Z ráje/Dědicové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Z ráje
Bohumila Klimšová
◄ Ctiboj kralevic Dědicové Mlynář a vítr ►
Údaje o textu
Titulek: Dědicové
Autor: Bohumila Klimšová
Zdroj: KLIMŠOVÁ, Bohumila. V říši kouzel. Báchorky Bohumily Klimšové. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 64–86.
Licence: PD old 70

Byl kmotr bohatý a neměl dětí. Nebylo, kdo by po něm dědil. I pozval si k sobě na službu tři bratry, své tři kmotřenky, a těm zůstavil bohatství po sobě. Jednomu vykázal dílo v poli, druhému v domě a třetí ho měl obsluhovati.

Starší dva, Žádostiv a Nepřej, nedbali práce mnoho; přemýšleli jen, kde by si pohověli a kterak by kmotra ošidili; jen Blažen sloužil mu věrně.

Ale nesloužil mu dlouho: první den byl kmotr zdráv, druhý den se rozstonal, třetí den umřel. Umíraje povídá kmotřenkům: „Vše, co mám, je vaše, rozdělte se o to spravedlivě!“ A skonal.

Žádostiv vzal si statek, Nepřej polnosti. Blaženovi nezůstalo nic.

„A co mně dáte?“ hlásil se ke svému.

Bratří dali se do smíchu:

„Vezmi si, co zbylo!“

Blaženovi, rozumí se, bylo to málo. „Přece mi něco dejte!“ vybízí bratry.

„Víš-li co,“ prohlásil se starší Žádostiv, směje se, „po dvoře běhá upopelený kohout; toho si vezmi!“

Blažen šel na dvůr a chytil kohouta. „A co ještě?“ ptal se dále.

„Ke kohoutovi slušela by slepice,“ smál se mladší Nepřej; „chceš-li, přidáme ti tam tu starou černou chocholačku.“

Blažen neříkal nic a chytil slepici.

„Co ještě?“ ptal se do třetice.

Žádostiv rozesmál se ještě víc a pravil:

„Víš-li co, na půdě povaluje se odřená čepice a režný pytel; nemůžeš říci, že’s od nás ničeho nedostal!“

Blažen sebral pytel a pohozenou čepici, utřel s ní uctivě rukávem prach a řekl: „Je to čepice po kmotříčkovi, vezmu si ji; kmotřínek byl na mne vždy laskav.“ I posadil si na hlavu poctivou, českou vydrovici, kterou nebožtík kmotřínek za živa nosíval.

Sotva ji na hlavu vsadil, viděl však ihned, má-li před sebou lidi dobré či zlé.

I řekl sobě: „Zde mi růže nepokvetou! Uhnu bratřím!“

Rozloučil se s nimi a překročiv domovní práh, pěkně pravou nohou, ubíral se s chocholačkou a s kohoutem do světa.

Statně a vesele vykračovali sobě kohout a slepice, hovoříce mezi sebou kuří řeči. Blažen jim nerozuměl.

„Kykyrykykyky,“ kokodal kohout, — „Blažen podědil nejlíp.“

„Kukurukukuku,“ odpověděla slepice, „uvidíme. Uvidíme.“

V poledne Blažen usedl pod křoví do stínu. Rozdělil se se svou drůbeží o chléb, a Černucha jala se zcela srozumitelně kdákati:

„Blažene, Blažene! spolehni na mne: vždycky ti dobře poradím! A kde zakokrhám, tam přijde neštěstí!“

„Vím od nebožky matky, že čeká na dům neštěstí, kde slepice kokrhá,“ odtušil Blažen. „Ale chceš-li mně radiť, poslechnu.“

Kohout, ten napjal ostruhy, postavil se pyšně před Blažena, zakýval významně hlavou a zazpíval:

„Dobře jsi jednal, Blažene, že’s námi nepohrdnul. Za to, budeš-li chtěť, aby slunce svítilo, jen si mě posaď na rámě; a schováš-li mne do pytle, spustí se déšť.“

„Toho by se penězi nedoplatil,“ odtušil Blažen. Posadil si kohouta na rámě, a měl cestu nejkrásnější. Slunce lahodně hřálo, louky voněly, šlo se jako v aksamítě. Blažen zahvízdal si veselou písničku a s lehkým srdcem jako ptáček ubíral se světem.

Na pravo, na levo křoviny, před ním a v zadu cesta; konečně se zatočila, a Blažen se svou drůbeží ocítil se v podlesí před hospůdkou, kde byl hospodský veliký lakomec.

„Co mi dáte jísť?“ volal naň vstoupiv do sednice; „jsem chudý pocestný, mám hlad, ale peněz nemám.“

„Tedy si upecte kohouta, kterého máte na rameni!“ usoudil hospodský.

„Toho neučiním,“ hájil se Blažen.

Hospodský pokrčil ramenoma: „Pro lidi, kteří neplatí, u nás se nevaří. — Beztoho nám teď na poli nic neroste, nepršelo již po čtvrt léta, a sami mřeme hlady!“ A povzdychl sobě: „Samé báby, samé báby, žádný déšť!“

„Není-li jiného,“ řekl Blažen, „od toho vám pomohu. Jen mi přineste jíst a pít!“

Hospodský pohleděl nedůvěřivě na záplatovaný pytel, na zapopeleného kohouta a na starou chocholačku i změřil si Blažena od paty k hlavě. Mínil, že přišel k němu šibal; ale když mu připadlo, jaká je po zemi z nepršení nouze, myslil, ať již je tak nebo tak, šel a přinesl Blaženovi, čeho žádal. Počítal, dokáže-li Blažen, co slíbil, že jemu, hospodskému, sousedé za Blažena dobře zaplatí.

Blažen nakrmil nejprve svoji havěť, potom strčil kohouta do pytle a posadil se k tabuli.

Hned sehnaly se mraky a spustil se veliký lijavec. Trval po několik dní. Teprve, když Blažen uznal deště dosti, vypustil kohouta a zas se vyjasnilo. Hospodský se tomu ukrutně divil, častoval Blažena a pověděl sousedům, že má u sebe člověka, který velí počasí.

Sousedé se sběhli, vychvalovali Blažena do nebe, děkovali mu, snesli, co jen ráčil a slibovali mu hory, doly.

Ale Blažen nedal se uprositi. Tvrdil, že ho také jinde bude potřeba, složil své věci a šli.

Zatím se pověsť jeho roznesla široko, daleko. Nežli došel nejbližšího města, věděl již o něm každý. Od vidění neznal jej ovšem nikdo, a hvězdy svítily dávno již na obloze, nežli k městu dorazil.

Zaklepal hned u krajního stavení, neboť světnice byla osvětlena; patrně lidé uvnitř bděli. Oknem viděl Blažen, jak selka koláče z pekárny vysazuje a jak na novo do pece přikládá.

V malé chvíli ozvaly se kroky po síni, klíč zarachotil a ve vratech objevila se stařena nevlídného vzezření:

„Co dobrého?“ ptala se zostra.

Blažen znamenal, že se nedobře potázal, chtěje tu přenocovati. Černucha zakokrhala.

„Pečete koláče na pohřeb,“ odpověděl Blažen. „Připravte se na to!“

Stařena se jízlivě zasmála:

„Na pohřeb! Co vám to, panáčku, připadá? Zítra vyvdáme dceru!“ I zavřela hlučně vrata.

Blažen zaklepal u stavení vedlé.

Otevřit přišel mladý muž se svítilnou v ruce, a vypadal neméně zpurně než ona babice. Slepice zakokrhala podruhé.

Blažen zakroutil hlavou:

„Chtěl jsem u vás přenocovati, ale číhá tu neštěstí. Varujte se!“

Mladík se rozesmál:

„Aj, aj, proroku! Zítra si uvedu do domu nevěstu! Celý den již praská vesele oheň ve vedlejším stavení!“

A nechav Blažena státi před prahem, zavřel na petlici.

Blažen rozmýšlel se již, kde by zaklepal po třetí. Šel k druhému městu a dosel za můstek k domku se zahrádkou. Měsíc svítil nad ním přívětivě, v oknech kvetla levandule a na střeše hnízdili čápi.

Blažen dodal si mysli a zaklepal.

V sednici objevilo se světlo, potom zmizelo, a vysvítilo teprv, kdy mladá žínka vstoupila na práh.

„Co nám nesete?“ oslovila příchozího.

„Pokoj vám,“ odvětil Blažen. „Přijměte mě dobří, šťastní lidé, pod střechu na tuto noc!“

„Milý brachu,“ odpověděla žínka, „dobří snadže jsme; ale šťasten není v tomto městě nikdo. Král náš často nás stíhá krutými metlami, nerad vidí koho veselého, nebo sám je neustále smuten. Také nám nedávno všechno na poli potlouklo. Chcete-li však noclehu, toho vám mileráda dopřeji.“

Kynula mu přívětivě a usmívajíc se, uvedla je všechny tři k muži svému. Muž uvítal je neméně vlídně než ona.

Zželelo se Blaženovi ubohých lidí i přál si, aby se jim nějak zavděčiti mohl; jinak byl rád, že pohoví ztrmáceným údům.

Uhostil se na komoře, kohout usedl na jabloň před oknem, Černucha našla sobě starou kukaň.

Slunce nahlédalo již do oken, když kohout ráno na haluzi zakokrhal:

„Vstávej, Blažene, vstávej! Již jdou! již jdou!“

Blažen promnul si oči z tvrdého spánku, rychle přehodil přes sebe halenu a nevěda, co se děje, přistoupil k oknu: zahradní pěšinou kráčeli k domku neznámí páni v kloboucích s péry a v pláštích zlatem premovaných. Selka krmila na dvoře selata.

Pánové před ní smekli a promluvili:

„Povězte nám, matičko, kde jest ten požehnaný muž, který jest velikým prorokem a vyvoleným božím?“

Selka nevěděla, má-li se diviti více tomu, že tak vzácní lidé před ní smekají, anebo tomu, co slyšela.

„Jak bych já, prostá žena, mohla pověděti?“ křižovala se: „to se, urození páni, nějak mýlíte!“

„Však nemýlíme,“ pravili, „je to zde u vás!“

„Nevím, než o chudém pocestném v haleně, který mě žádal včera za nocleh,“ odpověděla žena.

„Doveďte nás k němu!“ rozhodli velmožové.

Selka vedla je na komoru, kde Blažen stál u okna, a páni ode dvora, hluboko se mu poklonivše, zahovořili:

„Veliká česť pro nás, že nám přáno, pozdraviti tebe, obdivuhodný proroku! Požehnána buď chvíle, kdy se nám milosti té dostalo!“

Teď nechápal počínání dvořanův Blažen: „Já že bych byl prorokem?“ vypravil posléze pracně ze sebe.

„Zanech skromnosti,“ odpověděli páni. „Víme, co jsi dokázal před nedávném, a včera při svém příchodu do slavného města našeho,“ při tom se opět hluboce poklonili, „prorokoval jsi v jednom stavení neštěstí: požár strávil je ještě noci té; zároveň uhořela dcera ze statku sousedního, která byla nevěstou jejich syna: pekli tedy koláče na pohřeb, jak jsi předpověděl! — Pověsť tvá vznesla se až ku královskému trůnu, a proto posýlá nás milostivý král náš k tobě: neboť králové dnes ráno ztratila se spona drahocenná. Pověz o ní, muži věhlasný!“

„Klamete se,“ odmlouval Blažen, „nejsem tak vševědoucí…“

Dvořané stáli na svém i řekli: „Nepřijímá král náš výmluv žádných; přísně nám přikázal, abychom bez tebe nechodili. Neučiníš-li po vůli králově, my i ty upadneme u něho v nemilosť.“

Tenkráte byla dobrá rada drahá. Blažen však brzy se vzpamatoval:

„K čemu bych chodil s vámi?“ pravil. „Doneste králi mou čepici, jako bych já u něho byl!“

A podával jednomu z nich, který před ním nejníže hlavu shýbal, kmotrovu vydrovku, dívaje se naň ostře. Netušilť v onom člověku nic dobrého.

Dvořan se zachvěl, skutečně neměl dobré svědomí. Vzal čepici, a co se druzí Blaženovi pokorně klaněli, všoupnul do ní nepozorovaně odcizenou sponu.

Trnul strachem, co se dále díti bude, ale těšil se, že dojista podezření od sebe odvrátil.

Tak došli k zámku. Král i s královou je dychtivě již očekával. Když je vyslechl a sponu ve vydrovici našel, velebil hlasitě moudrosť a pronikavosť Blaženovu. Vítězoslavně podal nalezený šperk králové, a posly poslal ihned s dary Blaženovi nazpět.

Blažen však vyhnouti chtěl se pouze chůzi do hradu a čepici vydal jen proto, že nic jiného po ruce neměl.

Za to hostitelka jeho byla jak u vidění. Nestačila se omlouvati, jak chudě jej pohostila a prosila ho tisíckrát za odpuštění.

Blažen ji ujistil, jak je za její laskavosť vděčen a rychle, co mohl, spěchal z města. Dal se se svými zvířátky cestou k řece, a když došli k nejbližšímu háji, uslyšeli za sebou koňský dusot.

Dvořané na koních blížili se to kvapem. Seskákali a promluvili takto:

„Sečkej! neutíkej díkům královým. Posýláť nás, abychom tě na hrad přivedli a ty jemu bys pověděl, kdo spáchal onu loupež. Hledali jsme tě, a hle, jedeme za tebou v plném cválu!“

Rozložili před ním dary královské: briliantový prsten, dvořanský plášť a Blaženovu vydrovici. Nebo tu prý mu král na důkaz obzvláštní přízně dovoluje nositi na místě širokého, zlatem promovaného klobouku, jakým oděni jsou ostatní dvořané, mezi něž on, Blažen, od dnešní chvíle náleží.

Blažen ocitnul se ve větších rozpacích nežli prve. Přemýšleje pak chvíli, odpověděl:

„Vyřiďte králi, svému a mému pánu, že mu vzkazuji úctu svou. Darů tak vzácných nejsem hoden, ale vydrovici svou rád beru nazpět: ta mému selskému stavu nejlépe sluší.“

Pohladil vydrovici a vstaviv si ji potěšen na hlavu, mluvil dále:

„Ten sponu vzal, kdo ku králi prvně dnes přijde, a nebude míti malíček!“

Nevěrný dvořan ustrašeně pohledl na prsty své a svých druhův, každý jich měl deset. Volněji sobě oddychl a kráčel ke hradu veseleji, než prve. Avšak čím přicházel blíže, tím se více znepokojoval, tím větší ho pojímala bázeň. Zdálo se mu, že stromy v podhradí naň ukazují svými větvemi, a když vstupoval do komnaty královy, pomátl se na dobro: přirazil dvéře za sebou tak prudce, že si malíček urazil.

Bolestí vykřikl. A když mu na mysl vstoupila slova Blaženova, pošel ho mráz.

Dvořané hleděli na sebe užasnuti. Nectný sluha pak uvrhl se k nohám královým a sepjatýma rukama prosil za milosť.

Král ho přísně potrestal a rozhněval se zároveň, že Blažen dary jeho zamítl. I vyhledal skvostů ještě vzácnějších: stříbrem protkávanou čabraku a koně nejkrásnějšího z celé stáje.

Avšak Blažen byl již daleko za branou. Najednou uviděl kotouč prachu, a dech se v něm zarazil, zas tu poslové královští. Předvedli koně před něho, prostřeli před ním na zemi plášť a pomáhali mu do třemenů.

Blaženovi nebylo již vyhnutí. Král a králová očekávali ho na trůně; chodby a schody, kudy kráčeti měl, okrášliti dali květinami.

Jakživo nezdálo se Blaženovi ani ve snu o takové nádheře. Leč král povstal, pokynul a oslovil ho takto:

„Vím, šlechetný muži, že není nic, čeho bys nedovedl. Mnoho již pro mne jsi učinil, jedno však mi ještě učiň: co kraluji, nezamhouřil jsem oka. Klesnu-li večer unaven na lože, narůstají mně křídla, procházím se v překrásných zahradách, šplouchají kolem mne přelíbezné vodopády, jakási kouzelná moc provádí mne rajskými krajinami; ale za dne se potácím vysílen, žeť ani žezla udržeti nemohu. Cokoli lékařů jsem se tázal, nikdo nevěděl rady. Pomůžeš-li mně, odměním se ti královsky.“

Blažen se zarmoutil a děl:

„Mnoho na mne vkládáš, královský pane; k tomu síla moje nestačí.“

Král však pokládal to za výmluvu.

„Chceš-li mne přelhávati?“ zvolal rozzloben. „Jsi-li tak nevěrný, jako veškeří sluhové moji? Učiň, čeho žádám, anebo propadneš zaslouženému trestu!“

Toho se Blažen nenadál. Určil sobě tři dni na rozmyšlenou a rmoutil a strachoval se, neb ani Černuchy ani kohouta nespatřoval okolo sebe. Sám o sobě rady sobě nevěděl.

Avšak když zacházel do své komnaty, čekali naň již oba přede dveřmi.

„Ještě jednou ti poradím,“ dí Černucha, „ale teď již naposledy; dbej, aby to nebylo nadarmo, jinak jsi ztracen! — Oznam králi, že vůli jeho přijímáš, ale ať po tři dni nikoho do zahrady nevpouští!“

Blažen jí srdečně poděkoval, poslechl a Černucha ho vedla do zahrady. „Bude ti s námi jíti do podzemní říše,“ pravila mu, „a ať tam vidíš, co vidíš, ničeho se rukou nedotýkej! Pro příhodu vezmi s sebou šípkový prut!“

Zastavila se pod šípkovým keřem a vyhrabala jamku.

Před Blaženém otevřela se písčitá cesta. Točila se v různých oklikách a vedla k železné mříži.

„Pusťte mě napřed,“ pravila tu tiše Černucha, „a otevrou-li, vklouzněte rychle za mnou!“ Potom zaťukala zobákem na bránu.

„Kdo to?“ ozvalo se zevnitř.

„Dobří známí,“ odpověděla Černucha.

Brána se pootevřela a vrátný havran všoupnul hlavu do dveří. Uviděv černou chocholku, otevřel plně.

Kavky, vrány, krkavci a všelijací černí a draví ptáci, již kolem na větvi seděli, sestrkovali hlavy:

„Jsme tu všichni?“

„Nejsme,“ odpověděla Černucha.

„Tedy necháme otevřeno,“ pravil havran.

Černucha vedla společníky svoje ke bráně zlaté. Zde se zastavila.

„Teď již dále nemohu,“ oslovila Blažena, „a ty mně hlavu setni!“

„Kterak bych ti mohl čím ublížiti za tvoji upřímnosť?“ zdráhal se Blažen, a oči naběhly mu slzami.

„Nic mně tím neublížíš,“ ujišťovala Černucha, „naopak, prospěješ mi. Švihni mě jen tím šípkovým prutem!“

Tu již Blažen déle neodporoval. Hlava odlétla, a Černucha proměnila se v lesklé bílé kuře, bez poskvrny. Zlatá brána svítila před nimi, otevřená dokořán, a Blažen stanul jak omráčen: s vysokých skal, obrostlých rudým květem řinuly se stříbrné vodopády a košaté stromy vroubily jezero, na němžto se houpaly křišťálové lodi zlatem vykládané, jak by po vodě plouly bílé průhledné květy protkané paprsky slunce. Lodičky vábily k posazení, ale Blažen vzpomenuv na napomenutí Černušino, odvrátil hlavu: „Lákejte si, lákejte,“ pravil k sobě polohlasitě, „já mám jiného na práci, nežli se po jezeru projížděti!“

„Tak, tak,“ pochválil jej kohout; „kdybys byl usedl, byly by tě odvezly k dalekým břehům a nikdy víc bys se byl nevrátil.“

I naslouchal Blažen, kterak zpívají ptáci ve větvích poskakující a měnící se v barvách nejpestřejších, červení honili se tu se zlatými a volali na se mluvou ptačí.

„Jsme tu všichni?“ ozval se v zadu rajský pták.

„Nejsme,“ odpověděl kohout.

„Tedy necháme otevřeno,“ dodal onen.

Kohout hupkal dále a doprovodil Blažena až ke mříži stříbrné, kde se posadil.

Za stříbrnou mříží honili se ptáci sněhobílí na stromích kvetoucích liliemi. Uprostřed v zelenu zvedala se besídka zastřená růžovými oponami, poházenými plnými karafiáty.

Jen vstoupil, uslyšel Blažen nad hlavou: „Jsme tu všichni?“

„Nejsme,“ odpovědělo kuře. Pak se obrátilo k Blaženovi a pravilo: „Jsme u cíle. Ale ještě nejtěžší věc zbývá tobě učiniti. Zastřeliť nesmíš nikoho z nás, a přece chytnouti musíš tam toho bílého orla, který si právě na skále hladí zobák o větev dubovou: nebo to jest duše králova, kteráž od něho vždy v noci odletuje, a pokud se k němu nevrátí, potud nebude míti král pokoje.“

I jal se Blažen orla lákati. Napodobil hlas orlí, ale orel se nepohnul.

Na stěně visel bělostkvoucí kruh na zlaté šňůře: přímo vybízel, aby Blažen jím svoje štěstí zkusil, že se orla nemine. Blažen natáhl ruku — a vzpomněl si na slova Černušina: „Nedotýkej se ničeho!“ Na štěstí v čas. Nebo by se kruh býval mu svinul okolo krku a připravil jej o život.

Blažena projela myšlénka. „Kéž bych uměl řeč orlí!“ zašeptal tiše.

Kuře zoblo do zlatokvěté bylinky opodál a podalo Blaženovi jakési zrnéčko. Jedva je pozřel, uměl řeč všech ptáků, co jich kolem bylo.

Sedl tedy na pahorek pod dubem a jal se vypravovati:

„Tak jsem byl v jedné zemi, kde bylo hojnosť všeho: zvěře, ptactva, všeho pohodlí. Ale nejkrásnější ze všeho byl dubový háj, kde třikráte do roka žaludy zrály. Každý žalud měl zlatou mísku a pod šupinou jádro, jež hojnosť ptáků za sebou lákalo.“

Orel nic. — Blažen pokračoval:

„Jeden takovýto žalud odnesla vrána v zobáku a pustila jej před mramorovým zámkem, kde právě tenkrát slavil nastolení mladý a statný král. Žalud padl před práh, zaryl se do země a ráno, kdy se král probudil, spatřil před oknem krásný vysoký dub se stříbrnými větvemi. Vrcholkem dotýkal se nebes, a na něm nejvýše seděl orel bělostný nad stříbro a nade sníh. Jen jen mu peří blyštělo. I zatoužil král po orlu tom, ale orel mu zmizel a víckrát jej král ani okem nespatřil. Od těch dob chřadne a chřadne, nemaje ve dne ani v noci pokoje; jest nevrlý a celá země strádá s ním. Kdyby orel ten se vynašel, bylo by pomoženo i králi i jeho poddaným, a všichni by ho velebili.“

Tu se orel zvedl a sedl Blaženovi na ruku jako krotká holubice.

Blažen se rozradoval. Pohladil kuře, a kuře doprovodilo jej až k sousední ohradě.

Když Blažen překročil práh, ozval se ve větvích šustot: „Jsme tu všichni?“

„Jsme tu,“ odpovědělo kuře. Rozepjalo křídla a usedlo na nejbližší strom. Stříbrná mříže se zavřela, kohout čekající naň u vchodu zakýval spokojeně hlavou: „Tak, tak, Blažene!“ a vedl Blažena ke mříži zlaté.

Nežli ku mříži oné došel, pravil ještě Blaženovi: „Zde tě nebudou chtíť propustiť, ale vezmi hrst mého popela a, budou-li na tebe dorážeti, vsyp jim jej do očí!“

Po té zakokrhal plným hlasem: „Jsme tu všichni!“ Zatřepotal křídloma, oklepal se a peří svítilo mu nad zlato nejčistší, nade slunce. „Tak mohu mezi vás!“ zazpíval a sedl mezi ostatní ptáky.

Zlatá mříže se zavřela, a Blažen ocítil se opět mezi havrany. Ti již na něho u brány čekali, všicci rozlíceni, nebo byli uznamenali, že se mezi ně vedral člověk, a hotovili se vyklovati mu zrak.

Ale Blažen nelenil a hodil proti nim popel, jak mu kohout byl kázal. S hrozným krákotem a mhouříce oči rozletěli se dravci na všechny strany.

Blažen prošel železný vchod, a sotva se tak stalo, zavřel se vchod za ním s velikým rachotem.

Blažen ocítil se opět na točité cestě vedoucí nahoru a za krátko stál pod šípkovým keřem. Vítězoslavně kráčel do hradu, kde ho král očekával pln toužebnosti. Před hradem stálo v řadách vojsko a střelbou z ručnic oznámilo králi, že se Blažen blíží.

Král sestoupil s trůnu a šel mu v ústrety. „Neseš-li mi poklid?“ tázal se.

„Nesu ti bílého orla, jasný králi,“ odtušil Blažen; „toho-li dovedeš opatrovati, vždy budeš spáti jako beránek.“

Král cítil z toho veliké potěšení a dal umístit orla ve svou ložnici, odkud byla vyhlídka do předhradí. Skutečně se vypínal tam dub do nebe vysoký, na němžto větve se leskly stříbrem. Hned první noci spal král utěšeně.

I svolal druhého dne veškeré dvořanstvo a takto promluvil k němu, ukazuje na Blažena:

„Není rozšafnějšího, moudřejšího a opatrnějšího muže v království mém: protož ustanovuji jej prvním radou a strážcem svých pokladů.“

Blažen omlouval se, že prostým jest na takový úřad, ale když král povoliti nechtěl, vyžádal si alespoň, aby se dřív ještě projeti směl po zemi.

Král svolil, Blažen dal zapřáhnouti do nádherného kočáru a vyhledal především ony dobré lidi v domku se zahrádkou. Přivezl jim hojných darů a potom jel navštívit bratrů svých.

Bratři užasli, když před jejich statkem zastavil nenadále tak stkvostný povoz, a z něho vystoupil vzácný host, oděný pláštěm a kloboukem panským.

Nevěřili svým očím a také Blažena v obleku tomto nepoznali.

Blažen vtlačil klobouk hluboko do očí a pravil přeměněným hlasem:

„Jak se máte, lidičky? Přijel jsem, abych vyšetřil, jak se kde komu daří. Jste-li spokojeni?“

Tu jali se bratři Blaženovi naříkati na nepříznivá léta, na neúrodnou půdu, na špatné výdělky.

„Vidím,“ pravil po té on, „že se vám nevalně vede; chudobný jest váš příbytek. Ale jste-li sami dva, přece byste snad mohli vycházeti. Máte-li snad koho třetího?“

Bratři podívali se na sebe trochu rozpačitě, a potom Nepřej promluvil za oba:

„Bývali jsme tři, jasný pane, ještě do nedávna. Třetí z nás bratrů,“ a utřel si oči, jako by plakal, „zmizel nám před nějakým časem nenadále. Hledali jsme ho v celé krajině, vynaložili jsme veliké peníze na jeho nalezení, přišli jsme tím až na mizinu, ale…“

Nepřej zatrhl, jako by mu vzlykot dusil řeč. Blažen pokýval hlavou, smekl klobouk a posadil si na hlavu vydrovici po kmotřínkovi.

Tu bratři Blažena poznali a začali se lísati k němu. On pak promluvil k nim přirozeným hlasem svým:

„Děkuji vám, bratři, za vaši lásku a, byste věděli, že nejsem neuznalý a že na bratry své nezapomínám, tu vezměte na památku! Vidíme se naposledy. Úřad můj mi nedovoluje, bych po světě se projížděl.“

Při tom vytáhl z kapsy svého pláště dva měšce a jeden z nich bratrům podal.

Bratři chopili se měšce chtivě, líbali Blaženovi ruce a vybízeli jej, aby od nich tak rychle neodcházel.

Avšak Blažen, že má naspěch. Koně také hrabali, frčeli a když Blažen sedl do kočáru, letěli jako vítr nazpátek k sídelnímu městu.

Jedvaže Blažen se vzdálil, rozvázali bratři zvědavě měšec: lesklo se to v něm zlatě a zvonilo jako drobné dukátky. Radostně jali se děliti mezi sebou. Nastojte! na dně ležel lísteček:

„Odměřuji, jak jste vy měřili mně. Dukáty ode mne jsou tak pravé, jako vaše ke mně láska.“

Hned jali se bratři prohlížeti obdržené peníze a nalezli, že jsou to samé bezcenné cetky.

Blaženovi naproti tomu vedlo se dobře: zastával spravedlivě svůj úřad, při čem vydrovice konala mu výborné služby, a král, co spaní našel, byl nejmilostivějším králem v šírém okolí.