Závoj (Hugo)

Co máte, bratři mí, proč stranou
se kloní čela vrasčitá?
Jak lampy pohřební proč planou
vám oči, v nichž hněv prokmitá?
Jsou roztrženy pasy vaše,
a, třikrát běda!, z pochvy své
pod prsty, jež se třesou plaše,
hrot dýky zahrál blyskavé.

Zda závoj nezvedlas, jen vzpomeň, dnes a kde?

Já vracela se, bratří, z lázní;
já, páni, z lázní domů šla,
se tajíc před pohledy v bázni,
jež metá chasa ďaurů zlá
kol mečety můj průvod hnul se,
můj palankin byl odstřený,
v tom vedru trochu rozhrnul se
můj závoj stále zavřený.

V tom okolo šel muž, měl kaftan zelený.

Snad, možná dost, však tahy moje
on v smělosti své nepostih’;
co šeptáte tak, jaké boje?
co znamená ten škleb a smích?
Či chcete krev? Mne nemoh’ zříti,
při spáse vaší dím to vám.
Či nahá, slabá žena mříti
a bez pomoci tady mám!

Jak slunce krvavé dnes kleslo v náruč tmám!

Ach milost, úzkostí já zmírám,
ach, čtyry dýky v boku mém,
při nohách vašich, které svírám,
můj závoj bílý dejte sem.
Před krví mojí neprchejte,
mé kroky podpírejte spíš,
na oči mé, ach soucit mějte,
pad’ závoj hrobu, zlá to tíž.

Ten aspoň dojista si nepozvedneš již.