Vybouřené smutky/Pastorale

Dnes vlny noci nechám burácet,
v snů bíti břeh a sporý na něm květ,
myšlenky pustím do pohoří snů
a v tichu tom se ani nepohnu.

Na pastvy zelené ať večer jdou
neznámých střelců tichou krajinou,
mnohé se vrátí těžce zraněny
a mnohé budou navždy ztraceny.

Až lampa pozdní nocí dohoří,
psa černého v snů vyšlu pohoří,
psa žalu, který, sluchy zdvižené,
je nazpět řadou dlouhou přižene.

Vyšel jsem v přítmí. Válečný čas byl. A země
voněla bouří a spláchnuta deštěm bujela všady.
Psi vyli zavřeni v těsných stájích odbyté kultury,
bezvládí duší když táhlo, táhlo starými městy.

Psi světa starého, vyhnilé, napuchlé zdvihali oči
od kostí, na nichž leželi. Vyli tak časem v dálku.
Táhli jsme neslyšně městy a prolínali jsme zdi,
přebarvili jsme vody a nasákli do vůně květů.

Psali jsme Memento na chrámy, příkrá cimbuří hradů,
na dvéře ložnic. Byl válečný čas. A země
prolnutá námi se černala před jarem příštích věků.
V mlhách jsme přes města táhli za zpěvu budoucích žalmů.