Vzpomínka zpěvu z pravěku

Jen udeř v struny zpěvu, synu Alpinův.
Spí útěcha v tvé harfě vzduchové?
Na Ossiana truchlícího,
kterému mlha duši halí,
ji vylij!

Já barde, slyším tě v své noci,
jen vydrž hrát na dvojné struně své,
slast smutku sluší Ossianu
ve hnědých jeho letech.

Klesť zelená tam na pahorcích duchů
svou hlavu kolébajíc v hlasech noci,
já neslyším tvůj hlas,
šat duchů neslyším, jak vane v listí.

Je často slyšet kroky mrtvých
na vzduchu ve vířící bouři,
když pluje měsíc z východu,
štít bledý šírem nebes táhnoucí.

Ullin a Carril a Raono,
ty zašlé hlasy pradávných dnů,
vás ve tmách Selmy slyšet,
jak zvedlo by to duši mé písně!

Vás, zpěvu syny neslyším,
ve kterých obydlích mraků váš klid?
Zda v harfu dunivou bijete
v šeř jitra zahalenou,
kde zvučící vychází slunce
z modrohlavých vln?