Z pamětí krevních písařů/VII. Z času, kdy pozdvižení a bouřka o svobody král. č. se začínaly: O kněhtlačiteli, jenž tisky zrádné tlačil a rozšiřoval

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Z pamětí krevních písařů
Josef Braun
◄ VI. Z pamětí o úkladech, kterými mocní působili proti odporníkům svým VII. Z času, kdy pozdvižení a bouřka o svobody král. č. se začínaly: O kněhtlačiteli, jenž tisky zrádné tlačil a rozšiřoval VIII. Z času, kdy boj o svobody král. česk. zaplanul: O mandátu královském, proti zřízení zemskému vydaném ►
Údaje o textu
Titulek: VII. Z času, kdy pozdvižení a bouřka o svobody král. č. se začínaly: O kněhtlačiteli, jenž tisky zrádné tlačil a rozšiřoval
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 89–108. Dostupné online.
Licence: PD old 70

„Jsem-li tu dobře u Rozchodců?“

Bradatý muž, prostřední postavy, jehož zaprášené škorně i cestovní suknice jevily patrné stopy dlouhého putování, stanuv ve vysokém, klenutém průjezdě, tázavě podíval se na starého čeledína, jenž z dvorku vstříc mu vyšel.

„Ba že dobře, pane bezděky dobrý,“ zněla odvěť a starý, drobet schýlený čeledín bystře prohlížel si příchozího, jehož rty nyní stáhly se v přívětivý úsměv.

„Vida, přec po tolika letech dobře jsem trefil. Doma-li paní Agatha?“ ptal se poznovu.

„Paní Agatha?“ divil se čeledín nevědomosti příchozího, a povzdechnuv dodal: „Oh, té jsme ustlali po bok našeho nebožtíka hospodáře. Už od Nového léta ji hlava nebolí. Staršího syna, pana Vojtěcha, před třemi roky kdes v Praze ve svádě posekali, až z toho smrť měl — a tak nezbylo panu Janovi, nežli z ciziny se navrátiti a v opuštěný dům se uvázati. Je právě na paláci — chceš-li, pane, s ním mluviti, libo-li, následuj mne.“

A za malou chvíli, přešed s čeledínem dřevěné, skřípající schody ocitl se příchozí v prostranné síni mazhauzové, kdež mladý muž, kučeravou hlavu od register po stole rozložených odkloniv, ku dveřím se obrátil.

Poznav příchozího, zvolal radostně: „Pravda-li, či zdání to jen, že’s to ty, Jiříku?!“ A vyskočiv ze sedadla, upřímně příchozího objímal.

„Toť jsi první ze všech přátel mých, kteří v této samotě a opuštěnosti mé mne vyhledali —“ hovořil radostně, pomáhaje hosti odkládati kord i svrchní šat. Načež uved jej ku stolici, ptal se živě: „Který to vítr, prosím, do našeho města tebe zavedl? — Však dovol, co poodskočím, abych tě, jako domu hospodář, náležitě mohl uctíti —“

Vrátiv se, opakoval otázku svou podruhé.

„Günthera v Norimberce dobře jsi, tuším, znal, a že si v Prostějově impressí založil, také víš. Nuž, a u něho trávil jsem po svém odchodu z Norimberka na čtyři léta pořád zběhlá. Až teprv nyní vzal jsem odpuštění a ubírám se do Prahy. Rád bych konečně už vlastní hnízdečko sobě zařídil a upravil. Však vidíš, že mladík už nejsem —“ vzdechl host „Oh, kdeže jsou ty časy, když jsme spolu ve Wittemberce Melanchtona poslouchali a v Norimberce tatáž instrumenta sobě oblíbili? Zpomínáš-li?“

Velké, sivé oko příchozího se zalesklo a vysoké čelo jeho se rozjasnilo. Rychle dodal: „Byla to však přece jen — cizina. Věř, že teď, kdy leckterá zkušenosť, medná i bedná, na bedra mi usedla, počítám léta ona, třeba více v kratochvílích a radovánkách mladosti než v parné námaze protrávená, jen počtem polovičním. Člověk jen tehdy žije, když síly Bohem sobě svěřené vlasti své věnuje — — Divím se tobě jen, že jsi tak dlouho tam vydržel, čeledín dole mi pravil, že teprv po smrti paní mateře —“

„Poshov, prosím —“ vyrušil Jan Rozchodec svého přítele, „a vzpomeň sobě — víš to také — co mne vlastně rodného města mého vzdalovalo. A věř, řeknu tobě, staršímu mne, zase tak upřímně jako když v cizině jsem se k nitru tvému a vážné mysli tvé uchyloval, že nyní přečasto myšlénka, vím to, zlá mne napadá: Ó bych jen byl za devaterými horami a za desaterými vodami zůstal, abych nemusil svědkem býti běhů veřejných v království tomto! Víš-li, jaké ouhony, praktiky a ouklady zjevné a prvé neslýchané dějí se, jen aby svobody naše pošlapány a věci nejdražší, jichž nám předkové naši zanechali, v niveč uvedeny byly?“

A tmavé oči mladého muže prudce se zajiskřily, když, hostovu sklenici plně, hněvně zvolal: „Však ještě pře ku konci nepřivedena a vlaští a němečtí prokurátoři v radě králově nemají příčiny před časem pohrdlivě z nás si posměšky tropiti! Třeba stav panský i s rytířským, cti otců svých náhle zapomenuvše, podali se hrozbám a chytili se v nástrahy — ještě jsme tu my, stav třetí, kteří nástrahy prohlédneme a hrozbám vzdorně čela nastavíme. A nevím, jsou-li blesky královy silny dost, aby i tato čela do prachu srazily —“

„Neschýlí-li se sama“ — podotkl host s podivným úsměchem. Ale Jan Rozchodcův, zdálo se, že těchto slov přeslechl. „Nuže,“ hovořil dále se zrakem zaníceným, pozvedaje sklenici, „tobě na přivítanou a všem, kdož svobodám země této úklady strojí, na zmar!“

„Jak vidím, Jene milý, tvá horká krev od té doby, co tak často meze jsem jí klásti musíval, ani málem se neochladila. V těchto dobách zlých není nemístna. Však prv mi o své paní mateři, dej jí Bůh lehkého odpočinutí, a o srdce svého záležitostech vypravuj —“

Mladý Rozchodec trpce se usmál.

„Suma toho všeho tuze krátká. Od té doby, co syn nynějšího nejvyššího kancléře staršího bratra mého za rozvadku kordem zrádně byl zahubil, hospodařila sama. Trápila se a scházela. Že jsem v daleké cizině meškal a dlouho se navracel, nebylo jí proti mysli. Věděla, že jen nebožtíku otci, jenž s protějším Rybeckým od jakživa se nenáviděl, k vůli jsem to učinil, a že čekám jen zprávy, zdali Rybeckého dcerka za muž půjde či na mne zapomene. Víš dobře, jak mi tam v říši srdce krvácelo — ale jsem z krve Rozchodců a ti hrdými býti dovedou. Teprv smrť matky mé přivedla mne zpět do rodného města; zde jsem se dověděl, kterak Mandalena přes vůli otce svého a kradí ošetřovala máti mou. Ba, čeledín Ondra, starý, věrný sluha rodu našeho, prál mi, jak na vlastní uši slyšel, že Mandalena matce mé na loži smrtelném z lásky ke mně se vyznala a prosila, aby jí požehnala, že prý raději mladý život svůj ztratiti chce, nežli naději, býti se mnou před Bohem i lidmi spojenu. — Její matka, která s dcerkou je zajedno, ji i mne těší, že starý, teď, kdy po smrti otce mého žádné příčiny k zášti nestává, nad blahem jediného dítěte se ustrne a povolí — —“

„A což, vídáš-li kdy Mandalenu?“ ptal se znova Jiří s patrnou účastí.

Rozchodec přisvědčil.

„Ovšem — někdy — na okamžik — Ostatně, teď už dlouho jsem ji neviděl. Potřeby vlasti vábí nyní všecku starosť mou a vyžadují všecku práci mou —“

Mladý muž náhle se zamlčel. Teprve po chvíli dodal:

„Mečem sic sebe nepásám, do schůzek veřejných nepáchnu a přece pro dobro vlasti své pracuji. Oh, těžcí a nebývalí dnové blíží se k tomuto království — běda privilejím jeho, jestli všickni za jeden muž hotovi nebudeme hájiti jich proti komukoli! Víš-li, že král, o nás usiluje, již ani starodávné zřízení zemské, svaté všem jeho předchůdcům, porušiti se nezdráhal? Bývalo od nepaměti zákonem nad vůli králů povzneseným, že jen taková snesení sněmovní do desk zemských vkládána býti mohla a směla, při nichž jednosvorně stáli všichni tři stavové. A teď, když král se lstným Moricem smlouvu na vzájemnou pomoc neprávem „obnovil“, či lépe uzavřel, a když se o vnesení do desk zemských jednalo, dali se jen páni a rytířstvo tůčkami i hrozbami k souhlasu přivésti. Naproti tomu prohlásila města neodvolatelně, že oni k smlouvě té a jejímu do desk zemských vtělení nikterakž svoliti nemohou. A král? Divné vytáčky stavů vyšších se chopiv bez ohledu na práva a prospěch celého království, jako by odpořícího hlasu měst nebylo, smlouvu do desk vložiti dal — a tak, jakož obyčej má, děj se co děj, jen vůli svou provedl — Víš-li ty o tom?“

Líce Jiříkovy zvážněly.

„Hrubě málo,“ odpověděl. „Kde pak také — jsemť již tolikátý den na cestě! Nutno starati se o chasu loupežnou, aby skrovné zboží mé v bezpečí prošlo. Jedva že jsem ze říšské silnice sám jediný pěšky zabočil, koně a pacholky své v zájezdné[1] zanechav, abych rod váš na nějakou jen hodinku ohlédl. Ale toho cestou jsem si všimnul, že na městských branách, kostelích a rathouzích přibit jest patent královský ku všem stavům a obyvatelům království českého, aby nikdo achtovaného Hanuše Fridricha a Filipa v ničem nezastával, aniž čímkoli jim napomáhal. Rovněž v okolí zámkův i tvrzí leckdes jsem doslechl, že král jednotlivé pány a rytíře o pomoc proti nepřátelům žádá —“

„Patrně proto, poněvadž mní, že jednotlivec spíše povolí, než všichni spolem. Víme tu také, že i k poručníkům rožemberským psal, aby jemu ze zbrojnice rodové zapůjčili hrubou střelbu a centnýřů prachu mnohanácte. A na koho s tím vším se strojí? Věř, brachu, na nás samotné — neboť my žádného nebezpečí vně země pro sebe nevidíme, poněvadž v nepřátelích německého císaře a jeho bratra zříme své přátely a souvěrce.“

„Však abych, Jene milý, nezapomněl, co před chvílí na mysli mi zatanulo. Teď do Prahy jedu na ponejprv a každý začátek těžký jest. Proto ruka pomocná vítána mi dvojnásob — a obzvláště kdyby to byla tvoje. Což kdybys —“

„Vím již, Jiříku, jakou žádosť máš na jazyku. Ale řekl jsem již, že mečem se nepásaje a schůzek veřejných prázden jsa, přece vlasti své prospívám a proto také dům svůj na ten čas opustiti nemohu, aniž chci. Neodpírám tobě — ale přijdu, až se běhy veřejné utiší a k dobrému skoncují. A to sotva brzo bude — neboť teď mním všeho zlého teprv počátek. Musíme býti silni, a aby tak bylo, každý dle sil svých prospívati. Však pojď — ukáži tobě — —“

A již, ujav Jiříka za pravici, odváděl jej Rozchodec do dveří prostranních.

Teprve za drahnou chvíli vrátili se ku stolu. Líce staršího z obou mužů byly zvážněly a on, pozvedaje sklenici, prohodil:

„A což konšelé, rada, vědí-li?“

„Vědí, nevědí,“ usmál se Jan, mávnuv rukou, „a vědí-li opravdu, jakého strachu — však ví z nich každý, že se jenom o kůži třetího stavu král v brzku starati bude. Čtou-li, vysoce si oblibují. Ó, kdyby věděli, odkud to, a kdo všecko z panstva a rytířstva, rodů lásky k zemi více, než přízně královy dbalých, mým rádcem a pomocníkem!“

„Však dejž Bůh výsledku této námaze. Ale mně nelze již prodleti a cesty mé uváživ, nebudeš mne zdržovati.“

A host, vyprázdniv sklenici, již se zdvihal.

„Nuž, až za bránu tebe sprovodím. Jak jsi mne návštěvou potěšil!“ hovořil srdečně Rozchodec, chápaje se mantlíku.

Za malou chvíli vyšli před dům.

„Hle, toť dům Rybeckých,“ ukazoval Jan příteli svému naproti, kdež před širokým průjezdem slézal malý, obhroublý mužík s koně propoceného. „Přijel jim, jak se podobá, host. Však viz, toť sám starý.“

A v skutku Jiří, pohlednuv úkosem k protějšímu domu, uznamenal, kterak vysoký, vyzáblý muž, přižloutlé, bezvousé tváře, sporých, prošedivělých vlasů, v ošumělém barchanovém kabátci, z průjezdu vyšed, přitloustlého mužíka úsměvně vítá a ruku jemu tiskne. Za mžik pacholek zpoceného koně odváděl a i oba mužové v průjezdě zmizeli.

„Tedy toť ten nenávistník rodu tvého,“ hovořil Rozchodcův přítel. „Však pojď, musíme kroku zostřiti. Připozdilo se, aniž bych se byl nadál. Chasa na hospodě jistě bude už netrpěliva.“

Touž dobou, kdy oba přátelé z městské brány vycházeli, zazníval v altánu přídomní zahrádky Rybeckých hlasitý rozhovor. Dávný, hovorný známý z nedaleka důvěrně tu s hospodářem rozmlouval. Hospodyně i dcerka její nechali je o samotě. A učinily věru oběma vhod. Teprve když první soumrak nadcházel, vsedal host na kůň. Málomluvný vezdy jako by na oškeru pohlédající[2] Rybecký všecek byl změněn. Bezvousá, podlouhlá jeho tvář ladila se v široký úsměv a vyschlá ruka jeho potřetí již stiskla pravici odcházejícího a přece jako by se rozloučiti nemohl, pořáde stlumeným hlasem ještě něco hovořil. „Musím, aby mi bránu nezavřeli,“ s Bohem dav, dodával host a chopil se uzdy. „Jen aby panna souhlasila — a bude vše hotovo. Takové hlavičky bývají leckdy tvrdé nad pomyšlení —“

A vsednuv, již koně pobídnul.

„Hoho — k čemu bych otcem byl?! V tomto domě uvykl i nejposlednější čeledín poslechnouti mne na slovo! To tak ještě —“ zasmál se Rybecký pohrdavě za odjíždějícím, načež, když tento v šeru zmizel, chvatně pospíchal do svého domu.

„Říkám pořáde: rod náš má nepřátel a závistníků, kam se jen ohlédne — třeba i přes ulici; a pán Bůh od naší střechy přece štěstí neodvrací. — Budeš se, děvečko má, vdávati. — — Všaktě už čas — —“

S těmito slovy stanul za chvíli starý Rybecký před dívčinou, které osmnácté jaro rozkvétalo v očích nejkrasšími pomněnkami a na líčkách růžemi nejvzácnějšími. Dívka neutajila překvapení. Lehce poblednuvši ohlédla se po mateři, která se sedadla vstávajíc prudce hlavou zavrtěla, až se jí domácí čechlík zatřásl.

„Co že jsi pravil?“ divila se paní Veronika.

„Abys strojila výbavu, nedovtipná máti! Znáš přece Vostřebala, pasíře z Hor Kuten! Rod, že by na něm ode tří kolen neshledal ani nejmenší poskvrnky, a zboží pozemského na tolik, že by se s každým — ať nedím jinak — zemanským měřiti mohlo. Dvé domů prostranných, v ráně, že ani desatero pomocných ruk v řemeslu nestačí, krom toho i tále při horách[3] — oh, což se mi až hlava zatáčí, pomyslím-li na bohaté obvěnění páně Kašparovo, jenž vzkázání dnes po starosvatu mi učinil! Je sic vdovec, ale bezdětek. Tím líp, aspoň rozšafný, krve usedlé —“

A soused Rybecký poprvé za dlouhou dobu rozjasniv tvář, chodil prudce po jizbě rukama překříženýma, prudce sobě oddychuje. Ani si nepovšimnul, že paní Veronika v ustrnutí beze slova k němu pohlíží a že Mandalena, zakryvši bledou tvář fačalíkem, z ticha pláče.

„Nu, neplač,“ obrátil se po chvíli k dceři, „však ještě nejsi na odchodu z domu otcovského. Rozumím slzám tvým dobře, dceruško zlatá. Od zejtřejší neděle za týden přijde starosvat zase a na tobě jest, abys nějaké pěkné a libé vzkázání do té doby pro svého nastávajícího vymyslila. — Ty pak, máti, děkuj Bohu, že dceř tvá až na Hory se dostane; neboť Hory Kutny Praha druhá —“ — —

Tu noc Mandalena ani oka nezamhouřila. A nebylo lépe ani v nocech následujících po celý týhoden. Růže na jejích líčkách jako by byly povadly a ani máti její z těžkého zamyšlení nevycházela. Což ony všimnuly si toho, že po všem městě divné hnutí víří, že všecka obec několikráte na rathouz svolána, že z ruky do ruky kolují lístky s novinami tlačenými[4] o tom, jak král svolal hejtmany na hrad Pražský, aby prý ven ze země vytáhnouti se nezpěčovali, a knížky, v nichž slovy hrubé neumělými, ale přece vroucími mluveno o tom, kterak král s bratrem svým míní nejen víru evangelickou vyhladiti, ale zřízení zemské v království tomto dokona zrušiti a stav městský ku pádu přivésti! Starému Rybeckému dostali se spisové tito také do rukou — ale blíže do nich nahlédnuv mrzutě ne-li zlostně, jich odhodil a sivé oko jeho, nějak náhle zaplanuvši, zaletělo oknem k protějšímu domu.

„Však dojde na tebe také“ — zahovořil zlostně pro sebe, „jen co dcerku z domu vybudu.“

A opravdu, ani jemu, hospodáři, starosti o dcerku spáti nedaly. Nemohl se dočkati chvíle, kdy přijde starosvat podruhé. Dočkal se jí konečně přece. V neděli po nešpořích bylo u Rybeckých na mazhauze hodné veselo. Alespoň starosvat dobrého truňku v hojnosti sobě popřávaje neustále nové šprýmy měl na jazyku pro svého hostitele. Paní Veronika s Mandalenou přijdou co nevidět; dcerku jen hlava něco málo rozbolela…

Chvíle bystřinou míjely a panna ni máti nepřicházely. Všecek rozjařen a v duchu již pohněván odešel hospodář do vedlejší jizbice. Osamělý starosvat zbystřiv sluch, dobře pootevřenými dveřmi zaslechl, kterak hospodář hurtem požaduje, aby ven vyšly, pak, jako by dívka na to cosi odpověděla — a v tom již hospodář všecek sinavý ze dveří vyrazil.

„Hoho, ty dcerko ctná s krví rod náš odjakživa na smrť nenávidící spojiti se chceš!? Spíše z holé skály strom vzroste, než já bych s domem jejich se smířil! Však uvidíš!“

A bouchnuv dveřmi, usadil se znova proti starosvatu. Ale veselé šprýmy jeho víc hospodáře nerozveselily, takže brzo k odchodu se hotovil.

„Má bláznivý rozmar jakýs —“ promluvil hospodář, když starosvata dolů provázel. „A já bloud starý nevěděl o tom dříve, dokud sama nevyznala. Však jí hlavu brzo napravím — ať jen pan Jakub bez starosti přijde, jak zamýšlel. Myslím, že ty o takové nepatrnosti pomlčeti dovedeš —“

A několik stříbrných, jež Rybecký do dlaně starosvatovy vtisknul, rozkývalo hlavu tohoto k důtklivému přisvědčení. Opustiv starosvata stavěl se hospodář na dvoře v čeledníku.

„Při ranním zášeří osedlej mi koně!“

„Pojedu spolem?“ ptal se čeledín.

„Odjedu sám —“ odvětil hospodář krátce a klidně jako kdy jindy, ubíral se nahoru. Toliko jeho tvář o poznání sežloutla a na tenkých rtech jako by pohrával jízlivý pošklebek. — — —

Pan Jakub Vostřebal, měštěním z Hor Kuten, opravdu dostál svému poslednímu vzkázání. Jen že nechal na sebe čekati poněkud déle, než bylo v obyčeji. Den, z prvních října měsíce, pomalu v soumrak se schyloval, když teprv v průvodu starosvata stanul před Rybeckých průjezdem, kdež netrpělivý již hospodář s velikou potěchou sousedské přivítání jim činil.

Za malou chvíli vešli na mazhauz několika svícemi ozářený, kdež na širokém, čistě prostřeném stole osoba kuchyňská libě páchnoucí krmě právě stavěla. Pan Jakub, čistě vyšňořen, v bělostkvoucím okruží, v damaškovém kabátě, suknici zelenavé stříbrem pošité, jediným vzhledem na tvář svou bystrému oku prozradil, že jistě čtvrtá desítka přes lysé jeho čelo byla přeletěla. Na masitých, rudých jeho rtech z pod plavého, po mladicku přistřiženého vousu znatelně kynoucích již již lpěla otázka po paní hospodyni, když hospodář živě hosty vyrušil:

„Odpustíš, pane Jakube, že pro tentokráte nepřivítala na prahu hospodyně ni dcerka hostě tak vzácného a kýženého. Věř, když ani po nešpořích tě tu nebylo, mněly za jedno, že pro dnes nepřijedeš. A proto musí strůji svou znova nyní připravovati. Ta Mandalenka nějak mi ochořela. Bledostí její nesmíš se překvapiti — jindy jako růže. Pořáde na hlavu naříká —“

„Což — bude to zlými větry podzimními,“ a mluvě cosi o špatných a neschůdných cestách, sahal pan „ženich“ pod kabátec. „Aspoň ji lépe překvapím —“ dodal podávaje hospodáři pás bitý, jehož drahý kov ve světle svic blyskotavě se zaleskl.

Rovněž zaleskly se i sivé oči hospodářovy, když drahocenný pás v třesavé ruce prohlížel.

„Oh, jaké dílo mistrné,“ divil se, „ty šupiny krojené, což ty kaménky vzácné, a tu — hle — i dnešní den a letopočet! Jsi vzácná ruka v díle pasířském, pane Jakube. Jaká to práce čistá a řemeslná — — však znamenám, přátelé milí, že sobě neochutnáváte podle délky cesty své. Však vám tedy pomohu sám. Rád bych, abychom dříve než s hospodyní na přivítanou píti budeme, pospolu sobě po mužsku připili —“

Sklenice s dobrým malvazím zazvonily o sebe již asi po třetí a paní Veronika s dcerkou dosud ani se neukázaly. Hospodáři již několikráte v očích zablesklo a čelo jeho se svraštělo — ale vždy ještě v čas dovedl se opanovati. Konečně zdvihnuv se, chystal se ven vyjíti, ale nastojte — v ráz jako by přimrazen státi zůstal. Objevilť se ve dveřích hranatý muž, jejž divá, vousatá tvář, blýsknavý helm i kyrys vojákem hlásily. Pokročiv v před, postavil se proti samému hospodáři.

„Jsi-li Tomáš Rybecký?“ ptal se hrubým hlasem.

„Ten jsem. Čeho žádáš, pane?“

„Jsem Mikuláš z Doupova z voje krále Jeho Milosti, jenž z Vídně na poručení páně táhne ke Kadani. Poněvadž jazyka českého mocen jsem a na cestě to máme, poručeno mi listem nejvyššího komoří, abych se svým oddělením zastávku v městě tomto učinil a presaře[5] onoho, jehož vinu jsi odpřisáhl, k rukoum práva ujal a instrumenta jeho v zmar přivedl. Jel jsem napřed sám, poněvadž lidé moji, jazyka zdejšího neznalí, čekají za městem nedaleko, abych jim vzkázal, kudy kterou branou vtáhnouti mají. Je dům provinilcův daleko?“

„Oh, tuze blízko, urozený pane —“ odvětil Rybecký, dobře cítě, že se mu do tváří vehnala všecka krev. „Zrovna naproti domu mému.“

„Rozkážu podle toho. Budou tu co nevidět —“ a popošed ku dveřím, kdež neznámý žoldnéř stál, a německým jazykem cosi mu nakázav, vracel se znova nečekaný třetí host ku stolu.

„Vidím, že se tu dobře máte po měšťansku,“ zahovořil s drsným smíchem, „a já, nežli moji lidé tu budou, pozvu se po vojansku —“

Hospodář s opravdovou radostí, starosvat i pan Jakub chtěj neb nechtěj a dosud na pochybách a v nejistotě trvajíce, musili s vojanským hostem sobě připíjeti. —

*

Čeledín Ondra, starý, věrný sluha rodu Rozchodcovského, vycházel ze dvorku do průjezdu, aby domovní vrata na noc uzavřel, když stanula před ním osoba ženská u velikou rouchu zahalená všecka se chvějící a jedva dechu popadající.

„Doma-li pán?“

Otázku tuto spíše vykřikla než vyřekla.

Ondra přisvědčil.

„Nahoře — ale panno, pro Bůh a svatou Maří, co se stalo?“

Leč dívka bez odpovědi jako šílená pádila nahoru. Slabě vzkřikla, nezastavši v mazhauze slabě osvětleném nikoho. Bez rozmyslu a prudce vrazila do dveří protějších a s výkřikem úzkosti a zděšení sklesla do rozevřené náruče mladého, kučeravého muže, jenž tiskařský lis, jako jím knihy tlačívali, odhodiv, ku dveřím přiskočil.

„Duško má,“ hovořil Rozchodec tiskna něžně hlavu dívčinu ku svým prsoum. „Což tak sinava? Co vede tě sem pozdní hodinou a hle v šatech hodovních —?“

Dívka násilně vyvinula se z objetí mladého muže.

„Otec můj chce mne provdati,“ mluvila kvapně a bez oddechu. „Dnes přijel starosvat i se ženichem — avšak jiná věc přetěžká — hrozno vyznati — otec udal a přísahal na tebe, že knihy ohavné tlačíš — a dnes, teď, voják přišel, aby tě jal — byl sám — ostatní před hradbami — čeká u otce — — přijdou co nevidět — ó zachraň sebe, dokud čas — zachraň mne, neboť od této chvíle neustoupím od boku tvého — prchněme — pro Bůh — pro matku tvou — —“

Mladý muž s očima vytřeštěnýma dívku vyslechnuv, náhle poblednul. „Ó, matko má na nebesích, rode můj nešťastný — všecko, všecko ztraceno. — Ó, Bože, proč maříš záměry mé hned v počátku!?“ vydralo se Janu Rozchodskému z hrudi s tonem strašlivým.

„Prchněme! Prchněme, Jene můj!“ naléhala dívka úpěnlivě. „Tou chodbou dolejší —“

„Ano, ty prchneš, Mandaleno, ty musíš prchnouti,“ odvětil Jan, přiskočiv k jedné ze skříní duhových a násilně je otevřev. chvatně dokládal: „Tento všecken papír musím dříve zmařiti, dokud nepřátelé tu nebudou. Ručím ctí i věrou, že ani řádek z psaní těch cizím rukoum se nedostane — přátelé moji snad dokonají co já již nemohu — — ó, až spálím papíry tyto, vše ostatní i sebe vydám rád. — — Pomoz vzíti polovici — tak a teď za mnou, dolů — mám ještě oheň na ohništi — — lil jsem kule — — pak i tebe v bezpečí propustím —“

A za několik okamžiků, svrchní rouchu dávno odhodivši a přešedši úzké točité schody, octla se Mandalena v neširokém, začouzeném sklepení, planoucím ohništěm rudě a skoro příšerně ozářeném.

„Toť místo domu našeho nejtajnější — hle ty přístroje, toť všecko na zbraň pro všecky možné pády, vůči vrahům svobod našich — a tam ta dvířka, toť od chodby, o níž ti máti vyprávěla — tamtudy vyjdeš — a nedaleko, v tom koutě — to prach — a Bože, vzpomínám — špatně jsem jej přikryl. — Proto opatrné s papírem —“

Plaménky na doutnajících drvech znovu vyskočily, když Jan něco papíru na ohniště hodil, a jak dívčina hlavu nakláněla, aby dýmem úzká dvířka a nedaleko nich hrozný sud uviděla, zatryskl jí kolem líčka sloup jisker.

„Prchněme —“ ještě úpěnlivěji prosila. „Jako bych nahoře již hluk slyšela!“

„Prchni sama — hle, dvířka otevřena —“ naléhal Jan se zimničním chvatem házeje do ohně list po listě.

„Vydáš se v ruce katu? Věz, bez tebe nechci žíti ani já —“

„Chceš, abych zbaběle prchl a psancem byl cti své —?“

A nový svitek papíru trysknul jiskrami. Byl to poslední. Však nahoře nad začernalým klenutím ozývalo se temné dunění.

„Prchněme pro všecko, co ti svato!“

A dívčina s rukama sepjatýma a tváří na smrť zbledlou klesla na kolena před mladým Rozchodeckým.

Útěkem předkové naši nepřátelům neznikali. Snad bude mi ještě pomoci — ale že neprchnu — přísahám!“

A mladý muž pozdvihnuv prstů svých k přísaze a zdvihnuv pak dívčinu, prosil hlasem z hlubokosti duše se chvějícím:

„Při památce mateře naší, jež tolik tebe milovala, při lásce mojí neobsáhlé a nejsvětější — prchni ty, prchni sama. — Slyš, jak nahoře již bouří — poslechni, odejdi a žij vzpomínkám a modli se za mne — pro Boha živého prchni — slyš — slyš — —“

Lee hrozný výkřik vydral se z hrudi Janovy — bylať dívka nepozorovaně se sehnuvši, uchopila hořící drvo z ohniště. Ještě v čas vlastním tělem další cestu jí zabránil.

„Co činíš?“ vzkřikl hrozné. „Ty nesmíš zemříti — ty musíš žíti —“

Nastal děsný zápas mezi Janem a dívkou nyní prostovlasou, bledou, zraků planoucích. Zoufalou silou odolávala milenci svému, třímajíc oharek nad hlavou a nedbajíc, že prška jisker padá na krásný zlatý její vlas. Shora zaléhá hluk víc a více, zřetelněji a zřetelněji. — — Hle, jak ji oběma rukama kolem pasu nyní obejmul, stiskl — a okamžik bezděky rety své k rtům jejím přitisknul — okamžik, krátký, kratičký a přece — věčný — —

„Polibek první,“ zasténala dívka — „a Bože můj, proč i poslední —“ a v týž mžik nad vytřeštěným zrakem Janovým vymrštila uvolněná, bílá ruka směrem k hroznému sudu oharek, jenž v letu krvavým leskem zaplanul — — — —

* * *

Jiří Melantrich, na ten čas společník knihtlačitele Bárty Netolického v Menším městě Pražském, potomně přídomkem „z Aventina“ zvaný, nedočkal se již příchodu mladšího přítele svého, neboť v pamětech písařů krevních následovně příběh svrchupsaný dokončen:

„Marno běžal prý Ondra, když vrata jsú vypáčili, ku Rybeckým řka: „Pojď, pane, zapomeň záště rodové a zachraň aspoň dceru svú.“ Již pozdě bylo a k zlému se schýlilo. Potomně Ondra čeledín vzat na trápení a vyznal před pány i nařízeným J. Mti. komisařem, že pán jeho knížky ne prý zlé, ale dobré tlačil, k čemuž on, sluha nehodný, alespoň nohou i rukou svých, aby světu se dostaly, ku chvále Páně i vlasti zisku rád propůjčil. Více prý neřekne a rád duši svou Pánu Bohu poručí. A na tom jest zemřel v sobotu v den pam. s. Severina biskupa l. P. 1546. Nota. Pozdvižení jakési o práva a svobody království tohoto již se započíná. Ondra i pán jeho první pro ně dokonali. Ale divná pressagia znáti se dávají: nepomáhá-li právo a spravedlivost, jest zášť rodová ochotným pomocníkem. Ó plémě hadí v hnízdě sokoluov, proč nevypadneš, když sup je ohrožuje?! Pro zášť rodu nebezpečí vlasti zapomínají. Pane Bože, netresci všecky pro některé a zdaru daj věci spravedlivé.

  1. Hospodě.
  2. Zamračený, škaredý.
  3. Podíly v dolech.
  4. Tištěnými.
  5. Knihtiskaře.