V plesu (Hugo)

Šla blíž, neb hovořil tak tiše, sotva dech’:
V tom hlučném veselí, v tom ruchu, vřavě všech
         my větší volnost máme,
toť dav, kde sami jsme v nádheře salonů,
ples dává veselý zde očím záclonu,
         vir světel jiné klame.

Ať v reji veselém šílené kvadrily
ti křepčí! Naše skráň se k skráni nachýlí;
         snad nemožný sen sníme;
nezříme květin kol, ni čel těch svítících,
jdem’ jako v pohádce ve párech zářících,
         hod jiný v duchu zříme.

Ti tonou v rozkoši, my v lásce sladkým snem,
nám srdce dojata se nítí novým dnem,
         nás oheň prudký chvátí,
co my teď vidíme, to vidět nemohou;
nebeská zrcadla a chmurná duše jsou
         jim v ples, nám do závrati.

Co v očích jejich slast a rozkoš, nadšení,
my chtěli bychom spíš tím ruchem zmateni
         do závojů se skrýti,
dav tone ve smíchu, my v plesu potopě,
co zlatých lustrů řad jim hoří na stropě,
         nám výše hvězdy svítí!