályhodného. Byl ve svých úsudcích nevypočitatelný a nepředvídatelný. To ještě stupňovalo jeho beztak obávanou autoritu. Mnohým byla tato autorita nepohodlná a šli na Vodáka s těžkými kusy. Nikdy by nikomu nebyl odpověděl, ani kdyby ho byli obvinili z vraždy babičky. Ale nezapomínal. Jaroslav Durych napsal o něm kdysi vodákovským stylem hrubý pamflet. Když po čase vyšlo Durychovo Bloudění, Vodák o něm dovedl referovati tak, že nejmenoval ani autora ani název jeho knihy. Dovedl držeti ochrannou ruku nad spisovatelem nebo hercem tak dlouho, až ho začala oceňovati také jiná kritika, ale v tom okamžiku už chráněnec přestal Vodáka zajímat a začal na něm s oblibou hledat chyby. Jindy opět uměl Vodák chválit tak, že cvičenější čtenář poznal skrytou ironii jeho rafinovaně volených přívlastků. V těchto drobných mystifikacích spatřoval snad humor, ale ten mu nebyl vůbec dán a tak jej nahrazoval trochou těch zlomyslností, v nichž mnozí viděli radost ze zla. Být skoro půl století kritikem, sedět denně v divadle (Vodák šel však někdy, na příklad v neděli do divadla i třikrát, bylo-li třeba), slyšet stále stejné hlasy a vidět známé tváře a tatáž gesta, denně psát a psát, nemoci se dát něčím zachvátit, upřímně se zasmát, být jen a jen v kritickém střehu a výpadu – vždyť je to vlastně otrava takový život a není divu, že Vodák potřeboval úlevnou injekci proti ní. Našel ji právě v těch všelijakých zlomyslnostech, schválnostech a drážděních, bez nichž by si byl patrně zprotivil tu otročinu a znudil se sám sobě.

Svou úžasnou, neúmornou práci zahaloval jakýmsi záhadnictvím. Nikdy nemluvil o svých pramenech a pomůckách. Když někdo v redakci potřeboval narychlo rady a obrátil se na něho o pomoc, šlo-li o nějaké divadelní jméno nebo datum, Vodák neochotně se vymlouval, že to neví, ale nazítří přišel jeho rukopis a v něm bylo přesně a důkladně vyloženo to, oč jsme ho večer marně žádali. Bylo mu hrůzou, když ho po prvé požádali, aby o beznadějně umírajícím napsal do zásoby nekrolog, jak je to v redakci denního listu nezbytností, která nedovoluje sentimentality. Konečně jsme to na něm vynutili, ale museli jsme takřka přísahat, že zapečetěný rukopis neotevřeme jen »v případě smrti«. Jeho byt v škaredém šedivém činžáku žižkovském byl tmavým skladištěm knih, mezi nimiž něco najíti zdálo se nemožné. Marně jsme se tam ohlíželi po jeho legendární kartotéce. Jednou přišel od něho do redakce článeček o situaci v žižkovském divadélku Akropolis, beroucí v ochranu řed. Třešňáka proti jakýmsi úkladům, které chtěly zavléci na tuto scénu operetu. Když to vyšlo, ukázalo se, že je to věc dva roky stará, která nějakým přehmátnutím byla poslána od Vodáků do redakce. Ačkoli podle slohu nemohlo býti pochybností o původu článečku, Vodák rozhorleně zapíral, že je to od něho a velmi se zlobil na podezření, že by se jemu mohl takový maltheur přihodit. Paní Antonie ovšem redakci důvěrně prozradila, že spletla obálky a snažně prosila, abychom už věc nechali být: zdá se, že byl pan rada také doma velmi obávanou kritickou instancí.

Nebožtík Václav Tille utíkal z každé premiéry zásadně již po druhém jednání a referát psal podle informací, které mu jeho seminární posluchač druhého dne doplnil, podle obsahu posledních dějství kusu. Jindřich Vodák už dlouhá léta odcházel z premiér důsledně před poslední scénou byť byla sebedůležitější a třebaže se tak nemohl přesvědčit, jaký byl nakonec úspěch u obecenstva a byl-li případně autor vyvolán. Nesnesl tlačit se u šatny nebo v tramvaji. Jak to dopadlo, se vždycky dověděl. Tak jako podrobně znal všechno co se v divadle děje, věděl všechno ze zákulisí, z bojů mezi řediteli a herci, nepohrdl ani žádným klípkem, třebaže zdánlivě byl nad všechno to tyátrnické hemžení povznesen. Naopak, byl to vzduch, ve kterém se mu dobře dýchalo, dovedl býti zpovědníkem všelijakých hereckých nebo režisérských uražeností, jenom že se dalo těžce odhadnout na čí stranu se přikloní a jak a čím to odůvodní. V samém létě, kdy ostatní kritikové odpočívali v přírodě, nelitoval Vodák podívati se v poloprázdném odpoledním představení na venkovskou herečku, která vystoupila na zkoušku a kterou mu někdo doporučil. Z takových hrdinských obětí vyrostla Vodákova divadelní moc. Bral ten svůj úřad – i v kritice byl přesný jako úředník – s nejpomyslnější vážností a žárlivostí. Nesnesl nikoho vedle sebe, aby ho zastupoval, když jeden večer byly dvě premiéry. To raději psal v jednom divadle o generální zkoušce a do druhého šel na premiéru. Ale referáty musely býti od něho oba dva. A mohli jste ho stokrát upozorňovat, že divadelní referát v den, kdy svět nebo stát je politicky vzhůru nohama, musí se přizpůsobit možnostem novin, Vodák se tím nedal vyrušit a psal svou kritiku tak jako by divadelní premiéra v Uranii byla důležitější než všechny revoluce světa dohromady. A proti škrtům se bránil záměrně tím, že souvislost myšlenky převáděl z jedné věty do druhé, z odstavce do odstavce, takže se rukopis podobal nezdolnému pancíři. Raději jste nakonec nechali rukopis celý než abyste se mořili zoufale beznadějnými pokusy o zkrácení.

Černil si dávno šedivý knírek, to byla snad jediná jeho viditelná ješitnost. Dostal čestný doktorát, ale nikdy toho titulu nepoužíval. Státní cenu literární mu přímo vnutili za malý bibliofilský spisek o Máchovi, protože žádnou knihu nenapsal a neměl o to zájmu. Universitní profesuru odmítl, ačkoli měl vědomosti za čtyři profesory. Včera toho podivuhodného muže pohltilo, nikoli žároviště, nýbrž propadliště novin, kde za šifrou jv bude jednou budoucnost těžko shledávat fenomenálního člověka.