Verše arabské

Mně nelze zapomnít, jak před nedávným časem
má milá, jejíž dech jest sladký jako med,
jak luny paprslek, jenž s nebe hloubi slét,
mne zastavila, řkouc svým sladkým vonným hlasem:

»Jsem tvoje, chyť mne v klín, jsem tvá, jen tys můj svět!
a neboj se, že zrak, jenž žárlí, stihne tebe,
vše, co jen přeješ si, bez překážky, mé nebe,
mé štěstí, vše ti dám bez odporu a hned.«

A já jsem řek’: »Tvůj šat, má naděj ty, mé snění,
tvůj šat mi překáží, tvůj šat buď na vždy klet,
jej svlekni!« V chvíli té se bázní chvěl můj ret
a pak jsem rozvázal pár uzlů v zamlčení.

»Neb nikdy nemohu zřít ve poupěti květ
a nikdy pod víčkem nestrpím oko krásné,
a vždy jsem smutný, když tvé, luno, světlo jasné,
ó hvězdo večera, mrak chce mi zadržet!«