V rodině

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: V rodině
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: En famille
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Olivový sad a jiné novelly. Praha : F. Šimáček, 1891. s. 55–91. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

I.[editovat]

Tramway neuillyská minula právě maillotskou bránu a dále ujížděla dlouhým stromořadím, jež vede až k samé Seině.

Malý stroj, jenž táhl vůz, ob chvíli dával rohem znamení, aby uvolnil si cestu, oddychoval a sípal parou jako člověk, který do udyšení byl se uběhl, zatím co hybné písty působily hluk kvapně pádících železných noh. Sálavé vedro letního odpoledne rozkládalo se na celém okrsku a jakkoli nepohnul se ani větérek, přece splýval vzduchem bílý neprohledný a dusivý prach, který usazoval se na svlhlé kůži, čpěl do očí, ano vnikal i do plic.

Ze všech dveří vycházeli lidé, aby nadýchali se čerstvého vzduchu.

Okna u vozu byla spuštěna a záslony třepaly se větrem, jejž vzdouvala prudká jízda.

Uvnitř vagonu nacházelo se jen málo osob, neboť většina za takových parných dnů dávala přednosť nekrytým místům v zadní části a na střeše tramwaye. Byli to zejmena tlusté dámy ve směšných toiletách, měštky z předměstí, které vznešenosť, jíž se jim nedostává, nahraditi se snaží i v nevhod důstojným vzezřením, nebo kancelářskou prací unavení pánové s nažloutlými tvářemi, s postavami sehnutými a s jedním ramenem od dlouhého psaní poněkud vyvýšeným. V neklidných a smutných obličejích obrazily se všeliké služebné starosti a útrapy, ustavičná nouze o peníze a bývalé naděje, sklamané a dávno již oželené; neboť náleželi všickni k veliké armádě ošumělých a zvetšelých oněch chuďasů, kteří při nejvyšší spořivosti nuzně živoří v chatrných domcích se zahrádkou obehnanou nízkým plotem, jakých dosti stojí na padělaném venkově vůkol celé Paříže.

Těsně u dveří hovořil malý otylý muž s naduřelou tváří a bachratým břichem, jež mezi rozkročenýma jeho nohama viselo dolů, s velkým hubeným pánem, jemuž příliš hluboko vystřižený límec u košile dodával nedbalého a zhýřilého vzezření; onen byl oděn docela černě a ozdoben byl stuhou nějakého řádu, zatím co tento měl na sobě oblek z bílého velmi ušpiněného cvilichu a na hlavě hluboko do týla vtlačený panamský klobouk.

Prvý mluvil zvolna a váhavě, že chvílemi se zdálo, jako by koktal; byl to pan Caravan, účetní úřadník z ministerstva námořnictví.

Druhý, bývalý podlékař na kupecké jakés lodi, usadil se posléz v sousedství Courbevoie a zkoušel na ubohém obyvatelstvu této osady své pochybně medicínské vědomosti, jichž během svého dobrodružného života ještě si byl uchoval; jmenoval se Chenet a dával se titulovat „doktorem“, ve kterémž a v mnohém jiném ohledu morálka jeho nebyla docela nezávadna.

Pan Caravan vedl vždycky pravidelný život byrokrata. Po třicet let chodil nepřetržitě do své kanceláře, každého jitra konal tutéž cestu v tutéž hodinu, potkával na stejných místech tytéž lidi, kteří rovněž ubírali se za svým povoláním; každého večera kráčel tímže směrem nazpět a znova shledával se s těmitéž tvářemi, jež lety vídal ustarat.

Co den kupoval si na rohu předměstí Saint-Honoré za jeden sou číslo denních novin, vybral si dvě malé housky, pak ubíral se do ministerstva jako zločinec, který sám se hlásí do vězení; rychle spěchal do své kanceláře, stále pln obav před všelikou důtkou k vůli jakés nedbalosti, jíž se mohl dopustit.

Nic nevyrušilo nikdy jednotvárný pořádek jeho života, jelikož nedotýkala se jej žádná událosť kromě záležitostí jeho kancelářských, povyšování v úřadě a výročních gratifikací. Byl-li v ministerstvu nebo v kruhu své rodiny — neboť oženil se bez věna s dcerou jednoho svého soudruha — nemluvil o jiném nežli o své službě. Nikdy nevynořily se v jeho hlavě, denním zaměstnáním otupělé, jiné myšlenky, jiné úvahy, jiné naděje nežli takové, jež vztahovaly se na ministerstvo.

Jediná jenom věc kalila a strpčovala spokojenosť jeho úřadního vědomí: dosazení námořních komisařů, těch „klempířů“, jak nazývali je k vůli stříbrným jejich prýmům, v hodnosti chefů a podchefů. Každého večera rozhorlil se u stolu a důrazně dával na uvážení své ženě, jež ostatně náhledy jeho sdílela, jak nespravedlivé jest v každém ohledu, aby tací lidé, kteří ustanoveni byli k plavbě námořské, podíleni byli místy v Paříži.

Zatím sestaral, aniž by okolnosť tu nějak byl postřehl, neboť ze školy bez jakékoli průpravy vstoupil do kanceláře a jako dříve před učiteli nyní třásl se před svými představenými, jichž stejně se lekal a obával. Již na práhu světnice, v níž některý z těchto „tyranů“ trůnil, chvěl se od hlavy k patě; a ustavičný tento strach dodal mu nemotorných pohybů, pokorného chování a jakéhos spůsobu nervosního koktání v řeči.

Neznal více Paříž než jako slepec, jejž pes jeho přivádí každého dne před tytéž dvéře; četl-li ve svých novinách za jeden sou příběhy a sensační zprávy, rozuměl jim jako smýšleným povídkám, jež složeny byly toliko pro zábavu a vyražení malých úřadníků. Jako muž pokoje a řádu, jako zpátečník bez určitého vyznání strannického byl úhlavním nepřítelem veškerých novot a politickou čásť svého listu, který ostatně psán byl podle nahodilé potřeby frakce, četl bez zvláštního zájmu. A když každého večera jel velkým stromořadím na Champs-Élisées, pozoroval vlnivé zástupy procházejících a hrčivý příval povozů jako pomatený cestující, který proputoval daleké země.

Ježto právě ten rok ukončil třicet let povinné služby, byl mu 1. lednem udělen kříž čestné legie, který znamená u vojenských úřadů odměnu za dlouhou a bídnou porobu — říká se „věrnou službu“ — trestanců, připoutaných k zeleným stolům. Neočekávaná hodnosť přinesla mu o schopnostech jeho docela nové a velmi vysoké mínění a od základu změnila dosavadní jeho zvyklosti. Od té doby odložil barevné kalhoty a strakaté vesty a nosil toliko černé spodky a dlouhé kabáty, na nichž se široce rozložená jeho řádová stuha lépe vyjímala. Každého rána se holil, pečlivě čistil si nehty a z loyalního pocitu slušnosti a úcty vůči národnímu řádu, k němuž náležel, převlékal se každý druhý den do jiné košile. Stal se rázem jiným Caravanem, uhlazeným, důstojným a blahosklonným.

Doma říkal při každé příležitosti „můj kříž“. Probudila se v něm taková pýcha, že nechtěl ani dovolit, aby jiní ve svých knoflíkových dírkách měli vůbec jakýkoli řádový odznak. Obzvláště rozčiloval jej pohled na cizí řády, o nichž soudil, že nemělo by se trpět, aby se ve Francii něco takového nosilo; na doktora Cheneta, s nímž každého večera scházel se na ulici, velmi byl rozhořčen, jelikož stále vídal ho s bílou, modrou, pomerančovou nebo zelenou stuhou.

Jinak točila se rozmluva obou mužů od Arc de triomphe až do Neuilly stále kolem těchže předmětů; také toho dne jako kdykoli jindy zabývali se nejprve místními zlořády, které i se ctihodnou osobou neuillyského maira naplňovaly oba úžasem a ošklivostí.

Po té, jak snadno se stává v přítomnosti lékařově, Caravan obrátil hovor na kapitolu nemocí, doufaje, že na ten spůsob dojde nějakého pokynu nebo bezplatné porady, obratně-li to nastrojí, aby se záměrem svým se nezradil. Stav jeho matky ostatně od nějakého času ho znepokojoval a působil mu obavy. Trpěla mnohdy dlouhými mdlobami a jakkoli stará byla skorem devadesát let, nechtěla o lékařském ošetření ani slyšet.

Vysoké její stáří bylo divné Caravanovi, který ustavičně ptal se doktora Cheneta:

― Přichází to často?

Při tom mnul si blaženě ruce, ne jako by se těšil, že věčně zůstane dobrá žena na tomto světě, ale proto, že dlouhé trvání života jeho matky zdálo se mu být dobrou věštbou pro vlastní jeho zdraví.

Pokračoval:

― Oh, v naší rodině dlouho se držíme! Podívejte se na mě; nepřihodí-li se mi nějaké neštěstí, dočkám se jistě velmi velkého stáří.

Doktor Chenet utkvěl na svém sousedu útrpným pohledem. Chvíli pozoroval zardělou jeho tvář, otylou jeho šíji, tlusté jeho břicho, svislé mezi dvěma plnými, ale malátnými nohami, jehož tučná okrouhlosť karakterisovala starého, ulopoceného a k mrtvici náchylného úřadníka.

Pak zlehka nadzvedl svůj ušpiněný panamský klobouk, který pokrýval jeho hlavu, a úšklebně odpověděl:

― Není to tak jisté, můj milý. Vaše matka je suchá jako mumie, kdežto vy jste pravý mazanec!

Tato slova Caravana zarazila, že všecek zmaten mlčel.

V několika okamžicích dojela tramway stanice.

Oba společníci sestoupili a pan Chenet vybídl svého průvodce na sklenici vermutu naproti do „Café du Globe“, kamž obyčejně zacházeli.

Kavárník podal jim přes láhve na kredenci dva prsty, jež přátelsky stiskli; po té pozdravili tři náruživé hráče domina, kteří seděli za stolkem od samého poledne.

Všední rozprávka počala nevyhnutelnou otázkou: „co je nového“, načež obrátili se hráči opět ke své partii.

Pánové Caravan a Chenet přáli jim posléz dobrého večera, podali si s nimi ruce a každý odcházel domů k obědu.

II.[editovat]

Caravan obýval blíže Courbevoie malý domek o dvou poschodích, jehož přízemní místnosti najaty měl jakýsi vlásenkář.

Celý příbytek skládal se ze dvou obytných světnic, z jídelny a kuchyně, jimiž několik často klížených židlic podle potřeby semotam bylo přenášeno.

Paní Caravanová trávila všecken svůj čas poklízením tohoto bytu, zatím co dvanáctiletá její dcera Marie Louisa a devětiletý její syn Philippe Auguste proháněli se po strouhách velké aleje se všemi ošusty z okolí.

O schody výše ubytoval Caravan svoji matku.

Stará tato žena byla po celém sousedství pověstna svým lakomstvím a svojí hubeností a lidé mínili, že milý pán Bůh vtělil v ni viditelně každou zásadu šetrné spořivosti. Byla vždycky ve špatném rozmaru a neztrávila ani dne bez vády a bez prudkých svárlivých výstupů. Nadávala ze svého okna sousedům stojícím přede dveřmi, zelenářkám jdoucím na trh, metařům a uličníkům, kteří z pomsty, když někdy za čas vyšla, daleko za ní pobíhali a pokřikovali: „he! hi! stará čarodějnice!“ — —

Mladá, k neuvěření lehkomyslná normandská služka obstarávala domácnosť a spala nahoře vedle stařeny, aby v případě nehody rychle byla po ruce.

Když přišel Caravan domů, leštila jeho žena, která trpěla chronickou nemocí úklidnosti, flanelovým utěrákem mahagonové židle, jež v poloprázdné světnici nepravidelně byly rozestaveny.

Nosila stále síťkované rukavice, na hlavě čepec s různobarvými pentlemi, jenž ustavičně spadal jí na ucho, a vyprávěla pokaždé, kdykoli kdo zastal ji při smýčení, prádle, mytí nebo žehlení:

― Nejsem bohata, u mně je všecko jednoduché, ale čistota je můj přepych a ten jinému se vyrovná.

Nadána jsouc jistým praktickým smyslem a vzdorovitou neústupností, muže svého zúplna si podmanila. Každého večera při stole ano i v posteli hovořívali dlouho o kancelářských záležitostech a jakkoli o dvanáct let byla mladší nežli on, svěřoval se jí jako zpovědníku a ve všem řídil se dle její rady.

Nebývala nikdy hezka a nyní byla docela oškliva, malé postavy a velmi hubené. Nevkus, jakým se strojila, vždycky nešvařil sporé její ženské půvaby, jež uměním a vhodným oblekem poněkud mohly vyniknout. Její sukně zdály se stále stočené k jedné straně a často škrábala se kdekoli, aniž na koho se ohlížela — obyčej, který hraničil bez mála s manií. Jediná ozdoba, které si popřála, záležela v hojnosti pestrobarvých pentlí na křiklavě skomolených čepcích, jež podle zvyku nosila po domácku.

Jakmile spatřila svého muže, vstala a políbila ho na licousy.

― Vzpomněl jsi si na Potina, milý příteli?

Bylo to k vůli jakés objednávce, kterou přislíbil obstarat.

Caravan zděšeně sklesl na židli; bylť zapomněl na svou přípověď počtvrté.

― Je to osud, zakoktal se, pravý osud! Mohu myslet na to celý den, jakmile přijde večer, přece na to zapomenu!

Vidouc jej nad opětnou nehodou tak skormouceného, těšila ho:

― Nu, vzpomeneš si na to zítra. Nic nového v ministerstvu?

― Ano, velká novina; ještě jeden „klempíř“ byl jmenován podchefem.

Velice zvážněla.

― Ve které kanceláři?

― V kanceláři zahraničných koupí.

Hněvivě se zamračila.

― Tedy na místě Ramona, právě na místě, které jsem chtěla pro tebe. A on, Ramon? Šel do pense?

Zakýval hlavou a vzdychl:

― Ano, do pense.

Zlostí ve tváři zrudla — čepec svezl se jí na ramena.

― To jsou ty konce! Vidíš! Teď už nedá se v té boudě nic dělat. A jak se jmenuje nový komisař?

― Bonassot.

Vzala „námořní oznamovatel“, jejž stále měla po ruce, a hledala.

― Bonassot… Toulon… narozen roku 1851… komisariatní elev roku 1871… podkomisař roku 1875… Byl na moři?

Při této otázce Caravanův obličej se vyjasnil; rozveselil se, že tlusté jeho břicho se mu zatřáslo.

― Zrovna tak jako Balin, právě jako Balin, jeho představený.

Pak připojil za hlučnějšího ještě smíchu starý vtip, který v celém ministerstvě pokládán byl za velmi podařený:

― Takoví nesmějí se poslat po vodě do přístavu, protože by se jinak na malých kocábkách rozstonali mořskou nemocí.

Paní Caravanová nedala se přivésti ze své míry; zůstala vážnou, jako by nic nebyla slyšela, a zvolna škrábala se na bradě.

― Kdybychom měli v kapse aspoň jednoho poslance! Kdyby sněmovna věděla, co se tady děje, letělo by ministerstvo ještě zítra…

Na schodech ozval se křik, který v polou přetrhl jí větu.

Marie Louisa a Philippe Auguste, kteří přicházeli ze strouhy, častovali se schod od schodu pohlavky a kopáním.

Matka zuřivě vyběhla na chodbu, uchopila každého za ruku a třepajíc oběma, smykla jimi do světnice.

Jakmile spatřili svého otce, vyřítili se k němu.

Caravan několikráte je políbil, pak se posadil, vzal oba na kolena a dal se s nimi do hovoru.

Philippe Auguste byl ošklivý pihovatý kluk s přihlouplou tváří, umazaný od hlavy k patě.

Marie Louisa už teď vyrovnala se v ledačem své matce, mluvila jak ona, opakovala její slova, ba napodobila i její posuňky.

Také ona pravila:

― Nic nového v ministerstvo?

Odpověděl jí vesele:

― Tvůj přítel Ramon, který jednou za měsíc u nás obědvá, brzo nás opustí, dceruško. Na jeho místě byl jmenován nový podchef.

Pozvedla oči ke svému otci a pravila s útrpností přemoudřelého dítěte:

― Tak už tě zas’ jeden předhonil!

Přestal se smát a neodpověděl.

Pak, aby přenesl rozmluvu na jiný předmět, obrátil se ke své ženě, jež utírala okenní tabule.

― Jak se vede nahoře matce?

Paní Caravanová ustala v práci, otočila se, narovnala si čepec, který docela jí byl spadl na záda, a odvětila třesoucími se rty:

― Ah, ano, promluvme si jednou o tvé matce! Vyvedla mi pěkný kousek! Pomysli si, když onehdy přišla nahoru paní Lebaudinová, žena dolejšího vlásenkáře, aby se ode mně vypůjčila balíček škrobu, nebyla jsem právě doma; tvá matka vyhnala ji koštětem jako nějakou žebrotu! Také jsem se už se starou vypořádala! Stavěla se arci zase tak, aby se zdálo, že nevěděla, oč jde, jako vždycky, řekne-li se jí do pravdy, ale hluchá není, slyší zrovna tak dobře jako já! Věř mi, je to hotová přetvářka; pak také beze slova odešla nahoru do své světnice.

Caravan zaraženě mlčel.

V okamžiku tom vešla mladá služka a oznamovala, že oběd jest připraven.

Aby uvědomil svoji matku, vzal Caravan smeták, který stále byl zastrčen v jednom koutě, a zatloukl násadou třikrát na strop.

Pak šli všickni do jídelny, kde mladší paní Caravanová, zatím co čekalo se na starou, nalévala polévku.

Nepřicházela a polévka znenáhla vychládala.

Konečně počali zvolna jísti a když talíře byly prázdny, nějakou chvíli čekali znova.

Po té obrátila se paní Caravanová podrážděně ke svému muži:

― Dělá to naschvál, povídám ti! Ty dáváš jí také ve všem za pravdu!

Na konec poslal Marii Louisu, aby zavolala babičku, a zůstal nepohnutě seděti se sklopenýma očima, zatím co jeho žena s tajenou zlostí klepala nožem na sklenici.

Náhle rozlétly se dvéře a děvče vrazilo samotno do jídelny, bez dechu, ve tváři bledé a třesoucí se na celém těle.

Rychle ze sebe vypravilo:

― Babička leží na zemi!

Caravan skokem vymrštil se do výše, hodil svůj ubrousek na stůl a vrhl se ke schodům, na nichž otřásly se těžké a chvatné jeho kroky, zatím co jeho žena, jež domýšlela se nové lsti své tchyně, dosti klidně kráčela pozadu, pokrčujíc pohrdavě rameny.

Stařena ležela celou délkou uprostřed světnice s obličejem dolů k podlaze a když ji syn obrátil, zůstala bez pohnutí; tělo její bylo seschlé, žlutá kůže svraštělá a jako vyluhována, oči zavřené, zuby zaťaté a každý úd tuhý a napjatý.

Caravan, který chýlil se k ní na kolenou, hlasitě zavzlykal:

― Má ubohá matko! má ubohá matko!

Mladá paní Caravanová okamžik přehlížela událosť.

― Eh! ozvala se konečně. Má zase mdlobu a dál nic. Nechce nás nechat, abychom se s pokojem naobědvali. Na to se můžeš spolehnout!

Odnesli tělo na postel, úplně je vysvlekli, načež všichni, Caravan, jeho žena a služka, jali se je tříti; leč stařena i přes usilovné namáhání nepřicházela k vědomí.

Posléz Rosalie byla poslána k doktoru Chenetovi.

Bydlel na nábřeží blíže Suresnes; byl to daleký kousek cesty a dlouho museli čekat.

Konečně přišel.

Prohlédl, ohmatal a proklepal starou ženu a pak pravil určitě:

― Konec! Je po všem!

Caravan vrhl se na mrtvolu, propukl v prudký vzlykot, zachvívající celým jeho tělem, líbal křečovitě strhaný obličej své matky a štkal tak usedavě, že velké proudy slz skrápěly a smáčely tvář mrtvé.

Mladší paní Caravanová nastrojila líc přiměřenou okolnostem, postavila se za svého manžela, žalostně vzdychala a vytrvale mnula si oči.

Caravan s obličejem odulým a se sporými scuchanými vlasy byl v opravdové, upřímné své bolesti velmi ošklivý.

Náhle se vzchopil a obrátil se k Chenetovi:

― Ale víte to jistě… doktore… víte to jistě?…

Lékař rychle přistoupil a sáhnuv po mrtvole s řemeslnou zručností jako obchodník, který cení své zboží, odpověděl:

― Podívejte se, můj milý, a prohlédněte si dobře oko.

Nadzvedl víčko, pod nimž objevil se zrak staré ženy, ostatně nijak změněný, jedině že zřítelnice byla poněkud snad širší.

Caravan pocítil v srdci bodnutí a hrůza pronikla jeho kostmi.

Pan Chenet vzal skroucenou paži, mocí otevřel prsty a jako by jednalo se o přesvědčení protivníka, podrážděné pokračoval:

― Podívejte se jenom na tuto ruku! Nemýlím se nikdy, můžete se bezpečit.

Caravan s tváří zervanou a s hlasitým výkřikem sklesl opět na postel, zatím co jeho žena plačky a skuhravě přecházela pokojíkem a všelicos pořádala. Přisunula k lůžku stolek, na němž byla prostřela ubrousek, postavila na něj čtyři svíce, zapálila je, pak vzala se zrcadla nad krbem zimostrázovou snítku a položila ji, nemajíc svěcené vody, uprostřed svícnů do mísy naplněné čistou vodou. Po krátkém uvážení hodila do této vody stopku soli, domnívajíc se bezpochyby, že vykonala tím jakés posvěcení.

Když byla ukončila toto opatření, jež dle její domyslu spojeno bylo s úmrtím, nepohnutě stanula.

Lékař, který při chystaných přípravách jí pomáhal, potichu jí našeptal:

― Musíme Caravana odvést.

Přisvědčila hlavou a přiblížila se ke svému manželu, který stále ještě vzlykal na kolenou. Vzala ho za ruku, zatím co pan Chenet uchopil jej za druhou.

Odvlekli ho především na židli a jeho žena, líbajíc jej na čelo, počala ho těšit.

Lékař s důrazem přispíval její slovům, mluvil o zmužilosti, rozvaze a oddanosti, o všem, co scházeti nemá muži v nepředvídaném a ohromujícím neštěstí.

Pak vzali jej oba opětně pod paží a odvedli ho ven.

Plakal jako velké dítě, křečovitým vzlykem. Byl zcela vysílen, ruce visely mu chabě dolů a nohy pod ním téměř klesaly. Se schodů sešel téměř bez paměti, aniž by si byl vědom, co činí a kam jde.

Posadili ho do křesla, jež vždycky u stolu zaujímal, před jeho prázdný skoro talíř, v němž posud ve zbytku polévky ležela lžíce. Zůstal bez pohnutí s okem tupě upřeným na svou sklenici, tak zmalátnělý, že přestal téměř mysleti.

Paní Caravanová hovořila v koutě s doktorem, vyptávala se na některé formality a žádala za všeliké praktické rady.

Konečně pan Chenet, který zdál se na něco čekat, uchopil klobouk, pravil, že posud neobědval, a s pozdravem měl se k odchodu.

Paní Caravanová zvolala:

― Jak, vy jste ještě neobědval? Ale, pak zůstaňte, doktore, jenom zůstaňte! Poslouží se vám se vším, co máme, nebo pomyslíte si asi, že sami příliš jíst nebudeme.

Odmítl, omlouval se, ale domácí paní naléhala dále:

― Nu což? Zůstanete! Za takových okolností je každý rád, má-li po boku přítele, a pak pohnete snad mého muže, aby něco pojedl; má velice potřebí, aby se posilnil.

Doktor zdvořile se uklonil a položil klobouk na skříň.

― V tom případě, madame, přijímám, pravil.

Paní Caravanová dala uděšené Rosalii několik rozkazů a usedla sama ke stolu, „aby se zdálo, jako by jedla“, pravila, „a byla doktorovi k společnosti“.

Studená polévka byla znova přinesena.

Pan Chenet bral si dvakrát.

Pak přišla mísa se smaženými klobásy, šířícími příjemnou cibulkovou vůni, od nichž rozhodla se paní Caravanová ochutnati.

― Jsou výtečné! liboval si doktor.

Usmála se a odvětila:

― Není-li pravda?

Pak obrátila se ke svému manželu a dodala:

― Vezmi si přece kousek, můj ubohý Alfrede, jenom abys měl také něco v žaludku. Pomysli, že budeš vzhůru celou noc!

Nastavil mechanicky talíř, jako by právě tak bezděčně byl šel spat, kdyby mu kdo byl nařídil a poslouchal bez odporu a bez vlastní vůle.

A tak jedl.

Doktor sám bral si na talíř, třikrát sáhl do mísy, zatím co paní Caravanová po chvílích nabodla na vidličku velké sousto a zvolna se strojenou nevšímavostí je nakusovala.

Posléz objevil se tác se salátem, navršený makarony.

― Hrome! mumlal doktor. Tady přec’ něco dobrého!

Tentokrát paní Caravanová podělila každého a naplnila sama talířky, z nichž vyhrabávaly děti obyčejně jídla prsty.

Marie Louisa a Philippe Auguste používali ostatně příležitosti, kdy věnovalo se jim málo pozornosti, pili víno bez vody a počali se už pod stolem kopat.

Pan Chenet vzpomněl si na zálibu Rossiniho ve vlaském tomto pokrmu a nenadále se ozval:

― Hleďte, to se rýmuje! Mohla by se počít báseň třeba takto:

Velký mistr Rossini
jedl rád makarony…

Pochybný tento šprým zůstal bez povšimnutí.

Paní Caravanová stala se náhle zamyšlenou a přemítala o všemožných následcích události.

Mezitím balil její muž malé chlebové kuličky, kladl jednu po druhé na ubrus a strnule, bezvýrazným pohledem na ně zíral. Ježto palčivou žízní vysýchalo mu v hrdle, přes chvíli nahýbal k ústům svoji vínem naplněnou sklenici. Jeho rozum, který již nenadálým zármutkem utrpěl prudkou ránu, pozbýval pevné opory a mizel v jakési mrákotě, jež množila se ještě obtížným zažíváním.

Doktor prázdnil láhev za lahví a zřejmě se spíjel.

Sama paní Caravanová podlehla zvláštní slabosti, jež v zapětí dostavuje se každému podráždění nervů, a přicházela do zmámeného rozčilení, jakkoli pila toliko vodu.

Pan Chenet počal vyprávěti o případech smrti, jež zdály se mu s té či s oné strany komickými. Neboť v krajních předměstích pařížských, ve kterých sídlí skoro venkovské obyvatelstvo, shledá se řídká lhostejnosť lidí k smrti, nechť sejde se světa otec či matka, najde se podivný nedostatek šetrné vážnosti a překvapující zjev nevědomé surovosti, jež v Paříži jenom porůznu se vyskytují.

Dodal:

― Hleďte! Minulý týden byl jsem zavolán do ulice de Puteaux. Přišel jsem a zastal jsem nemocného, který právě umíral. Kolem postele docela klidně seděla rodina a z ruky do ruky podávala si lahvici s rosolkou, která koupena byla večer před tím, aby vyhovělo se nějakému vrtochu dokonávajícího ubožáka.

Paní Caravanová však neposlouchala, ježto neustále přemýšlela o dědictví, a Caravan, jemuž všecko šumělo mozkem, nerozuměl z vypravování ani slova.

Přinesena byla káva, zvlášť silně připravená, aby udržela smysly pohromadě. Každý šálek, který mimo to smíchán byl s koňakem, vždy zarděleji barvil obličeje a mátl poslední zbytek rozumu v těchto beztoho už spletených hlavách.

Pak doktor zmocnil se náhle lahve s lihovinou a znova přilil koňaku do poloprázdných šálků.

Mlčky, bez hovoru oddali se všickni příjemnému pohodlí a teplu, jež vyvíjí se zažíváním, a libovali si bezděčně ve zvířecím onom blahocitu, jaký dostavuje se po jídle s alkoholem. Zvolna srkali kávu s koňakem, v níž na dně šálku nerozpuštěný cukr utvořil jakýs zahnědlý syrup.

Děti usnuly a Rosalie uložila je do postele.

Caravan, který mimovolně podroboval se pudu po opojení, přirozenému v nešťastných okamžicích, ještě nekolikráte dolil si koflík koňakem, tak že tupý jeho pohled víc a více se rozněcoval.

Konečně doktor se zvedl a měl se k odchodu.

Vzal přítele svého za rameno, mírně jím zatřásl a pravil:

― Vzhůru! Pojďte se mnou. Trochu čerstvého vzduchu nebude vám škodit. Trápí-li koho zármutek, třeba řádného pohybu.

Caravan bez odporu poslechl, vzal klobouk a hůl a šel.

Uchopili jeden druhého pod paží a pomalu jasnou hvězdnatou nocí ubírali se k Seině.

III.[editovat]

Balsamický dech šířil se teplým nočním vzduchem, neboť tou dobou všecky zahrady v okolí stály v plném květu, jehož libá za dne dřímající vůně zdála se prociťovati s blížícím se večerem, aby smísila se s lehkým větříkem, který povíval stínem zatmělého zášeří.

Široká alej se svými oběma řadami plynových svítilen, jež vedly až k Arc de triomphe, byla prázdná a tichá. Níže dole, pod zarudlou mlhou šuměla a vřela Paříž v netržitém ruchu a hluku, jemuž odpovídati se zdál tu a tam v rovině hvizd železničního vlaku, jenž plnou parou vjížděl do nádraží nebo krajinou ubíhal k moři.

Svěží vzduch, jenž oběma mužům vál vstříc, nejprve je zarazil, zakolísal rovnovahou doktorovou a sesílil ještě pocit závrati, který od oběda byl se Caravana zmocnil. Kráčel jako ve snu, duch jeho byl omámen, jako ochromen, v jakémsi morálním strnutí, jež nevzrušoval víc žádný účinek bolesti a v nitru jeho převládl spíše dojem úlevy, zvětšovaný vlažnými výdechy noci.

Když byli na mostě, obrátili se v pravo a proti nim od řeky zadul chladivý větřík.

Vodní proud plynul klidně a melancholicky, lemován řadou vysokých topolů, a hvězdy zdály se plouti na hladině, v jejíž mírném čeření svým odleskem se chvěly. Jemná bělavá mlha vznášela se při pobřeží na druhé straně a šířila vlhkosť, jež vnikala až do plic.

Caravan pojednou stanul, neboť výpach řeky vzbudil v něm vzpomínky na dávno minulé doby.

Viděl náhle svou matku, jak za dětských jeho dnů přede dveřmi jejich domku — daleko tam v Picardii — klečíc a malé strouhy, protékající jejich zahradu, máchala prádlo, jež leželo vedle na hromadě. Slyšel v tichu venkovské samoty úder dřevěné její paličky a volající její hlas: „Alfrede, přines mně mýdlo!“ Poznával opět výpary plynoucí vody, dech mlhy nad oroseným krajem, zápach močálu — vidiny, nezapomenutelně v něm stajené až do toho večera, kdy matka jeho zemřela.

Opět nepohnutě se zastavil a divé zoufalství zmocnilo se jeho smyslů.

Bylo mu, jako by zákmit klikatého blesku osvětlil nenadále celou velikosť jeho neštěstí — tak mocně jediný okamžik strhl jej do černé propasti nezhojitelné jeho bolesti. Cítil, jak věčné toto rozloučení rozdírá jeho srdce. Život jeho byl přerván ve dví a zdálo se mu, že celá jeho mladosť ztracena byla touto smrtí. Vše, co zvalo se „dříve“, bylo skončeno, zmizely všecky jeho vzpomínky z mládí, nikdo víc nebude s ním mluviti o starých časech, o lidech, jež druhdy znával, o jeho domově, o něm samém, o blažených chvílích minulého jeho života; byla to čásť vlastní jeho bytosti, jež tuto přestala a již druhá měla v brzku následovati.

Před duševním jeho okem táhla řada v paměti utkvělých výjevů. Viděl svou matku v mladších letech — nosila šaty, jež ustaraly zároveň s ní, a tak dlouho jich užívala, že zdály se od ní neoddělitelnými; viděl ji v tisíci obrazech, jež před tím dávno byly potuchly v jeho představě: viděl bývalý výraz její tváře, posuňky její rukou, slyšel zvuk její hlasu, upamatoval se na její zvyky, její zvláštnosti a její hněv; každá vráska její obličeje, každý krok její nohou, jež více neměly se pohnout, v duchu jeho oživil se věrnou podobou.

Křečovitě zadržel se doktorova ramene a prudce zavzlykal; vratké jeho nohy se zakolísaly a celé jeho otylé tělo pláčem se zachvělo.

― Matko! zajíkal se. Má ubohá matko!…

Jeho průvodce, který posud byl opilý, pozbyl při tomto náhlém výbuchu bolesti trpělivosť — pomýšlel, že večer ztráví na oněch místech, kamž potaji docházíval…

Posadil Caravana do trávy na pobřežní hráz a pak opustil jej pod záminkou, že navštíviti musí ještě nějakého nemocného.

Měsíc výše vystoupil na obloze a ozařoval krajinu až k obzoru mírným svým světlem. Velké topoly šeře čněly vzhůru a ob čas, zadul-li vítr v jejich listí, odleskly se stříbřitým svitem; mlha nad rovinou podobala se vířivému sněhu; řeka, v níž neobrážely se více hvězdy, zdála se jako by pokryta perletí a plynula pokojně, jen ob chvíli sčeřena těkavým pableskem. Vzduch byl vlažný a lehký větřík zavíval příjemnou vůní.

Dech lahody táhl nad dřímající zemí a Caravan mimoděk nořil se v tuto rozkoš noci; oddychoval zdlouha a zhluboka a domníval se, že cítí, jak až do končin údů proniká mu libý chlad, který dodával mu podivného klidu, jako by útěchy, jež tajemně přicházela s hůry.

Chtěl odporovati tomuto dojmu, který znenáhla se ho zmocňoval, a stále opakoval:

― Moje matko, má ubohá matko!…

Namáhal se, aby přinutil se k pláči, jelikož pudilo jej svědomí, aby svému zármutku nepopřál úlevy; ale více nemohl a myšlenky, jež nejbolestněji před tím se ho dotýkaly, budily v něm sotva nějaký pocit smutku.

Konečně se zvedl, aby se vrátil domů.

Ubíral se krok za krokem; bylo mu volně jako tiché přírodě, která jej obklopovala, a srdce jeho na vzdor předešlému vzrušení tlouklo klidně.

Když ocitnul se na mostě, spatřil lucernu posledního tramwayového vozu, který chystal se k odjezdu, a za ním osvětlená okna „Café du Globe“.

V té chvíli pocítil potřebu, aby neštěstí své s někým sdělil, vzbudil soustrasť a učinil se zajímavým.

Truchlivě se zatvářil, otevřel dvéře kavárny a přiblížil se až k nálevnímu stolku, za nímž domácí pán stále trůnil v celé své důstojné velebnosti.

Nadál se velkého pohnutí — všickni vyskočí se svých míst a s rozpřaženýma rukama kolem něho se skupí: „oh, oh, co je vám?“ — ale nikdo nepozoroval zármutek v jeho obličeji.

Tuť podepřel lokty o kredenc, přitiskl dlaně na čelo a mumlal:

― Můj Bože! můj Bože!

Kavárník napolo k němu se obrátil:

― Jste nemocen, pane Caravane?

Odvětil:

― Nejsem, milý příteli, ale právě mi umřela matka.

― Ah! roztržitě odpověděl druhý.

V tom okamžiku ozval se v zadu místnosti kterýsi host:

― Láhev černého!…

― Prosím, hned! opáčil kavárník.

Seskočil s kredence, aby zákazníka obsloužil, a zůstavil zaraženého Caravana o samotě.

U téhož stolu, kde nacházeli se před obědem, posavad seděli tři hráči domina, zcela pohrouženi do své partie.

Puzen touhou, aby vzbudil útrpnosť, Caravan k nim přikročil a ježto nikdo z nich na něho se neohlédl, odhodlal se osloviti je sám.

― Právě potkalo mě velké neštěstí…

Všickni tři nadzvedli poněkud hlavy, aniž však spustili zrak s kamenů, jež pevně drželi v obou hrstech.

― Oh, oh, co pak se přihodilo?

― Právě mi umřela matka.

Jeden z nich zabručel:

― Ah, k čertu!…

Stáhl tvář v soustrastný výraz, jakým lhostejní vyjadřují líčené politování.

Druhý, který nevěděl, co by řekl, sešpoulil ústa a zdlouha smutně zahvízdl.

Třetí pokračoval ve hře, jako by si myslel: „není-li nic jiného!“…

Caravan nadál se slova, které „přichází od srdce“, ale čekal darmo.

Vida, jak byl odbyt, s rozhořčením se vzdálil; tento poklid nad přítelovou bolestí podráždil jej trpkým hněvem, jakkoli v té chvíli zármutek jeho tou měrou byl utuchl, že téměř žádného nepociťoval.

Tak opustil kavárnu.

Jeho žena posud na něho čekala; seděla v nočním čepci na malé židli u otevřeného okna a stále rozjímala o dědictví.

― Odstroj se, pravila, až budeme v posteli, o všem si promluvíme.

Pozvedl hlavu a utkvěl pohledem na stropě.

― Ale… nikdo není nahoře…

― Oh, nestarej se, je u ní Rosalie. Ve tři hodiny ráno ji vystřídáš, až se trochu prospíš.

Nechal si přes to podvlékačky; kolem hlavy uvázal si šál a následoval příkladu své ženy, která zatím byla zahrabala se do peřin.

Nějakou chvíli seděli mlčky vedle sebe.

Paní Caravanová přemýšlela a její čepec, který i na noc ozdoben byl růžovými pentlemi, chýlil se trochu k jednomu uchu následkem nepřekonatelného zvyku všech čepců, jaké kdy nosila.

Nenadále obrátila k němu hlavu a pravila:

― Víš, udělala-li tvá matka testament?

Odpověděl rozpačité:

― Já… já… nemyslím… snad… bezpochyby, že neudělala…

Paní Caravanová podívala se muži svému ostře do očí a pokračovala tichým zlostným hlasem:

― Vidíš, to je potom odsluha! Deset let se lopotíme, staráme se o ni, dáváme jí byt a jídlo! Tvá sestra nebyla by to učinila a také já ne, kdybych byla věděla, jak se mi na to poděkuje! Ano, je to hanba, která zůstane na její památce! Řekneš mi nejspíše, že nám platila stravné; to je pravda, ale jsou snad k zaplacení penězi obtíže, jaké mají děti s rodiči? Takového něco odměňuje se testamentem po smrti! Tak chovají se, tak jednají poctiví lidé! To mám tedy za všecko své namáhání, za všecky své trampoty! Je to vskutku hezké! Líbí se mi to… pěkně!…

Všecek popleten, Caravan koktal:

― Ale milá… drahá ženo… prosím tě… zapřísahám tě…

Konečně se utišila, přešla v obvyklý ton a mínila:

― Zítra ráno musíme uvědomit tvou sestru.

Překvapením sebou trhl a vymrštil se do výše.

― Je pravda, ani jsem na to nevzpomněl; jakmile se rozední, budu telegrafovat.

Přerušila jej však, neboť byla vše uvážila již předem:

― Ne, pošleš telegram teprve mezi desátou a jedenáctou, abychom měli kdy všechno pořídit, dříve než přijde. Z Charentonu až sem jsou nejvýš dvě hodiny. Řekneme pak, že jsi ve zmatku na všecko zapomněl. Dáme-li jí zprávu jenom během dopoledne, nemůže nám činit výčitky!

Ale Caravan udeřil se do čela a ozval se nesmělým hlasem, v jaký stále přecházel, mluvil-li o svém chefu, na nějž samo už pomyšlení jej rozechvívalo:

― Musím také oznámit věc v ministerstvu.

Odpověděla:

― K čemu co oznamovat? V takových okolnostech je vždycky omluvitelné, je-li kdo zapomětlivý. Neoznamuj nic, dej na mě, tvůj chef nemůže ti nic říci a ty přivedeš jej kromě toho do krásných rozpaků.

― Oh, ano! odvětil. Ten se krásně rozzlobí, až uvidí, že jsem nepřišel! Ano, máš dobře, je to skvostná myšlénka! Řeknu-li mu potom, že mi umřela matka, bude muset být zticha!

A Caravan nad tímto kouskem, který svému chefu provede, mnul si radostí ruce, zatím co nahoře nad ním ležela mrtvola jeho matky, u níž služka již dávno byla usnula.

Paní Caravanová zamyslela se znova; měla cosi na srdci, k čemu právě nedostávalo se jí vhodných slov.

Konečně se odhodlala a pravila:

― Tvá matka přece ti darovala své stojací hodiny, viď, ty s emailovaným ciferníkem a s panenkou na kyvadle?

Vzpomínal si, napínal svou paměť a na konec odvětil:

― Hm, ovšem, řekla to jednou… ale tomu je dávno, hned jak se k nám přistěhovala… pravila mi, že budou stojací hodiny někdy mé, budu-li se o ni dobře starat.

V příčině té upokojena, paní Caravanová vyjasnila poněkud tvář.

― Vidíš, pak musíme je přinést dolů, nebo až bude tvá sestra jednou zde, nedovolí, abychom si je vzali.

Caravan vyjevil oči a váhal. ― Myslíš…?

Zamračila se a prudce se utrhla:

― Arci že myslím! Budou-li zde, nebude o ničem řeči a patří nám! Se skříní v její pokoji s mramorovou deskou je zrovna tak; darovala mi ji, když jednoho dne byla v dobrém rozmaru. Tu musíme také vzít dolů.

Caravan s těží měl se k uvěření.

― Ale, má drahá, tím bereme si mnoho na zodpovědnosť!

Obrátila se k němu a zuřivě zvolala:

― Ah, opravdu! Ty nepřivedeš to nikdy k žádnému poznání! Nechal bys raději své děti mřít hladem, nežli bys se hnul! Od toho okamžiku, kdy skříň mi darovala, náleží nám, rozumíš? Nebude-li tvá sestra s tím spokojena, ať mi jenom přijde! Co potřebuji se ohlížet na tvou sestru! Vzhůru, vstaň, v tu chvíli a hned sneseme všecko, co nám tvá matka dala!

Byl přemožen; chvěje se na celém těle, slezl s postele a chtěl vzíti si své kalhoty.

Zdržela ho a netrpělivě se ozvala:

― Nestojí za to, abys se oblékal, zůstaň jenom v podvlékačkách; já půjdu také, jak jsem.

Tak ubírali se oba v nočních oděvích, bez hluku vystoupili nahoru po schodech, opatrně otevřeli dvéře a vešli do světnice, kdež samotny čtyři hořící svíce, stojící kolem mísy s vodou a se zimostrázovou snílkou, zdály se střežit stařenu ve strnulém jejím poklidu, neboť Rosalie, která se schýlenou hlavou a s rukama sepjatýma na klíně nepohnutě seděla ve křesle, spala a slabé chrápala pootevřenými ústy.

Caravan sáhl po stojacích hodinách.

Byl to jeden z podivných oněch předmětů, jaké kdysi hotovilo umění za prvých dob císařství — štíhlé děvče z pozlacené bronze s hlavou okrášlenou rozmanitými květinami drželo v ruce stěžinu k zachycování míče, jejíž boule sloužila jako kyvadlo.

― Dej to sem, pravila mu jeho žena, a vezmi se skříně mramorovou desku.

Poslechl a vyzvedl se značnou obtíží mramorovou desku Dá rameno.

Pak měli se manželé k odchodu.

Caravan ve dveřích se shýbl a třeslavým krokem dal se dolů po schodech, zatím co jeho žena ubírala se v zadu a nesouc v jedné ruce hodiny, druhou mu svítila na cestu.

Když ocitli se v prvém poschodí, paní Caravanová zhluboka si oddechla.

― Nejtěžší už je odbyto, pravila, půjdeme pro ostatní.

Truhlíky byly naplněny záplatami a cáry staré ženy a bylo třeba kamsi je přeschovat.

Paní Caravanová v brzku věděla pomoc.

― Jdi pro dřevěný kufr, který je venku na chodbě; nestojí ani za čtyřicet sous a sem hodí se dobře.

A když nacházel se kufr na místě, počalo překládání.

Brali po sobě manšety, límce, košile a čepce, všecky titěrné ústřižky a hadříky staré milé ženy, jež za nimi ležela stuhlá, bez pohnutí, a rovnali je pravidelně do dřevěného kufru, aby oklamali paní Brauxovou, dceru nebožčinu, která měla se zítra dostavit.

Když příprava tato byla u konce, snesli dolů nejdříve truhlíky, pak hlavní kus nábytku, každý s jedné strany.

Dlouho uvažovali, kde by skříň nejlépe se vyjímala; posléz rozhodli se pro ložnici a postavili prádelník naproti posteli mezi obě okna.

Tak nalézala se skříň v přiměřené poloze a paní Caravanová složila do ní vlastní své prádlo.

Stojacím hodinám vykázáno bylo místo na krbu v jídelně.

Manželé prohlíželi si novou doplněnou úpravu příbytku a byli spokojeni.

― Dělá se to velmi dobře, pravila.

Odpověděl:

― Ano, velmi dobře!

Pak opět oba ulehli; paní Caravanová shasla světlo a brzo po té spalo všecko v obou patrech domu.

IV.[editovat]

Byl již bílý den, když Caravan otevřel oči.

V okamžiku, kdy procitl, byla jeho mysl poněkud zmatena a trvalo několik chvil nežli se upamatoval, co vše bylo se událo; tato vzpomínka pronikla prudkým záchvěvem celým jeho nitrem a těžká bolesť stísnila jeho prsa.

Slezl s postele a tak byl rozrušen a dojat, že znova dal se do pláče.

Spěšně vystoupil po schodech nahoru, kde Rosalie posud v témž položení spala v křesle, aniž by za noc byla se vzbudila.

Poslal ji po její práci a zaměnil ohořelé svíčky za nové.

Pak zadíval se na matčinu mrtvolu a hlavou jeho táhl stín hlubokých myšlenek, nábožných a filosofických sentencí, jaké vynořují se vůči smrti v prostředních lidech…

Konečně ozval se v prvém patře hlas jeho ženy, která volala jej dolů.

Sestavila seznam věcí, jež bylo třeba z rána obstarat, a podala mu do ruky papír, načrtaný několika sběžnými tahy.

Caravan s poděšením četl:

1. učinit oznámení u představenstva, 2. požádat za prohlídku mrtvoly, 3. objednat rakev, 4. dojít na faru, 5. vyřídit pohřební podmínky s ústavem, 6. zamluvit v tiskárně úmrtní listy, 7. dohodnout se s notářem, 8. stavět se na telegrafním úřadě a uvědomit rodinu.

Drobné potřeby uložila paní Caravanová muži svému ústně.

Caravan převlekl se do jiných šatů, vzal klobouk a hůl a vydal se na obchůzku.

Zatím rozšířila se zpráva v celém okolí a sousedé počali se scházet a přáli si, aby nebožku mohli vidět.

Dole v přízemí u vlásenkáře došlo stran příběhu mezi ženou a mužem k rozprávce.

Manželka, která v ruce držela načatou punčochu, pohodila hlavou a pravila:

― Tak je už zase o jednu méně a k tomu o lakomou, jakých je na světe málo. Dvakrát jsem ji ráda neměla, je pravda, ale přece jen se musím na ni podívat.

Muž, který holil nějakého klienta, horlivě mydlil mu bradu a bručel:

― Jsou to nesmysly! Něco takového může napadnout jenom ženské! Není na tom dost, že by za živobytí byly na sebe nastrčily psí hlavu, ještě po smrti nemohou se nechat na pokoji!

Ale jeho žena, aniž se dala zmást, pokračovala:

― Nemohu za to; musím tam jít! Už od rána táhne mě to nahoru. Kdybych jí neviděla, zdá se mi, že bych na ni myslela celý život. Ale když se na ni dobře podívám, abych si její obličej zapamatovala, pak budu spokojena.

Muž s břitvou v hrsti pokrčil rameny a důvěrně obrátil se k pánovi, jemuž právě oškraboval tvář.

― Tož si považte, vašnosti, co za bláznovství mají v hlavě ty spropadené ženské! Mně by nepřišlo ani na mysl, abych běhal za nebožtíky!

Těchto slov žena však valně si nepovšimla a odpověděla bez rozpaků:

― Je to na povaze; vy muži nemáte citu.

S tím punčochu zavinula, položila klubko na stolek a ubírala se do prvého poschodí.

Dvě jiné sousedky byly ji už předešly a hovořily o události s paní Caravanovou, která vykládala o podrobnostech.

Všecky odebraly se do úmrtní světnice.

Vešly volným krokem, jedna po druhé pokropila prostěradlo slanou vodou, poklekly, pokřižovaly se a odříkaly modlitbu.

Když pak povstaly, dlouho prohlížely si s vyvalenýma očima a s pootevřenými ústy mrtvolu, zatím co snacha zemřelé kapesním šátkem tlumila strojené vzdechy.

Konečně, když paní Caravanová se obrátila, aby s ostatními odešla, shlédla Marii Louisu a Philippa Augusta, oba v košilích, jak stojí mezi dveřmi a zvědavě nakukují dovnitř.

V tom okamžiku zapomněla na líčený zármutek, s pozdviženou rukou vyřítila se na obě děti a vykřikla pronikavým hlasem:

― Půjdete mi odtud, umazanci!…

Deset minut po té odešla nahoru s druhou výpravou sousedek. Znova poklekla, zamáchala nad tchyní svěcenou haluzí, pomodlila se, zaplakala — slovem, vykonala všecky své povinnosti. Ve dveřích opětně zastihla obě děti, které byly se za ní po schodech připlížily. Tenkrát ještě ze svědomitosti je spohlavkovala, ale potřetí o ně už nedbala; a tak oba umounění ošustové přihnali se za každou návštěvou, klekli si také do jednoho rohu a všecko zevrubně napodobili, co viděli, že dělá jejich matka.

K poledni návalu zvědavých ubývalo a po té nepřicházel už nikdo.

Paní Caravanová sešla opět do svého bytu a zanášela se jednotlivými přípravami k pohřebnímu obřadu.

Tak nebožka zůstala o samotě.

Okno pokoje bylo otevřeno. Parné vedro vnikalo dovnitř zároveň s jemným popraškem, jejž na silnici zvedal mírný větřík. Plameny čtyř svící plápolaly vedle nehybného těla a po prostěradle, po obličeji, po zavřených očích a po skřížených rukou lezly a běhaly malé mouchy, bez přítrže těkaly a obhlížely stařenu, jako by čekaly na příští její chvíli.

Marie Louisa a Philippe Auguste vytratili se z domu a proháněli se ve velké aleji a brzo byli obklopeni četnými soudruhy, zejména malými děvčátky, čilejšími nežli chlapci, jež rychleji snažila se přijít na stopu tajemstvím života.

Ptala se jako dorostlé osoby:

― Vaše babička umřela?

A po té:

― Jak pak vypadá takový umrlý?

A Marie Louisa dala se do výkladu, vyprávěla o svíčkách, o svěcené vodě a o studených stuhlých údech.

Dětí zmocnila se velká zvědavosť a přály si, aby rovněž směly se na nebožku podívat.

Marie Louisa neprodleně uspořádala první výpravu, jíž súčastnilo se pět dívek a dva hoši, největší a nejsmělejší. Přiměla je, že zuli střevíce, aby nebyli přistiženi; tak vloudil se zástup do domu a tiše vykradl se nahoru po schodech jako hejno myší.

Když vstoupili do pokoje, děvče ve všem chovalo se podle své matky a zařídilo ceremonie. Slavnostně zavedlo své společníky přes práh, kleklo si, pokřižovalo se, šeptmo odříkalo modlitbu, opět vstalo, pokropilo postel a když děti bojácně, úzkostlivě a zvědavě tlačily se blíže, aby prohlédly si tvář a ruce mrtvé, se šátkem přitisknutým na očích počalo náhle strojeně vzlykat. Po té rázem se utišilo, vzpomnělo si na ostatní, kteří čekali přede dveřmi, a odkvapilo s celou návštěvou s druhého patra, aby v té chvíli s jinou tlupou vrátilo se nahoru.

Za druhou výpravou následovala třetí, neboť všickni uličníci z okolí, ba i žebravé děti v cárech seběhli se k nové této zábavě.

A Marie Louisa pokaždé do nejmenší podrobnosti napodobila líčenou obřadnosť své matky.

Konečně celá věc ji omrzela; jiná hra odlákala děti do dálky a tak stará babka zůstala o samotě, zapomenuta ode všech.

Večerní stín skláněl se do světnice a plapolavý plamen svíček vrhal kmitavý svit na drsný, svraštělý obličej stařeny.

K osmé hodině Caravan přišel nahoru, zavřel okno a nahradil ohořelé svíce novými.

Nyní vstupoval do pokoje zcela klidně, zvykl již pohledu na mrtvolu, jako by na lůžku byla ležela měsíce.

Také si povšiml, že nejevila se posud žádná změna, a sdělil okolnost tu své ženě ve chvíli, kdy sedali si ke stolu.

Odpověděla:

― Nu, je vyschlá jako dřevo; udrží se rok.

Polévka byla snědena, aniž by kdo byl promluvil slova.

Děti, o něž se po celý den nikdo nestaral, byly únavou zemdlené a na židlích podřimovaly.

Tak vládlo úplné mlčení.

Nenadále světlo lampy se přitmělo.

Paní Caravanová neprodleně povytáhla knot, ale perko slabě chřastlo, plamen prskl a uhasl docela.

Za spěchu, jaký od rána panoval, zapomnělo se na petrolej. Poslat ještě nyní ke kupci bylo by omeškalo oběd a tak sháněli se po svíčkách; ale nebylo jiných v zásobě nežli několik, jež hořely nahoře kolem mrtvoly.

Paní Caravanová, která vezdy zkrátka byla hotova, poslala rychle Marii Louisu, aby dvě z nich přinesla dolů.

Zatím čekali po tmě.

Zřetelně ozval se ohlas dívčiných kroků, jak ubírá se po schodech, pak nastala přestávka několika vteřin, načež slyšeti bylo, jak dítě chvatně běží s druhého patra.

Otevřely se dvéře a Marie Louisa, bledá, bez dechu a všecka vyjevená, hlasem zajíkavým ze sebe vypravila:

― Oh, tatínku! Babička se obléká!…

Caravan skokem se vymrštil, že židle odlétla zpod něho až ke stěně.

Koktal:

― Co že?… Co že’s řekla?…

Marie Louisa, jíž zděšení svíralo hrdlo, opakovala:

― Ba… ba… babička se obléká… přijde hned dolů…

Jako šílenec vyrazil Caravan ze světnice. Jeho žena, úžasem ohromená, spěšně jej sledovala.

Nahoře u dveří pokoje stanul; hrůza jím zachvěla, že neodvažoval se vejíti.

Paní Caravanová, mnohem smělejší, stiskla kliku a vstoupila dovnitř.

Místnost, uprostřed níž pohybovala se vysoká vyzáblá postava, zdála se jako by tím temnější a pochmurnější.

Stařena byla vzhůru!

Když byla procitla z lethargického spánku, dříve než přišla zúplna k vědomí, obrátila se, podepřela se na loket a shasla ze čtyř tři svíce, jež hořely u její úmrtního lůžka. Po té, nabyvši opět něco sil, vstala a shledávala své šaty. Nepřítomnosť skříně s mramorovou deskou nejprve ji zarazila, ale pomalu našla všecko své prádlo na dně dřevěného kufru a klidně se oblékala. Když pak vylila ještě z mísy vodu, zastrčila znova zimostrázovou snítku za zrcadlo a židle posunula na dřívější jich místa, chystala se dolů.

A v okamžiku tom objevili se její syn s její snachou ve dveřích.

Caravan rázem ocitl se u matky; z očí vyhrkly mu dva proudy slz; zmocnil se její rukou a pokrýval je polibky.

V zadu kormoutila se jeho žena a s licoměrnou tváří vzdychala:

― Jaké to štěstí! Oh, jaké to štěstí!

Ale stařena nijakž nebyla dojata.

Zdálo se, že ničemu nerozumí; stála zpříma jako socha a s chladným pohledem se tázala:

― Bude oběd brzy hotov?

Caravan, který zmatkem pozbyl poslední zbytek rozvahy, zajíkavě mumlal:

― Ovšem, opravdu, maminko, ještě na vás čekáme.

A s neobvyklou starostlivostí vzal ji pod paží, zatím co jeho žena uchopila svíčku a svítila na cestu.

Tak znenáhla scházeli po schodech s druhého patra.

Mladá paní Caravanová kráčela v zadu, zvolna stupeň za stupněm, jak ubírala se noc před tím, když nesl její muž mramorovou desku.

Když dospěli do prvého poschodí, bez mála byli by se srazili s lidmi, kteří přicházeli schody nahoru.

Byla to rodina z Charentonu, paní Brauxová a její muž, který zároveň na smutnou zprávu se dostavil.

Velká tlustá žena s břichem, které vyhlíželo vodnatelně a tělo její překlánělo do zadu, vytřeštila zděšeně oči a byla na skoku k útěku.

Manžel, socialistický švec, malý, až na nos vousem zarostlý muž, který skorem podobal se opici, ozval se bez patrnějšího pohnutí:

― Nu, co je to? Vstala z mrtvých?

Jakmile paní Caravanová oba byla spatřila, dávala jim zoufanlivá znamení.

Pak pravila hlasitě:

― Aj, hleďme!… Vy zde?… Jaké to překvapení!

Ale paní Brauxová byla příliš ohromena, než aby hned byla pochopila.

Odpověděla tlumeným hlasem:

― Přišli jsme na váš telegram; mysleli jsme, že je po všem!

Její muž šťouchl ji od zadu do lokte, aby přiměl ji k mlčení.

Doložil se zlomyslným úsměvem, který ztrácel se v hustém jeho vouse:

― Bylo to od vás velmi hezké, že jste nás pozvali. Nechali jsme všeho…

Narážel na pohostinství, jaké ode dávna panovalo mezi oběma rodinami.

Zatím stařena sešla s posledního schodu.

Pan Braux rychle k ní přikročil, otřel vousatý svůj obličej o její tvář a křikl jí do přihluchlého ucha:

― No, maminko, vede se dobře? Stále ještě čilá, co?

Paní Brauxová, která ke svému zděšení spatřila na živě tu, o níž se domnívala, že uvidí ji mrtvou, neodvažovala se ani, aby ji obejmula.

Její nesmírné břicho naplňovalo celé schodiště a překáželo druhým, aby dostati se mohli ku předu.

Stařena, jakkoli vznikal v ní nepokoj a budilo se podezření, neozvala se ani slovem, ale pozorovala všecky, kdo kolem ní byli shromážděni, a malé šedé její oči, jež přísně a pátravě vůkol těkaly, utkvěly brzy na tom, brzy na onom a vyjadřovaly nejednu myšlénku, jež dětem její byla nepohodlna.

Caravan měl za to, že nadešel vhodný okamžik k potřebnému výkladu a pravil:

― Byla poněkud churava, ale teď je zase dobře, docela dobře, viďte, maminko?

Stará žena dala se s místa a odpověděla svým chraplavým hlasem, který zněl jako by přicházel z dálky:

― Byla to mdloba; slyšela jsem vás po celý čas.

Po té následovala rozpačitá pomlčka.

Všickni odebrali se do jídelny a posadili se k obědu, jenž na rychlo musel být doplněn.

Pan Braux byl jediný, který uchoval si rozvahu; jeho gorilí tvář potměšile se šklebila a činil dvojsmyslné poznámky, jež zřejmě uváděly v nesnáze všecky jeho spolustolovníky.

Ve předsíni zazněl každou chvíli zvonek.

Pak Rosalie vždycky přišla pro pana Caravana, který odhodil ubrousek a spěchal ze dveří.

Jeho švakr tázal se ho, mají-li dnes den k přijímání hostí.

Koktal za odpověď:

― Ne, ne, jsou to jenom objednávky, nic víc!

Posléz přinesen byl jakýs balíček.

V zamyšlení jej otevřel a uvnitř objevily se úmrtní listy s černým okrajem.

Zarděl se na celé líci, přehrnul opět obálku a strčil všecko pod svou vestu.

Jeho matka ničeho si nepovšimla, upjatě zadívala se na své stojací hodiny, jejichž pozlacená stěžina kývala se na krbu.

To rozmnožilo ještě rozpaky a spůsobilo nové trapné mlčení.

Pak obrátila stařena svůj vrasčitý čarodějnický obličej ke své dceři a z oka šlehl jí jizlivý záblesk.

Pravila:

― V pondělí pošli mi sem svou dcerku; ráda bych ji zas viděla.

Paní Brauxová se zářící tváří zvolala:

― Ano, maminko!…

Mladá paní Caravanová zbledla a bylo jí skoro do mdloby.

Zatím znenáhla oba muži dali se do hovoru a počali z nijakého podnětu politickou debatu.

Pan Braux, který držel se revolucionářsko-socialistických zásad, nepokojně sebou vrtěl, svítil ve svém vousatém obličeji očima a křičel:

― Majetek, pane, je krádež na dělnictvu!… Půda patří všem!… Dědictví je hanebnosť a ostuda!

Zde náhle se zarazil, jako by byl vypustil velkou hlouposť.

Pak dodal mírnějším tonem:

― Není právě chvíle, aby se mohlo mluvit o takových věcech…

Otevřely se dvéře a na prahu objevil se doktor Chenet.

Okamžik zůstal ohromen, pak ale nabyl opět své duchapřítomnosti a přiblíživ se ke staré ženě, pravil:

― Ah, maminka! Dnes daří se dobře! Oh, myslel jsem si to hned! Hleďte, právě když přicházel jsem po schodech nahoru, mínil jsem: sázím nevím co, že stařenka bude zase na nohou!…

Poklepal jí přívětivě na rameno a pokračoval:

― Je tak důkladná jako Pont-Neuf! Přečká nás ještě všecky, uvidíte!

Posadil se, přijal šálek kávy, který mu domácí paní nabídla, a brzy vmísil se do rozmluvy obou mužů.

Postavil se na stranu Brauxovu, neboť svého času byl zapleten do komunistického hnutí.

Konečně stařena, pociťujíc únavu, chtěla se vzdálili.

Caravan hbitě se zvedl, aby doprovodil ji do její pokojíku.

Podívala se mu pronikavě do očí a pravila:

― Přineseš mi v tu chvíli mou skříň a mé hodiny nahoru!

― Ano, maminko… vykoktal.

Starucha podepřela se o rámě své dcery a zmizela s ní ve dveřích.

Manželé Caravanovi zůstali oněmělí, zmámení a jako by zničeni strašlivou pohromou.

Pan Braux mnul si ruce a chutě srkal svoji kávu.

Pojednou paní Caravanová v zuřivém vzteku na něho se vyřítila:

― Vy jste zloděj, darebák!… Nezasluhujete, abych… abych se vám vyplila do očí!… Vy… vy…

Hlas jí selhal a dech jí došel, že nebyla s to, aby pochytila slova.

Pan Braux však se smál a pil klidně dále.

V tom právě jeho žena opět vstoupila do jídelny a zlosť domácí paní obrátila se proti švakrové.

A obě — jedna široká se svým nebezpečným břichem, druhá, tenká a hubená — obsypávaly se navzájem plným hrdlem, zajíkavým hlasem celými koši nadávek.

Chenet a Braux vložili se za prostředníky a tento poslední vyhodil lepší svoji polovici ze dveří.

― Kliď se, stará sůvo, doložil jí na cestu, příliš houkáš!…

Ještě na ulici bylo slyšeti vádu a křik, jež znenáhla, jak se vzdalovali, tichl…

Pan Chenet se poroučel.

Tak zůstali manželé Caravanovi o samotě.

Muž sklesl na židli, studený pot vyvstal mu na čele a zamumlal:

― Co pak řeknu svému chefovi?