Veliké dni/Část první/III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Rudolf Medek
Zdroj: mlp.cz
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Toho večera Jan Březa a Jiří Skála zůstali doma. Na rozvědku šla druhá „parta“. Celá četa se dělila na dvě hlavní party. První, té, jež byla dnes ve službě, velel ohromný četař Vlček, silák, jenž vystupoval v kterémsi kočovném cirkuse, toulajícím se velikou, širou a svatou Rusí před touto válkou, druhé, četař Houdek. Praporčík Rybář chodíval střídavě buď s první nebo s druhou partou, někdy sešikoval celou svoji četu k podniku význačnějšímu a složitějšímu.

Březa se Skálou seděli ve své zemljance, když k nim přišel praporčíkův sluha, „děnščík“ Sezima.

„Bratr praporčík vás zve k sobě. Panečku, dostal v poledne od generála láhev šampaňského za ty dva pleňasy. Říkal mi, že měl starý Korďukov radost. Takhle na každého z nás kdyby tak kápla jedna flaška. Ale copak je tohle! Kluci prý dostanou nějaký metál. Bude prý jeden kříž a dva metály. Je to dost za dva blbý pleňasy. To ale byli blbouni nejapný! Také se ve štábě povídalo, že má náš vzvoď[1] přijít pryč. Nevím, co je na tom. Prápora říkal, že asi přijdem na nějaký čas do Kyjeva, abychom se doplnili. V Kyjevě se prý hlásí massa pleňasů do armády. Zápasná[2] rota už prej je na cestě z Kremenčugu do Kyjeva. Už mají pro ni připraveny kasárny v Moskevské ulici. Ale to vy asi neznáte. To je krásná ulice, asi jako je Hálkova na Vinohradech. Kruci, dostávám teď málo pošty, job jejich máť.[3] A děňgu[4] žádnou! A tolik bych potřeboval nějaké ty prachy. Bratři, za těch sedmdesát pět kopějek[5] na měsíc, co tu dostává nižní čin,[6] se neuživí ani sobáka[7]. V Kyjevě se budeme míti dobře, je tam mnoho báryšeň[8]. To bude něco pro tebe, Skálo! Takový kluk jak cumel!“

„Nezkaz ho,“ okřikl ho Březa. „Jirka má doma holku. Nevěstu!“

„Coo? Che! Nevěstu! Takový cucák — a nevěstu! Ten těch nevěst bude mít ještě, o jé! Takových jsme viděli. Přijde to sem do Družiny, chvíli kroutí očima, vzdychá, hubičkuje nějakou uslintanou podobiznu, tiskne ji k srdci, nosí ji sebou na rozvědky, aby s ní třeba i umřel. Na konec, když už je fotografie celá smytá, že připomíná spíš jeho babičku před šedesáti lety, kdy ji bral do aparátu ještě nebožtík pan Ženíšek, kluk pomalu přestane a začne se rozhlížeti po tom božím světě. Holka doma zatím chodí třeba s nějakým Maďarem…“

„Mlč, nebo ti jednu vrazím, ty potvoro!“ zvolal Skála, celý červený.

„No, no, mládenečku! Povíme si to všecko. Jak to tak vypadá, ta válka asi tak hned neskončí. A upřímně řečeno, bratránku, nebuď bláhový! Válka má svoje právo. Život je život. Dnes jsi zde — a zítra, kde ti bude konec? Vidíš, to zas já, to zas já, kamaráde, nepropustím jen tak ani jednu slušnou babu skrze tyhle prsty. Prápora ovšem o tom nesmí vědět. Já nevím — ten náš prápora! Ostatní důstojníci u pluku mu říkají Žofinka. To je taková panenka! Naši kluci jsou potvory. Oni ho nejednou podezřívají pro jeho vzhled! snad není jim dost chrabrý! dost odvážný! Ale já ho znám. Já vím, co v něm je! A kluci jsou volové. Nevědí, co mají. Kdyby ho ztratili, budou pro něho řvát.“

„Ty toho však umíš nabreptat za dvě minuty. Tak co, půjdeme? Nenecháme přece bratra praporčíka čekati. Pojď, Jirko, a neposlouchej ho!“

Vyšli.

Byla již noc. Opět temná a neproniknutelná noc tohoto listopadového novolunní.

„Jak je asi našim na rozvědce?“ zašeptal Jirka.

„I dobře! Ti se vyznají. Nejsou tam poprvé,“ zahučel Sezima, když docházeli rozblácenou cestou ke škole, klopýtajíce přes navezené kameny a topíce se ve výmolech.

„Nikdy nezapomenu, budu-li živ, na toto úžasné haličské bláto. A mám takovou smutnou předtuchu chvílemi, že v něm jednou zahynu, místo na poli jako pořádný voják,“ řekl Březa.

„Očistěme si boty, bratři, ať to v našem saloně nezasviníte,“ velel Sezima. „Prápora svítí, čeká nás už asi. A šampus se už chladí hodnou chvíli.“

Vešli do světnice, čistě vybílené a zcela pusté.

V rohu polní ruské důstojnické lůžko, přikryté vojenskou houní, v prostřed stůl, dvě židle, pod oknem otevřený ruční kufr s prádlem. Toť vše.

V kamnech hořelo a lahodné teplo naplňovalo světnici.

U stolu seděl mladý důstojník, praporčík Rybář. Vyplňoval jakýsi výkaz. Když bratři vešli, vstal ihned a podal jim srdečně ruku. Skála často si připomínal, kterak teple a krásně na něj působilo toto stisknutí ruky, pevný a bezelstný ruský stisk ruky, důvěrný a pobratimský, když poprvé se sešel s tímto mladým člověkem. Byl snad tento jinoch sotva o rok starší jeho, ale ve svých zelených očích nesl tolik zanícení, čestnosti a rytířství, že působil na svoje okolí, někdy dosti obhroublé, jakýmsi čirým a čistotným, byť poněkud přísným dojmem. Byl dosti vysoký, štíhlý, poněkud vláčných a měkkých pohybů, laskavého, smírného a veselého úsměvu.

„Čekám vás již dlouho, ale to jistě vám Sezima zase vypravoval různé nesmysly. Mne jimi bavívá někdy celé večery. Moudrého se od něho sotva kdy čeho dovíte. Jistě vám již pověděl o šampaňském. Nu, to znamená, že ho nesmím před vámi zatajiti. Tak, Sezimo, sem s tím!“

„Už letím, už letím. To já zas na takovouhle věc jsem jako vichřice. Jako vichřice, větrná smršť. Da-s!“

A Sezima letěl.

„Poslal jsem nedávno Záhoře do Kyjeva. Měl tam služební cestu, tož jsem ho požádal, aby mi koupil některé francouzské knížky na Kreščatiku. Zde jsou. Maeterlinck, jakési essaye, zde je knížka drobných novel Anatola France. Přečetl jsem dnes odpoledne, když odešli ti Rakušáci, jednu malou věc. Pro osvěžení. Činí to velmi dobře. Člověk přece tak nezpustne. Vojna je přece jen sama o sobě věc hrůzná!“

„Je!“ zašeptal slabé mladý Skála.

Březa se podíval na svého přítele svým pronikavým pohledem. V jeho výrazu se zračila jakási únava a nelibost nad tímto thematem. Velmi nerad, zdálo se, hovořil o vojně theoreticky. V poslední době jej přímo dráždilo, že se v oddílu tolik debatuje. „To není zdravé,“ říkával si často.

„Bratře praporčíku, velmi bych ti byl vděčen, kdybys mi mohl půjčiti někdy některé ruské autory,“ prosil Skála. „Také pro řeč. Potřebuji ještě studia ruštiny.“

„Čti Turgeněva!“ imperativně prohlásil Březa. „A ještě lépe: Puškina! Ale já vím, co ty chceš! Ty chceš Dostojevského!“

„Ovšem, milý myslivečku, Dostojevského chci! Co bych si počal s tvými „Lovcovými zápisky?“ A Puškin? Na to je dosti času!“

„Dostaneš Dostojevského, bratře Skálo,“ řekl s úsměvem důstojník. „Můžeš mít „Bratry Karamazovy“, „Idiota“, „Běsy“ a snad vše. Ostatně mám dojem, že letošní zimu prožijeme asi v klidu. Nepřítel je opevněn na burkanovském předmostí tak dokonale, že by to bylo od našich šílenství, útočiti na tomto úseku. Co slyšívám ve štábu, to vše mne přesvědčuje, že teprve na jaře může dojíti k silné ofensivě ruské. Zde, ve východní Haliči, kde Rakušané důkladně opevňují Strypu, neočekávám mnoho. Zařizují se zřejmě na přezimování, útočiti asi nebudou. My ovšem také ne. Vykrváceli bychom jenom na jediném Burkanově. A pak, nemáme ještě po velikém ústupu, který jsme přece za tohoto léta prodělali, v pořádku s dostatek výzbroje a organisaci válečného průmyslu v zápolí.“

„Tedy na jaře!“ řekl Březa více pro sebe hlasem pohnutým.

„Ano, to jistě! Starý Korďukov každou chvíli o tom mluví při obědě. A mluví o tom silně bezstarostně! Je to podivuhodný klid u tohoto starocha. Celý štáb mu vždy naslouchá velmi pozorně. A nejpozorněji poručík Seewald.“

„Bratře praporčíku,“ řekl Březa rozhodným hlasem, „nelíbí se mi tento podivný ruský důstojník. Je to Balt, je to Germán! A nemá nás rád, tuším to.“

„Je vždy velmi zdvořilý ke mně, nemohu mu nic vytknouti. Čert ví, kdo on je a co v něm je! Nerozumíš, bratře, takovým lidem. A kolik jich v Rusku je! — A, Sezima! Kde’s byl? Jistěs byl za Zošou. To je děvče učitelovo, služka. Zůstali zde, Moskalů nemohou ani vidět. Jsou to Ukrajinci. A čekají, čekají na Rakušáky. Což! zdrávi čekali.“

Sezima sehnal u učitele sklenky, rozestavil je obřadně na stůl, s dětinskou radostí odstranil zátku s patřičným výbuchem a naléval!

„Vot vám, hospoda[9], šampusek! A to, prosím, generálský! Ge-ne-rál-ský. Až bude tady náš praporčík generálem! Generál Rybář! Generál-major Rybář! Jeho Vysokoprevoschoditelstvo! To pojedeme do Prahy prostředkem Václavského náměstí, po obou stranách budou stožáry s prapory a lidi budou křičet: Ať žije generál Rybář! Nazdaaar! A já budu mít hnědáka, jako káva vybarveného a lesklého a pojedu za ním jako osobní stráž, lajbgarda!“

„Tak ať žije generál Rybář, bratři,“ zvedl číši Březa. Ťukli si, při čemž praporčík, celý zardělý studem, sotva omočil ret.

„Já nebudu nikdy generálem, bratři,“ řekl tiše. „Nechtěl bych ani. Je mi mezi vámi dobře jako praporčíku. A vrátím-li se domů, bude-li válka dlouhá, nejvýš jako kapitán, stačí mi to. Ba stačí to zcela pro mou i mých příbuzných ctižádost. Což vy myslíte, že já rozumím válce? I nerozumím. Jsem v podstatě člověk nevojenský. A kolik je nás zde lidí vojenských, to jest vojensky cítících, vojensky myslících — i přesně vojensky jednajících? Bojujeme — nu, bojujeme! Chodíme na rozvědy — nu, ládno![10] To je všecko taková nějaká divočina, všecko je to, nápad, vtip, lest, chytráctví, mazanost, obratnost, režie, invence… jenom ne vojna.“

„Ba, toho všeho je především potřebí vojně,“ řekl náhle horlivě Březa. „A vojna, tady ta vojanská vojna, ten execírák, ta kadetka, ty kursy, manévry — to vše je další. Bez vtipu, bez invence, bez intelligence není vojenství. Vojna nemůže býti jen achillovská! Každá taková vojna má někde svoji nebezpečnou patu. Vojna musí býti i odysseovská. A konec konců Odysseus se vrací vítězem do vlasti. Je to tedy zcela v pořádku, jestliže těchto několik set dobrovolníků, jež máme v Družině, koná tuto rozvědčickou práci. Je to individuelní výchova vojáka, jak myslím, a bude to později dobrý kádr frontových důstojníků a poddůstojníků. Nedávno jsi snil, bratře praporčíků o tom, že by tyto drobné oddíly, čety, poloroty, roty České Družiny, jež jsou dnes rozházeny po celé jihozápadní frontě ruské armády a z části i na západní, měly býti staženy a podniknut jimi nějaký slavný boj! To je krásné — a snad by to bylo i úspěšné, snad by tato hrstka provedla zázračně silnou věc vojenskou, jíž by možná Rusové mohli energicky využíti k nějakému rozhodnému úspěchu. Milý bratře praporčíku — i k tomu musí dojíti. Ale to už nás bude více a musí nás býti mnoho, co nejvíce. Povídá se, že je nyní, za jeden a půl roku války již sto tisíc Čechů a Slováků — zajatců v Rusku. Kde jsou ti lidé. Což jsou všichni takový tupý dobytek, jako ti dnešní? Nás je zde sotva tisíc!“

„Máš pravdu, milý Březo! Ostatně — budeme, nebo už jsme brigáda. Zřizuje se druhý pluk. Plukovník Trojanov bude brigádníkem. Krásná byla Česká Družina, krásný byl první československý střelecký pluk, ale slavná musí býti československá brigáda!“

„Ať žije československá brigáda!“ zvolal Sezima, zvedaje vysoko číši.

„Ať žije Rusko!“ zvolal Jiří Skála a začervenal se tak hluboce, že ho Březa pohladil po tváři jako chlapečka.

„Mám s ním kříž, bratře praporčíku. Má sice doma nevěstu, ale zamiloval se mi zde. A velmi nešťastně, zdá se!“

„Zamiloval se nám, holubčík, do mátušky Rusi?“ smál se praporčík. „A to ještě ani nikde nebyl! Ještě ani neviděl Moskvy, ani Petrohradu! Což zde, zde na frontě není ještě to „nastojaščí“[11] Rusko. Nějaká ta milosrdná sestra! A to vesměs nevalné krásy. Sestra baronessa Krause, přítelkyně starého Korďukova, je snad jediný případ ženy — krasavice na frontě. Ty ostatní — a je jich, mládenečku mnoho a mnoho, jsou tam — v Moskvě, v Petrohradě, v Kyjevě, v Saratově, v Oděsse, v Samaře, v Astrachani, na Volze, na Urale, v Turkestaně, na Kavkaze, tam zvláště jsou krasavice Gruzinky, v Sibiři i v Mandžurii, v Charbině i ve Vladivostoku. Veliká a bohatá je země naše — ale pořádku v ní není, říkávají Rusové po svém Nestorovi. Máš ovšem pravdu, bratře Skálo. Rusko je země, která plení, která nemilosrdně rusifikuje. Je to ona rusifikace, jíž zejména my Čechové pod vlivem dlouhodobé a sentimentální slavjanofilské tradice tak úžasně podléháme. Rus nás magnetisuje a hypnotisuje. Stará slovanská část naší bytosti rychle se zde obrací ke svému mateřskému tělesu. Jsou přece jen podivuhodně milí, srdeční, důvěrní a teplí, ti Rusové. A to nás fascinuje. Mají rozmach, pramenící ze šíře jejích teritoria a jejich letory, nám naprosto neznámý, jenž nás ohromuje. Když jsem rok před válkou přijel do Ruska, zajikal jsem se přímo příjemným teplem zdejšího života. Žije se zde v hojnosti, v pohodlí, v láci, vesele, klidně. To není onen přísný a tvrdý život u nás v Čechách! Oh, tam to je vše, i náš Boží Hod, hotový všední den proti životu zde. A rozjedeš se — a jedeš, báťuško, den a noc, den a noc, nikde konce. Všude ruští lidé. Ani v celku nepozoruješ těch ostatních raç a kmenů. Je to jako námel v žitě — tento Žid, či onen Řek, Turek, Němec a čert ví, co jich tu vedle velikého lidu ruského jest. A když se tak sejdou! Ten vtip, to jiskření ducha, jaký talent má k životu tento lid! A jak tančí!“

„Prosím, už dosti, bratře praporčíku,“ přerušil ho Březa. „Zblázníš nám ho nadobro. Je již jen z ruské literatury poblázněn Ruskem. Nyní se nám pomine z tvého líčení. Ostatně — ti Rusové! Ti sakramenští Rusové! Býti u Krakova a nevejíti do Vídně! Býti v Bukovině, v Hustu, v Humenném, míti za sebou Karpaty a vcházeti do uherské nížiny — a nevejíti do Pešti! A ostatně jdi mezi ně! Poslechni si mužíky! Myslím, že leccos slyšíš i mezi důstojníky! Chodívám mezi zdejší sapéry, kteří jsou ubytováni v těch rozbitých chalupách u fary, kde sídlí štáb. Samý lid městský a dosti intelligentní je to — ale posílají válku, cara, spojence, vítězství — do pekla! Když máme úspěchy na frontě, tu jsou v celku spokojeni. Ale proč? Domnívají se, že tím skončí válka. Jim je lhostejno, kdo bude vítězem. Hlavní je, že někdo, ať už Rus či Němec zvítězí — a bude konec války!“

„Viděl jsem divy statečnosti,“ řekl plaše praporčík.

„Možná — a věřím tomu. Sám jsem viděl. Ale viděl jsem i divy zbabělosti. Mám z nich strach. Čert aby jím věřil a čert aby se na ně spolehl. Jsou roztomilí — ale lžou. Jsou nadšení — ale nedodrží slova! Hrnou se s velkým pokřikem na nepřítele, řvou hurrá! padají po stovkách pod jeho šrapnely — a najednou, když jsou již částečně v cizích zákopech — pro nic, za nic utečou. Nikdo neví, jak to přišlo, nikdo nedal povelu k ústupu — a přece najednou utekli. To přece provedli nedávno u Burkanova. Bylo to ovšem nesmyslné hnáti lidi na tato opevnění. Ale ti lidé přes to vnikli do rakušáckých zákopů a pobili tam trochu té špinavé sebránky maďarské. A hle, najednou všecko couvá, najednou, aniž je nepřítel nějak podstatně ohrožuje, aniž proti nim podniká kontraútok, z čista jasna vlna za vlnou se valí zpět. A blbě, nesmyslně, živý, idiotský cíl pro rakouské kulomety! Bylo to k zbláznění! Ovšem, hrdinové „odnaproti“ nyní se vytáhli! Slavnostně zajali opuštěnou první falanx útočníků, jež vnikla mezi ně, a ze svých opevnění stříleli po nebohých „zemijácích“ jak po slepicích a kosili je křížovým ohněm jako žito. Co to bylo? Jak to vzniklo? Snad stačila zbabělá grimassa některého odporného zídka, snad některý důstojník zcela ztratil ducha a nebyl s to vypraviti ze sebe jediné slovo, jehož se po něm žádá, slovo „vpřed!“ — ach, kdož ví, kdož rozumí, kdož vysvětlí? Co to bylo? Rusko to bylo! Nepořádek ducha! Dětský věk národa!“

„A proto musíme míti svoje vojsko!“ řekl praporčík, jenž zřejmě silně Březovi podléhal a vždy, byť proti hlasu svého citu, dával se od něho přesvědčovati.

„To je správné slovo! Svoje vojsko! Československé vojsko, československého velitele, českou řeč velící. A mnoho vojáků! Všechny zdravé zajatce musíme dostati do vojska. Nenávidím těch několik plesnivců českých tam vzadu, kteří tu věc vyjednávají s carskou vládou! Hašteří se to u piva mezi sebou, baráčníci! Rozdělují si ministerská křesla v příštím státě. Rozpakují se říci jasně zajatcům: žádné úlevy, výdělečky, kšeftíčky, machrovinky! Do vojska! Nedovedou promluviti! Jejich projevy jsou látané, bez energie a beze stylu! Jejich noviny jsou žvavé a vlastenecky sentimentální z dob sádrových Husův a Žižků nad stolovými společnostmi v počestných pivnicích. U ďasa! Něco nového, nebývalého se rodí v národě! Jaká ohromná vůle k novému životu! Lidé jdou na smrt! Umírají pro svoje budoucí! Jaká ethika! Nebývalá v české lokajské a zotročené duši! A jak umírají! A jak bojují! Vždyť tento chámský národ dospěl dnes svého nejvyššího stadia: má své hrdiny! A tam nějací živnostníci blekotavými slovy disputují otázku: velká či malá armáda? Rozvědčíci či pravidelné vojsko? A ponechávají nás zde osudu. Pošlou nám na Vánoce tužku a preclíky — ale nových dobrovolníků nepošlou. Toť se rozumí, že velká armáda! Toť se rozumí, že pravidelné vojsko! Velká, krásná a silná armáda! Pravidelné, dokonale organisované vojsko! Ať žije československá brigáda, divise, sbor, armáda!“

„Ať žije!“ zvolali praporčík i Sezima, oba nespouštějíce očí s Březy.

Jiří Skála poslouchal též, ale myslel patrně zase na něco jiného. Od jisté doby myslel častěji na jistou událost než na Vlastu, jíž si připomínal jen tehdy, když ho bratří škádlili A nyní myslel na to, kterak jednoho večera, když mu došel cukr a nebylo čím osladiti čaj, a kdy Březa i ostatní měli tak sotva pro sebe, odhodlal se zajíti k Rusům. Byli to kozáci, Donci, kteří u štábu divise v počtu asi padesáti mužů sloužili jako jezdecký průvod generálův, zvaný konvoj. Chodil tehdy dlouho v rozpacích kolem jejich stájí, jež narychlo v úplně vypálené vsi zřídili pro své koně i pro sebe. Mluvíval tehdy ještě s Rusy málo, neuměl dosti slušně rusky, aby se odvážil rozhovoru. Bylo mu vždy protivno, proč se někteří bratří vyjadřují o „zemljácích“ opovržlivě, proč jim někdy i vynadají a vyhýbají se jim. Jeho naopak tento veliký, mužický, temný svět ruský tak mocně přitahoval, že se vždy se zbožností a něžnou láskou díval na přicházející nováčky, jakoby chtěl uloviti z jejich pohledů kouzlo jejich domova. A tehdy se rozhodl a vešel ke kozákům. Prohlíželi si ho, holubčíci, velmi zvědavě, na všecko se ho vyptali, i na úrodu, je-li jaká v Čechách, i na vodku, je-li jaká v Čechách — nu prostě na vše. A když jim řekl o cukr, tu se rozesmáli, rozhlaholili jako oni Záporožci na obraze Rěpinově, dali mu div ne celý pytel cukru, machorky, suchary a dva ruble. Potom s nimi seděl dlouho do noci na besedě. Kozáci zpívali a zpívali. Dvoj-, čtyřhlasně, mnohohlasně. Nikdy nic podobného neslyšel. Myslel jen na Ilju Muromce, na step, na znamenité koně, na Steňku Rázina, na celou Rus.

I nyní myslel na totéž. A posléze tiše vstal, podíval se poněkud bojácně na Březu a řekl:

„A nemyslíte, že i toto Rusko, nepořádné Rusko, z něhož jsme zde už zažili Suchomlinova, Rennenkampfa, Masojedova — a ví sám Bůh, koho a co zde ještě zažijeme, nekrvácí také pro naši svobodu? Kdo mu rozumí? Rozumíš mu ty, Březo? Rozumíš mu, bratře praporčíku? Rozumí mu Evropa a svět? Rozumí mu sám jeho car? Já nevím, co to je, ale mne okouzluje, mne se zmocňuje, vniká do mne — a bojím se uvědomiti si jednu věc: že jsem snad nikdy nic tak nepomiloval na světě, jako tuto zemi. A bojím se dokonce říci sám sobě, co jinak, myslím, už bezpečně vím, že je milují tak — a snad ještě více — než svoji vlast. Je mi širší a volnější — vidím své Čechy v tomto Rusku, v Rusku, jež vstoupilo v moje srdce a pro něž se v mé bytosti uvolnily staré slovanské síly, můj kraj, moje hory, vody a lesy.“

„Vidíš, že se mládeneček pominul,“ řekl s úsměvem Březa. „Ale nechme jej! Je mlád a miluje ostré barvy a ostré tóny. Základní barvy a základní tóny! Budiž. Vypravoval ti o svých kozácích? Vypravoval! Ovšem. A já to zcela chápu. Toto jest síla Ruska, její moc dobyvatelská, podmanivá a kolonisační. Tímto rusifikují — a vždy s úspěchem. Nyní je pouze otázka, jestli tímto vyhrají také tuto obrovskou válku. Proti Německu!“

„Oh, ty jich nemiluješ!“ řekl s opravdovou hořkostí Skála.

„Proč?“

„Protože v Rusko je nutno věřit! Jinak — co zde chceš počíti?“

„Nebohá vlast a nebohá Vlasta!“ zasmál se praporčík.

„Ať žije naše vlast! Ať žije Rusko! Ať žijí Slované!“

Tuto závěrečnou a oficielní apotheosu pronesl Sezima, dolévaje zbytek vína.

„Je po všem! Vše vypito. Slavnost dvou pleňasů byla po čertech krátká,“ stěžoval si dobrý děnščík.

Vtom se pod okny ozvaly nějaké hlasy. Praporčík přitiskl hlavu ke sklu okenní tabule a díval se chvíli ven.

Vtom vstoupili dva bratří. Vlček, náčelník dnešní rozvědky, jež se právě vrátila, zasalutoval na prahu světnice a hlásil:

„Bratře praporčíku, hlásím návrat z rozvědky. Dnes nic zvláštního, bratře praporčíku. Na úseku 88. pluku je klid, ale po včerejšku veliká ostražitost. Ustavičná drobná střelba. Zároveň jsme zjistili, že rakouská dělostřelba za dne smetla hájovnu, stojící mezi posicemi, a jež nám bývala útočištěm. Pouze na zpáteční cestě jsme se vlivem čiré tmy dali poněkud v stranu Hajvaronky. Zde jsme narazili na rozvědku nepřátelskou, dle řeči byli to Bosňáci. Bartoš na ně volal chorvatsky, ale oni začali ihned střílet. Zahnali jsme je — beze ztrát. Jejich ztráty jsme ovšem nezjistili pro úplnou tmu.“

„To je vše?“ zeptal se praporčík Rybář.

„Ano, bratře praporčíku!“ řekl Vlček a obrátil se k odchodu,

„Děkuji vám, bratři! Spasibo za službu!“[12]

„Rady staraťsja, Vaše Blahorodije!“[13]

„To jsou molodci!“ řekl téměř pro sebe mladý důstojník.

Březa však pojednou vyskočil a zadržel odcházejícího Vlčka.

„Co to máš na levé ruce?“ vzkřikl na něho.

„Nic — a co je tobě do toho,“ odpověděl Vlček se vztekem, náhle se z dosavadní bledosti prudce červenaje.

Praporčík k nim přistoupil a přitáhl Vlčka ke světlu.

„Je raněn přece,“ řekl tiše Jiří Skála, pozoruje zkrvácený obvaz.

„Proč’s mi toho neřekl? Každé ranění se mi má hlásiti. Měl bych tě zavřít ještě. Proč jsi toho nehlásil?“ praporčík rozechvělým hlasem vypeskoval starého vojáka.

„Nestojí to za řeč, bratře praporčíku. Obvázal jsem to, ovšem i omyl, doktora teď budit nebudu, ráno mi to převáže, ošetří, atd.“

„Nic takového! Bratře Březo a bratře Skálo!“

„Rozkaz, bratře praporčíku!“

„Doprovodíte ho do divisního lazaretu, že prosím doktora Sorokina, aby ihned ošetřil našeho nejlepšího rozvědčíka. Ručíte za provedení. Na zdar!“ „Zdar!“

Když odešli, mladý důstojník, osaměvší ve své pusté bílé světnici, chvíli stoje u stolu převracel stránky v Maeterlinckovi a ve Franceovi, načež tiše přistoupil k oknu a dlouho se díval do noci.


  1. četa.
  2. záložní doplňovací rota.
  3. hrubá ruská nadávka, ale velmi běžná v „nižší i vyšší“ společnosti.
  4. peníze.
  5. 1/100 rublu.
  6. prostý voják.
  7. pes.
  8. slečinka.
  9. Hle, pánové.
  10. Pěkně, dobře.
  11. opravdové.
  12. Děkuji vám za službu.
  13. Postaráme se rádi, Vaše Blahorodí.