Veliké dni/Část první/V.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: V.
Autor: Rudolf Medek
Zdroj: mlp.cz
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence: PD old 70

„Učenej“ po dvouhodinné přestávce, v níž nespal, ba spíše třeštil, byl opět vyzván poddůstojníkem na stráž. Byl za to vděčen hejtmanu Kohoutovi. Tam venku, kde je čirý vánoční vzduch, je přece jen nekonečně lépe než zde, v tmavé díře, kde spí na pravo i na levo od něho žalostné ostatky lidí, chrápající, vrtící sebou, snící své nepokojné sny.

Šel trpně za svým desátníkem dlouhou chodbou, kolem hejtmanova příbytku, kde se ještě pilo a hodovalo — a kde se jistě přísahala smrt všemu neněmeckému světu — kolem příbytků vojáků, kde se snad snilo o vánočních stromcích, o ženách a o dětech; vystoupil konečně nad zákopy, kde mezi dráty na stanovených místech stáli vojáci — třaslavé a zimomřivé postavy, černé silhouetové obrázky, na nichž z každého těla trčela do vzduchu věc, zvaná „flinta“.

Desátník posbíral po cestě ještě několik „chlapů“ z různých skrytů, jimž připadla dnešní noci služba, a rozestavil toto mlčenlivě vojsko na „svá místa“. Přezkoušel hesla, posbíral zase staré, vyměněné stráže a v němém průvodu je odvedl ke spánku. Totéž se v této chvíli dělo i na úseku ostatních třech čet čtvrté roty prvního praporu c. a k. 88. pěšího pluku.

Byla hluboká neproniknutelná noc, jako před měsícem. Bláto a bláto. Sníh, jehož zde byly ještě před týdnem hotové závěje, nyní sešel a proměnil půdu v široké, hrozné bahnisko. A z tohoto bahniska chvílemi, když vzplála raketa nebo ruský osvětlovač vrhl široký a volně se pohybující proud ostrého světla na rakouské zákopy, přízračně vystoupily řady kolů, propletených svítícími dráty.

Zde stáli po různu na třicet kroků od sebe vojáci, polní stráže.

Zde stál i „učenej“.

Před ním za dráty, jak věděl a jak dobře několikráte za dne prozkoumal s pozorovacího bodu, bylo pásno „vlčích jam“, s dolíky, na jichž dně se skrýval ostrý kůl, bylo i minové pole se zrádnými kapslemi min téměř neviditelných. A zase dráty a dráty. Byla to široká řeka drátů a číhající smrti. To vše bylo políčeno na Rusy, kteří tu před nedávnem tak zbytečně umírali. Bez dělostřelecké přípravy ráno v pět hodin se jako myši zaryli před tyto dráty a pokoušeli se dostati se přes ně. Byli postříleni však pouze z kulometů křížovým ohněm, kdy ostatní vojsko nemuselo téměř ani zasáhnouti. A na tři sta se jich vzdalo náhle, jaksi bez příčiny. Vstali pojednou před těmito dráty, kdy se mohli aspoň dobře vrátiti, zdvihli ruce a přešli do rakouských zákopů. „Učenej“ s hrůzou viděl, že i tyto mizerné a neškodné Rusy někteří důstojníci stříleli ze vzdálenosti dvou kroků, jako když se střílí do kmene stromu, aby se vyzkoušel náboj. Od kteréhosi těžce raněného poddůstojníka, jenž potom zemřel, dostal malou kovovou „ikonu“, velmi primitivní, patrně jakousi pouťovou ptáci. „Učenej“ však si ji uvázal na hrdlo a nosil ji. Od této chvíle myslel jen na Rusy.

Rusové byli na protějším kopci, zvaném Mohyla. Byl to bod, ovládající celý kraj. Do nedávna stávala na něm ještě silná rakouská polní stráž. Poslední, byť nešťastný útok Rusů ji sehnal odtud a Rusové pošinuli svoje první linie od Darachova sem. To byl jediný výsledek tolika krve. Mezi liniemi, vzdálenými od sebe nyní přes dva kilometry, protékal úzký potok v údolí, jež bylo skryto, jak před rakouskými, tak před ruskými zraky. Sem chodívali ruští rozvědčíci a rakouské patroly, kde se vzájemně lovívali.

„Učenej“ však nedávno slyšel, že od jisté doby jsou Rusové mnohem ostražitější. Není téměř přeběhlíků, jejich „patroly“ každou chvíli v prožluklém údolí schytají několik Rakušanů, kdy ostatní se vracejí odtud s ranami někdy velmi vážnými. Posílají se na ně, celkem bez úspěchu, „Jagdkompagnie“, složené z vybraných hrdlořezů, mohamedánských Bosňáků, Štajeráků, Maďarů a Chorvatů, kteří se rozmrzele vracejí za jitra, bez kořisti a bez „kamarádů“.

Něco prý se chystá naproti. Každé chvíle poplašený hejtman Kohout v posledních dnech si zavolal poručíka Nováka. Neboť bude-li boj, povede setninu Novák. A Novák říkal nedávno nahlas ostatním důstojníkům, že hejtman Kohout žádá o dovolenou. Soudil z toho, že Rusové asi chystají „ángrif“.

Kdosi nablízku zakašlal.

„Učenej“ zbystřil sluch. Byl to jeho soused, nějaký smutný souchotinář od Karlových Varů, Němec, jenž se jmenoval Hajný. Pobíhal neklidně na svém místě, v okruhu nějakých pěti metrů v průměru, jako chycená myška v pasti. Zdálo se, že si polohlasem stále něco povídá. Byl od čety kadeta Macka, od něhož byl často uvazován ke stromu, poněvadž trochu šilhal, a kadet Macek tvrdíval, že dělá na něho grimassy. Oba vojáci se poněkud přiblížili a „učenej“ napomenul souchotináře tichým a naléhavým hlasem:

„Mlč, přijde inspektionsoficír a bude zle. A potom bys mohl upozorniti i Rusy!“

„Ach, co Rusové!“ řekl Němčík. „Ti nepřijdou. A když přijdou! A je to všecko lhostejné!“

„Budeš hodně střílet, až přijdou Rusové?“

„A co bych jiného dělal? Oni budou střílet, my budeme střílet. Všecko se to postřílí. A bude to tak nejlépe! Co jiného na tom zlořečeném světě! Už aby tomu byl konec. Už aby byl konec. Doma mám ženu, děti, žrát nemají co! Marod jsem, nic po mně není, umřu stejně zakrátko — tak jaký to vše má smysl?“

„Musíme přece zvítěziti!“ řekl „učenej“ pochmurně a podivným hlasem.

„Ale — no snad! Jistě! Ale trvá to dlouho. Nemělo by to vítězství tak dlouho trvat! A já se toho asi nedočkám!“

„Nevím, jestli se toho všichni dočkáme, až Rakousko zvítězí“ řekl opět „učenej“, již jasnějším hlasem.

Kdosi třetí se k nim přiblížil. Oba zmlkli a vrátili se na svá místa. Všude byl veliký klid, ticho až těžké.

Ten třetí zamířil k „učenýmu“ a zastavil se těsně u něho. Byl to svobodník Perný.

„To je noc! Nevidíš ani na krok před sebou. Kdyby Rusové útočili v takové noci, povraždíme se mezi sebou,“ řekl tiše mladík k „učenýmu“.

„Bylo by to velmi dobré,“ zašeptal druhý. „Prospělo by to Rusům i nám. Ale co zde děláš?“

„Mám službu. Navalili to dnes na mne. Jindy pouze rozvádívám stráže, dnes mám inspekční službu. A jsem tu na úseku celé setniny úplně sám. Páni oficíři popíjejí u hejtmana. I inspektionsoficier Matějček. Zpívali „Wacht am Rhein“ před chvílí. Kohout, Novák, Matějček, Macek a Binke. Byl tam od pětky Blažek. Bylo to už před půl hodinou všecko opilé. Macek zpíval „Ó Tanenbaum!“ Zná to asi ze školní čítanky. I ten Blažek tam cosi zpíval, snad „Stille Nacht“. Měli soudek piva, víno, rum a teď vařili punč. To je, myslím, dorazilo. Díval jsem se tam okýnkem. Vypadali velmi pěkně. Jediný Binke byl trochu střízliv. Sám hejtman se svalil na lůžko již dávno před jejich zpěvem a usnul — po pivě.“

„Je krásné, kterak se ty, jindy tak mlčenlivý, dovedeš najednou rozpovídati o některých věcech,“ řekl „učenej“, skrývaje úsměv v přehluboké tmě.

„Jsem dnes nějak veselejší! To snad, že je Štědrý večer.“

„Ó, Štědrý večer! Hoj, ty Štědrý večere! Pro kolik asi lidí může býti dnes opravdu štědrým? Ale poslyš, milý chlapče, pane frajtře, nenapadá ti nic za této situace?“

„Dnes? Oh, nevím. Je úžasná tma!“

„Tím lépe!“

„Tím hůře. Myslel jsem na věc velmi důkladně. Není ještě vše připraveno!“

„Oh, vy realisté! A co chceš více? Dnes — nebo sotva potom!“

„Nejlépe by bylo, prostudovati dobře plán. Zdá se mi, že stále ještě dobře neovládám terrain.“

„Bojíš se — toť vše. Jsi zelenáč! A co s těmi chlapy?“

„Nelze! Tak to nejde. Byl by to poplach!“

„Ach — jaký poplach. Všichni důstojníci u celého pluku, ba u celé této červené brigády jsou nyní opilí. Anebo spí tak tvrdě, že je nic nezbudí, nejlépe ihned a zcela rozhodně. Nelze čekat. Zhyneme buď jako prašiví psi nebo se z nás stanou zvířata, že samy sebe nepoznáme. Žijeme zde jako v ohromné latríně, zadusíme se, věř mi!“

„A co chceš dělat?“

„Nejdříve tam ty — všechny — bez pardonu — pryč! A potom my dva už něco podnikneme. Nastane snad panika. Půjdeme k Rusům, přivedeme Rusy a darujeme jim nedobytný Burkanov zadarmo, zcela zadarmo. Jinak ho budou dobývati hekatombami a my se budeme dívati na to, kterak tento český dobytek zde do nich střílí.“

„Počkej aspoň do Sylvestra. Dnešní noc se bude opakovati doslovně. Znám je přece.“

„Oh, co může býti do Sylvestra! Mohou nás poslati proti Italii. Slyšel‘s přece o tom.“

„Pochybuji…“

„U ďábla! Ustavičné „pochybuji“. Já mám chuť provésti tedy všecko sám! Vždyť cítím sám na sobě, kterak hynu. A vidím, kolik našich lidí zde již mravně zahynulo. Nevzpamatují se z toho za celý život. Má pravdu hejtman Kohout, když je pozdraví každého dne zrána slovem prasata! Jsou to prasata! Bojují proti svým osvoboditelům. To dokáže jen tupé zvíře a tupý národ. Bojují proti sobě, proti svým dětem, proti své vlasti. Takového svinstva ještě ani jediný národ v dějinách nebyl schopen. A ty — ty jsi passivní, melancholický, tolstojovský blbeček! Takoví jako jsi ty, dají se Němcům dobrovolně sežrat ve jménu humanity. Budou sežráni — ale na nebesích nebo kde odměňují tyto křesťanské, socialistické a humanitářské fráse, dojdou spasení. Tož si běž! Můžeš mne jíti udat. Půjdu na vlastní pěst!“

A „učenej“ sebou pohnul…

Byla nesmírná noc, nejtemnější, jaká kdy byla zde na frontě po celé dva měsíce. Sotva viděl jeden „post“ na druhého. Nic se nikde nehýbalo. Jen občas u sousední setniny raketa na okamžik osvítila část území. Ani dobří Rusové nikterak neznepokojovali Rakušany a Maďary, slavící po celé frontě svátek štědrovečerní. Hluboké ticho — a země se podobala nesmírné hrobce. Vzduch zde byl vlhký a syrový — a spaly tu milliony lidí.

Ale tito dva zde, na malém čtverci uprostřed moře drátěných překážek, toužili rozraziti toto hrozné a zrůdné ticho. A kdyby to bylo jen jediné slovo, osvobozující slovo!

„Příteli,“ zašeptal náhle Perný, „stůj, pro dobrý Bůh. Co to mluvíš? A co si myslíš o mně? Dovedu býti velezrádcem, ale ne zrádcem. Takto se nedohodneme!“

Mladému člověku silně bilo srdce. Byl to jediný hlas, jenž zněl nocí. Toto lidské a toto české srdce uprostřed nesmírné pouště zahovořilo velmi vášnivě a neklidně. Naproti němu stál „učenej“, veliká, silná, tmavá postava, jako sedlák, jenž bezpečně se rozkročil na svém poli. Zde bilo srdce vzrušeněji než jindy, ale odměřeně, vytrvale a přesně. Bylo si jisto a bylo rozhodnuto.

„Kolísáte, pane frajtře!“

Ironie došla však přece svého cíle.

Pojednou mladý hoch uchopil svého tovaryše rychle za ruku a řekl prudce:

„Zde máš můj revolver a raketovou pistoli. A já jdu.“

„Tak je to dobře. Vezmi však v Novákově „dekungu“ plány, jež mu prý hejtman už dva dny dal k prostudování. A potom hned jdi tam. Hoď jim to tam — bez sentimentality. Nechceš-li, udělám to vše sám.“

„Je tam ovšem Blažek. Je to hodný hoch! A Nováka snad přece by bylo škoda! Kdyby těch dvou tam nebylo! Jednou se snad vzpamatují! —“

„Tak tedy už dosti! Půjč mi ty granáty, já jdu sám. Jsi bába. Kdyby tam byl s těmi zvířaty můj bratr nebo moje dítě, nerozpakoval bych se. V tomto boji zvítězí jen ten, kdo nemyslí na sebe a na svého nejbližšího kamaráda, aby pro něj obětoval velikou věc. I ty musíš zemřít, třeba jinak, bude-li toho potřebí. Je válka — to není hra v karty! Hraje i pikové eso! Hraje i smrt! A Taras Bulba zabije i vlastního syna. Ti tam — to jsou nezdární synové. Lépe jich nemíti. A od polepšení si mnoho neslibuji. Ostatně nemluvme. Dej sem ty věci — a já jdu!“

„Příteli!“

„Co je, tedy?“

„Jdu!“

„Opravdu?“

„Ano!“

„Tož na rychlou shledanou!“

Mladík se vzdálil. Jeho druh osaměl. Souchotinář, jeho truchlivý soused, který patrně ani nepozoroval, co se vedle něho a vůbec vůkol děje a jemuž byl jistě v této chvíli lhostejný celý svět, lehce se kymácel na svém místě a přestupoval s nohy na nohu jako medvěd v kleci. Druhý „post“, stojící na levo od „učenýho“, stále pil rum ze své polní láhve. Aspoň „učenej“ tak soudil, neboť se mu zdálo, že jeho chřípí vnímají ostrou vůni tohoto tak silného nápoje velmi zřetelně. Jinak jakoby Bůh celou zemi a celý vesmírný svět zakryl černou pohřební látkou. Jakoby byla mrtva po strašné a odporné nemoci, že na ni ani pohleděti nelze. Ale nebylo tomu tak.

Srdce „učenýho“ bylo nabito silným a proudným životem. Jeho duše byla rozvlněna a zneklidněna nesmírnými nadějemi. Domníval se, že čin, jenž přijde a jenž vyrostl z jeho plánů, o nichž tak dlouho a trpělivě přemýšlel a o nichž dovedl tak dlouho a urputně mlčeti, pohne světem a změní běh věcí. Byl jist, že jeho plán je veliký. Na sebe při tom nemyslel. Nechtěl býti velikým. Doufal naopak, že nikdy nikdo nezví o původu této věci.

Minuty míjely. Byly nekonečně dlouhé.

Ale bylo stále ticho.

Toto ticho jej neustávalo drážditi a mučiti. Toužil zvolati velitelsky tam do zadu, k tmavému lesu, jejž sotva tušil, nějaké prudké, rozněcující slovo, nějaký neodvolatelný povel.

Ale opět se uklidňoval. Snažil se omluviti to a ono, snažil se uvažovati „reálně“, jak si říkal.

„Teď jde zákopem kolem střílen mužstva. Traversy ho asi zdržují. Je tma, asi špatně vidí. Klopýtá a klouže se v blátě. Pravda, vždyť musí jíti až na konec úseku setniny. To se o něco protáhne. Nyní jde již „laufgrábnem“. Teď bude asi v druhém příkopu, kde jsou obydlí důstojníků. Teď asi stojí před „dekunkem“ Novákovým. Snad se nerozpakuje? Vždyť tam Novák spává zcela sám. A nyní je tam prázdno. Nu, snad rychle vstoupí, najde Novákovu tašku a plány, a vezme to vše sebou! A nyní by mohl již jíti ke Kohoutovi. Jen aby zde to dobře dopadlo. Zde je vrchol všeho. Podívá se jistě oknem! Ó, kdyby se raději nedíval, rychle vytrhl hořák z granátu a hodil jim všem tam tu věc! Nic hloupého se nemůže státi. Kohoutův úkryt je jistě nejhlubší ze všech úkrytů, jež kdy byly za této války vykopány. Nejhlubší úkryt pro největšího zbabělce světové války — jistě si říkal ten chlapík, když mu ho kopali. Granát se roztrhne! Budiž! To je správné! Nyní buď bude silná detonace nebo jen slabý otřes, který nevzbudí snad ani pozornosti. Tehdy půjdeme potichu a pěkně ke svým milým. Bude-li silná detonace, nastane poplach. Vojáci pili hojně rum, spí tvrdě. Vzbudí-li se z tohoto tvrdého spánku, budou ještě půl hodiny potom jako vrtohlaví. Důstojníci čtvrté setniny jsou pobiti. Důstojníci ostatních setnin jsou všichni opilí. Velitelství pluku v Burkanově, není-li opilé, je jistě v čele s velitelem pluku na půlnoční mši v kostele. A jistě je tam i brigádník. A polní kurát Schediwy jim žehná! Na jiných úsecích to nemůže býti lepší. Říšští Němci stojí mnohem severněji. Až u Tarnopole. Nuže? Vše je jasné! Vše je zcela jasné a zcela reálné. Co může nastati? Zmatek. Potom panika. Jde o to, rychle to sděliti Rusům! Za dvě hodiny může býti Burkanov jejich. Bez krve jediného mužíka. Jen aby o tom dlouho neuvažovali. Je to lid, myslím, vrtkavý a váhavý. Zatím se rozední a uvidí situaci. Kdyby obsadili pouhý úsek 88. pluku, kdyby pronikli do vesnice, již tím by jistě opanovali situaci do veliké šíře. U ďábla! — v té chvíli bych chtěl býti opravdovým vojákem! Věděti, kam s pěchotou, kam s artilerií, kam s jízdou! Míti několik sotní kozáků! Hnáti — a hnáti tuto špinavou a smrdutou luzu až k Budapešti a k Vídni, hnáti ty drzé a naduté pruské huby až do Berlína — a nenechati z těchto pařenišť všech možných evropských jedů kámen na kameni! Jak je dobře, že jsem se naučil přece trochu rusky! Snad jim to budu moci říci dobře a jasně. A což, nepochopí-li mne přece? Což, budou-li na mne civět s prostoduchou pitomostí a hloupě dobráckýma očima, jakýma dovedou se často dívati na chytrou věc? Oh, je to k zbláznění! Dej mi jen, o, bože, ruku pevnou a tvrdou a srdce ocelové! Mozek jasný jako slunce! Neopouštěj mne a nedej mi předem zahynouti. Pak již, až vše bude hotovo, děj se Tvoje vůle. Ó, vždyť je to přece vše tak jasné! Tak jasné! Není v tom, v této skutečnosti, ani za mák fantastičnosti, nepravděpodobnosti, zbrklosti! Vždyť vím, co dělám a mám svoji věc, tuším, dobře propočítanou. Může se docíliti všeho, půjde-li vše tak přesně, jak jsem řekl. Může se docíliti aspoň mnohého a snad přece aspoň něčeho, bude-li někde nějaký defekt v provedení. Rusové nejsou daleko. Řeknu jim rychle podstatu věci. Jsem Čech — zahovořím na ně rusky — ukážu jim plány — snad mi uvěří. A snad mají, u ďábla! telefon, aby si vymohli schválení vyšších velitelství v několika minutách či aspoň za hodinu! Nu, za půl hodiny se přece sešikují k postupu — vždyť tam vůbec nepijí — a za půl hodiny či snad o něco později jsou zde. Povedu je a co vím, povím a zužitkuji svá pozorování z posledních týdnů. Na štěstí jsem měl oči otevřené. Na štěstí jsem neměl ducha na tolik ubitého, abych to či ono nepochopil. Vše, vše jim ukáži. Dělostřelecké baterie zde za lesem, jež jsem viděl nedávno, když jsme šli do vesnice do reservy, velitelství pluku i brigády, skladiště munice, hlavně ručních granátů. Mohou chytiti celý 88. a 81. pluk, celou tuto truchle slavnou červenou brigádu pana von Hofmana. A mohou, budou-li míti s dostatek energie, zničiti celou tuto haličskou frontu. Mohou, budou-li jen chtíti, zničiti Rakousko! Ale, u ďasa! Co tam ten kluk dělá? Nešťastný melancholik! Vždy se mi zdálo, že je také z těch, kdož se chtějí dáti ukřižovati za spásu prašivých lidských duší! Ticho! Co se to stalo? Nic! Ach ano, asi se nic nestalo! O vím, nahlédl dovnitř — a asi zaplakal nad těmi opilými zvířaty. Vždyť jsou to lidé! Hle — lidé! Lidské vši to jsou, hodné zamáčknutí ve jménu čistoty a hygieny lidstva! Vždyť jsou to bratři! Mizerní Čecháčkové, zlotřilá lokajská cháska, potomci chámů, jejichž prázdné a ohebné duše znetvořila důkladně lstivá protireformace, nadělajíc z nich stupidních troupů, bigotních hlupáků! Mrzce slouží svému nejúhlavnějšímu nepříteli za nějaké hlouposti, cetky, jalová uznání. Ať toho třeba polovina zhyne — zhyne s ní aspoň idiotský a protivný balast, nemající pro nás nejmenší ceny… Ticho! Co je to?“

Napínal za těchto myšlenek svého ducha k prasknutí. A při tom neustále citlivě naslouchal veliké tmě a velikému tichu, jež vytrvale a těžce mlčelo. „Osvobozující slovo“ kdesi ustrnulo. Nic se nepohnulo. Jen souchotinář na pravo pokašlával tlumeně a přešlapával s nohy na nohu; a soused na pravo pil svůj rum. Čas těžce šel — a nepřinášel ničeho. Připadal mu jako hustý a zemitý proud, v jehož černé špíně se vše ztrácí.

Obával se opustiti svoje místo. Kdyby věděl s určitostí, že Perný šel podle plánu, byl by se podíval známou cestou za ním. Ale nevěděl, co se stalo. Netušil, kde chlapec bloudí. Snad se něco přihodilo, co dalo situaci jiný směr! Ale není možno déle čekati. Za nějakou chvíli přijde směna. A za nějaký čas se rozední. A vše bude ztraceno! Čekati na nějaké Sylvestry? Dáti se odvézti na italskou frontu? Nic takového! Něco se musí státi. Nelze déle čekati! A nelze déle žíti v tomto zapáchajícím a hnilobném mravním hrobě.