Zimní

V zimě, když vítr vyje, jest milo býti ve dvou, není-li pravda? v jizbě vonné a uzavřené, u krbu, kde zvolna uhasíná žár, v objetí družné lenošky.

Proto ona zimomřivá a snivá zůstává dlouho u mne, sladký host, kterého miluji zvlášť ted v zimě, když vítr vyje.

Pod chladnoucími svými polibky uklání hlavinku svou jako květina pod kapkami deště a slabounce si zavzdychne: Jak milo býti ve dvou, není-li pravda?

Avšak já nechci odpovídati na její otázky, jimž půjdou prosby v zápětí, které znám; ale aby mlčela, já jí zavírám ústa svými rty a tu pak neruší nic melodické ticho, které vládne v jizbě vonné a uzavřené.

A pak zůstaneme takto, ona bezstarostná a na nic nemyslící, já nepokojný a snící o množství věcí — my zůstaneme takto celou noc u krbu, kde zvolna uhasíná žár.

Hodiny bijí, čas prchá; a často i jitro najde nás takto bez pohnutí usnulé ve vzájemném objetí, jak padli jsme si v náručí v objetí družné lenošky.