Varhany

Chrám temný byl, jen s kůru slabá zaře
se lila, kdosi hrál tam na varhany,
a vodopád hřměl divý, rozpoutaný:
tož z píšťal tak i z duše samotáře.

Ten jeden hrál a druhý u oltáře,
ve dlaních skráň, naslouchal zadumaný;
Jim bylo: Rajské z kořen stojí brány,
a hluboko svět dole stopen v paře.

A hudba vlnila se jako sloky
nádherné básně, která konce nemá,
jak nebeského vojska pochod valný.

A pohlcena tónu veletoky
se duše obou chvěla děsem něma,
v křest zvuků ponořena triumfálný.

(Z Nových sonetů samotáře.)