Verše psané při zprávě o smrti Napoleonově

        Jak, Země, živá jsi a hbitá?
        Zda nejsi příliš živa snad?
        Jak? Skáčeš jak vždy posavad,
        co ranní záře kolem kmitá,
        ty slední v davu hvězdných stád?
        Ha! Skáčeš jak vždy posavad?
Tvé údy nestuhly, když ztratil ducha on,
ty můžeš hýbat se, když zhas’ Napoleon?

        Jak nepad’ na tvé srdce chlad?
        Zda ve tvém krbu jiskra svítá?
        Zvon jeho smrti v sluch ti pad’
        a ty’s jak jindy, matko, hbitá?
        Dlaň svadlou hřeješ posavad
        nad ducha popelem, jenž schlad’,
ač mocným žárem plál, když mrtvý on,
proč, matko, k smíchu je ti nyní jeho skon?

        „Kdo znal mne dřív?“ dí Země hbitá,
        „kdo vyprávěl mých dějů řad?
        Zde příliš smělý ty’s!“ A vpad
        smích její v to, v němž výsměch kmitá,
        jak pěla. „K ňadrům mým se klad’
        rod synů zemských napořád,
ruch žití živil je a čilým zdrojem on
trysk jako bytí zas, nechť zazněl jejich zvon.“

        „Vždy čilá,“ Zem dí, „jsem a hbitá
        víc živá, hbitá napořád,
        dav mrtvých, jenž v mé lůno vpad,
        mi život, čilost, rozkoš skytá.
        Já byla mlha, chmura, chlad,
        jak ztuhlý chaos beze vnad,
až srdce zahřál mi duch mocný, jak jest on;
já těmi sytím se, jež živím až v jich skon.“

        „Ba, čilá vždy,“ dí Zem, „a hbitá,
        duch jeho hrdý svíjel se rád
        ve hrůze a v zlatě napořád
        od kolébky v hrob, bystřeň lítá.
        Nech milionů valný řad
        kov slije ve tvar, než by schlad’;
buď tkána v rubáš můj, jenž halí jeho skon,
ku hanbě naděj též, již nevyplnil on.“