V třetím dvoře/II.

V třetím dvoře Karel Matěj Čapek-Chod
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. V třetím dvoře. Praha : J. Otto, 1895. s. 39–53. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jako běsy vlečen vletl do dvora fiakr tak prudce, že až všechna okna drnčela a panu Hudrychovi, jenž u pumpy stál nad neckami plnými vajec, které pro svůj hokynářský obchod vypíral, málem vypadla konev z ruky.

Na čele naběhla panu Hudrychovi žíla jako brk — ta žíla jej jednou zabije — zvěsť to prudkého výbuchu hokynářovy prchlosti. Pan Hudrych nejednou, jak se povídá, nadělal své ženě v krámku takovou suchou a mokrou míchanici, že v ní zůstal toliko mandl v jednom kusu.

„I sakra, satane!“ rozkřikl se na kočího, „nevidějí to dítě?“ A kdoby byl z blízka pozoroval, byl by viděl, jak se mu leknutím dvakrát navrapil nos. Však jej také při tom pohledu úzkostí mezi očima až rýplo.

Zadní kolo kočáru tak těsně drhlo kolem nožek Rudolfka Benýškovic uprostřed dvora stojícího, že jej snad jen zázrakem minulo. Dítě, po způsobu slepců v nebezpečí, z místa se ani nehnulo.

„I to aby hrom do toho vožralstva!“ hartusil dále Hudrych, když kočár po široké obrátce zastavil a hokynář poznal ve vozkovi fiakristu, svého to souseda z předního dvora; „chlap přebere, že ani domů netrefí.“

I Hudrych nemínil jinak, leč že Fialka v nachmelenosti zajel místo do druhého do třetího dvora.

„I zatracená parola, namočenej jeden!“ ulevoval si hlasitě Hudrych.

V třetím dvoře byl řečnický turnaj obou hrubců novinkou a proto kde které okno, jež nebylo už dříve otevřeno, rozlétlo se v očekávání, co na to odpoví Fialka.

První jako vždy objevila se u okna paní inspektorová, „paní hausinspektorová“ a jako pokaždé zapínala si svou modrou kamizolu, nechávajíc jako vždy celému světu dost času k přesvědčení, že má pod ní jen košili.

Leč prozatím nebylo slyšeti leč frknutí koně a usedavý vřískavý pláč Rudolfkův, tato nesnesitelná trýzeň třetího dvora ode čtyř neděl, co se sem Benýškovic přistěhovali. A jako vždy po Rudolfkovi rozvřeštěl se kanár Miloušek v okně u Terttlů až to svištělo.

Pan Fialka, jemuž jako každému opilému vozkovi nejsnáz bylo na kozlíku, z těžka se zdvihl a z těžka slezl. Zaklesl uzdu, ale jen na prázdno, tak že spadla na zem. Opíraje se o svůj povoz, obešel jej pozadu a přistoupil tak k Hudrychovi.

Klátil se jako třtina a ohýbaje nevědomými pohyby zápěstí konec biče spustil žertovným — takovým kuliferdovským přízvukem:

„Poslouchaj — voni sta-rej-vo-pálko, esli mně voni zbuděj mýho pasažíra, pana hejtmana… tak z nich tím pajčem tady a z těch vajec nasekám takovou amoletku, že takovou jakživ nejedli!“

Jakmile Fialka začal, ozval se nad nimi na pavlači mezi služkami první náběh smíchu a pan Hudrych cítil, jak se mu v týlu ježí poslední zbytek ryšavých jeho kudrn. Držel v ruce konev a rozjímal, nemá-li ji vchrstnout Fialkovi do tváře, anebo stačí-li na něj koště.

Ale jak padlo slovo „pana hejtmana“, jež Fialka se zúmyslným důrazem pronesl, byl pan Hudrych jako vyměněn. Pan hejtman Przschiwolski z třetího dvora byl čestným členem spolku vysloužilců „Laudon“, jehož velitelem byl Hudrych, i nebyl by si před ním za žádnou cenu zadal.

Ale ve voze se nikdo ani nehýbal.

„Copak voni můžou vědět,“ pokračoval blábolivě Fialka, „takovýho ryta jako dnes nebudu hned tak brzy dělat… Z lobkovickej, tej novej v Jungmanovej jsme jeli k Pačovi… do Ferdinandskej a potom k Victorinovi na gé… a vobědvali jsme s jinejma pánama oficírama na Radeckýho rynku na Malej Straně… co voni vědí, bečko shnilýho zelí?… Vědí, co se nám stalo?… Terno jsme vyhráli a pytle peněz vezem domů a opice tento až ze Stromouky — tam by nás byli z koncertu hnedle vylili.“

A Fialka pokračoval hned na to úplně střízlivým hlasem — bylo to jako když zpěvák ze zpěvu najednou začne mluvit:

„Však jsem nad ním taky pro lidskej smích musel postavit boudu.“

Ale v tom okamžiku se Fialka zas hned rozkřikl a zaprásknuv bičem co měl síly zvolal třikrát: „Terno, terno, terno!“ jako by provolával: Sláva, sláva, sláva!

Pavlač a okna odpověděla na tento projev opilosti Fialkovy výbuchem smíchu.

U vědomí, že chystá báječné překvapení skončil Fialka téměř ledově chladně:

„A teď se, lidičky, podívejte, koho vám vezu!“

V tom okamžiku jak se otevřela dvířka kočáru, zazněl s pavlače ženský téměř úpěnlivý výkřik:

„Pro pána Boha, to je náš pan hejtman!“

A než by napočítal tři, seběhla na dvůr mladá, nesmírná ženština s plnými hrotitými formami, jichž nezkrocenost zvláště během se schodů přišla k plné platnosti. Byla to Máry, či lépe paní Márynka, hospodyně pana hejtmana Przschiwolski-ho.

Pán její, dnešní Fialkův pasažér, spal do opravdy. Probudili, vytáhli a postavili jej na nohy, či vlastně na nohu jednu, neboť druhou pan hejtman pensista nechal u Králové Hradce.

Tak tu stál křehoučký, v jedné ruce třímaje pochroumanou levnou kytici, kterou bůhví kde a proč koupil, a v druhé kornout, jehož trhlinami sypaly se cukrovinky. Divě pohlédl kolem sebe, jeho dlouhé bílé kníry, které mu rostly dolů přes ústa takořka z nosových direk, zachvěly se jako kly podrážděného mrože.

A pan Przschiwolski, c. a k. setník mimo službu, vida, že se nachází v nebezpečí směšné situace, nabral na se desetkrát tolik zpupně hrdého vzezření, co mu ho zvetšelé jeho výložky s to byly poskytnouti, odfoukl si a beze slova odešel provázen jsa paní Máry za úctyplného hlubokého ticha.

Pan Hudrych byl téměř omámen, když pan hejtman, jejž přece k jeho, Hudrychovu návrhu spolek „Laudon“ jmenoval čestným členem, mizel kol něj nevšímaje si jeho pozdravu a hluboké reverence.

Také Fialka jako by si byl tříštku zadrhl, po bývalém jeho nadšení nebylo ani stopy.

„Ten si bude teď foukat, milostpán,“ prohodil Hudrychovi zcela kamarádsky, když kelka páně hejtmanova na dlažičkách pavlače doklepala.

Hudrych nic.

Hudrych „rýžoval“ vejce dále jako umíněný. Vypírání vajec říkal rýžování, což odůvodňoval takto:

„Vědí, dělám to jako v tej Galiforniji, jenže toliko obráceně, jako ty rejžovníci, ty hledají zlato a zlato já musím vodmočit pryč. A jejej!“ říkal hromotluk, „to by mě žena hnala, kdybych jí na jednom tom pukále nechal ňáký pozlátko.“

„Povídám, to terno je pravdivý,“ načal Fialka znova v rozpacích otíraje okna povozu, ale jen proto, aby se měl čeho držet.

Hudrych pořád nic. Než Fialka na odpověď dlouho čekati nemusel. Nadhodila se mu truhlářka Šetinka, kteráž musela od všeho míti. Ačkoli měla doma plnou konev vody, přece ji vychrstla do kanálu pod záminkou, aby se dostala k pumpě.

„Tak istotně, pane Fi-alka? oni vyráli to terno, prosím ich, neděla-í si z lidůch blázna! Ežíši podiva-í se až po mně mráz de!“ repetilo to z vychrtlého jejího hrdla.

„A to pan hejtman vod shora, sousedko,“ cedil Fialka nerad přes zuby; — muž Šetinčin výhradně vyráběl rakve pro pohřební závod, lidé z domu neradi Šetinovic vídali a s nimi se stýkali.

„Kde pak já!“

Kdo šťastným hráčem byl, to zaslechla už zase paní hausinspektorová, která přišla dolů vzdor vedru ve velkém vlňáku, přehozeném přes svou věčně stejně špinavou kamizolu. Lucernička v její ruce a veliké klíče předstíraly očividně cestu do sklepa, jen proto, aby jí neušlo, co bude.

Paní „hausinspektorová“ byla největší paní v celém domě, její muž tu byl na místě domácího, ale ona nejméně na místě božím. Domácím pánem byli „dědicové Kudrnovi“, bylo jich — můj ty Bože! — aspoň patnáct.

Ostatně i jiných zvědavců zatím přibylo; z okénka bezprostředně nad skupinou našich přátel vystrčil hliněnou dýmku svou holohlavý pan Bombička, který se nikdy nepodepisoval leč c. k. koncesovaný opisovač not. Pleš jeho byla plna inkoustových šmouh. Na pavlánu nad ním stály dvě služky a Mrázková, „ta co je od študentů živa“, vyšla ven i se šitím.

V kroužku na dvoře stáli i oba koně, jež Fialka držel za uzdu, aby nepadl, a frknuli tu a tam do zábavy, vedené hlavně čilými dámami. Doléhaly na Fialku, zasypávaly, protýkaly jej otázkami, tak že se Fialka z těžka dostal k slovu. Zaváděje krůčkem svůj povoz z třetího dvora ku stáji v dvoře druhém vedl bezděčně celou družinu s sebou.

Pan Fialka byl ještě v samých počátcích vypravování, jak jej pan hejtman hned ráno vyzdvih’ „celej veselej“ ze štaflu před kolekturou na Kadláku — když tu jako puma se schodů do prostřed besedy vpadla paní Máry, v jedné ruce povědomý kornout a v druhé pochroumanou kytici.

Nic ji nemohlo v letu zaraziti, ani společný výpad všech dam, rozmnožených už o paní Mrázkovou, která sešla dolů, a paní Hudrychovou, která opustila krám.

Ba ani největší paní v domě, paní „hausinspektorová“, jejíž slovo mělo větší váhu než desatero, nezastavila paní Máry.

Když inspektorka vzkřikla na ni: „Je to — je to pravda, paní Máry?“ letěla Máry dále, krotíc oběma rukama zpurnou jupku, pokyvujíc za sebe a volajíc pronikavě: „Je — je — je!“

Bouřlivá čtyrhlasá otázka: „A moc-li?“ zastihla ji až ve dveřích u Terttlů.

Běžela staré paní, této důvěrnici nejnitrnějších hlubin svého srdce, zvěstovat přede vším zvěst o výhře převelikou a novinu jinou se zvěstí touto souvisící, kteráž byla s to, paní Terttlovou uvrhnouti v úžas nejvyšší i v proudy životního elixíru jejího, slané vody totiž.

Nastojte — v přesladkém objetí, následujícím na první výbuch radosti z terna, sdělil pan hejtman své Máry, že může jít zejtra do kanceláře hledat služku.

Tím přec paní Máry ze stavu hospodyně postoupila neklamně v důstojnost — nevěsty!

Zdravý ženský pud paní Šetinky nejsprávněji vytušil a částečně vyčetl z dravých pohledů paní hausinspektorové, co asi okřídlilo kroky paní Máry a co asi bude nejbližší následek páně hejtmanova terna:

„To on si -i přece -enom vezme -íčky paní Máry pan -eitman.“

Sbor harpyí na dvoře vděčně se ujal této osnovy a jednohlasně se usnesl na tom, že by to nebyl žádný div, a že by se tím poměr pana hejtmana k paní Máry jenom legitimoval.

Právě dospěla paní inspektorová k názoru, že ten „puget“ byl jistě pro ni, pro tu „potforu okatou“; té že musí „ty kukadla i v noci svítit“; vždyť je to prý vidět i ve dne „skrz lufty ve sklepě, když jde pro uhlí. Kolikrát prý myslela, že to kočka,“ vykládala paní hausinspektorová — a v tom okamžiku zase vyrazila paní Máry na dvůr, provázená tentokrát hekající a uřícenou paní Terttlovou.

V téže chvíli objevila se také paní Benýšková. Přichvátala svým netopýřím neslyšným letem a nevšímajíc si četné společnosti na dvoře, neobyčejně obratným a vycvičeným hmatem Rudolfka se země takřka shrábla. Do té chvíle seděl na jednom místečku a stále stejným neúmorným hlasem plakal. Jakmile se octl v náručí matčině, jak by uťal. Teprve když se odmlčel, uvědomil si každý jeho pláč, jako klapot mlýna, když se složení náhle zastaví.

S Rudolfkem umlkla také celá společnost tušením velikých věcí.

A vskutku!

Nejslavnostnějším krokem přikročila paní Máry k paní Benýškové, jíž se víčka mhouráním křečovitě chvěla, a podávajíc jí kytici a kornout prohlásila: „To, paní Benýšková, posílá pan hejtman jim a to Rudolfkovi.“

Paní Benýšková nemohouc se vzpamatovat sekla hlavou v pravo a v levo, a paní Terttlová pronikavým křikem v zanícení delfické věštkyně spustila:

„To je, lidičky, náhoda — v tom je prst boží — to se stane jednou za sto let —! Paní Benešková, já jsem to dycky říkala — hned jak mi říkali, v jakým jsou protivenství postavená, nyčky pán Bůh sám ukázal, co chce!“

A paní Terttlová, která už přišla s podezřelým nakřivením tváře, dala se do usedavého vzlykotu.

Kdyby byl v té chvíli vstoupil nějaký cizinec do třetího dvora, byl by najisto mínil, že se nachází v nádvoří blázince. Paní Benýšková s Rudolfkem v náručí, s kyticí a kornoutem v ruce, chumel rozčilených žen kolem ní, paní Terttlová v slzavém pohnutí, tučnou bezzubou bradou třepajíc, paní Máry s planoucíma očima.

Truhlářka Šetinka spráskla rukama, jako by dlaně rozdrtiti chtěla:

„Tak to voni vy-ráli to terno, paní Beníšková, -ežíši?! Tak ne pan -ejtman?“

„A to vona si jen přisadila,“ ozval se vzadu lhostejný alt paní Mrázkové.

„A moc-li je to, paní Máry? to jsem se zapomněla zeptat,“ vybrala se paní Terttlová náhle ze svého pohnutí.

„To jim tady nemůžu říc,“ odpověděla paní Máry vrazivši impertinentní pohled do rozedraného lokte kamizoly paní inspektorové.

„Ter-no?“ splynulo z velikých pysků Benýškové.

„Však jim ho neukradnem, paní Máry, budou beztoho na něm s panem hejtmanem ležet!“ rýpla inspektorová do paní Máry.

„Ano terno, paní Benýšková, aby to věděli,“ vykládala paní Máry Benýškové zúmyslně přeslýchajíc špičku inspektorky, „a protože panu hejtmanovi k němu pomohli, posílá jim ten puget, tu kytici a ty bonbony.“

„Tak teda přeci pan -eitman?“ ječela Šetinka.

„Já — já — pomohla?“ vypravila Benýšková namáhavě ze sebe.

„Ani pan hejtman, ani paní Benešková,“ rozkatila se na Šetinku paní Terttlová, „ty peníze sou paní Máry, pan hejtman sadil, paní Máry vyhrála, čí je sázka…“

„…toho je vejhra. Haha, haha!“ smála se bez smíchu inspektorová. A kde kdo smál se s sebou — paní inspektorová byla největší paní v domě.

Paní Máry zalomcovala nepozorovaně, ač to každý pozoroval, zástěrou na tučném těle Richardovy matky, jako kdyby ji chtěla utrhnout, a pokračovala ve svém výkladu s vážným, radostným důrazem odpočívajíc na každé slabice:

„Ano, pomohli; náš pan hejtman sadil jejich pána leta, jejich leta a jejich maličkýho leta, a jak jsou za sebou, tak vyšly, 32, 43 a 3 a proto jim posílá ten puget, tu kytici.“

„Enom se podiva-í, enom se podiva-í na ty mý ruce, -ak po nich mráz de.“

„Leta?“ vydechla Benýšková. Sesinavěla na dobro a hluboké oční důlky její jakoby byly ještě více zčernaly. Dlouhá travina z kytice čnící třásla se chvěním ruky, Rudolfkem obtěžkané.

„Paní Benešková, paní Benešková, pamatujou se; nechtějí, já jim přinesu drobet slaný vody? Lidičky drahý, to není žádnej špás, to budete teprv koukat, až přide to terno paní Beneškový…“

„A já tady Jezuzku stojím a pan hejtman zatím“ — přetrhla Máry paní Trdlové řeč a najednou jako kdyby se rozpomněla, že to nemá být, aby příval štěstí, kteréž především ji zasypalo, tak chladně nesla, rozehnala se nejdříve po paní Terttlové a prudce ji obemknuvši vlepila jí dvě mlaskavé hubičky.

„Zatím s pánem bohem, večír si to všechno povíme,“ zavzlykla jí na šíji.

Na to objala také paní Benýškovou s Rudolfkem, kyticí a kornoutem, škytla jí za uchem a pojavši mocnou svou hruď do náruče odběhla jak vichr.

„Kdyby ta dycky vyhrála, když si pan hejtman sadí…“ začala „inspektorka“, škůdnicky hledíc za paní Máry.

„To bysme nemohly pro terna po dvoře ani chodit… hihihi… paní hausinspektorová!“ vděčila se paní Mrázková.

„I jo — i jo, to jsou jistá,“ dotvrzovala nechápavá paní Trdlová, „vejhra je její, pan hejtman sadil všechno, co měla našporováno, bylo toho pár desítek, íčkot nevím honem kolik.“

„Mordie, to by šlo do tisíc — terno seko!“ vmísil se teď hokynář.

Na ta slova umlkl celý ženský sněm, presidentka jeho upřela v sousedku dlouhý hluboký pohled a bylo přímo viděti, jak tento pohled jedna druhé beze slova podává, jedna bledší než druhá, toliko Šetinka zatřásla se na celém těle:

„Hoohoo — voo — vo…“ ale ukázat slovy, jak „po ní mráz de“, to se v okamžiku tom už neodvážila.

Paní Benýšková zatím nebyla k poznání. Matné oči z důlku jí zrovna vystoupily, hnědošedá tvář její zbrunátněla a skráněmi to trhalo.

„Tisíce!“ vybleptla z těžka.

Toto bohatství, a tyto tisíce vlastně na její účet vyhrané, dusily ji k zalknutí při pomýšlení na její vlastní tisíce, o které ona už hrá taková léta.

„A terno sem a terno tam, to tudle paní Benešková má k očekávání jiný mění,“ hovořila stará Terttlová, kterouž tajemství to na jazyku pálilo, neboť už dvakrát marně pokoušela se udati je, „a aby věděli, proč pan hejtman vyhrál, to všechno skrz to, že skrz ten proces a skrz to mění ty leta sadil a ičko už to jinač nemůže bejt a to mně žádnej neveme, že taky voni, paní Benešková, musejí za svý přijít. Co pak to nevěděli, proč se jich paní Máry na ty leta před čtrnácti dněma ptala?“

„Co to pořád povídá-í — pro Boha ich prosím s tím měním?“

„Musejí vědět paní Štetinková, že tuhle paní Benešková není ze žádnýho sprostýho rodu, její maminka bejvala paní stará u Šaršlů.“

Tato zbrusu nová věc srazila znova všechny hlavy dohromady.

„To dědictví je v cizejch rukouch, pivovár a dva domy a íčko je to u štátu všecko… můj syn, náš Richard to všechno vede… ty příbuzný ze strany nebožky všechno zapírají.“

„Hodiny zastavili — po špičkách chodili — aby ji nevzbudili,“ vybuchlo to najednou z paní Benýškové, jako dnes vidím ty hodiny, čtyry hodiny bylo — ale nic jim to platný nebylo — celý noce vo svý mateřský právo plakala — kdyby tu má cera Bábinka byla — celou bych ji zulíbala — ach mý drahý dítě… Půldruha roku vodu měla — a vod nich hlídaná byla… Tři dni a tři noce sem v šalandě u tatínka spala a když přišel pan farář od Michala — pro tatínka si poslala — aby svědka měla — na smrtelný posteli se s ním dát vodat chtěla… Skrz tu svatou zpověď pana faráře prosila — když jsem s tatínkem přišla — velký křiky měli a vod pana faráře napomínaný bejt museli…“

Jedním tónem, v nesmírné rychlosti — ale vždy s pausou delší než každý úryvek odsypávala se ta slova z bezbarvých hrubých pysků paní Benýškové. Z každého syčela nadávka a každý úryvek provázen byl mávnutím kytice jako kropenkou. Ačkoli výklad její přišel náhle, posluchačstvo její ihned pochopilo celou souvislost mezi ternem pana hejtmana a dědictvím paní Benýškové.

V ničem nezarážela je zřejmá naučenost a veršovaná téměř řeč její, spíše dodávala vypravování tomu ráz pravdy, jakési věštby do minulosti. A když kytice vyletěla z manžety a Benýškové zůstala v ruce pouhá papírová nálevka, dokonce to neučinilo směšný dojem.

Všem zdálo se býti úplně v pořádku, když Šetinka plna úslužnosti kytici zvedla a do manžety ji opět vbodla.

Benýšková si toho ani nevšimla a pokračujíc, z úsečných úryvků zatáčela jinou, zdlouhavou a žalostnou:

„Ach ty má jediná drahá cerunko Bábinko, tak se s tvou nešťastnou umírající maminkou shledáváš, a tak ty drahý prsty tej mej umírající maminky na tej mej hlavě hrály — ahahahah — když na to vzpomenu, srdce mi to utrhnout může, to bylo jen jednou jedinýkrát v celým mým životě, vícekrát jsem ji ani nespatřila, to si se na mně dočkala, povídala, ta by se na mně byla dočkala, kdyby teď z toho hrobu stála, co je z její Bábinky… Tak ta ubohá moje maminka plakat nepřestala, až umřela.“

Také mezi obecenstvem paní Benýškové nebylo suchého oka. Šetinka se jenom rozplývala. Benýšková sama neuronila ani slzičky.

„Poslechnou, paní Benýšková, a vodpustěj, že se tak ptám, to jich měla ta paní stará vod „Šaršlů“ s kerfírou z pivovára? Von bejval napřed ficím a potom se stal postaršem!“ vložil se do proudu slzí hokynář, který napínal sluch hned od toho okamžiku, kdy pronesla Terttlová jméno známého pražského pivovaru, „ten se mě něco napohlavkoval, když jsem se učil řemeslu. Von byl potom taky skrz to zavřenej, vědí?“

Ačkoli plakala na sucho, přetvářkou, přece si Benýšková „slzy“ utírala bezmála loktem, neboť dlaní nemohla: držela kornout, kytici a Rudolfka. Jakmile Hudrych dokončil, přes loket po mluvícím očima zrovna střelila a hned v následujícím mžiku učinila po panu Hudrychovi tak prudký výpad kyticí pana hejtmana, že velitel „Laudona“ bezděky couvl.

„Voni — voni — to mě musejí dosvědčit, Jesusmarjá, paní Trlová, paní Štětinková, voni to slyšeli… pa-ne — Hu-drych, nevopouštějí mě a to slepý dítě, voni musejí za svědka!“

„A cakradente,“ bránil se jemně pan Hudrych, „copak já jim, nešťastná ženská, můžu dosvědčit, já byl kluk, copak já je viděl? Ale to musím říct, byla moc čistá ženská, ale podobná jí nejsou prachkornic, esli po ní voči nemají. To byl jinej granatýr, jenže drobet pila, ale ne pivo.“

„A proto měla vodu,“ poznamenala paní hausinspektorová.

„A ňákej venkovskej v tom byl taky spletenej, byl taky vod řemesla,“ pokračoval pan Hudrych, „a ten taky seděl. Takle jináč vo tom nic nevím, než že spolu drželi.“

„Jojojo! To byl můj tatínek, ale ne ten pravej, ten byl v Praze, tady. Ten z venkova, z Postupic to byl — (paní Benýšková chvíli vzpomínala) to byl… „domnělý otec“… a ten pravej zdejší, obchodvedoucí, ten byl „přirozený otec“, natyrlfátr.“

„Natürlicher Vater,“ dovolil si pan Bombička z mezipatří.

Přes to však, že se v tu chvíli hlavy všech po něm vzhůru obrátily, nezastihl jej zrak ničí u okna, c. k. koncesovaný opisovač not zmizel a toliko jeho hliněnka. kterou rychlým pohybem o rám okna s troubele sesmekl, třaskla o dlažbu.

Málem by se však byla rozbila na bílém cylindru pana Richarda Terttla.

Kráčel tu právě v celé své slávě domů, zahloubaným zástupem nevšímán a také jen rychlým poskokem v pravo a v levo zachránil své skvostné nohavice před jiskrami ze střepů dštícími.

Pak se ale postavil do posice a vzkřekem dušeným v hrdle vzhůru napjatém zvolal:

„No — do… volte!!!“

V tom okamžiku byl zrovna velebným.

„Richarde, Richarde, to uslyšíš novinu, ty domy jsou jistě vyhraný — pan hejtman…“

Dál se však matka Richardova nedostala.

Jediný břitký pohled synův přestřihl jí proud našetřené řeči. Noblesa hejska z advokátní kanceláře vždy byla raněna, kdykoli přistihl matku nebo sestru v důvěrném styku s ostatními nájemníky — z třetího dvora.

„Pane doktor, máme novýho svědka, pana Hudrycha, on se pod mým tatínkem u maminky vyučil,“ oznamovala Terttlovi Benýšková hlasem, blažeností rozechvělým.

„Sie haben es wieder erzählt?… Ich hab’ es ihnen schon gesagt, ich hab’ sie mehrmals gewarnt,“^[1] vyhrkl na Benýškovou její právní přítel, práskl dveřmi a zmizel.

Venku se všichni odmlčeli.

Podívání bylo na jeho tlustou maminku! Kde jakou vrásku ve své tučné tváři smáčkla do křečovitého úsměvu; naklonila svou šedivou hlavu s černým žiňonem přes rameno ku dveřím a potřásla jí několikráte s výrazem největšího čtveráctví a laskavého posměchu:

„Echecheche!“

Bylo v tom zrovna tolik omluvy za klackovitost Richardovu, jako obdivu a chlouby s jeho velkopanskými manýrami.

A paní Trdlová vecpala se do dveří za svým jedináčkem.

„To jsem znala víc pacholků, v cylindru,“ ulevovala své žluči paní hausinspektorová, „ani jedna holka v celým domě není před ním jistá.“

„Ale fešák — ale fešák!“ řekla paní Hudrychová.

„Ba kluk,“ odmítal hokynář, „a ty kdybys radši šla do krámu!“

„A sedla mi tam domovnice, …už je po kafi, kdo pro co příde? Za čtyrák semence panu radovi taky prodá.“

„Ten bejt můj!“ zhrozil se Hudrych, „ten by se poměl!“

A jeho ohromné pěstě s pihami jako trojníky ždímaly cosi neviditelného do tenka.

„Abababababa, ty tlustej,“ škádlila paní Hudrychová svého manžela tleskajíc mu na brunátné líce, pak zaklesla ruce do zástěry a odběhla jako srna. Byla mnohem mladší než Hudrych, a hezká žena; ráda prokazovala mu něžnosti před svědky. Byli bezdětni.

A pan Hudrych vylil nový džber na pět kop vajec, už svůj a klidný.

S Benýškovou zůstaly už jen paní hausinspektorová a Šetinka. Těch dvacet kroků ode dveří Terttlovic k Benýškovům šly půl hodiny a Rudolfek už pevně spal v matčině náručí, když se rozcházely…

---

1. „Zase jste povídala?… A tolikrát jsem vám to říkal a tak často jsem vás varoval.“