Vlk, liška a osel

Vlk, liška a osel zpovídali se jeden druhému svých hříchův, aby již potom dobrý a pobožný život vedli. Nejprve vlk zpovídal se lišce a vyznal před ní, že jest velikou ukrutnosť nad jinými zvířaty provozoval a mnohé z nich hltavě roztrhal a sežral. Odpověděla liška: „Velicí jsou a těžcí hříchové tvoji, ale však mohouť odpuštěni býti, jestliže jich srdečně a opravdově lituješ a pykáš.“ Zase liška vyznávala se vlku mnohých vražd a loupeží, kterých se jak živa dopustila mezi husami a slepicemi, na kteréžto všecky dal jí vlk milostivé rozhřešení. Když se pak osel ze svých nepravostí zpovídati měl, dlouho se o ničem upamatovati nemohl, až naposledy vzpomenul sobě, že některého času v zimě nesa břemeno za svým pánem a vida že mu sláma ze škorní vyhlédá, z hladu jedno nebo dvě stébla vytáhl a snědl, a proto ještě od sedláka kyjem uprán byl. Tu vlk rozhněval se na osla a pověděl: „Velikého jsi se hříchu dopustil, nebo ten nebohý sedlák bez pochyby nohy sobě oznobil a za to hrdlo dal. A protož jiným pokáním takové nepravosti odbyti moci nebudeš, než aby sám také umřel a duši svou z pekla a věčného zatracení vysvobodil.“ Po té obořivše se naň oba, vlk i liška, roztrhali ho na kusy a snědli.

Tak se častokráte přihází, že mnohý trestán bývá od toho, jenž spravedlivěji a většího trestání zasloužil. Zase jinému všecko projde, kterýž snad pro své nešlechetnosti hoden byl ne jedné, ale několikeré smrti. —