Večer (Hugo 3)

Ve chvílích nočních přemýšlel jsem, Pane,
na místa osamělá sed’ jsem jako děd,
na pustých vrcholcích, kde ticho vane,
kde ty sám dlíš jen, v myšlenkách jsem sed’.

A naslouchal jsem drsným skřekům ptáků
a chvět se viděl bledou květinu,
strom plačící se nořit v roušky mraku
a zoru třást se noci ve klínu.

Já viděl večer, jak se plání plíží,
tlum černých stínů táhna bez ruchu,
já patřil se skal, jež se v srázech níží,
jak moře v noc se tmí a ve vzduchu.

Já v sosnách měsíc děsný zřel, on mihnul
se chvílemi a srdce v úzkosti
mně zdálo se, že přírodu jsem stihnul,
jak děsem chví se vůči věčnosti!