Zmije

Když láska čistá, jíž lze úctu vzdát,
tvou slní myšlenku i oči tvoje,
nech bez dotknutí spjatý její šat
a ryzí zachovej sny všecky svoje!
Ty bílé vidiny, ty panny, jež si tkáš,
jsou mládí tvé, květ, jenž se k nebi vzpjal,
je svatou slzou poros, kterou lkáš,
své vůně v mystickém tom krbu spal!
Však v žíly tvé když vniknul hořký jed,
když rozkoší a touhou, pláčem bledý
klid budeš darmo hledat v roj svých běd,
děs nicoty v tvém srdci nechá sledy,
pod tíží muk, pod hanbou citelnou,
ty nežij v trudu dál, v němž bezútěšně kvílíš,
ty vyrvi z hrudi zmiji smrtelnou,
neb podlý mlč a mři, že miloval jsi příliš.