Z pohanských božnic pražských

Údaje o textu
Titulek:	Z pohanských božnic pražských
Autor:	Popelka Biliánová
Zdroj:	Národní listy roč. 72, č. 160. str. 6 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	18. 08. 1932
Licence:	PD old 70

V Praze a v nejbližším jejím okolí jest soustředěno tolik bohoslužebných míst, zasvěcených božstvům pohanským, že Praha jest tu skutečným bohoslužebným střediskem předků našich.

Na Děvíně proti Vyšehradu uctívána byla bohyně vody Děvana, na Moráni u Emaus bohyně smrti Morana, na Petříně-Perunově týně hromovládce a bůh ohně Perun, na vrchu Bábě bohyně pramatky země Bába, na Krtni bůh blahobytu Krt-Krodo. A ještě je zde v Praze jedno božiště. Svantovítovo na hoře, kde stojí náš Hrad — sídlo starých knížat a králů českých.

Svantovít byl nejvyšším bohem baltických Slovanů Ránů, měl svou slavnou božnici v městě Arkoně na Rujaně, kde mu byl zasvěcen bílý kůň. U nás je Svantovít ztotožňován s bohem slunce, jemuž staří Slované vzdávali zvláštní pocty jak při východu, tak při západu. Ale jest zajímavo, že vznik jména Svantovítova kladen jest až do dob křesťanských. Ludvík, syn císaře Karla, válkou pokořil si Rány, rozmetal svatyně jejich bohů a poslal tam kněze, aby lid obrátili na víru křesťanskou. Potom založili v Arkoně novou svatyni ke cti sv. Víta korvejského. Ale Ránové na Rujané po čase setřásli se sebe porobu i křesťanství, vrátili se opět k víře pohanské, ale ponechali si sv. Víta, avšak uctívali ho jako své božstvo nejvyšší pod jménem Svantovíta. Ale za Valdemara, krále dánského, byli opět poraženi a porobeni, socha Svantovítova skácena, uvázána na provaz a smýkána po městě, až konečně rozštípána a spálena.

U nás na Hradě pražském — tedy na hoře Svantovítově — stalo se zas něco jiného, ale podobného. Sv. Václav založil zde r. 928 románský kostelík — rotundu ke cti sv. Víta, kam uložil rámě světcovo, jež sv. Václavu daroval německý císař. A před tím stály již na Hradě dva křesťanské chrámy — Panny Marie a sv. Jiří.

Staré hradiště sahalo jenom před nynější kostel sv. Víta k západu. Stála by tedy rotunda sv. Víta právě na posvátném místě Žiží, kde snad uctíván byl Svantovít. A snad i sv. Jiří, jenž zobrazován jest vždy na koni, byl sem úmyslně zvolen jakožto náhrada za Svantovíta s bílým komoněm. O posvátném bílém koni jest u nás více památek.

Tak hned v Ořechu — dříve Ořechov — blíže Krtně a Stodůlek pověst vypravuje, že zde měl svůj svatoháj, ale byl pronásledován a zabit a padl na místě, kde teď stojí v Ořechu kostel. Na jednom z jeho sloupů jest tento výjev zobrazen. A na Ořechovce v Dejvicích proti Hradčanům kolují též pověsti o bílých koních.

A v Koněprusích na Berounsku — prusý znamená ve staroslovenštině bílý — ve skále byla veliká jeskyně, v níž prý uctíván byl — bílý kůň. Bílý kůň jest u Slovanů bytostí už sám sebou jaksi posvátnou. Libuše jezdila na bělouši, i sv. Václav, i blaničtí rytíři a j.

V prvních dobách křesťanských nařizovali papežové svým kněžím, aby křesťanské svatyně zakládány byly na místech pohanům posvátných ke cti těch svatých a světic, kteří se jaksi kryjí s významem pohanských božstev, dříve zde uctívaných — na př. sv. Vavřinec na ohni upálený na Perunově týně. U sv. Víta — Svantovíta — je to pravda jen shodný souzvuk jmen.