Ze zašlých dob/Vítězslav Hálek

Vítězslav Hálek potřeboval kdysi do čehosi hrst samorostlých nadávek. Aby jich nemusel vymýšlet, zašel podle zkušenosti z dětských let k Vltavě a usednul na břehu, očekávaje plutí vorů. Když tyto se blížily, dal Hálek obě dlaně k ústům a zvolal plným hlasem vorům vstříc: „Martine, rudluj!" Řidič na prvním voru mrskl sice očima v stranu volajícího, ale mlčky plul dál. Hálek, znaje „své Pappenheimské", houkl za chvilku po druhé na blížící se: „Martine, rudluj!" Řidič obrátil se už na voru k pokušiteli a vyndav krátkou dýmku ze zubů, odplivl sykavě a mrštil hněvivě pohledem, ale plul přece zas mlčky dál. Hálek, vida a věda, že hrníček trpělivosti už přetéká, zvolal za okamžik po třetí na blízkého už plavce: „Martine, rudluj!" Teď ale „Vltavou křtěný", nanejvýše dopálen zbytečným napomínáním k pracovitosti beztoho už velké, vytáhl stavidlo své výmluvnosti a spustil na celé kolo. Výkvět lidového „názvosloví" byl tak hojný a tak jadrný, že Hálek sotva stačil ty klenoty zachycovat. A oba pak měli pokoj: plavec si odlehčil od plic a Hálek měl eminentní přezdívky.