Výbor z písní a ballad/Jan Ječmínek

Tré králů bylo z východu,
   tré králů, každý rek,
a přísahali slavný slib,
   že zemře Ječmínek.

I vzali pluh a nad hlavou
   mu naorali zem,
a přísahali slavně zas,
   že konec s Ječmínkem.

Však mile přišlo jaro v kraj
   a přišel déšť a jas;
Jan Ječmínek se opět zved’
   všem na veliký žas.

I přišly parné letní dny,
   on tlousť a sílil dál,
zbroj ostnatou měl na hlavě,
   by každý se ho bál.

Tu přišla jeseň lahodná,
   on blednul, Bůh ví čím,
a shýbal kyčle, věšel skráň,
   ba šlo to s kopce s ním.

Pleť chorobnou měl víc a víc
   a tváře samou vrášť;
tu nepřátelé zvedli se
   a smrtelná jich zášť.

Zbraň dlouhou, ostrou vzali naň
   a pod kolena tli,
pak svázali ho na fůru,
   jak byl by škůdník zlý.

S té svalili ho na záda
   a tloukli doň, ó žel!
a ten ho věšel na vítr
   a jiný obracel.

Pak vody samý na pokraj
   ve tmavý vlili důl,
tam vrhli Jana Ječmínka,
   by plul, neb utonul.

Pak roztáhli ho na půdu,
   by vrchol byl všech běd,
a vidouce, že ještě živ,
   jej převraceli hned.

Pak morek z kostí nad ohni
   mu smahli znov a znov,
leč nejhůř mlynář dělal s ním
   jej hodiv pod žernov.

Ba krev ze srdce vytáhli
   a pili do kola,
a čím víc pil, tím veselej
   to v každém plápolá.

Jan Ječmínek byl smělý rek
   a rytířskou znal ctnost,
jen srknete-li jeho krev,
   hned budí rekovnost.

Hned v muži uspí trampoty
   a živ-li rád, je radš',
a srdce vdovy rozzpívá.
   byť v očích měla pláč.

Tož zdráv nám buď Jan Ječmínek,
   teď pohár každý sem!
ať na věky zná jeho rod
   ta stará Škotská zem!