Večer (Hugo 3, jiný překlad)

Já o všem přemýšlel ve chvílích noci ztmělých,
já v dumách zasedl si jako snící děd;
na srázy pustých hor, na místech osamělých,
kam člověk nevstoupí, kde zří jen Boha sled!

Já sýčka úpěti jsem slyšel v lesů klínu,
já bledou květinu zřel chvět se ve trávě,
strom rosných slzí pln se nořit z mračen stínu
a jitro třásti se nad obzor mlhavě.

Já stíny příšerné jsem viděl, jak se plazí
a táhnou planinou, se vlekou bez ruchu,
jak v noci zachvívá se moře beze hrází
jsem viděl z tesů skal v dál patře do vzduchu.

Já měsíc příšerný zřel vstávat ve sosnách,
já svědek, cítil jsem chvílemi v úzkosti,
ký netušený děs, ký odpor a ký strach
můž’ schvátit přírodu před tváří věčnosti!