Z domova/Nebeklíč

Z domova Karel Václav Rais
Pavla	Nebeklíč	Borovský pan učitel

Údaje o textu
Titulek:	Nebeklíč
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Z domova: verše. Praha : Unie, 1918. (Raisovy spisy; sv. 17).
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70

Na dně truhly, jejíž víko krášlí
lepé květy, ptáci peřestí,
pod čepečkem s velkou zlatou mašlí,
pod fěrtošky, které šelestí,
jak má ruka vetřelá v ně jede,
nebeklíče listy leží šedé.

Tlí tu zvolna kniha ošumělá
od chvíle, kdy jemnou perutí
z babiččina vyletěla čela
duše dobrá v modré klenutí,
zornička když v milém zhasla oku,
jež v té knize tolik četlo roků.

Nebeklíč jak odnáším si z temna,
zdá se mi, že slyším u hlavy
řeč tak známou, slova milá, jemná:
„Co v něm hledáě, bloude dumavý?
Marně k němu hlava tvá se kloní,
zvěstí lepých nenajdeš tu pro ni!“

Mezi listy s rojem modlitbiček
obrázky jsou pestré ukryty:
andílkové boubelatých líček,
svaté Háty, Anny, Markyty,
Matičky a krásná Jezulata
usměvavě z kruhů hledí zlata.

Aj tu lístek! Písmo sotva znalé
rozseto je na něm po žluti:
„V skráň mi buší hoře neskonalé,
srdce puká v hrozném pohnutí,
strháno je všecko zlaté snění -
Anno drahá, přišlo rozloučení!

Ó ty víš, mé drahé, zalté dítě,
jak mne vábí spanilý tvůj hled,
ó, ty víš, jak vroucně miluji tě -
od mladistvých čarokrásných let
žes mi, drahá, hvězdou byla denní -
stokrát žel, že přišlo rozloučení!

Řekla mi dnes matička má sivá:
‚Ty se trápíš, hochu rozmilý,
bledne tvář tvá milá, zádumčivá;
na Bohu pros, dítě, posily!
Radostí že v chorém jsi mně stáří,
to tě, hochu, potěš v semináři!‘

V náručí mém usnula pak ticha,
netušila, jak mi bouří hruď,
já však slyšel, ze spánku jak vzdychá:
‚Jen mé dítě, vždycky šťastno buď,
ó kéž brzy nad vrásčitou skrání
zašeptáš mi první požehnání!‘

A já plakal nad starobným čelem,
které rozryl potu žhavý proud,
přísahal jsem, divým sevřen želem,
pro ni že již nesmíš spočinout
v náručí mém, anděle můj beldý -
s bohem budiž! S bohem naposledy…“

Vidím v duchu, dívčí hlava mladá
jak se kloní k drahé památce,
za slzou jak slza horká padá -
vidím stopy jejich na řádce,
trpitele neznámého jmeno
slzamy je všecko vypáleno.

Obracím. Hle, v lístku žlutém leží
vínek z temných, dlouhých kadeří -
kolikrát as její ústa svěží
o samotě v tichém zášeří
zulíbala vlasů jeho vínek,
ovívaný vůní upomínek?

Dále vidím myrty snítku dvojí,
každý lístek v prach je zvetšelý,
bílá pentle, která proutky pojí,
smutnou pravdu jemně ševelí,
že se často navždy podá ruka
ruce jiné, ač to srdce puká…

Nebeklíčem opět oko těká:
Na konci již v listů objetí
kadeř leží, jak len rusá, měkká -
prvému snad vlála dítěti
od temínka kolem růžných tváří,
než je dívky nesly ke hrobaři.

Potom přání, které vnoučat druže
babičce své psala do dáli,
by ji žitím samé plné růže
dlouho ještě v cestu padaly -
k poctě její moje první básně
bez poskvrny srovnány tu krásně.

Na desce zřím prostá ještě slova:
„Modliváček skonal za krátko,
maminka ho ve svém hrobě chová -
tak se končíš, naše pohádko!“
Nezabudka na těch slovech svadla,
z oka mého slza na ně padla.

Hlava hoří, ruka má se chvěje -
ve vzpomínkách pojím mlhavých
niti sobě strhaného děje:
Vidím blázna s hlavou jako sníh,
modré oko k zemi jenom zírá,
suchá ruka růženeček svírá.

Přišel vždycky za několik neděl,
na kloboučku s kytkou sedmikrás,
vedle kamen u nás chvíli seděl,
modlitbičky vetchý sípal hlas,
a zas tiše z krátkých vyšel táček
zubožený blázen „modliváček“.

Měl být knězem, ale tajné žely
strhaly prý rozum mladický,
hlavou, jež se brzy skvěla v běli,
rozestřela tma se na vždycky;
němé boly zbyly v bledém líci,
v puklých prsou srdce zvadající…

Dávno nad ním trávy uschly řásně,
zapadl již nízký jeho rov,
já však nyní teprv tuším jasně
nad řádkami stařeniných slov -
ač ta také dávno leží v hrobě -
že ty duše patřívaly sobě!

Jaké boly srdcem stařenčiným
při návštěvě jeho zatřásly
nad tím lícem žalobným a siným,
při pohledu na zrak vyhaslý,
jenž tak vroucně kdysi zíral na ni?
Byly, jistě byly ku zoufání! - -

Zavřela se rozpryskaná deska.
Co z tvých žalů, snění o štěstí,
stařenko má, zůstalo tu dneska?
Žluté listí jemné šelestí,
že to vše, co člověk trpce vysní,
sotva stačí snílkově pak písni!

(Osvěta 1886.)