Z dalekých cest

Sloup u cesty poražený,
    písmo na něm k nepoznání —
v jaký kraj ta cesta vede,
    v život nebo v umírání?

Nevím, aniž ptám se po tom —
    je to jako ve životě,
kde musíme trapně žíti
    v horší ještě nejistotě…

Ve pralesích Ameriky
    nehledal jsem k zpěvu sílu,
neslyšel jsem v Nilu bahnech
    hnusné pláče krokodilů.

Neviděl jsem Ukrajiny
    volné, šíré, zpěvné pláně;
nebyl tam, kde líný velbloud
    v dlouhé táhne karavaně.

Aniž tam, kde ku skalinám
    Balt své rmutné pěny valí,
ale co jsem viděl, zkusil,
    žádná píseň neodhalí…

Na kraji lesa oheň rozdělám,
    při něm se tělo z mdloby zotaví;
snad rudou ohně září zlekáni
    nepřijdou ke mně vlci hltaví.

Tak učiním — však práce zbytečná;
    po celou noc jsem v hrozných mukách bděl,
na nejhoršího vlka pod sluncem,
    na — svědomí jsem vlastní zapomněl.

Dávno jest už po klekání —
    pusta dřímá v tajném šeru,
nad mou hlavou táhnou dravci,
    černí ptáci ku severu!

Kam letíte, bratří noci?
    Ku domovu! ku domovu!
Za nimi jdu, až se octnu
    opuštěném na hřbitovu.

Také dobře — těžký spánek
    juž se na má víčka sklání —
nemusíte, bratří noci,
    dlouho čekať na snídaní!