Veni, vidi, vixi

Já věru dosti žil, v svých ježto bolestech
jda, rámě nenajdu, mně ku pomoci spěti,
když sotva dovedu, se usmáti hrám dětí
a potěšiti se ve květných záhonech;

když mohu na jaře, kdy přírodě Bůh strojí
kvas lásky, státi sám a bez radosti snu,
když v chvíli žijí tu, kdy člověk prchá dnu
a cítí smutek jen, jenž ze všeho se rojí;

když jasnou naději jsem duše pohrobil;
když v tomto počasu, kde voní všecky růže,
má dcero, tobě blíž chci v stín se stulit úže,
když srdce mrtvé jest — já věru dosti žil!

Co moh’ jsem na zemi, já dostál jistě všemu.
Má brázda? — Tady jest! Mé snopy? — Tady jsou!
já dojatější víc a s tváří usměvnou
žil vzpřímen, nakloněn jen trochu k taje lemu.

Já dělal, co jsem zmoh’, já sloužil, kmet se stal,
já viděl, strasti mé jak smáli se, ó hrůzo!
jak záští předmětem se stala’s, moje muso,
neb mnoho trpěl jsem a mnoho pracoval!

V tom bahnu pozemském, kde vzletem každý klesl,
bez nářku krvácel jsem, padal v útoky,
bled, dumný, vysílen, lidskými otroky,
řetězu věčného já článek svůj jsem nesl.

Teď pouze na polo můj zrak se k světlu snul,
já neobrátím se, když slyším jméno svoje,
jsem plný úžasu a nudy, plný boje,
jak ten, kdo ráno vstal, noc celou neusnul.

V mé hnout se lenosti, je pro mne velká svízel,
co zlobě, závisti dnes ještě říci mám?
Ó Pane, otevři mi brány nočním tmám,
zkad abych odešel a pro vždy odtud zmizel!