Vyhnanec

Já znám děs propastí, pěn víry a jich šumy
         naslouchám slovům bled,
jež plna hrůzy kdys Sybilla děla z Kumy,
         na Pathmu Janův ret.

Když kráčím ve stínu, kde pro vichřici dravou,
         nenašel nikdo cest,
mám u noh propasti, mám blesky nad svou hlavou,
         lid dí: »On blázen jest!«

Co zatím vichřice, z níž smích vyletí časem
         a časem opět hněv,
si s lany pohrává jak v lyře chvějným hlasem,
         z vln vstává chmurný zpěv,

A já, jejž stíhá bol a záští, trud a stáří
         a vlna, vichr, prach,
jdu klidně cestou svou a nechám, ať se sváří,
         ať jiní mají strach!