Z našich hor/Šťastný nápad

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Z našich hor
Stanislav Řehák Kamenický
◄ V našich horách Šťastný nápad Ze života českého dítka ►
Údaje o textu
Titulek: Šťastný nápad
Autor: Stanislav Řehák Kamenický
Zdroj: ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá prvá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1885. s. 20–26.
Licence: PD old 70
Vydáno též v albu původních prací pro mládež Blahé zlaté mládí, ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 135–140.

O rodná vísko, družko milého mládí! Vzpomínám na tě velmi často. Brzy tatíček mi v hlavě sedí, brzy zase dere se mi do srdce matička; chvilku myslím na bratříčka, chvilku zase na sestřičku. Také chaty, milé chaty nedají mi vzpomínkami spáti. A což teprve ta lípa stará, pod níž byla stříška malá a pod stříškou zvonek! Posud vidím vetchý, ošumělý provaz, posud slyším jasný zvonku hlas, posud vidím modlící se celou vísku. A přece tak dlouho tomu, co hladil jsem matce vlásky hebké, tatíka za bradu tahal! Tak dlouho již tomu, kdy pobíhal jsem po lukách, těkal po stráních a lesích! A mně zdá se, jakby prchla od té doby jediná jen noc.

Ach, tak živě tanou na mysli mně mladá léta!

Vidím, jakby dnes to bylo, kterak pod košatou lipou sedala, se proháněla a veselila celá téměř víska. Jako roj včeliček obklopilo vezdy milou lípu hejno smavých dušiček. Ba přišli i staří, by se podívali na šťastné mládí, by oživili v mysli své upomínky na jarý svůj věk. Přišli a říkávali: „Však jim tak nebude, až dorostou a sami o sebe starati se budou.“ A měli pravdu. Bujné mládí — ale vetché stáří!

Oj, a my také byli veseli, bujni, skotačivi — jako kůzlata! Kde jaká hra, všechny se vystřídaly; kde jaká pohádka, na všechny řada došla. A když ani ta stará, známá povídkářka už nic nevěděla, tu přiveden teprve starý vysloužilec Bohuta a, panečku, ten toho věděl! Zhrozili byste se. Vždycky se nás ptával: „Nu tak, chaso, ze které kapsy vytáhnouť mám pohádku?“ On totiž míval své pohádky v kapsách, v každé jednu. A když jsme se dlouho nikterak nemohli dohodnouti, tu, aby tomu konec učinil, optal se jen jednoho a počal vyprávěti. Ale když nebyl ku vypravování naladěn a my příliš naň dotírali, tu všelijak se vymlouval a nevypravoval, ne a ne. Za to však, když měl do vypravování chuť, vypravoval toho tolik a tak pěkně, že nikdo ani nedýchal. Pak i ti staří přišli a tiše jej poslouchali.

Ah, překrásný byl vám to obrázek! Jeden ležel, druhý seděl, třetí klečel, čtvrtý stál o lípu opřen, pátý uvelebil se v koruně její — ale všichni bedlivě naslouchali. Běda tomu, kdo by jen ceknul.

Někdy trvala taková přátelská zábava dlouho do noci. Tu pak sklížila se obyčejně těm mladším očka, aby snili o krásné princezně, vznešeném princi, mocném Krakonoši, šťastném Vášovi, kouzelném proutku a píšťalce, ptáku zlatohlavu a tak dále a tak dále. A kdyby je matka v náručí nebyla odnesla do teplého lůžka, přesnili by pod lipou snad celou noc.

Že i žerty a všeliké, ovšem slušné šprýmy byly na denním pořádku, rozumí se samo sebou…

Nuž a na ty doby vzpomínám já rád a velice často.

Ale jedna událosť utkvěla mi zvláště v mysli. Je to jedna z nejmilejších mi upomínek na mladý můj věk, rodnou vísku a nejmilejší rodiče, bratry a sestry. Povím vám ji. Slyšte!

Tenkráte — as tak přede dvaceti léty — vypadalo v naší vísce ovšem zcela jinak než nyní. Všechny chaty byly si podobny jako rodné sestry; všechny byly stejně nízké, nade všemi vznášel se stále týž věrný kouř. O nějaké spořádané ulici nebylo ani řeči, leda bychom nazvali ulicí ty chaty, chlévy a stodoly střídavě tu a tam rozestavené, pobourané, nachýlené a popraskané. Vískou táhla se hrbolatá cesta. Když rozvodnil se malý rybník uprostřed samého návsí se nalézající, tu nikdo nenašel by v té potopené vísce pravé cesty. Mezi chatami hodně bylo svěží zeleni, plno jabloní, hrušní, jeřábův, jasanů, osik a starých vrb; tu a tam stály také řady převysokých topolův a nad vískou po jedné straně hustý les, nyní — Bohu budiž žalováno — téměř všecek vykácen. A uvnitř chat? Žádná nádhera, žádné bohatství, ani pohodlí, za to čistota a vzorný pořádek. Uprostřed světnice přiléhal ku stěně veliký stůl s dlouhou, na červeno obarvenou lavicí, na jedné straně pec a na druhé jeden nebo dva stavy tkalcovské, vedle nich kolovrat, někde kolébka, několik dubových židlic, po stěnách obrázky, představující svaté, za krovem několik vzácných knih, potom ještě nějaká milá upomínka, na talířku za oknem věneček z pomněnek a nic více.

A zrovna tak bylo i v naší chatě, ve které obývali rodiče se svou dětskou drobotinou.

Bylo mi asi osm, starší sestře devět roků, když jednoho rána v tuhé zimě dobrá naše matička nemohla s postele. Byla těžce nemocna. Otec juž záhy z rána odešel s těžkým srdcem z domova, by sehnal pomoc lékařskou. Ale kdeže sehnať v naší pohorské vísce hned lékaře! Ve městě od vísky as půl hodiny vzdáleném byl sice zkušený lékař, pro něj však musilo se dojížděti. Leč my z chudé chaty neměli ani kravičky, jakž mohli bychom míti koně, vozy, kočáry, pohodlné sáně a jiné a jiné podobné věci. Byli jsme rádi, že měli jsme malé, nizoučké sáňky, na nichž přivážel otec z města potřebné ku výživě věci, a na nichž my děti vozívaly se v zimě s blízkého kopečka. I bylo tedy otci doprošovati se příležitosti pro pana doktora u šťastnějších, bohatších sousedů. Ačkoli chodil ubohý od božího rána do samého takřka poledne, přece nepořídil, chodil marně. Všude odbyli ho všelijak se vymlouvajíce. Ký tedy div, že přišed domů, byl všecek zarmoucen, všecek zdrcen. Přes to však přese všechno těšil nemocnou, jak jen mohl a uměl.

Zatím dověděli jsme se i my — já totiž a starší sestra Zdena — o marném polodenním namáhání otcově a beznadějném stavu matčině. V tu dobu přišla k nám totiž sousedka z vedlejší chalupy, které otec stranou všechno vypověděl, čehož si zvláště bystrozraká sestra moje dobře povšimla. Zároveň věděli jsme předobře, že lékař nebude konati pěšky cestu tak dalekou, čehož nemohl ostatně na něm nikdo žádati, zvláště v době zimní. Byl to pán juž starý, vetchý; cesta pak taková značně mohla by mu na zdraví uškoditi. Co tedy činiti, když nevěděli si rady ni pomoci ani otec, ani sousedka?

V té věru přesmutné chvíli vnuknul mé sestře sám Bůh spasitelnou myšlénku.

Právě zabráni byli otec a sousedka v živý hovor, když mne Zdena podtají loktem šťouchla a prstem znamení dala, bych jí následoval. Maně kráčel jsem za ní, nevěda, co bude počínati.

Stanuli jsme nedaleko za chatou.

„Miloši!“ všecka dojata a uslzena počala. „Víš co, Miloši! Tatínek nemůže sehnati příležitosť, mamince je tuze zle. Víš, co učiníme! Vezmeme naše sáňky a pojedeme pro pana doktora sami. Já vím, kde bydlí, neboť jsem u něho již jednou s naším tatínkem byla.“

To pravivši poslala mne ihned do komůrky pro sáňky, sama pak odešla, by přinesla potřebný na cestu oblek.

A tak za malou chvíli dobře přistrojeni a velikými šátky proti zimě chráněni, vlekli jsme za sebou sáňky a vedle sebe dle taktu klusali ku městu pro milého pana doktora.

Počínání naše otec na štěstí nepozoroval; neboť zajisté byl by nám je překazil.

Zatím dorazili jsme šťastně do města. Tam zastavili jsme v jedné ulici před pěknou jednopatrovou budovou a vypřáhli.

Já pak zůstal na ulici u sáněk, kdežto Zdena odebrala se nahoru do prvého poschodí ku panu doktorovi, by ho požádala za pomoc.

Stařičký lékař ovšem podivil se nemálo, spatřiv před sebou tak malou poslici, ale ještě více užasl, když na místě pohodlných saní uviděl státi venku před domem malé dětské sáňky a u nich na místě bujných vraníků mne — Miloše, k odjezdu již připraveného!

„A kdeže jsou koně, kteří by mne ku vaší matce dovezli?“ tázal se lékař všecek překvapen a udiven.

„Ach, pěkně prosíme, pane doktore, promiňte nám; tatínek nikdež nemohl koně sehnati; od božího rána do samého poledne chodil po vsi, od sedláka ku sedláku, od chalupníka ku chalupníku, žádal, prosil, sliboval — ale marně. Všude ho odbyli. Proto přijeli jsme sami pro vás, pane doktore, a prosíme, byste si juž jen sedl, abychom byli co nejdříve u naší nemocné maminky.“

Tak odvětila Zdena vyjevenému panu doktorovi.

Po slovech jejích stařičký, rozšafný a lidumilný lékař tak se zarazil, že nemohl v prvním okamžiku ani promluviti. Zůstalať mu slova v hrdle vězeti. Ale vzpamatovav se, pozval nás slovy laskavými nejprve k sobě, bychom se zahřáli a trochu posilnili, pak rozkázav zapřáhnouti ujížděl s námi ve stkvostných dvěma bujnými vraníky tažených saních o závod s větrem ku milé matince…

Ó kterak zaradoval se otec, vida do chaty vstupujícího a jako Bohem seslaného lékaře! Uvítav ho, uvedl jej ku loži nemocné.

Lékař brzy poznal stav nemocné, i nařídil, čeho bylo třeba, a opět odešel. Odcházeje pravil stranou k otci: „Děkujte Bohu, že poslal ještě v čas dítky vaše ke mně; neboť za jednu dvě hodiny neprospěla by již ani pomoc moje.“

Přišed pak do chaty podruhé, prohlásil, že matka pozdraví se co nejdříve.

A vskutku; za týden matka naše byla zdráva.

Ó té radosti v chatě naší! Nejvíce však těšili jsme se my, dobře vědouce, že přispěli jsme nejvíce k jejímu uzdravení, a na to byli jsme nesmírně hrdi. —

Dosud s radostí nevýslovnou a nikoli zároveň bez úsměvu vzpomínáme této události, zvláště pak šťastného nápadu, jakýž měla sestra Zdena. Bez nápadu toho byla by matka naše snad již dávno mrtva, ana přece dosud žije zdráva, šťastna a vesela uprostřed svých dětí, vnukův a vnuček.

Popřejž jí, o Bože! ještě hodně dlouhého a šťastného žití!