Z pamětí krevních písařů/XIV. O svářích mezi různověrci za kralování J. M. Cé. Maximiliána

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Z pamětí krevních písařů
Josef Braun
◄ XIII. Kterak pohřeb králův oslaven XIV. O svářích mezi různověrci za kralování J. M. Cé. Maximiliána XV. O panu Kodicillu, muži učeném i urozeném ►
Údaje o textu
Titulek: XIV. O svářích mezi různověrci za kralování J. M. Cé. Maximiliána
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 211–225. Dostupné online.
Licence: PD old 70

„Jářku, bratře Haluzo, dnes ti Pán Bůh požehnal. Tisků, jak vidím, máš již na mále —“

Starý, ramenatý sedlák v hrubém kožiše zahovořiv tato slova, stisknul upřímně pravici obstárlého suchého muže šedivé brady, stojícího za krámkem, sbitým na spůsob stolu z několika prken krátce přiříznutých a na čtyřech dřevěných nohách spočívajících. Na „krámku“, bílým plátnem prostřeném, bylo něco knih různé velikosti, tloušťky i zevnějšku, ponejvíce s rudě červenou ořízkou a v tuhé vepřovici vázaných.

„Toť před velikonocemi každoročně,“ odpovídal Haluza, pokyvuje hlavou. „Však mi synek z Pražské impressí brzo nových přinese. Ó bych jen v týdnu všecky tyto doprodal! Ale nemohu v pravdě naříkati, že by prodej šel pomalu. Buď Bohu chvála, počet kupců v posledních časech valně se přimnožuje — přijdou nejen ze vsí, ale i z městeček a sídel vládyckých.“

„Toť, že máti naše, Jednota, roste a před ostatními s vyznáním svým ostýchati se nemusí,“ liboval si sedlák Petr. „Bohu za to dík a králi Maximilianovi česť a chvála. ‚Umí se v pravdě křesťansky snášeti,‘ pravil dnes ve sboře kazatel a my všickni jedním hlasem se modlili za delší rozumu jeho osvícení. Byl věru čas, aby svitli již lepší dnové nám Bratřím ubohým, vezdy tištěným a pronásledovaným —“

„Pravda svatosvatá,“ přisvědčoval Haluza, „že tento král namnoze pravým opakem svého otce, povždy krutého a přísného. Ovšem nám neublížil, a když ondy bratr Nikodem do Vídně zajel, přinesl potěšná slova králova, že můžeme náboženství své vykonávati tak, jako v letech dřívějších. Ale proč hned po té mandát krále Vladislava proti nám obnovil? Ovšem, víme, že jen na oko, ale mnohé z nás přece zaráží a nepřátelé naše posiluje. Brachu, často o tom mluvíváme s bratrem kazatelem, kdykoli podvečer k němu na pohovor či s novými knížkami zajdu. Víš-li, čeho teď, za vlády tohoto krále milostivého v této zemi potřebujeme? Ničeho jiného, brachu milý, nežli lásky opravdové jedněch ke druhým, aby luterští či podobojí nechtěli býti nad námi i nad sebou ku škodě všech, ale aby spokojili se býti vedle nás na pojištění lepší budoucnosti všech nás i země naší —“

„Však již jest slyšáno,“ mluvil sedlák, „a ve sboře dnes horlivě o tom promlouvali, že pan Felix[1] ochotně přivolil, aby pan Krištof z Hrádku, bratr náš, jménem Jednoty s nimi, luterskými, o konfessí společně pracoval —“

„Bohdejž, aby k dobrému bylo. Slyšel jsem, kterak jemu dobré snášení se s námi přislibovali. Však nebudeme dlouho čekati — král již v Praze a sněm se počne co nevidět —“

„Musím se ubírati,“ hovořil sedlák Petr. „Jen když jsem tě viděl. Zajdu teď do města málokdy, a to ještě jen k vůli pobožnosti. Mám domů s dobrou půlhodinu a nerad bych promokl. Hle, toho mraku —“ a obrátiv se, mávnul rukou směrem k hřebenaté střeše domu, u něhož stáli.

„Aj, jaká novota,“ dodal rychle, pohlédaje udiveně na průčelí domu, kdež mezi pestrými arabeskami na bělavých pentlích divně vinutých německé průpovědi velikým písmem zřetelně se černaly. „Toho tu dříve nebývalo —“

„Věru že nebývalo,“ zahorlil Haluza, ani se neohlédnuv, „aby kde který přiběhlec, zbohatnuv z nás, cizinský zvyk a jazyk bez ostychu zde zaváděl. Všimni si těch průpovědí — bys sebe lépe čísti uměl, nepřečteš jich. Jsou německé —“

„A kdo, prosím tebe, se opovážil — —?“

„Chvíli tě zdržím. Ale nelituj. Před některými lety přišel do města našeho jakýs Lefl, Němec hrubý, řemeslem postřihač. Jako všickni z těch cizáků, kdož do této země za minulého krále širokým proudem se valili, ani on se zlou se nepotázal. Pro cizotu u nás odjakživa teplé hnízdečko. Přišel holátko, brzo se opejřil a dnes — —! Prve na předměstí domek si zakoupil, nedaleko mého stavení. Byli jsme sousedy. Já jsem ho poznal a on mne nenáviděl. Co jen práce mu dalo, než dokázal, že rodem z Lužice a že tedy jakožto příslušník koruny české ani zde za cizozemce pokládán býti nesmí, aby se tu pořadem práva zakoupiti mohl. Již o tom divně mluveno, konšelé odpírali, ale na konec městské právo dostal přece. Cestami nehrubě přímými zmáhal se pak vůčihledě; bohatnul lichvou. Zejména o moru, a jak Pán Bůh nedávno povodně a neúrodu spůsobil a nejeden měšťan i člověk rytířský dlužiti se musil, byly jeho žně. Teprv as před měsícem koupil tento dům a před několika dny sám se sem přistěhoval. Dříve však dal s průčelí staré ozdoby s českými nápisy seškrabati a v nově, jiným malováním a propověďmi německými ozdobiti — Však hle, vítr se zvedá, již se nezdržuj — —“

A za malou chvíli odcházel sedlák Petr, dobrý Haluzův známý.

Zastavoval se u něho, kdykoli v neděli přišel do města. Znali se již tehdy, když Haluza řemeslo krejčovské provodil. Oh, bývalo lépe! Ale stáří přispíšilo, zrak nechtěl sloužiti, těžká záducha na prsou také bránila — a tak krejčíř Haluza volky nevolky zanechati musil i té skrovné živnosti, jež na předměstí jen malého poskytovala zisku. V tu dobu ale jediný jeho synek, vyučený kněhtlačitelství, vrátiv se z Říše a přebývaje na čas doma, poradil otci, aby, jako jinde se děje, knížky tlačené prodával. K tomu není nutno shýbati se, prsou aniž zraku namáhati. Stalo se. Syn do Prahy odešel a od té doby, co do impressí vstoupil, posýlal jeho mistr a pán starému Haluzovi drahně knih, jež on na tomto plácku, kdež blízko ku sboru bratrskému, již něco přes šest let prodává. Ovšem jen o trzích, hlučnějších slavnostech a nedělích, kdy hojněji lidu mimoměstského sem dochází, se vykládal. Ale skrovný ten výdělek jemu, jak byl sám a sám, neboť žena jeho o nedávném moru zemřela, dobře vystačil a zejména v těchto časích, kdy knížky bratrské hojněji šly na odbyt. Již může některý grošík stranou uložiti, již by pohodlněji s ženou se obživil. Ó, té nebožky! A Haluza zamysliv se, ani nepozoroval, že prostranný plac počíná se prázdniti, lid selský již před hodinou počal se ztráceti a městští k obědu pospíchali. Nadcházelo nedělní půldne, ale s ním i déšť, neboť v krátké chvíli všecka obloha se zatáhnula. To teď, na jaře, častěji se přiházívá. pomyslil Haluza, ale brzo přejde. Teprve nyní začal skládati knihy své do hrubého plátna, na němž byly vyloženy. Ale ještě ani rance nezavázal, a již silný vítr, několikráte po městišti zabouřiv, v patách za sebou přivedl prudký déšť. Staroch se ale nezalekl. Vždyť tu podloubí domu Leflova a zde, jako obyčejně za náhlé nepohody, déšť přečká. Ruče vtáhnul do podloubí malý svůj krámek, a postavil na něj uzel s knihami. Jak by promokly a mnohé snad nadobro se pokazily! — myslil v duchu, kdyby nyní, za toho lijavce cestu musil vážiti až domů, za bránu, na předměstí.

Prudkosť lijavce vzrůstala každým okamžikem. Veliké kapky prudce a v pravidelných přestávkách, kratších mžiku oka dopadajíce a tříštíce se o kameny křivolakého dláždění hlučily. Haluza, pohlížeje vzhůru k zachmuřenému nebi, nepozoroval ani, že v zadu, v podloubí otevřely se domovní dvéře a jimi vyšel vysoký muž nevlídného vzhledu, míře přímo k Haluzovi. Hluk deště utajil jeho kroky. A teď, došed k starochovi, hlasem nehrubě laskavým, takým, jakým zbohatlí hrdopýškové s chudými mluvívají, promluvil:

„Haluzo, rci, viděl-li ten selský chlap co na mém domě divného, že divně rukou mával a na střechu pohlížel —? Viděl jsem jej od okna —“

V přízvuku slov Hanse Lefla bylo znáti, že teprve v pozdějších letech svých jazyku českému se přiučil.

„Viděl tam, pane Lefle, tolik, co všichni my ostatní — průpovědi německé, a připoměl si zrovna to, co připomene sobě každý dobrý muž, vida tvůj dům: že ty sám zapomínáš, že žiješ v zemi od věků české,“ klidně mluvil Haluza.

„Toť dům můj,“ pln zloby odvětil Lefl pyšně se vypjav, „a byť bych tam nápisy učinil v řeči té, jakou Turci pohani mluví, nesmí nikdo křivého slůvka vůči mně promluviti. Ale aby na příště hřbetům selským nebyl na podiv, přišel jsem tobě říci, že s knížkami svými před domem mým sedati nebudeš.“

„Oho, pane Lefle —“ pevně odtušil Haluza, „sedám tam kolik let bez závady, a budu tedy i příště.“

„Již jsem řekl. Varuji tebe —“ a hlas Němcův zněl opravdu výhrůžně.

„Toť místo obecní, ku kterému ty práva nemáš —“

„Ale přísámbůh, že tě z něho vyvedu jako z tohoto svého podloubí — —“ rozkřikl se Hans Lefl a prudce, nežli Haluza mohl uskočiti či se vyhnouti, vystrčil jej z podloubí, ven, do lijavce, jehož prudkosť neustávala. A nežli se mohl Haluza obrátiti, již Němec zuřivým pohybem hodil za ním ranec s knížkami, který, poněvadž nepodařilo se Haluzovi jej zachytiti, padnul do bláta.

Prudký lijavec nedopustil Haluzovi dlouhého přemýšlení ani dalších s Leflem rozstrkův; chvěje se hněvem i zimou chladného, březnového dne shýbnul se po ranci, aby pospíšil odtud… Dobře, že nezbylo mu času, an chvatně za roh zatáčel, aby se byl ještě k podloubí Leflovu ohlédnul. Vyletělť touž dobou odtamtud, vržen rukou hospodářovou, i prkenný „krámek“ zrovna do prostřed placu…

Hans Lefl právě byl vešel do svého domu, když na hlavním kostele vyzváněli již poledne. Bylo o páté neděli postní, 1. dne dubna měsíce l. P. 1571.

Trvalo as dobrou hodinu, nežli déšť docela ustál. Touž dobou vyšel starý Haluza. Mířil do města. Zpraví o tom, co jemu Lefl byl řekl a učinil, primasa a purkmistra. Pak zajde ku konšelům vyznání bratrského a naposled staví se i u přítele kazatele. Netrvalo dlouho a stanul na prahu primasova příbytku. Kulatá tvář páně primasova rozšířila se přívětivým úsměvem, když staroch vyprávěl dnešní příhodu.

„Nestavím se za původa, abych snad žalobu pronášel,“ končil Haluza, „ale tážu se, zdali byste mne u věci této neopustili —“

Pan primas zavrtěl hlavou.

„Tuším, že pozejtří přijedou páni z Prahy novou radu sadit,“ promluvil pan primas, „ale bude-li vůle boží a krále našeho a já na místě svém ponechán, nestrachujž se a spolehni se na mne a na ty, kdož v radě stejné se mnou jsou víry. Nedáme tobě od toho Němce ukřivditi. Už proto ne, že’s z Bratří a my, luterští, o společnou konfessí v dobré shodě budeme s vámi pracovati. Podobojí bez toho k jednuškám[2] se obracejí — Jen o příští neděli směle sedni tam, kde několik roků jsi sedal bez závady — —“

Haluza nyní zamířil k nedalekému domu purkmistrovu. Ani si nepovšimnul, že kdosi na druhém konci ulice jej pozoruje…

Purkmistr uvítal jej rovněž přívětivě a s touž laskavostí vyslechnul jeho slova.

„Co mne a těch, jež za mnou stojí, t. j. podobojích se dotýče,“ dal mu napotom za odvěť, budeme-li v místech svých uchováni, nedopustíme mocí úřadu svého, abys na pozemku obecním újmy trpěl. Toho Němečka, který potupně se vyjádřil, když arcibiskup ohlašoval, že v římských[3] kostelích bude podáváno podobojí, dovedeme skrotiti —“

Dosti upokojen a potěšen ubíral se Haluza od purkmistra. Ovšem, lehce ho zamrzelo, že páni i do této věci náboženství pletli. — — Ale buď tak nebo onak, o květné neděli vyloží se s knížkami na místě obvyklém…

Asi touž dobou, kdy Haluza odcházel od purkmistra, přicházel Hans Lefl k primasovi s hlubokou poklonou a úlisným úsměvem. Pan primas nevítal jej právě nejlaskavěji. Ale to jej nezmýlilo.

„Měl jsem, pane slovutný, dnes zvláštní příhodu —“

„Snad s Haluzou? Vím již —“

„Ale to sotva, pane primase, věděti budeš, kterak Haluza vyšed odsud již chvástal se, že vy všickni luterští, co jste v radě, musíte ve všem Bratrům býti po vůli. Ne-li, že by prý vás pěkně dovedli zkrotiti pomocí — podobojích —“

„To že řekl, pane Lefle?“

„Na vlastní uši jsem slyšel! Viděl jsem, an odtud odchází — — Však což na tom, chci ti po pravdě vylíčiti dnešní příhodu —“

„Zanech, pane Lefle,“ mávnul netrpělivě rukou primas. „Vím, oč se jedná. Jen toho pikarta neušetř a buď jist, že ani , ani kdožkoli z mých roušku z očí Spravedlnosti nevyzdvihneme. Nač bychom se pikartů zastávali! Teď beztoho již se roztahují k nevystání a dříve rádi se schovávali za náš plášť. Oh, ještě nevládnou, třeba se i s podobojími na nás puntovali — ještě jak v této obci tak v této zemi jsme nejmocnějšími my — —“

Pln přívětivosti propustil primas Hanse Lefla. Úskočný Němec, jenž věděl, že v radě zdejšího města jsou konšelé podle víry podobojí, bratrské a evangelické na tré stran, z nichž však žádná sama o sobě většinu nemá, rozděleni, spěchal oklikami k purkmistru, starému a neoblomnému utraquistovi.

„Ne prospěch můj, ale veliká novina, kterou tobě přináším, vede sem kroky mé, pane ctihodný,“ řekl chvatně Lefl, tajemně se usmívaje. „Ale umíš-li, prosím, mlčeti —?“

Jediný pohled purkmistrův rozvázal jazyk Leflův k dalšímu vysvětlení:

„Dosud, pane purkmistře, v městě tomto strana podobojích, které ty jsi hlavou, byla stejně mocna, ne-li mocnější nad evangelíky a Bratry. Ale nadále již prý tak nebude. Již prý vám kompaktáta z privilegií zemských vymazána a Bratří s evangelíky spojí se, aby vás udolali —“

„Možno-li —?“ zhrozil se purkmistr.

„Pravdu svatosvatou pod pečetí tajemství s tebou sděluji. Byl jsem přítomen rozmluvě samého primasa s konšelem Hložkou, jehož za horlivého bratra znáš. Ať prý již tak nebo onak, v časech budoucích v městě tomto a snad i v celé zemi evangelíci s bratřími panovati budou nad vámi —“

„Evangelíci? Primas —“ divil se purkmistr a oko jeho zaplanulo.

„Bratří je zlákali —“ děl Lefl, „ale což ostatně mi potom. Jsem katolík. Neměl jsem ti toho ani povídati. Přišel jsem, abych se tebe, pane purkmitře, zeptal, zdali ten, co bratrské knížky prodává, nebyl mne tu očerniti —“

„Oh, nemluv mi ani o jednom z toho pikartského plemene. Ó těch zavilců! Jsou hodni nenávisti jako evangelíci, neboť obojí usilují o nás. Ale klamou se, zapomínajíce, že ještě nejvyšší hofmistr, nejvyšší kancléř i nejvyšší purkrabí stojí s námi a za námi. Děkuji tobě za zprávu; budu ti povděčen. Člověk, o němž jsi mluvil, opravdu byl zde, dovolávaje se mé přízně a ochrany; ale vidím, že škoda dobrého slova pro kteréhokoli z nich. Ať tedy jde k evangelíkům, bližším svým přátelům —“

Hans Lefl všecek zářil, když odcházel rychlým krokem z domu purkmistrova. — — — — —

Tu sobotu před květnou nedělí podivil se pan rychtář královský nevídané návštěvě. Stanulť v jeho jizbici Němec Lefl.

„Přicházím, pane rychtáři, upozornit Milosť Tvou na to, že trpíš před svýma očima prodej tisků kacířských —“ začal po některé pokloně.

Vezdy vážná a klidná tvář páně rychtářova oživila se slabým výrazem podivení a zvědavosti.

„Toť mi novinou. Kdo je prodává?“

„Haluza, pikart. Což nejsou knihy bratrské za kacířské pokládány? Vždyť přece arcibiskup vymohl na Jeho Milosti královské rozkaz, aby knihy takové byly zabavovány a prodavači pokutováni?“

„Aj, kdo to řekl?“

„Sám pan hofrychtéř, když tu ve středu radu obnovoval; jeť mým přítelem odedávna,“ sebevědomě odpověděl Lefl.

Na vážné tváři rychtářově objevil se klidný úsměv a pokročiv ku stolu vyndal jeden z listů zde složených a pomalu hovořil:

„Snad jsi se přeslechl. Zde v tomto mandátu psáno: „Knihy zwinglianské, kalvínské a jiné kacířské spisy.“ O spisech „bratrských“ není tu řeči —“

„Ale proto, řekl pan hofrychtéř, mohou býti za kacířské pokládány —“

„Avšak nemusí —“ usmál se rychtář. „Jeho Milosť král náš milostivý, jakož s každou věrou v zemi této kromě sekt bludařských dobře se snáší, nechtěl Bratří popuditi —“

„Zrovna jako ty, hodný jeho sluha —“ pomyslil Lefl, načež dodal hlasitě: „Ale což, pane rychtáři, jsi-li jist, zdali Haluza spisů zwinglianzských či kalvínských opravdu nemá? Ještě jsi jeho zboží dojista nepřehlížel. Zítra opět se bezpochyby vyloží —“

Vážný pan rychtář usmál se znova takovým spůsobem, že Leflovi nebylo lze v úsměvu jeho pranic znamenati. Odcházel jen stěží taje svou nevoli nad nerozhodností rychtářovou. Nebylo divu, že rychtář takto se zachoval. Před nedávném byl tu kazatel bratrský, důtklivě přimlouvaje se za ochranu a poroučeje jeho péči prodavače knih Haluzu a prose, aby se jej ujal, kdyby bylo potřebí. Odpověděl, že nelze mu ničeho podniknouti, z čeho by lidé víry jiné mohli vzíti důminku a pohoršení, že straní bratřím na újmu jejich. A dnes zase Lefl vybízí jej, aby Haluzu pronásledoval — —

*

Lefl na květnou neděli z rána se probudiv a oknem ven vyhlédnuv, po německu zahromoval. Celou noc bylo pršelo, bláta na ulici až po kůtka a ten pikart vzdorovitý zase tam se svými knížkami bludařskými stojí, jako by byli minulou neděli spolu ani nemluvili. Nedbal ani na to, že těsně u samého podloubí dal včera on, Lefl, složiti kupu kamení, kterou mu včera přivezli z lomu ku stavbě, již na dvoře domu svého hodlal prováděti. Leflovi, pohlížejícímu z okna prvního ponebí dolů, na Haluzu, jeho knihy i jich kupovače, pěnila se hněvem krev. Již chtěl dolů seběhnouti — však ne, počká, až lidé do kostela zajdou a plac se vyprázdní. Do té doby snad přijde i rychtář, aby Haluzovy knihy prohlédnul. Chvíle stíhala chvíli, Haluza dole opravdu osaměl, ale rychtář dosud nepřicházel. Ó toho liknavce nerozhodného! Již se déle nemohl zdržeti. Seběhnul dolů a stanul na podloubí.

„Seber to zboží své kacířské, aby vzduch kol domu mého neotravovalo!“ vzkřiknul na Haluzu.

Avšak tento jako by neslyšel, ani se neobrátil. Ale lil olej do ohně. Rozzuřen rozběhnul se k němu Lefl a hle, již krámek a s nim všecky jeho knihy v blátě ležely.

Haluza zblednuv, obrátil se hrozivě k Leflovi tváří v tvář.

„Člověče bídný, ty zrádný přiběhlíku, ty —“

Leč po tomto slově ozval se z hrdla Haluzova nesrozumitelný chrapot.

Sevřelť jej Němec pravicí a pln zloby a nezřízeného hněvu mrštil ubožákem do kamení plného ostrých hran a špičatých rohů…

Staroch vzkřiknul, tvář a čelo jeho krví se zabarvily a Lefl ani se neohlédnuv, pospíchal ku dveřím do podloubí. Leč u samých dveří kdosi jej předběhl. Byl to rychtář královský. Objevil se na place příliš pozdě, aby byl Haluzu zachránil, ale dosti brzo, aby znamenal Leflův čin a aby se jej ujal…

* * *

Písařem krevním poznamenáno:

„Matěj Haluza, člověk vejborný, člen Jednoty, jenž po léta knížky tlačené bratrského sepsání prodával, těžce zraněn zlobou Hanse Lefla, postřihače, jenž tu před časy se osadiv k zboží znamenitému sobě pomohl. Z čehož potomně i zemřel. Hans Lefl, Germanus, člověk přespolní, do vězení vzat a delší čas v něm zuostováje a na potom chtěje ku králi jeti na rukojemství jest puštěn až do dalšího práva průchodu; neboť syn Haluzuov Jan při o otce svého dále povede. Ale na konec, jakž častěji se přihází, až čas, zlato a dobří přátelé všecko přemohau, on člověk chudý i s tím bohatcem budau zuostaveni. Takť Spravedlnosť slepá jest. — Actum feria IV. post dom. Exaudi Ae. Dom. 1571.

Nota. Toť když země této synové nevidúce konečné zhauby pro náboženství se sváří, hádají a hadrují ne vedle sebe žíti, ale nad sebou panovati chtějíce, plni falše a neupřímnosti k sobě samým, sebe a vlasť tuto čím dále tím více zavádějí. Z čehož jenom cizozemci mají radosť, užitek a konečné vítězství. Takť teď za vlády Maximiliana, jak dále bude Buoh sám milý napověz a zlého ochraň.

  1. Bohuslav F. Hasištejnský z Lobkovic.
  2. Ke katolíkům.
  3. To jest katolických.