Večer (Hugo 2)

Žeh planul západu skrz pršku v keřů stíny
jak chrámu průčelí, jenž klesl v zříceniny,
         a stromy táhnul chlad
a moře vzdálené, jež ve vln víru spalo,
se sloupem zeleným z mramoru býti zdálo,
         jenž v obzor valný spad’.

Proud, kolo v rozběhu a divoký kůň, pěna
si unikaly vždy, nebesa protržená
         jsem plná očí zřel;
i spěly, hřměly dál do písku v trysku vlny;
já skloněn nad cirkus těch stínů tajuplný
         v hluk vozů jich jsem bděl.

Ó chmurná nesměrnost! ó stínůplná hloubi!
Vše tu, zde Satani se s Promethey snoubí,
         ó moře strašlivá!
Ó nebe, propasti, kam velduch rád se řítí,
co v změti nesmírných mlh na dně obrů zříti
         můž’ duše truchlivá!

Ö žití hádanko! Ó noci, sfingo, s vámi
jsem zcela v souhlasu, jak vy se brodím tmami;
         já trpím, věřím však;
obývám prázdnotu, vlasť pochmurnou a tmavou
a nejsem polekán těch stínů temnou vřavou
         víc nežli v lese pták.

Sním, upíraje zrak na taj, jenž kolem víří;
je zenit uzavřen. Po spravedlivém míří
         lež nestydatá kol,
co dobro, slepé snad, má zlo za svého sluhu.
Pod vraty temnými zřím jas lesklého pruhu
         a můj se tiší bol.