Z pohádkového kraje/Pasákova píšťalka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Z pohádkového kraje
Alfons Bohumil Šťastný
◄ Dubová truhlice Pasákova píšťalka Ve vzdušných krajích ►
Údaje o textu
Titulek: Pasákova píšťalka
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 63–68.
Licence: PD old 70

Byl jasný den podzimní. Po obloze honily se bělavé mráčky, „beránky“, a na rozlehlé pastvině honili se beránkové skuteční. Ve stádě byli nejen beránkové, ale i tiché ovečky s vlnou jako padlý sníh. Strážcem zvířátek byl chudý pasák Jeník. Seděl právě na nízkém pahorku a držel v ruce malou, úhlednou píšťalku. Zrak jeho bloudil po hynoucí přírodě a časem se zarosil.

„Ach, má drahá matičko,“ zaúpěl Jeník, „kdybys mi tak umřela! Co bych si, já ubohý, bez tebe počal? Kéž by Bůh dal, abys brzy se uzdravila!“

Zrak Jeníkův svezl se na píšťalku.

„Ty věrná moje družko v radosti i v žalu!“ zvolal a přitiskl píšťalku k srdci. „Vlij útěchu do srdce mého, jako jsi jindy činívala.“

A přiloživ píšťalku ke rtům, vyloudil z ní první ton, tak žalostný, až srdce v těle se zachvělo. A dál a dále vyznívaly z prostého nástroje zvuky žalostné, až ovečky podzvihovaly hlavu divíce se, proč vůdce jejich dnes tak truchlí.

Jeník neviděl, neslyšel, co se děje kolem něho; duše jeho hroužila se v dojemný nápěv. A píšťalka pěla dále zjevujíc žal, jenž svíral srdce mladého pasáčka. Zdálo se, že hudební nástroj čerpal zdroj svých nápěvů přímo z duše hudebníkovy.

Jemným, táhlým tónem skončil Jeník píseň a hluboce vzdychl.

„Výborně, hochu!“ zazněl za jeho zády hlas a užaslému pasáčkovi zjevil se bohatě oděný pán, jenž vedl za ruku malého chlapce, rovněž skvostně oblečeného. „Výborně, hochu,“ opětoval, „jsi zrovna mistr. Kdo tě učil?“

„Nikdo, milostivý pane,“ odpovídal Jeník uctivě, divě se, že jeho hra mohla vzbuditi takový úžas. „Píšťalka moje vyluzuje sama takové zvuky.“

„A hráváš-li vždy jen truchlivé písně?“ vyzvídal pán.

„Ach, milostivý pane,“ povzdechl hoch a po lících kanuly mu slzy, „i veselé písně zaznívaly krajinou, dokud matička moje byla zdráva. Ač mívali jsme často nouzi, přece cítili jsme se dosti spokojenými. Tenkrát měl jste, pane, slyšeti moji píšťalku! Rozezvučela-li se, vše kolem dalo se do tance. I moji svěřenci bývali čilejší. — Však teď toho už nedovedu. Jak také má píšťalka zníti vesele, když v srdci mém zahnízdil se žal?“

„Ubohý chlapče!“ politoval pán. „Tedy stůně ti matka? Kde bydlíš?“

„V oné chaloupce,“ ukazoval pasáček na nedalekou chatrč.

Hošík provázející pána, jal se mu něco našeptávati.

„Můj synáček prosí, abych mu koupil tvoji píšťalku. Co za ni žádáš?“ optal se pán.

„Píšťalku svou že bych měl prodati?“ ulekl se pasáček. „Jediné své radosti měl bych se odříci? A byť byste mi, pane, celé království podával, píšťalky vám nedám.“

„Vidíš, synu,“ obrátil se pán k hošíkovi, „píšťalky nedostaneme. Kdybych ti však dal několik takových penízů,“ a ukázal pasákovi veliký zlaťák, „neprodal bys mi píšťalky? Za tyto peníze zjednal bys matce lékaře a mohl bys jí přilepšiti. Oč, že by pak její nemoc zmizela?“

Pasáček sklonil hlavu. V nitru jeho zuřil krutý zápas. S jedné strany láska k milému nástroji a s druhé láska k matce. Posléze se rozhodl.

„Budiž,“ zvolal chvějícím se hlasem, „pro matku chci vše obětovati. Vezměte, pane, píšťalku a opatrujte —“

Pro pláč nemohl domluviti.

„Zlaté srdce!“ zašeptal pán pohnutě. „Nuže, tu máš deset zlaťákův a píšťalka je naše.“

„Milostivý pane,“ prosil Jeník, „jen jediného mi dopřejte! Dovolte, abych směl posledně zahráti si na píšťalku.“

Pán svolil.

Jeník uchopil píšťalku a počal hráti tak dojemně, tak žalostně, až pánovi vstoupily slze do očí. I hošík se rozplakal. V písni té jevila se nezměrná bolesť Jeníkova nad odloučením se od milého nástroje.

Pasáček skončil.

„Hraješ andělsky,“ chválil ho pán. „Škoda by bylo tvých vloh, aby zajíti měly v této samotě. Uvidíme. — S Bohem!“

Za krátko zmizel i s hošíkem za pahorkem.

Jeník osaměl. Srdce svíralo se mu žalem, když pomyslil, že již nikdy neuslyší své milé píšťalky. Ale, když pohlédl na zlaťáky, upokojil se.

„Matička bude opět zdráva a to bude mne více těšiti než píšťalka!“

Radostně hnal stádo do vesnice. Vypověděl matce vše a běžel ihned pro lékaře.

Za několik neděl zotavila se matka tak, že mohla opět vycházeti. Jeník byl radostí unesen. „Teď již neželím své píšťalky; ano, děkuji onomu pánovi, že ji ode mne koupil. Jinak by moje matinka dosud trpěla.“ —

Jednoho dne přijel k chaloupce bohatě oděný sluha, vyřizuje, že Jeník má dostaviti se do zámku královského. Pasáček divil se velice pozvání; přece však následoval příchozího, jenž zavedl ho ke kočáru, a za chvíli uháněli koně tryskem po silnici. Posléze stanuli před nádherným palácem. Sluha uvedl pasáčka do skvostné síně a odešel. Jeník divil se veškeré té nádheře a neodvážil se ani pohnouti, aby něčeho nepoškodil. Tu otevřely se dvéře a do komnaty vkročil pán s malým hošíkem. Jeník ho poznal; byl to onen, jenž koupil od něho píšťalku. Radostně padl mu k nohám a vroucně děkoval za pomoc, jež přispěla k uzdravení jeho matky.

„Tedy již nechtěl bys píšťalky své zpět?“ usmíval se pán.

„O chtěl,“ odpovídal hoch; „ale patří již vám.“

„Na tom nezáleží!“ odpovídal pán a podával Jeníkovi píšťalku.

Ten chopil se jí radostně, tiskl ji k srdci a líbal horoucně.

„A nyní nám zahrej!“ velel pán. „Ale nějakou veselou!“

Jeník spustil. Hoj, jaké veselé tony budily se z prostého dřeva, až nohy samy poskakovaly! Malý hošík dal se do tance; pán sotva že zdržel se, by ho nenásledoval.

„Výborně, hochu!“ chválil ho pán.

Jeník přiblížil se k němu a podával mu píšťalku.

„Děkuji vám, milostivý pane, že jste mi dovolil ještě jednou si zahráti. Teď budu úplně spokojeným.“

„Co tě napadá?“ usmál se pán. „Co král dá, nikdy zpět nevezme!“

Jeník se zarazil. Tedy sám král to byl, s nímž právě mluvil! Poděšen jsa chtěl vrhnouti se na kolena; král však mu v tom zabránil.

„Utiš se, a chovej se tak, jak u svého stáda. Či není král také člověk? Píšťalku ti vracím, jest opět tvoje. Můj syn sice po ní velice toužil; ale co mu byla platna, nedovedl-li na ni zahráti tak, aby to srdce rozehřálo! Dal jsem ho učiti u nejslavnějších mistrův, ale marně. Píšťalka zněla vždy tak jednotvárně, že nikdo hry si nevšiml. Toliko ve tvých rukou nalézá se na pravém místě. Podrž si ji, jakož i buď ubezpečen, že ti zůstanu nakloněn.“

Král splnil svůj slib. Dal Jeníka cvičiti hudbě. Obeznámil ho s mistry hudebního umění, nelitoval péče, ani nákladu. A snaha jeho byla odměněna. Z Jeníka stal se hudebník, jehož jméno po všem světě pronášeno bylo s největší úctou. Rozumí se, že i matička sdílela štěstí synovo.

Jeník nikdy nezapomněl na prostou píšťalku, jež dopomohla mu k pozdějšímu blahu.