V lese

V tom dubnu rozkošném, kdy láska počíná,
jsme zašli do lesa, já, ona jediná!
Ó dobo! Vzpomínky! Ó prchlé chvíle blaha!
My šli a v srdce nám nezvyklá rozkoš sahá,
my ruku v ruce šli, my cestu opustili,
kde menší pěšinka se v hustší doubí chýlí,
a z menší pěšinky jsme brodili se travou.
Ó nebe plálo mi zornicí její žhavou,
já bohem cítil se, když řekla: Miluji tě!

U zdroje na chvíli my sedli rozpačitě.

Já stromům její šíj ukázal, jak je bílá,
pak ona, v tváři nach, jak Najada zas byla
své nožky koupajíc jak mléko ve prameni.
A pak jsme šli zas dál a mně se zdálo v snění,
jak zřel jsem do kola, že všecky sedmikrásy
a petrklíče kol a jitrocelu klasy
a svlačce svěží tak, jichž věnec meze jímá
a všecky květiny, v nichž čerstvá rosa dřímá,
jsou naše polibky, jež cestou od rtů k retu
nám spadly do trávy a dostaly tvar květů.
A sluje, hloží, mech a lysá skála divá
»Co řekne, bručela — já slyšel — závistivá,
dnes večer Diana, bohyně ohvězděná,
že v hloubi hvozdů dnes tak tráva rozválená?«