Zvadlá růže

Družko králův! když tě s vděky všemi
Nebe sesýlalo v sirou zemi:
Bůže sňalo zory květ, jenž čela
Nebešťanům zdobí vínkem stkvělá.
A však perly rosy javši s nebe,
Aby na zrůst pokropilo tebe,
Vřelou slzu přimísilo bůže,
Ach ty růže, krásná růže!

Dítko světla, jemuž v lesklé ráno
V čelo hvězdné „věčná krása“ psáno,
Ježto sterým ústem čarokvětu
Hlásalo jsi plesy všemu světu:
Z tvého hledu srdce v země-víru
Doufalo snem jarním úpln míru!
Bůže, z níž si duše blaho tkala,
Čemu’s raně rozkvětala?

Ostrým bouře dechem rozhlodána
Klesla’s, hmyzem zloby rozrývána;
S tichým vzdechem lesklou s nebe zdobu
Odložila’s k siré země hrobu,
A ti krásní, slavo-stkvělí dnové
Zmizeli, co vyhlazení snové.
Ach, že’s v kráse, kde mi slast se vzňala,
Usvadnuvši opadala!