Zpěvanky

Na nebi vzešly hvězdičky,
ty lesknavé a čilé,
a měsíček se usmívá
dolů tak roztomile.

Je svaté ticho kolkolem
jak v klidné lesní poušti —
hle! jedna právě hvězdička
se s nebe dolů spouští.

A spustí se a letí níž,
až se v mé srdce vryla —
a první píseň v chvíli té
z mé duše vyprýštila.

Bych napsal, tak mne žádali,
žertovný proslov k plesu;
i vzal jsem „Muzy“ do kapes
a ubírám se k lesu.

Chtěl vesele jsem zazpívať,
však srdce mého žaly
mi na mysl tu vstoupily,
když Múzy proslov psaly.

A když jej četl přítel můj,
hned tvář mu slzy kryly;
již proslov nečten ve plesu —
jej na náhrobek vryli.

Až ku hrobu mne ponesou,
jdi také za mou za rakví —
snad zítra bude to, či dnes —
co souzeno mi, kdo pak ví?

Ty v bílé roucho oděj se,
do ruky proutek myrtový —
což srdci něžná květinka,
což ta mu všecko nepoví?

A vínkem ozdob hlavu svou,
to pěkným vínkem z immortel,
žeť věčná byla touha má,
a věčný — věčný srdce žel.

Ty pohledla jsi na mne —
a srdce moje chudé
od doby té mi stále
podivné písně hude.

Podivné písně hude
a divná šepce slova,
a sotva zpěv svůj skončí,
již zase počne znova.

A písničky ty všecky
ti stejnou notu mají —
„já podívám se na tě
a myslím, že jsem v ráji.“